RA - 23. kapitola

 Překlad: Marťa

Drew

Pohled na Elizinu tvář, když před sebou uviděla stát mou matku, byl takový, na jaký nikdy nezapomenu. Byl jsem si jistý, že jsem na vteřinu viděl, jak se jí podlomila kolena. Uvědomil jsem si, že setkání s anglickou královnou byla nesmírná pocta, ale pro mě to byla jen maminka. Hádal jsem, že jsem neměl správný odstup, abych skutečně pochopil, co to znamenalo pro ty, kteří byli mimo náš okruh. Byla legrace vidět, jak se jí oči zamlžily, hlas se jí třásl a klopýtal tak moc, že jsem si v jednom okamžiku nebyl jistý, zda bude schopná udržet šálek, aniž by ho rozbila. Byla sladká a nevinná, a proto jsem ji miloval. Nepokoušela se dělat na moji matku jakýkoliv dojem. Byla jen sama sebou.

„Takže,“ řekl jsem, když jsme seděli v mém autě. Bavila ses?“

Podívala se na mě, stále vypadajíc, jako laň oslněná světly auta, a podařilo se jí usmát. „Ano, bylo to skvělé.“

Zasmál jsem se a vzal ji za ruku, která se stále trochu chvěla. „Byla jsi úžasná. Věděl jsem, že si moji matku získáš. Myslím, že tě má opravdu ráda.“

„Vážně? Myslíš? Protože jsem byla tak nervózní, že si upřímně nepamatuji ani polovinu z toho, o čem jsme mluvili.“

Zhluboka se nadechla a opřela si hlavu o opěrku z měkké kůže.

„Elizo, miluji tě. Byla jsi laskavá k mé matce a ona to viděla. Věř mi, to je vše, co matka hledá v přítelkyni svého syna. Nesnažila se tě zkoušet z královského protokolu. Chtěla jen vidět, jaká jsi, jako člověk a vedla sis úžasně dobře. Byla jsi sama sebou a to se počítá.“

Jemně jsem ji políbil na ruku. „Jsem hrdý, že tě mohu nazývat svou, Elizo. Nikdy jsem nepoznal nikoho jiného, kdo by měl vůči ostatním tak něžné srdce, jako ty. To pro mě znamená všechno.“

„Děkuji, Drew. Tohle od tebe slyšet pro mě znamená všechno. Mám pocit, že ty máš také takové srdce. Vidím, jak zacházíš s lidmi, kteří nejsou na tvé životní úrovni, a je dojemné, že ti tolik záleží na těch méně šťastných. Nemiluješ mě kvůli tomu, odkud pocházím. Miluješ mě takovou, jakou jsem.“

Zasmála se, jako by jí to bylo nepříjemné.

„Elizo, musíš se zbavit zvyku mluvit o svém životě a cítit se nejistě kvůli tomu, odkud pocházíš. Za to, že jsem se narodil v královské rodině, mě nemůžeš vinit víc, než já sám sebe. Dostáváme se do stádia života, kdy se se vším musíme vypořádat, jak nejlépe dovedeme.“

Otočil jsem se k ní a pohladil ji po měkké tváři. „Když na tebe myslím, nemyslím na tvůj nedostatek bohatství nebo hmotných věcí. Myslím na tu úžasnou ženu, která je něžná a laskavá, a která bude jednou skvělou matkou pro naše děti.“

„Děti?“ Řekla najednou.

Když jsem slyšel její pochybovačný hlas, mé prohlášení způsobilo, že jsem se divil, jestli jsem něco neřekl špatně. Najednou jsem měl pocit, že to chci vzít zpět. Bral jsem to na její vkus moc rychle?

„No, ano… ty na takové věci nemyslíš?“ Koktal jsem.

Usmála se. „Ale ano, ale nemyslela jsem si, že i ty. Myslím tím, že dívky přemýšlejí o věcech, jako jsou svatba, miminka a manželství od malička. Jen jsem si nemyslela, že o tom přemýšlejí i chlapci.“

Pokrčil jsem rameny. „No, nevím jak ostatní „chlapci“, jak jsi řekla,“ řekl jsem. „Ale tenhle muž o tom přemýšlí hodně.“ Opřel jsem si hlavu o opěrku a podíval se jí do očí. „Šíleně jsem se do vás zamiloval, slečno Noble, a myslím, že s vámi prožiju dlouhý a šťastný život.“

Usmála se a z oka jí vyklouzla jediná slza a pomalu se jí skutálela po tváři. „Ach, Drew, to je ta nejkrásnější věc, jakou jsem kdy slyšela.“

Naklonil jsem se a políbil její plné rty. „Musíme jet, pokud se chceme vydat na cestu,“ řekl jsem, když jsem nastartoval auto a vycouval.

„Kam jedeme?“ Zeptala se, když si zapínala bezpečnostní pás.

„Ale no tak, víš, že ti to nemohu říct. Je to naprosté překvapení.“

Když jsme mluvili o naší cestě, cítil jsem ve vzduchu očekávání. I když cestování pro mě bylo něco nového, mé důvody pro pocit euforie byly mnohem větší, než jsem si uvědomoval. Sledovat, jak můj bratr létal na exotická místa se ženami během jeho studií, bylo něco, čemu jsem nikdy nerozuměl. Proč by chtěl sebou na dovolenou vláčet ukňourané ženy? Zdálo se, že každá, se kterou chodil, byla vždy tak upnutá na celou tu „královskou“ věc a to, co pro ně mohl udělat, že mě to v raném věku ovlivnilo. Takový životní styl jsem nechtěl. Nechtěl jsem být se ženami, které chtěly jen to, abych jim koupil věci. Jako mladík jsem netušil, že Edward z toho měl i z pohledu své promiskuity. Přesto jsem ale nechtěl někoho, kdo by chtěl jen hmotné věci. Před měsíci jsem zjistil, že Eliza byla ta pravá, a bylo mi příjemné s ní odjet pryč.

***

Po hodině letadlo dorazilo do našeho cíle. Oči se jí rozzářily, když se rozhlédla. „Drew, jsme tam, kde si myslím, že jsme?“ Zeptala se s obrovským úsměvem.

„Kde si myslíš, že jsme?“ Pohrával jsem si s ní.

„Paříž?“ Zeptala se s lehkým úsměvem.

„Ano, jsme v Paříži. Co to prozradilo?“

Zachichotala se. „Eiffelova věž, hlupáčku.“

Vystoupili jsme z letadla a nasedli do auta, které na nás čekalo. Pohled na její čirou radost stačil k tomu, abych se usmíval. Byla jako dítě, které poprvé vidělo Santu.

„Panebože, Drew, nemůžu uvěřit, že jsi pro mě tohle všechno udělal?“ Zdála se mým gestem pokořená.

„Miluji tě a chci ti dát hezké věci, zlatíčko,“ řekl jsem, když jsem ji políbil na čelo. Myslel jsem vážně každé slovo, které jsem řekl. Chtěl jsem pro ni být dobrý. Otevřít jí věci, které nikdy v životě nezažila.

„Pojďme,“ řekl jsem, když se limuzína zastavila u hotelu. Rozhlédl jsem se kolem a uviděl před sebou hromadu paparazzi. „Drž se u mě a vůbec neodpovídej na žádné otázky.“

„Bože, Drew. Opravdu to chceš udělat?“ Zeptala se. Její tvář byla plná strachu a hrůzy a já poznal, že nepředpokládala, že tam budou. Vlastně ani já.

„Liame,“ řekl jsem řidiči. „A co zadní vchod?“

Při pohledu do zrcátka mi s úsměvem odpověděl. „Můžu zařídit.“

„Dobře, poslyš. Tohle je naše první návštěva na veřejnosti a tvé první setkání s močálovými krysami. Takže místo toho, abychom tě jen tlačili před sebou, půjdeme zadním vchodem. Hotel má soukromý vchod, který používá matka, takže jedeme tam.“

„Nesnáším, že máš kvůli mně takové problémy.“

„To nejsou problémy. Nevím, proč jsem to nenaplánoval. Byl jsem tak šťastný, že jsme tady, že jsem o tom nepřemýšlel.“

Moji osobní strážci v autě před námi zkontrolovali perimetr.

„Všechno čisté,“ uslyšel jsem říkat Jamese.

„Vaše Výsosti, vše je bezpečné, abyste vy a slečna Noble vstoupili do hotelu,“ zazubil se Liam.

„Pojď,“ řekl jsem jí, když jsem ji vzal za ruku a šel s ní k výtahu.

„Je to vzrušující a zároveň trochu děsivé,“ řekla, když se za námi zavřely dveře.

Sehnul jsem se, abych ji políbil, když jsme vystupovali. „Drew, tady ne,“ zašeptala a podívala se na naše strážce.

Zasmál jsem se. „Nevadí jim to. Věř mi, Elizo, chránili Edwarda. Viděli už všechno.“

Connor, nejvyšší strážce, se otočil a mrkl na mě, když se usmál.

Otevřel jsem dveře našeho apartmá a jí spadla čelist. Byla ohromená, podle výrazu v jejích očích. „Drew?“ Zalapala po dechu a položila si ruku na ústa. „Nikdy v životě jsem nic takového neviděla.“ Přešla k pohovce. „Ani v knihách.“ Její hlas byl plný úžasu a respektu.

Nemohl jsem se ubránit úsměvu. Byl jsem hrdý na to, že jsem tam byl s ní a ukazoval jí, jak mohl být můj život dobrý. „No, na několik příštích dní je to náš domov.“

Odhodila tašku a rozběhla se ke mně. „Mockrát děkuji. Nevím, co na to říct,“ řekla přes slzy.

„Elizo, nemusíš říkat nic. Prostě si to všechno užij. Chci, aby následující dny pro tebe byly plné odpočinku a štěstí.“

Procházela velkým apartmá a zkoumala vše od knihoven plných prvních vydání, až po nadměrně velkou mramorovou vanu se skutečnými zlatými kohoutky. Během následující hodiny jsem odpověděl na všechny otázky, které na mě měla. Byl jsem ochotný nechat ji nasávat její okolí a nový život, kterému bude vystavena.

„Co bys ráda dělala?“ Zeptal jsem se poté, co se usadila na gauči.

„Nevím.“ Byla tak čistá a já si uvědomil, že neměla tušení o tom, co by měla dělat.

„Můžeme jít ven a prohlédnout si město. Paříž je v noci krásná, víš. Nebo můžeme zůstat tady a najíst se. Je to na tobě,“ řekl jsem jí.

Když si přiložila prst na bradu a vzhlédla, poznal jsem, že vážně zvažovala možnosti. „Hmm, vždycky jsem chtěla vidět Paříž…“ Odmlčela se. „Ale myslím, že bych tu raději zůstala s tebou a navečeřela se o samotě. Pokud by to nevadilo?“ Zeptala se.

„Je to víc, než v pořádku. Je to perfektní. Nechám šéfkuchaře, aby něco připravil.“

„Šéfkuchař? Páni,“ zašeptala si pro sebe.

Pobavilo mě to a tiše jsem se zasmál.