RA - 22. kapitola

 Překlad: Marťa

Eliza

Než jsem zavěsila s Drewem, třásly se mi ruce. Jednodenní výlet jen pro nás dva? Když jsem se dnes ráno probudila, netušila jsem, že den skončí tím, že spolu s Drewem odjedeme. Myslela jsem si, že si objednáme pizzu a dopijeme láhev vína, kterou jsem dostala. Páni, život měl jisté vzestupy a pády, pokud šlo o něj, ale já jsem byla rozhodnutá od tohoto okamžiku udělat více vzestupů, než pádů.

Otevřela jsem skříň a vytáhla z ní malou cestovní tašku. Byla to taška opravdu jen na přenocování, ale pojala všechno, co mi řekl, abych si vzala. Měla to být moje první dovolená, a i když jsem neměla tušení, kam pojedeme, přesto jsem byla překvapená.

Když jsem vyrůstala, jediné místo, kam jsme cestovali, byla návštěva mých prarodičů. Někdy ostatní děti ve škole mluvili o cestách, které podnikly, ale já se k nim nikdy nemohla připojit, protože se nezdálo, že bychom měli peníze na to, kamkoliv jet. Tato cesta s Drewem pro mě bude první v životě.

Byla jsem tak šťastná, že jsem se přistihla, jak si broukám, když jsem se česala, líčila, čistila zuby a ukládala do tašky spodní prádlo.

„Počkej chvíli,“ řekla jsem si. „Nemohu si zapomenout vzít nové šaty.“

Přešla jsem k posteli a vytáhla je z tašky. Sundala jsem z nich štítky, zvedla je a usmála se. „Ach Drew, budou se ti líbit.“

Otočila jsem se a položila tašku na gauč. Když jsem si sedla, popadla jsem telefon ze stolu.

„Ahoj,“ odpověděl jemný hlas mé matky.

„Mami,“ stěží jsem zadržovala své vzrušení.

„Elizo, děje se něco? Jsi nějaká zadýchaná,“ zeptala se.

„Nic špatného. Konečně je všechno v pořádku.“

Chtěla jsem vyskočit a tančit po místnosti. Chtěla jsem vykřičet z okna, že jsem konečně šťastná.

„Ano, drahoušku, já vím. Už jsi mi to říkala.“

Zasmála jsem se. „Ne, mami, já vím. Ale Drew právě volal a řekl, že mě bere na výlet a budeme jen my dva.“

„Aha? Kam jedete?“ Zeptala se.

„Nejsem si jistá. Je to překvapení. Jen řekl, abych si sbalila nějaké oblečení a toaletní potřeby.“

„Elizo, znamená to to, co si myslím, že to znamená?“

Věděla jsem, na co myslela a nerada jsem jí to říkala. „Mami, víš, že jsme zamilovaní.“

„Vím, ale také vím, že se šetříš pro svého manžela, zlato.“

Zatajila jsem dech a uvažovala o tom, zda se mám své matce svěřit, že jsem s Drewem už spala.

„Vím a pořád to tak je.“ Lhala jsem, aby se cítila lépe, protože jsem s ní teď nemohla mluvit o sexu a ochraně, když jsem čekala na Drewa.

„To ráda slyším. Takže budete mít oddělené pokoje?“

„Ano, mami. On ví, co všechno k němu cítím.“

Když jsem s ní mluvila, uslyšela jsem bzučák a srdce se mi rozbušilo.

„Musím jít, stojí u dveří. Miluji tě. Pošlu ti SMS a dám ti vědět, kde jsme.“

„Dobře, dávej na sebe pozor a bav se,“ řekla, než jsem jí prakticky zavěsila.

Pustila jsem Drewa nahoru, a když jsem otevřela dveře, stál tam s tuctem dlouho stonkových rudých růží. Když jsem si uvědomila, jak romantický je, zatajil se mi dech.

Vzala jsem je do rukou a rozplakala se. „Ještě nikdo mi nepřinesl květiny. Děkuji, Drew, jsou krásné.“

Vkročil do dveří a vzal mě do náruče.

Jemně mě políbil, pomalu a láskyplně. „Elizo, moc tě miluji a nemůžu se dočkat, až ti ukážu, kam jedeme.“

„Ani já se nemůžu dočkat,“ řekla jsem.

„Takže, pokud jsi připravená, tudy.“ Uklonil se stranou a nechal mě projít, jako první. „Váš vůz čeká.“

„Děkuji, milý pane,“ řekla jsem, když jsme se oba zasmáli.

To byl muž, se kterým jsem chtěla strávit život. Byl zábavný, milý a laskavý, nemluvě o tom, že byl nádherný. Drew Harrington měl všechno. Jakmile jsme nasedli do jeho auta, uvědomila jsem si, že jsem s ním ještě nikdy nejela. „Páni, tohle auto je opravdu pěkné,“ řekla jsem, když jsem se rozhlédla po palubní desce ze dřeva a cítila pod sebou sedadlo z měkké kůže. Byl jsem si jistý, že to stálo víc, než kdy moji rodiče společně vydělali za celý svůj život.

„Děkuji. Když jsem maturoval, byl to dárek od mamky.“

Páni, vše, co jsem dostala já, když jsem maturovala, byl třicetiletý vehikl mého otce, který předstíral, že šlo o Svatý grál automobilů. Myslela jsem, že se rozpláče, když mi ho dával. Byl tak rozbitý a lak oprýskaný tolik, že jsem se ho skoro styděla řídit. Ale myslela jsem na to, že na kole bych všude jezdit nemohla, zvlášť v zimě, tak jsem si ho ráda vzala.

„Takže, kam jedeme?“ Zeptala jsem se v naději, že se o to se mnou podělí.

Podíval se na mě a zazubil se. „Ach ne, to ze mě nedostaneš. Budeš muset počkat a uvidíš.“

Opřela jsem se a usmívala se, když řídil. „Drew, nemíříme náhodou do paláce?“ Zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že mě bere domů.

„No, ano,“ řekl. „Musím se tam zastavit, abych se viděl s matkou.“

S jeho matkou? Zatracenou anglickou královnou?

„Co? Máš se sejít se svou matkou?“

„Ano, proč?“

„Ach, jen že jsem nevěděla, že se tady máš zastavit,“ řekla jsem. Ruce se mi roztřásly. Nejblíž, kdy jsem se k paláci dostala, bylo, když tam jednoho dne jela naše škola na exkurzi a nás autobus projel kolem něj a průvodce nám řekl, kdo tam žil. Palác nebyl někde, kam jste jen tak mimochodem každý den jeli. Ne. Všude kolem něj byly obrovské brány a stráže, takže to bude zajímavé.

Drew kolem nich nonšalantně projel, jako by pro něj nic neznamenali. Žádné zastavení, žádné otázky – nic. Ale zapomínala jsem, že to byl jeho domov. Pro mě a zbytek země to byl královský palác a mimo naši působnost, ale pro něj to byl domov a nic víc.

„Dobře,“ řekl, když zaparkoval auto v garáži. „Matka se s tebou chtěla setkat, než odjedeme.“

„Co?!“ Zvolala jsem. „Tím chceš říct, že se chce královna Anglie setkat se mnou?“

Byla jsem v šoku a cítila jsem, jako bych nemohla dýchat.

„Podívej, nemysli na ni, jako na královnu, mysli na ni, jako na moji mámu,“ řekl lehce, jako by šlo jen o každodenní setkání.

„Ale, Drew, ona je královna a existuje určitý protokol, kterého se musím držet.“

Stále jsem nemohla uvěřit, že se setkám s královnou.

„Ano, ale není to tak přísné, když se chceš potkat s matkou svého přítele. Hlavně buď v klidu, dobře?“

„Jsem ráda, že jsi tak klidný, protože už cítím, jak se mi chvějí nohy.“

V té době se otevřely boční dveře do garáže a vstoupila dovnitř drobná žena. „Drew, vaše matka mě požádala, abych vás doprovodila do studovny,“ zavolala na nás.

„To je Patricie, pravá ruka a sekretářka mé matky. S maminkou je od doby, kdy se stala královnou. Je super milá a bude tě milovat stejně, jako já.“

„Ale Drew, nevím, co mám dělat. Chci říct, mám se uklonit? Udělat pukrle? Co mám dělat?“ Přemýšlela jsem nahlas.

„Dělej si, co chceš. Je to jen moje matka.“

Bral to mnohem lépe, než já. Chystala jsem se jít do paláce a setkat se se zpropadenou královnou!!!

 Když jsme vstoupili do kuchyně, cítila jsem se trochu víc v pohodě. Nevěděla jsem proč, ale očekávala jsem, že uvidím nějaký opulentní trůn se ženou s diamantovou tiárou sedící vysoko nad námi. Věděla jsem, že to bylo hloupé, ale byl to obraz, se kterým vyrůstaly všechny děti v Anglii. Královna byla nedotknutelnou osobností, která vyzařovala sílu a moc. Nebyla to osoba, ke které jste jednoduše přišli a pozdravili ji.

Prošli jsme chodbou někam, kde to vypadalo, jako knihovna z Krásky a zvířete. Stěny od podlahy až po klenuté stropy lemovaly knihy. Posezení bylo složené z velkých kožených pohovek a před velkým arkýřem uprostřed byl mahagonový stůl.

„ Vaše matka je přímo tam,“ řekla Patricie. „Elizo, ráda vás poznávám,“ řekla a potřásla mi rukou. „Nebuďte nervózní. Dnes je to jen Drewova matka, a ne královna.“ Když to řekla, zasmála se a mrkla. Snažila se mě uklidnit, ale vůbec to nepomohlo.

Přede dveřmi jsem zaslechla kroky a žaludek se mi obrátil, až jsem si myslela, že se tam pozvracím.

„Mami,“ řekl Drew, když vstal a objal mi. „To je Eliza Noble.“

V ústech mi vyschlo, že jsem sotva mohla pozdravit. Uklonila jsem se a zamumlala něco o tom, že je hezké se s ní setkat. Hlava se mi točila. Bože můj, přála bych si, aby tohle mohla vidět moje matka.

„Elizo, je mi potěšením vás poznat. Nemůžu ani říct, kolik mi toho o vás Drew řekl, ale je od tebe laskavé, že jsi mě přišla navštívit.“

Byla sladká a velmi krásná. Její blond vlasy měla těsně po ramena a kůži měla, jako porcelán. Vypadala stejně, jako v televizi, nádherná a majestátní. I když jsem se setkala s Drewovou matkou, stále to byla královna.

„Děkuji, že jste mě přijala, paní… Vaše… madam…“ blekotala jsem, protože jsem netušila, jak jí mám říkat.

Všichni se hlasitě zasmáli, včetně královny. „To je v pořádku, drahá, zdá se, že při takovýchto neformálních setkáních nikdo neví, co říct.“

Byla jsem v rozpacích a cítila jsem, jak rudnu ve tvářích. Musela jsem je mít karmínové. Pokusila jsem se usmát, ale upřímně jsem nemohla říct, zda se to povedlo, nebo ne, protože jsem v té chvíli měla mimotělní zážitek.

***

Po krátkém rozhovoru a šálku čaje jsem cítila, jak se uvolňuji, jak jsme tam seděli. Už jsem neměla pocit, že jsem s královskou majestátností, ale místo toho jsem byla s matkou svého přítele, paní Harringtonovou.

Když byl čas jít, Drew vstal a objal ji. Bylo úžasné být svědkem pouta, které měl se svou matkou a za to jsem ho obdivovala. Ztráta otce mu pravděpodobně pomohla k těsnějšímu vztahu s matkou, když vyrůstal.

„Ráda jsem vás poznala, Elizo. Musíte znovu přijít a navštívit mě,“ řekla, když mě objala.

Překvapilo mě to, že natáhla ruku a objala mě.

„Děkuji, byla to ta nejúžasnější zkušenost, že jsem vás mohla poznat,“ řekla jsem.

Když jsme odešli, byla jsem stále v úžasu nad tím, že jsem seděla v paláci. Nikdy za milion let bych nevěřila, že budu pít čaj s královnou nebo chodit s jejím synem. Ale byla jsem tam s oběma. Můj život se překvapivě a úžasně změnil.