FD - 6. kapitola

Překlad: Caro

Kor.: Evudar, Jířa

Když byl Dai ještě malý kluk, který se teprve seznamoval se svým drakem, měl výslovně zakázáno cvičit se v chrlení ohně. To přirozeně znamenalo, že se kvůli tomu pravidelně vytrácel z domu, když rodiče spali. Když se mu pokusy nepovedly – což se stávalo častěji než jindy –, vždycky se snažil rodičům preventivně zlepšit náladu tím, že jim následující ráno přinesl snídani do postele. Čím větší pole omylem zapálil, tím bohatší snídani jim připravil. Jeho matka tvrdila, že dodnes ji při pohledu na talíř se slaninou a vejci polije studený pot z podvědomé hrůzy.

Dai si nicméně momentálně přál, aby Virginie vlastnila větší pánev.

Proklínal se, když obracel slaninu. Všechny jeho dobré úmysly, všechno jeho nacvičené ovládání – to všechno šlo do háje, když se ho dotkla.

Ano, souhlasil jeho vnitřní drak s radostí.

Na rozdíl od Daiovy pochmurné nálady se jeho drak rozvaloval v luxusní spokojenosti, samolibý jako kočka ve slunečním paprsku. Pokud šlo o draka, jediné, co bylo špatně, bylo to, že byl na nohách, místo aby stále ležel v posteli vedle své družky. Dokonce i teď ji mohl budit polibky, přejíždět rukama po bujných křivkách jejích boků…

Potřásl hlavou a násilím vyhnal z hlavy to svůdné snění. Drak byl instinktivní tvor, který nedokázal myslet na něco jiného, než na to, co chtěl, ale jeho lidská polovička takové štěstí neměla. Připadal si zase jako malé dítě, které se v chladném a ostrém denním světle probouzí a uvědomuje si následky svých nočních prohřešků.

Měl jsem přestat. Měl jsem jí říct, co jsem zač. Kdyby to věděla, nechtěla by mě. Zradil jsem její důvěru. Zradil jsem ji.

Povzdechl si a připravil se na to, co věděl, že musí udělat. Musí jí to říct. Hned, jak se probudí. Bez ohledu na následky.

Zadíval se na pánev. Možná by měl udělat i palačinky.

Okamžik, kdy se Virginie probudila, poznal podle toho, že jeho vnitřní drak byl najednou v plné pohotovosti a dychtivě se napínal jako pes na krátkém vodítku. Slyšel, jak postel zavrzala, když se protáhla, a pak zvuk jejích bosých nohou na prknech podlahy. Neohlížel se za sebe, oddaloval nevyhnutelný okamžik, jak jen to bylo možné.

Její ruce mu sklouzly kolem boků a vyhrnuly mu tričko. Veškerá hrůza, která mu zvedala žaludek, se rozplynula při pouhém pocitu tepla z její kůže na jeho těle.

„Zdál se mi šílený sen, že mě před drakem zachránil sexy hasič, který je úžasný v posteli.“ Navzdory odvážným slovům byl její dotek trochu váhavý, jako by pochybovala o svém přijetí. „A teď se navíc ukázalo, že umí i vařit. Doufám, že se nikdy neprobudím.“

„Dobré ráno,“ řekl a otočil se v jejím objetí, aby ji chytil do vlastní náruče.

S drobným povzdechem úlevy se k němu přitiskla. Na okamžik dokázal myslet jen na to, jak je jí dobře, a jak dokonale k sobě jejich těla vzájemně pasují.

Pak se v něm znovu ozval pocit viny. Nejsem hoden ji objímat. Neměl bych se jí ani dotknout.

Přesto ji nepustil. Nemohl snést, aby si byť jen na vteřinu myslela, že ji nechce nebo že je pro něj jen náhodnou známostí na jednu noc.

„Doufám, že máš hlad,“ řekl jí do ucha.

„Strašlivý,“ řekla. Naklonila se kolem něj, aby nahlédla do pánve. „Dobře. Dovol, abych ti vysvětlil, že u mne ‚strašlivý hlad‘ neznamená, že můžu sníst šest vajec. Doufám, že i ty máš hlad.“

„Vlastně ano,“ potvrdil a pustil ji.

Obrátil se zpátky ke svému vaření, přisunul dvě vejce na její talíř a zbytek na svůj. Proměna spalovala spoustu energie. Na talíře přidal slaninu a měl trochu problém najít pro ni místo vedle vajec, smaženého chleba, klobásy a grilovaných rajčat. „Byla to rušná noc.“

Povytáhla obočí a na rtech se jí objevil škádlivý úsměv. „Kvůli ohni nebo drakovi?“

Dai jí strčil prst pod bradu a naklonil jí tvář k dlouhému, hlubokému polibku. „Ani jedno z toho,“ vydechl.

Znovu ji pustil a zvedl talíře. Naklonil hlavu směrem k jídelnímu stolu, který byl stále zavalen papíry a archeologickými pomůckami. „Nechtěl jsem hýbat s ničím, na čem jsi pracovala, takže jsem stůl neprostíral. Kde chceš jíst?“

„Neboj se, tady není nic důležitého.“ Vyklidila prostor jednoduchým způsobem: přejela rukou po stole a rozhrnula papíry do nahodilých hromádek. Posadili se a na několik okamžiků byli oba plně zaměstnáni konzumací jídla.

„Dai,“ řekla, když oba trochu zahnali hlad. Nespouštěla oči z talíře. „Musím ti něco říct. Nebyla jsem k tobě úplně upřímná.“

Dai, který se konečně právě v té chvíli odhodlal a otevřel ústa, aby řekl přesně totéž, se přistihl, že je úplně v šoku. Podíval se na ni přes stůl. A jediné, co se mu podařilo říci, bylo „Oh.“

Virginia si pohrávala s vidličkou. „Víš, jak jsem ti včera večer řekla, že jsem si od Bertrama nic nevzala?“

Chvíli mu trvalo, než se v myšlenkách vrátil k jejich předchozímu rozhovoru, od toho, co se týkalo mnohem významnějších událostí, které se staly později. „Toho draka? Ano. I když on si myslí, že jsi to udělala ty.“ Tázavě se na něj podívala a on upřesnil: „Mluvil jsem s ním včera večer na místě činu. Byl, ehm, rozzlobený.“ Natáhl se přes stůl, aby na její ruku, na uklidněnou položil dlaň. „Neboj se, já to s ním vyřeším. Jsem si jistý, že už bude zase ovládat svého draka a dokáže si uvědomit, že udělal hroznou chybu.“

Virginie se kousla do rtu. „Problém je v tom, že jsem si tak trochu něco vzala.“

Dai se nadechl. „Něco cenného?“

Přikývla. „Ne přímo z jeho zásob, to je jasné. Ale… našla jsem cenný historický artefakt na pozemku, který patří jeho rodině. Podle britských zákonů by měli nárok na polovinu z hodnoty nálezu.“ Odmlčela se a pak neochotně dodala: „Vlastně v tomto případě nejspíš na celou hodnotu. Neměla jsem jejich svolení, abych tam něco hledala. Každopádně jsem přemýšlela o tom, co jsi říkal, že kdybych něco vzala, způsobilo by to ‚komplikace s drakonickým právem‘.“ Prsty udělala vzdušné uvozovky. „Je tohle tedy komplikace?“

Zhoupl se na židli na její dvě nohy a zamračil se, jak přemýšlel. Situace nebyla jednoznačná. Kdyby Virginie přímo něco ukradla z Bertramova pokladu, technicky vzato by Dai musel poklad vrátit, jinak by riskoval, že bude prohlášen za darebáka a pronásledován ostatními draky.

Ale protože poklad byl jen na Bertramově pozemku… dalo by se tvrdit, že druhý drak poklad vlastně sám nevlastnil, takže ho mohl vzít kdokoli jiný, ať už člověk, nebo drak. Samozřejmě by se dalo také tvrdit, že vlastnictví pozemku zahrnovalo i všechny artefakty, které se na něm skrývaly.

Měl nepříjemný pocit, že ví, jakým způsobem bude Bertram argumentovat.

Povzdechl si. „Bohužel ano. Možná.“ Když zahlédl její vyděšené oči, znovu sklopil židli zpět na zem a naklonil se přes stůl, aby ji chytil za ruku. „Ne, ne, není to komplikace v tom smyslu, že nedovolím žádnému drakovi, aby na tebe vztáhl byť jen jediný dráp. Budu tě chránit, Virginie. Přísahám ti, že tě udržím v bezpečí.“

Stiskla mu prsty. „Vím, že to chceš. Ale bezpečí není všechno.“ Čelist se jí odhodlaně zvedla, i když její oči stále prozrazovaly obavy. „Nedám Bertramovi svůj nález, i kdyby to mělo znamenat, že po mně půjde. Ale nechci vystavit nebezpečí ani tebe.“

„Pokud jde o mě, nebezpečí je pro mne každodenní chleba,“ řekl s křivým úsměvem. „O mě se neboj. Ty se postarej o svou práci a já se postarám o tu svou.“ Pustil její ruku a znovu zvedl vidličku. „Kterou je chránit tě před draky.“

Posunula si na talíři slaninu a trochu se zamyšleně zamračila. „Co se toho týče. Bude se Bertram snažit ukrást artefakt zpátky i poté, co ho předám příslušným úřadům? Takový nález je ze zákona klasifikován jako poklad, takže patří národu. Pokusil by se vloupat do muzejních sbírek?“

„Ne, pochybuji, že by byl tak hloupý. Tenhle Bertram by možná byl ochotný riskovat, že ti o půlnoci něco ukradne na opuštěném poli, ale kdyby se pokusil krást v muzeu, měl by vážné problémy.“

Virginii se ulevilo. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že to říkáš. Už jsem si začínala říkat, jak dobrou má Britské muzeum obranu proti drakům.“

„Aha, všechno, co je tam, patří královně,“ řekl Dai s plnou pusou. „Nikdo se jejího pokladu nehodlá ani trochu dotknout.“

Virginii zamrzl pohyb vidličky na půli cesty k ústům. „Královna je drak?“

„Hm. Asi bude lepší, když zapomeneš, že jsem to řekl,“ řekl Dai. Mávl rukou. „Každopádně jde o to, že draci nemají dovoleno chodit a razit si cestu do muzeí – ani do bank nebo obchodů, když na to přijde. Parlament měňavců – jakási vláda – takové věci tvrdě potírá. Draci jsou příliš mocní a příliš nebezpeční na to, aby si mohli dovolit dělat výtržnosti.“

„Takže jakmile nahlásím svůj nález a nechám místo řádně prohlásit za oblast historického zájmu, bude se Bertram muset vzdát?“ Zeptala se.

„Pokud nechce vyfasovat nálepku darebáka. A věř mi, že to chtít nebude. Můj tým by měl volnou licenci k jeho pronásledování, stejně jako všichni ostatní lovci draků v celé zemi. Musel by z Britských ostrovů nejspíš úplně utéct.“

Rozzářila se. „Pak mi stačí jen pár telefonátů a – sakra.“ Tvář jí poklesla. „Je neděle. Až do zítřejšího rána se nikomu nedovolám.“ Z nějakého důvodu vrhla ustaraný pohled směrem k ložnici. „To dává Bertramovi celý den.“

„Pak se od tebe nehnu ani na okamžik,“ řekl pevně. „Jestli chce Bertram tvůj nález, bude se muset dostat přese mě.“

Náhle se v jeho mysli vztyčil drak a zařval jako výzva. Ve stejném okamžiku se vstupní dveře s uši drásajícím rachotem rozletěly v pantech a odhalily vysokou, štíhlou postavu v bledě šedém obleku.

„To by se dalo zařídit,“ řekl druhý dračí měňavec.