DS - 3. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Mason

Rozběhl jsem se a zamířil přímo do lesa za pozemkem.

Jakmile jsem uslyšel, co o mně Broderick říkal, jako o svém druhovi, chtěl jsem utéct. Když jsem vyrůstal ve vlčí smečce s hormonálními měniči plnými vzteku, naučil jsem se, jak se sžít s přírodou. Mladí měniči byli povzbuzováni k tomu, aby si vybili energii útěkem do lesů kolem sídla smečky. V lese meditovali, aby mohli přemýšlet a pročistit si mysl.

Osvojil jsem si stejný zvyk.

Už jsem nechtěl slyšet nic o tom, jak se Broderick cítí, kvůli druhovi. Tak jsem utíkal a utíkal jsem dál, přeskakoval větve stromů, větve mě šlehaly do obličeje a zanechávaly mi škrábance podél paží a tváří. Bylo mi to jedno, jen jsem chtěl utéct.

Narazil jsem na otevřenou louku plnou divokých květin a přestal běžet. Na louce bylo podivné uspořádání balvanů a desek z velkých plochých kamenů uspořádaných téměř do obrazce, který tvořil čtvercovou plochu. Bylo to zvláštní uspořádání a působilo trochu nepatřičně. Kameny byly na dotek teplé, ale vypadalo to jako stejně dobré místo k posezení a přemýšlení, než se vrátím do domu, nebo bych si prostě mohl udělat trvalý domov tady.

Vylezl jsem nahoru a posadil se se zkříženýma nohama na horní základ. Zavřel jsem oči, nadechl se nosem a vydechl ústy. Meditace byla forma ovládání, kterou se učili mladí měniči, aby se dostali do kontaktu se svým vnitřním vlkem. Já vnitřního vlka neměl, ale i tak mi cvičení pomáhalo. Snažil jsem se vyčistit si mysl od všeho, ale jedna myšlenka se mi přehrávala ve smyčce. Slabý. Křehký. Zlomitelný. Člověk. Jako bych nevyrostl s vědomím, že jsem jen člověk. Moje rodina mezi vlčí smečkou mi nikdy nedala pocítit, že to, že jsem člověk, ze mě dělá něco míň než to, čím byli oni. Byl jsem prostě jiný a jiný bylo naprosto v pořádku. Od Brodericka to znělo, jako by odlišnost byla špatná.

Padl na mě stín a já vzhlédl k obloze, abych viděl, jak nade mnou krouží obrovská masa. Srdce se mi rozbušilo, ne strachem, ale vzrušením. Tam nahoře kroužil můj drak. Moje tělo mě opět zradilo. Chtěl jsem vědět, jak vypadá v dračí podobě. Chtěl jsem vidět svého draka.

Země se otřásla a do mě udeřil závan vzduchu, když Broderick přistál. Jeho drak byl nádherný, velký asi jako dvoupatrový statek. Měl hnědé šupiny a dlouhý, tlustý ocas, jak jsem předpokládal, na vyvážení. Slyšel jsem, že právě k tomu používali dinosauři ocasy, takže by dávalo smysl, že draci jsou na tom stejně.

„Chci jen, abys mě nechal na pokoji. Jdi do hajzlu,“ řekl jsem.

Broderick se rychle jako mrknutím oka proměnil zpátky do své lidské podoby. Byl nahý, měl bych odvrátit zrak, ale nechtěl jsem vypadat ještě slabší, a tak jsem se přinutil na něj zírat. Na jeho tvář, ne na cokoli jiného. Chtěl jsem sklopit pohled níž, ale neudělal jsem to. Nemusel vědět, že po něm toužím, navzdory tomu, co o mně řekl.

„Prosím,“ řekl jsem. „Vyjádřil jsi své city zcela jasně a myslím, že by bylo nejlepší, kdybychom spolu netrávili žádný čas.“ Pak jsem se otočil a pohlédl opačným směrem v naději, že bude respektovat mé přání a odejde. Měl jsem to vědět lépe.

Broderick vylezl na balvan a posadil se vedle mě. Oblékl se do kalhot, které se mu nějak podařilo vzít s sebou.

Zavřel jsem oči a povzdechl si. „Ještě nikdy v životě jsem se nechoval násilnicky k jinému člověku,“ řekl jsem. „Nikdy jsem ze vzteku neuhodil jiného člověka. Ani jsem nevěděl, že to v sobě mám. Mrzí mě, že jsi mi náhodou stál v cestě, abych vyjádřil své pocity.“

„Neomlouvej se,“ řekl Broderick. Jeho hluboký hlas byl měkký, téměř plachý, a já se na něj podíval. Na tváři měl stále ještě pořádný otisk. Překvapilo mě, že to jeho dračí léčení nevyčistilo. „Zasloužil jsem si to.“

„No, ať už sis to zasloužil, nebo ne, násilí není nikdy řešení.“

Broderick se zachechtal a můj pták se postavil do pozoru. Ten zvuk jsem miloval. „Asi máš pravdu. Ale v téhle situaci by mě asi nic nevytrhlo z mého řečnění.“

„To je v pořádku,“ řekl jsem. „Vlastně to ani není pravda. To, co jsi řekl, vůbec není v pořádku. Je v pořádku, když nechceš druha, ale opravdu nemusíš chodit a neustále si na to stěžovat. Nemám v tomhle o nic větší volbu než ty.“

„Já vím,“ řekl Broderick. „Je to…,“ odmlčel se. „Nejde o to, že bych nechtěl druha. Jen nechci, aby se ti něco stalo. Poslední dva tisíce let, jsem byl zodpovědný jen sám za sebe. Je těžké si představit, že bych se o to dělil s někým jiným.“

„To je… tak trochu pochopitelné,“ řekl jsem. Vlci toužili najít své druhy, sotva se ovládali, když konečně ucítili vůni osoby, kterou osud vybral právě pro ně. Ale vlci, ačkoli byli dlouhověcí díky svým léčitelským schopnostem, nebyli nesmrtelní jako draci; možná to byl rozdíl.

„Nemyslím si, že jsi slabý, to zdaleka ne. Podle toho, co jsem pochopil od Frosta, jsi toho v životě vytrpěl docela dost. A jsem si jistý, že vyrůstat ve vlčí smečce nebylo zrovna nejlehčí.“

„Ne,“ řekl jsem. „Ale byla to docela zábava.“

„A na člověka běháš zatraceně rychle.“

Usmál jsem se. „No, nelíbilo se mi, že mě vynechali z běhu smečky. Tak jsem hodně trénoval, abych s nimi udržel krok.“

„Chci, abys zůstal tady, kde tě budu chránit já a ostatní draci. Já a moji přátelé tě ochráníme před Molpe a tím zasraným upírem.“

„Já vím,“ řekl jsem. „Nechci, aby sis myslel, že jsem sem přišel v naději, že se s tebou spářím a budu mít malé dračí děti. Přišel jsem sem, protože moje smečka se vyčerpávala ve snaze zajistit mi bezpečí, měla neustále ve službě další strážné a nebylo to vůči nim fér. Jakmile pomine hrozba od Molpe a toho upíra, už tu nemusím být. A my dva si můžeme jít každý svou cestou, ano?“

Broderickovi se sevřela čelist, ale přikývl. Vypadal, jako by chtěl říct víc, ale neudělal to.

„Co se děje?“ Zeptal jsem se.

„Nechceš malé dračí děti?“

Zkřížil jsem ruce na prsou a upřeně se na něj zadíval. „Zdá se mi to divná otázka od člověka, který se nechce nechat spářit.“

Bezelstně pokrčil rameny. „Jen jsem zvědavý.“

„Chci děti,“ řekl jsem. „Vždycky jsem doufal, že si najdu partnera mezi vlčí smečkou a budu proměněn v jednoho z nich. Moje matka měla vizi, když mě viděla poprvé, že udělám něco, co změní svět, jak ho známe. Nevím, nakolik je to přesné a co to vůbec znamená, ale vždycky jsem doufal, že to znamená, že se mi stane něco skvělého. Možná je to tohle. Možná je to to, že mám dračího druha, který mě nechce. To přece musí být něco nevídaného, ne?“

Broderick zavrčel. „Co kdybychom se dohodli, že celou tuhle věc s druhem budeme hrát podle okolnosti? Uvidíme, co se stane, až tu budeš?“

„Proč? Vždyť jsi jasně řekl, co chceš.“ Poslední věc, kterou jsem chtěl udělat, bylo namlouvat si, že by si to Broderick mohl rozmyslet, a taky jsem mu nehodlal dovolit, aby mě tahal za nos.

Broderick zavřel oči a stiskl si kořen nosu. „Omlouvám se za to, co jsem řekl, nemyslel jsem to vážně. Já… já nevím, co teď chci. Je to všechno trochu… náhlé.“

Hodil jsem na něj postranní pohled. „Už dva měsíce víme, že jsme druhové. Jestli potřebuješ víc času, abys zjistil, co chceš, můžu to respektovat. Pokud budeš souhlasit, že nebudeš chodit a nadávat na to, že tvůj druh je člověk.“

„S tím můžu souhlasit,“ řekl Broderick.

Seskočil jsem z balvanu. Pro dnešek jsem dosáhl svého limitu citového zmatku. „Budu s tebou závodit zpátky do domu.“ Potřeboval jsem od něj trochu prostoru. Být takhle blízko, cítit, jak se při našem rozhovoru otírá o mé rameno, mě málem přivádělo k šílenství.

Broderick se zasmál. „Při téhle velikosti nejsem moc dobrý běžec. Jsem spíš obránce než běžec.“

„Ty lítáš. Já budu běhat. Sejdeme se tam.“ Odstartoval jsem. Ne proto, že bych se cítil přehnaně hravý, ale protože jsem nevěděl, jak dlouho ještě vydržím být v Broderickově přítomnosti o samotě, aniž bych udělal nějakou hloupost, jako třeba prosit ho, aby se se mnou pářil, staral se o mě, miloval mě, jak jsem to viděl u jiných druhů.

Vyrazil jsem plným sprintem a běžel zpátky k domu. Další výhoda toho, že vyrůstáte s partou vlků, kteří se rádi toulají po lese, je, že se naučíte mít dobrý orientační smysl, jinak se často ztratíte.

Dorazil jsem zpátky k domu a pustil se zadními dveřmi dovnitř. Bylo by docela těžké zvyknout si na tenhle obrovský dům, když jsem byl zvyklý žít v něčem, co se v podstatě rovnalo chatkám v areálu vlčí smečky. Jednopokojový dům s malou kuchyňkou a vlastní koupelnou. V domě Alfy jsme měli společný prostor, kde jsme se většinou stravovali, a přístup do větší kuchyně. Dračí velitelství bylo prakticky sídlo, tři patra, apartmá pro každého z draků, obrovská knihovna a Frost se zmínil i o prostoru pro domácí kino.

„Díky bohu.“

Otočil jsem se a zjistil, že tam stojí Flint.

„Našel jsem ho!“ Zavolal na mě. Chytil mě za ruku a táhl mě ke kuchyni. „Jericho se právě chystal jít za tebou.“

Když jsem přišel do kuchyně, Broderick už tam stál, Jericho vedle něj a vypadal, že mu chce roztrhnout krk.

„Nepřivedl jsem ho sem proto, aby si z něj někdo dělal legraci a špatně se k němu choval.“ Jericho metal očima dýky na Brodericka, který jen zkřížil ruce. „Vezmu ho domů. Vymyslíme, jak ho udržet v bezpečí. Přinejmenším se k němu budeme chovat mnohem lépe než ty.“

„Jericho,“ řekl jsem. „Teď nemůžu jít domů, sám jsi to řekl. Ty důvody se nezměnily.“

„Cože? Po tom, co řekl ten pitomý hulvát?“

Položil jsem Jerichovi ruku na rameno. „Broderick slíbil, že se nebude chovat jako kretén. Bude to v pořádku.“

Leonidas tiše vypískl. „Rád bych věděl, jak jsi ho přiměl, aby s tím souhlasil. Snažíme se o to už asi poslední století, nebo tak nějak.“

Broderick na něj ukázal fakáče.

„Broderick a já se od sebe budeme držet dál,“ řekl jsem. „Nemělo by to být tak těžké. Tenhle dům je obrovský. Dokud budu mít kde tvořit, bude to v pohodě. Kromě toho bude příjemné strávit nějaký čas s Frostem a Crispinem. Ty se musíš soustředit na Codyho.“ To k němu proniklo.

Jerichovi se sevřela čelist. „Dobře. Zavolej mi, kdyby se něco změnilo, ano? Budu tady rychleji, než si stihneš sbalit kufr.“

„Já vím, že přijdeš,“ řekl jsem a vstoupil mu do náruče, abych ho objal. „Jsi pravděpodobně ten nejlepší vlčí bratr na celém světě.“

Zachrčel. „Na tom není žádné ‚pravděpodobně‘. Já jsem ten nejlepší.“ Přitiskl mě k sobě. „Zůstaň v bezpečí, ano?“

„Jasně.“ I když jsme nebyli pokrevní bratři, Jericho pro mě znamenal víc než kdokoli jiný na světě. Tedy on a Frost. Věděl jsem, že udělá cokoli, aby mě ochránil.

Tiché zavrčení mě přimělo vymanit se z Jerichova objetí a rozhlédnout se po místnosti. Našel jsem Brodericka, jak stojí opřený o zeď, ruce sevřené podél boků a obličej zkřivený vrčením.

„Uklidni se,“ řekl jsem. „Je to můj bratr. Kromě toho nechceš žádného druha, pamatuješ?“

Při tom změkl a odvrátil pohled,

Jericho k němu přistoupil, až stáli prsa na prsa. „Jestli se mému bratrovi něco stane, dokud bude v tvé péči, ať už je to poslední kamenný drak, nebo ne, přijdu sem, ulovím tě a udělám z tvé kůže boty místo z hadí kůže.“

„Jsem drak, ne had.“

„Jsi plaz. A já ti k tomu udělám pásek.“

„Jeho šupiny opravdu nejsou tvé barvy, Jericho,“ řekl jsem. Zbytek místnosti se zasmál. „Kromě toho to ani nebudeš potřebovat. Nic se mi nestane.“

Jericho přikývl. Spolu s Armantem vyšli ven. Z okna jsem sledoval, jak se Armant přemístil a Jericho mu vylezl na záda. Ti dva vzlétli.

Díval jsem se do nebe, dokud jsem je už neviděl.

Někdo mi položil ruku na rameno a já se o ni opřel. Otočil jsem se v naději, že tam najdu svého druha, ale místo toho jsem našel dalšího nejlepšího – Frost.

„Pojď. Zavedu tě do tvého pokoje.“

***

Frost mě vedl po schodech nahoru a řadou chodeb, až jsme stanuli před jedinými dřevěnými dveřmi. Ukázal na konec chodby. „To jsou Broderickovy pokoje, kdybys to náhodou chtěl vědět. A naproti přes chodbu je herna, kterou jsem ti ukazoval, když jsi tu byl naposledy.“ Strčil do dveří a vešli jsme dovnitř.

Pokoj byl jednoduchý, ale mnohem extravagantnější, než jsem byl zvyklý. Stála tu strohá bílá komoda s pěti zásuvkami, manželská postel a noční stolek. Světle zelené stěny odrážely sluneční světlo z východního okna.

„My vlastně nemáme pokoje pro hosty, takže jsme všechny tyhle věci objednali nové. Doufám, že ti to nevadí.“

„Vůbec ne,“ řekl jsem. „Je to úžasné. Děkuji. Mrzí mě, že jsi musel projít všemi těmi problémy.“

Mávl rukou ve vzduchu. „Kromě novorozeněte nemám příliš práce. A můžu si objednat zboží přes internet, zatímco chovám Crispina. Umím skvěle zvládat více úkolů.“

Položil jsem tašku, v níž byl obsah věcí, které jsem si přivezl, na zelený a béžový přehoz. Nářadí jsme už nechali v garáži, abych si ho tam připravil a mohl pokračovat v práci, dokud tu budu bydlet. Frost mě ujistil, že žádnému z draků nebude vadit, když ten prostor budu využívat.

„Jsem opravdu rád, že jsi tady,“ řekl Frost.

Usmál jsem se. „Já taky. Bude příjemné se tu poflakovat. Dovedu si představit, že se tady trochu nudíte. Není tu moc co dělat.“

Frost se zasmál. „Jo, Flint a já jsme o tom mluvili s Leonidasem a Galeem a souhlasili, že můžeme častěji opouštět pozemek. Koneckonců, děti budou dříve nebo později potřebovat kontakt s vnějším světem. Přece je nebudu učit doma.“

„Jo, tuhle výzvu, jak vymyslet, jak dát dračí dítě do školky, ti opravdu nezávidím.“ Předpokládal jsem, že to je jedna světlá stránka toho, že mám druha, který o mě nemá zájem.

„Hej,“ řekl Frost a položil mi ruku na rameno. „Možná bys o tom taky měl popřemýšlet. Jestli se s Broderickem někdy spáříte.“

„Pochybuji, že se to stane.“ Posadil jsem se na postel a zabořil se do matrace. „Svůj postoj dal jasně najevo. Rád bych měl vztah, zvlášť s osudovým druhem. Bylo mi řečeno, že nic tomu podobného na světě není. Ale nehodlám ho do ničeho nutit. Byl bych radši, kdyby mě chtěl kvůli mně, ne proto, že o tom rozhodly sudičky.“

Frost si klekl na postel a podíval se na mě. „Myslím, že se nakonec vzpamatuje. Jeho štěkání je horší než kousání.“

Odfrknul jsem si. „To doufám, ale nebudu zadržovat dech. Opravdu si nepotřebuju připravit jakékoliv zklamání.“