FHABP - 5. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Štěpánka

Část II.

 

Mezitím v Mnichově

Snil jsem o minulých Vánocích a o Carol. Lenošil jsem ve svém starém polohovatelném křesle a Carol byla na podlaze přede mnou, snažila se sestavit kolo. Jednalo se o Jonův dárek od Santy. Vím, že sním, nejen protože v tom snu byla Carol, ale protože jsme nebyli v našem domě ve Phoenixu. Byli jsme v bytě v Mnichově, kde byl venku pod oknem slyšet zimní festival. Náš vánoční stromek měl aspoň dva metry a nebezpečně se nakláněl na stranu, zkroucený a křivý jako ten z karikatur doktora Seusse, které Jon tak moc miloval. Carol byla před ním a já se obával, že na ni spadne, ale taky jsem se bál, že když se ji budu snažit varovat, znovu zmizí. Proklouzne na druhou stranu, kam se k ní nebudu moct dostat.

Tak zoufale chci, aby zůstala, takže i když vím, že je to jen sen, nebo možná právě proto, že jsem věděl, že je to sen, sedím klidně. Soustředím se jen na to být s ní, zatímco ona se sklání nad návodem ke kolu.

„Tati! Tati, probuď se!“

Na okamžik čekám, že můj malý syn vyšplhá ke mně do postele. A čekám, až se vedle mě stočí ve svém pyžamu s dinosaury. Ještě není ráno, synku, chci říct. Běž zpět do postele. Santa možná ještě nepřišel.

„Tati!“

Vždycky byl tak vytrvalý. Otevřu oči zdánlivě bez svého souhlasu a na chvíli uvažuji, kdo je ten muž nade mnou. Rozhodně ne můj syn – ten, pro kterého Carol tiše sestavovala kolo se Spidermanem na sedadle.

„Kolik je hodin?“ zeptám se. V pokoji je stále tma a on je z velké části ve stínu.

„Je pět. Poslouchej, dostali jsme zprávu od Thomase –“

„V pět ráno?“

„No, poslal ji včera večer Arizonského času, takže přišla v jednu v noci našeho času.“

Pořád ještě jsem grogy a snažím se držet surrealistických Vánoc se svojí ženou, která je stále naživu, a se svým synem, o třicet let mladším. „A musel jsi mě vzbudit před úsvitem, abys mi to řekl?“

„Tati, možná mají dítě.“

Dítě. Až v tuto chvíli mi jméno Thomas zapadne na své místo. Cole s Jonem tak opatrně našlapovali kolem tohoto tématu, že jsem skoro zapomněl, kdo Thomas je. Posadím se na posteli a promnu si oči. Snažím se být tady, teď, kde mě můj velmi dospělý syn potřebuje. „Dobře, co se děje?“

„S Colem se vracíme. Odlétáme za pár hodin.“

„Obléknu se –“

„Ne, tati, zůstaň, dobře? Jedná se jen o pohovor s matkou a…“

„A Cole se snaží nevzdávat naděje.“

„Něco takového, jo.“

„A co Grace?“

„Můžeš jí to říct?“

„Nemyslíš, že by to měl udělat Cole?“

Povzdechne si a otře si rukou čelo. Je tak napjatý. Bylo tomu tak celé roky, ale trochu se to zmírnilo, když se zamiloval do Colea. A skoro to zmizelo, když se konečně vzdal své staré práce a přijal život, který spolu mohli mít. Ale teď je všechno napětí zpět a nešlo jen o setkání s Coleovou matkou. Bylo to Colem. Kvůli adopci a Grace je vynervovaný víc, než jsem ho kdy viděl. Jon se zoufale snaží, aby se nerozletěl na malé kousíčky.

„Postarám se o to,“ řeknu.

Úlevně si oddychne. „Díky, tati. Byt je zaplacený až do prvního, takže tu můžete zůstat, jestli chcete.“

„Budeme v pohodě.“

Přikývne. Otočí se k odchodu, ale v půli cesty se zastaví. Stojí na místě, vypadá nejistě a najednou se sen zdá být opět skutečný. Možná už dávno odrostl dětskému kolu, ale pořád je mým synem.

„Zvládneš to, Jone.“

Přikývne a vidím, jak se trošku narovná.

To bylo vše, co potřeboval slyšet. „Já vím.“

„Dáš mi vědět, jakmile budeš mít nějaké nové zprávy?“

„Samozřejmě.“

„Ať bezpečně doletíte.“

„Díky, tati.“ Tentokrát dojde až ke dveřím, ale tam se zastaví. Jeho siluetu ozařuje světlo z chodby. Položí ruku na zárubeň dveří a otočí se zpět ke mně. „Tati?“

„Jo?“

Nadechne se, ale žádná slova z něj nevyjdou. Vteřiny ubíhají, zatímco se snaží zformulovat slova. Někdy mě baví sledovat, jak se trochu svíjí, ale teď ne. Vím, co chce říct. Vím, že potřebuje, abych mu to taky řekl. „Miluji tě, synku, a ovocný dortík taky.“

 

JDU znovu spát. Doufám, že se vrátím do svého snu s nakloněným vánočním stromkem, ale není mi to souzeno. Znovu se vzbudím v šest třicet díky vůni kávy. Obléknu si župan, bačkory a podívám se na vlasy, jestli mi nestojí předtím, než vyjdu z pokoje. Vánoční stromek stojí v rohu, má normální výšku a vysmívá se mi svojí absurdní realitou.

Vánoce skončily ve více směrech. Jon se naučil jezdit na tom zatraceném kole, ale chtěl BMX, protože všichni kluci v sousedství ho měli. S vážným výrazem šestiletého mi řekl, že kola s takovým sedadlem jsou pro holky.

Našel jsem Grace sedět u kuchyňského stolu. Stejně jako já má na sobě župan a pantofle. Je sehnutá nad novinami. Vlasy po ramena nemá stažené jako pokaždé, když jsem ji viděl. Místo toho je má rozpuštěné a zakrývají její tvář. Kuchyň je teplá a naplněná bohatou vůní kávy. Znovu se ke mně vrací srdcervoucí nostalgie snu. Kolik takových rán jsem prožil s Carol? Poté, co Jon odešel na vysokou, bylo naším zvykem o víkendech ráno sedět v kuchyni, pít kávu a předávat si křížovku. Ani jeden z nás nedokázal sám vyluštit křížovku v New York Times, ale společně jsme to dokázali.

„Dobré ráno,“ pozdravím.

Vzhlédne a kouzlo je prolomeno. Nesedí tam moje Carol. Je to žena, kterou sotva znám.

Začervená se a dotkne se vlasů – ne gestem marnivosti, ale gestem, kterým prozrazuje, jak rozpačitá je. „Panebože, nečekala jsem, že bude někdo tak brzy vzhůru.“ Přitiskne k sobě klopy županu, i když je jím zcela zakrytá, a začne vstávat. „Měla bych se obléct –“

„Nebuď hloupá, posaď se.“

Nervózně se usadí zpět na místo. Přejdu přes malou kuchyň a sleduji ji koutkem oka, když vytahuji hrníček ze skříňky a nalévám si horkou kávu. Snaží se uhladit si vlasy.

„Musím vypadat strašně,“ poznamená, když se k ní otočím čelem.

„Nevypadáš.“ Popravdě řečeno si myslím, že je krásná.

Mnohem víc, než když má učesané vlasy a make-up, ale i tak, možná je to způsobené jen mojí osamělostí, která mě přiměla si to myslet. Možná se nejednalo o nic víc, než jen o snahu získat zpět rána s mojí manželkou, spokojeně si předávající papír a tužku přes stůl.

„Kluci pořád ještě spí?“

„Vlastně jsou na cestě domů. Odjeli brzy ráno.“

Její zděšený výraz je pravý a nefalšovaný.

„Ach ne! To kvůli včerejšku?“

„Ne, kvůli tomu ne.“ Nejsem si jistý, jestli jí mám říct pravdu ohledně jejich návratu. Ještě ne. Sednu si naproti ní. „Máš křížovku?“

Zvedne papír a podá mi ho. Je ve francouzštině. „Nedokážu přečíst ani slovo. Jsme v Německu a byly nám doručeny francouzské noviny. To je prostě celý on.“

„Myslím, že má strach, že jeho francouzština zreziví.“

„Jako by se to mohlo stát. Francouzsky mluví od chvíle, kdy se naučil mluvit. Abych ti pravdu řekla, anglicky mluvil jako druhým jazykem. S otcem tak mluvili přede mnou po celou dobu. Zdá se, že je nikdy nenapadlo, že jim nerozumím.“

„Kdy to bylo? Jak starý byl?“

„Byl to jen chlapec.“ Odvrátila se ode mě a dívá se z okna, s naučeným gestem odhodí vlasy z tváře. Toho gesta jsem si všiml včera, ale když měla vlasy pevně svázané, nepoznal jsem, o co se jedná. Dojde mi, že se usmívám, protože s tímto gestem jsem důvěrně obeznámen. Přesně to dělá Cole.

„Jsi stejná jako on, víš to?“

Setká se s mým pohledem tak, že zakloní hlavu a natočí ji na stranu. To je další Coleovo gesto, to, o kterém Jon říká, že tak se dívá na lidi, když jsou vyšší. „Kdo?“

„Ty a Cole.“

Její suverénní chování opadne a v očích se jí objeví smutek. Sklopí pohled k prázdnému hrníčku před sebou.

„Myslím, že bychom nemohli být odlišnější.“

„Je to tvůj syn.“

Zavrtí hlavou. „Ne. Už dlouho ne. Byl synem svého otce.“

„Proto se ho tak bojíš?“

Sevře ruce kolem hrníčku a vzhlédne ke mně. Nevím, jestli je naštvaná nebo zahanbená. „Nemám tušení, o čem to mluvíš.“

Na chvíli uvažuji, jestli lže, ale pak si vzpomenu na to, co jsem viděl, a na způsob, jakým proti sobě navzájem tlačí. Oba prosí o schválení, a pak kolem sebe mlátí, když ho nedostanou. Způsob, jakým oba předstírají, že na věcech, které jim nejvíce ublížily, vůbec nezáleží. Cole používá svoji okázalost, aby si udržel odstup. Ona naopak používá svoji domýšlivou nonšalantnost. A přesto si ani jeden z nich neuvědomuje, že oba chtějí tu samou věc. Jon to určitě nevidí. Nikdy nebyl tak vnímavý, když šlo o jiné lidi, a je příliš blízký Coleovi, aby viděl situaci jasně. Nikdy by nedal Grace šanci. Nesnášel ji už předtím, než jí vůbec poznal, a teď stojí po Coleově boku, připraven svého milence bránit – ne, svého manžela – proti jakémukoli útoku. Nemůžu ho vinit, ale také soucítím s Grace. S Colem jsou si až příliš podobní, tvrdohlaví a pyšní, aby si uvědomili svoji chybu, oba se snaží vyrovnat s vlastními zraněnými pocity a se zoufalou potřebou někoho milovat a být milován. Jsou dvě strany jedné mince a nikdy to nebylo více zřejmé než v této chvíli, kdy používá Coleovu pózu.

Ne, to není správné vyjádření. Nejdřív to byla ona, kdo jako první používal tuto afektovanost, a Cole ji jen od ní převzal.

Je to tak karmické, osudově tragické.

Chvíli jen sedím a probírám možnosti. Jsem tady, uvízlý v cizí zemi s ženou, o které nevím téměř nic. Ženou, kterou jsem nikdy neplánoval mít rád, a přesto s ní soucítím. Je cizinka, a přesto s ní mám společného víc než s kterýmkoli jiným člověkem na této zemi. Máme společnou rodinu – můj syn a její. A možná brzy vnouče.

Můžeme teď odjet. Můžu to nechat být, skončit to tak, jak Cole, Jon, a dokonce i Grace čekají. Všichni se vrátíme ke svým životům. Nebo se můžu pokusit o nápravu.

„Autobus do Salzburgu odjíždí za necelé dvě hodiny. Jen protože jsou pryč, to neznamená, že my nemůžeme jet.“

„To je asi pravda.“ Stále je nesmělá, ale usměje se. „O Salzburgu nevím nic.“

„Pochází odtud žebírka a nějaká hrozná hnědá omáčka.“

Na chvíli na mě zmateně zírá. „Utahuješ si ze mě.“ Řekne to téměř jako otázku.

„Jo, myslím, že Salisbury je ve skutečnosti v Anglii.“

„Tak čím je tedy známý Salzburg?“

„Mozart, myslím. Každopádně proto jedeme na prohlídku s průvodcem, ne? Řeknou ti, čím je zajímavý.“

Usměje se. Očividně se jí ulevilo, i když si nejsem úplně jistý proč. „Dobře. Kolik času mám na přípravu?“

„Jediné, co musíš udělat, je obléct si džíny a nějaké podvlíkačky, jestli máš. I když ne nutně v tomto pořadí.“

Zamračí se a dotkne se vlasů. Vím, že přemýšlí, že si je zase sepne, nanese make-up a značkové oblečení. To já nechci. Ať už jsem starý nadržený blázen nebo je v tom něco víc, to nevím, ale najednou se cítím odvážně.

„Nech si je rozpuštěné.“

Po kůži jí pomalu stoupá červeň. Trochu se zdráhám připustit, že jsem si toho nejdřív všiml mezi klopami výstřihu županu. Objevují se tam nehezké skvrny a plazí se až k tvářím.

Je to absurdní. Je mi třiašedesát. Ona není o moc mladší. A přesto jsem tady a nemotorně se jí pokouším zalichotit.

Funguje to. Usměje se na mě a mám takové podezření, že myslí na to samé. Jsme příliš staří.

Nakonec ale řekne: „Dobře.“

 

PROHLÍDKA začala jízdou z Mnichova do Salzburgu. V naší skupině bylo dalších dvanáct lidí, a ačkoli se Grace usmívala, když jsme se představovali, vidím, jak se ta chladná nonšalance vrací. Jedná se o obranný mechanismus. Povídáme si s ostatními Američany ve skupině. Předpokládají, že jsme manželé, a ani jeden z nás je neopraví. Zdá se to jednodušší než vysvětlovat, že jsme jen o trochu víc než cizinci.

O dvě hodiny později dorazíme do rakouského Salzburgu, malého městečka, které se změnilo v past na turisty na severní hranici Alp. Je krásné. Majestátní hory se zvedají na jihu. Na severu jsou zvlněné pláně pokryté sněhem. Starší část města vyplňují barokní věže a zdobené kostely. Připadá mi kuriózní, starobylé a okouzlující.

První část výletu, která trvala asi hodinu, byla zaměřená na památky, poté následuje tříhodinové volno. Je velká zima, a i když se Grace oblékla lépe, než jsem předpokládal, zjevně si zabalila víc stylových věcí než teplých. Naší první zastávkou byl obchod, kde jsme jí koupili silnější svetr, čepici a rukavice. Teď, když jsme jen sami dva, je rozzářenější a veselejší. Radostně prochází mezi budovami a dívá se do výloh s dětským oblečením, ale nikdy nehovoří o ničem osobním. Ke konci našeho určeného času se zastavíme na horkou čokoládu v kavárně.

„Tohle je hezké. Netušila jsem, že to bude tak příjemné.“

„Ani já.“

„Nikdy jsem na takovém výletě nebyla.“

„Vážně? Měl jsem takový dojem, že Coleova rodina hodně cestovala.“

Sevře rty a odvrátí se ode mě. „To bylo jiné.“

„Jak?“

Zamračí se a přejede si špičkou prstu přes rty. „Je v pořádku připustit, že jsem o Salzburgu nikdy neslyšela, dokud nám Cole nedal lístky.“

„A předtím jsi nemohla jet?“

„Ne, s Coleovým otcem ne.“ Mávne rukou směrem k výloze, má namysli Slazburg jako takový a naši přítomnost v něm. „Nikdy by se nesnížil k něčemu takovému, jako je jednodenní pěší výlet. Považoval by to za urážlivé. Místo toho mě bral na různá místa a byl naštvaný, že jsem o nich nic nevěděla.“

„To nezní moc zábavně.“

Usměje se a mávne rukou, aby tak zahnala minulost. „To nebylo, teď je to lepší.“

Díky tomu se cítím dobře, takže to nechám být.

Jedeme vlakem zpět do Mnichova a najdeme podnik, kde se navečeříme. Vypijeme příliš mnoho vína. Mluvíme o ničem a hodně se smějeme a v době, kdy se vrátíme zpět do bytu, cítím, jako bych žil život někoho jiného. Otevře další láhev vína a podá mi skleničku. Posadí se na pohovku vedle mě.

Příliš blízko.

„Děláme to, co si myslím, že děláme?“

Usměje se. „Když jsou děti pryč…“

Zasměji se. Až příliš hlasitě. Položí mi ruku na stehno a nakloní se blíž. Vážně je krásná. Ani jeden z nás není mladý ani dokonalý. Kolem očí má malé vrásky a ve vlasech šedivé prameny, ale právě v tuto chvíli si myslím, že je nádherná.

„Už jsem to nedělala spoustu let.“

„I pro mě je to už dlouho.“

„Od smrti tvé ženy?“

Ztěžka polknu a přikývnu. Od její smrti už uběhlo deset let a nebyl jsem s nikým jiným během těch čtyřiceti let, co jsme byli spolu. Díval jsem se na online seznamky pro lidi nad padesát, ale nikdy jsem neměl odvahu dotáhnout to dokonce, ne kvůli Carol – nevinila by mě za trochu společnosti po všech těch letech – ale protože jsem byl zbabělec.

Protože jsem se cítil příliš starý na románek.

Grace se postaví. Natáhne ke mně ruku a vytáhne mě z pohovky. Vede mě chodbou ke svému pokoji. Otočí se ke mně. „Můžeme nechat zhasnutá světla?“

Chci ji vidět, ale pak pomyslím na vlastní stárnoucí postavu. „Samozřejmě.“

„Dobře.“

Obejme mě kolem krku a přistoupí ke mně blíž. Všechny ty reklamy na viagru jsou najednou mnohem méně vtipné. „Doufám, že všechno pořád funguje,“ pronesu.

Zasměje se, zní stejně nervózně jako já. „Zvládneme to.“

Možná jsem starý, ale ukázalo se, že nejsem příliš starý. Také se mi ulevilo, že mezi nás nevstoupila vzpomínka na Carol. Grace není jako Carol, ani stejně nechutná. Jsou tak odlišné, což mi to usnadňovalo.

Poté leží vedle mě ve tmě, tvář si otírá o mé rameno. Nezdálo se, že má sklon k objímání.

„Jsou spolu šťastní?“

„Kdo?“

„Naši synové.“

Ta otázka mě překvapí. „Hodně. Copak jsi to neviděla?“

Zavrtí hlavou. „Ne, opravdu ne.“

Jak někdo může nevidět tu náklonnost, kterou k sobě cítí. Cole a Jon se neustále usmívají jako dva školáci. Ale teď je cítit napětí a Cole je samozřejmě v depresi. Snažil se to skrývat, ale je to tam a Jon si toho byl vědomý víc než kdo jiný. „Jsou pro sebe dobří, ale ta adopce je pro ně těžká. Obzvláště pro Colea.“

„Proč tak moc touží po dítěti?“

Pokrčím rameny a přemýšlím. „Je živitel. Stará o všechny, co zná, tak moc, jak mu to ostatní dovolí. Myslím, že bude skvělý rodič.“

„Na rozdíl ode mě. Má pravdu, víš? Nevím ani jednu věc o výchově dítěte. Nikdy jsem nevěděla.“

„To nikdo z nás. Dokud není příliš pozdě.“

Povzdechne si. „Můžu k tobě být upřímná?“

„Ptáš se mě na to teď, když jsme nazí? Po tom, co jsme právě teď dělali? Doufám, že se nejedná o můj výkon.“

Zasměje se, jak jsem doufal. „Ne, myslela jsem Nicka.“

„Koho?“

„Coleova otce.“

„Och.“ Překvapilo mě, že chce o něm mluvit. „Ani jsem nevěděl, jak se jmenoval.“

Zasměje se. „No, ani se tak nejmenoval. Ve skutečnosti ne. Byl Cole Nicholas Fenton Davenport II., víš, ale nechával se oslovovat Nicholas. Nesnášel, když se mu říkalo Nick.“

„A Nicky byl v pořádku?“

„Ne, to nesnášel ještě víc.“

A samozřejmě právě proto se rozhodla používat toto oslovení. Zajímalo by mě, jestli si na to zvykl, jako se Jon naučil akceptovat Jonnyho, nebo jestli ji za to nesnášel. „Cole o něm moc nemluví.“

„Vážně? To mě překvapuje.“

„Proč?“

Pokrčí rameny a ve tmě otočí hlavu ke mně. „Omlouvám se.“

„Za co?“

„Neměla jsem se o něm zmiňovat. Je divné o něm mluvit právě teď.“

„Grace, nejsme děti. Oba víme, jak to je, že? Oba jsme byli v manželství -“

„Jo, ale ty jsi měl skutečné manželství. Miloval jsi svoji ženu, že?“

„Pořád ji miluji.“

„Tohle jsem s Nickym nikdy neměla.“

„Nikdy?“

Zavrtí hlavou. Leží vedle mě ve tmě, abych ji nemohl vidět, ale slyším šustění jejích vlasů na polštáři. Cítím na rameni, jak se pohne. „Byl o třicet let starší než já. Bylo mi jen dvaadvacet. Rodiče mi zahynuli rok předtím při automobilové nehodě. Neměla jsem žádné peníze. Pracovala jsem jako číšnice. Nebylo to tak, že bychom se navzájem milovali. Jednalo se o dohodu.“

Rozhodně jsem Nicholase nikdy nepotkal, ale myšlenka na třicetiletý věkový rozdíl mě rozhodí. Stejně jako slovo 'dohoda'. „Ale vzal si tě, ne?“

„Chtěl syna. To byl jeho hlavní záměr. A já řekla, že mu jednoho dám.“

„A na oplátku?“

„Slíbil mi, že se o mě postará po zbytek života.“

„Myslíš finančně?“

„Ano. Zní to strašně, já vím, ale neměla jsem žádné peníze a on byl laskavý. Nikdy se mnou nezacházel špatně. Mohl si vybrat jakoukoli manželku, ale on si vybral mě. Nevím proč, ale je to tak.“

„Takže jste měli dítě?“

„Ano. Hádám, že jsem měla štěstí, že jsem mu dala syna hned napoprvé. To bylo to, co chtěl. Hýčkal mě, dával mi dárky a peníze na nákupy. Najal chůvy, které se o dítě postaraly. Myslela jsem, že jsem šťastná. Ve skutečnosti mě ani nenapadlo, že bych měla něco dělat, víš? O Colea bylo postaráno. Zdálo se to jako dost.“

„Ale?“

„Ale bylo mi hrozně. Myslela jsem, že jakmile se vezmeme, zapadnu do jeho života, mezi jeho přátele. Myslím, že předpokládal to samé, ale to se nikdy nestalo. Byla jsem jen pro smích. Mladá, hloupá, výstavní manželka. Sotva jsem mohla otevřít pusu, abych ho neztrapnila.“

„Jsem si jistý, že to nebylo tak zlé.“

„Ale bylo. Věř mi. Sotva jsem dodělala vysokou školu, ocitla jsem se ve světě lidí, kteří nejenže chodili na vysokou, ale cestovali po celém světě. Kteří viděli všechny ty věci, o kterých já jen četla. Lidí, kteří byli kultivovaní.“

„Proč si tě vzal, když jsi byla tak jiná?“

„Myslím, že zpočátku považoval moji nevědomost za roztomilou. Někdy mě poplácal po hlavě a řekl: 'hlupáčku Claire'. Ale časem se roztomilost vytratila a z 'roztomilé' jsem se stala 'trapnou'. Jednou večer jsme byli na večírku – na nějaké charitativní večeři, já nevím – a já se snažila navázat hovor s manželkami, i když všechny byly starší než já. Chtěla jsem, aby na mě byl pyšný. A jedna z nich řekla…“ Ztichne a zhluboka se nadechne. „Musíš mi slíbit, že se nebudeš smát.“

„Tak co řekla?“

Šťouchne do mě loktem. „Ne! Myslím to vážně, slib mi, že se nebudeš smát, až ti to řeknu.“

„Slibuji.“

Povzdechne si, očividně jsem ji nepřesvědčil. „No ona řekla, že Pantheon není takový, jaký očekávala. Že je mnohem menší. A já řekla: Závidím ti. Vždycky jsem chtěla jet do Řecka.“

„Ach. Myslela jsi Parthenon.“

„Jo.“

„To se stane každému, je to jen malá chybička.“

Zasměje se. „Ne, není. Ne pro lidi, jako jsou oni. Bylo to hloupé.“

„Co se stalo pak?“

„Vysmála se mi a pak řekla: 'Zlato, nikdy nebudeš jednou z nás. Proč si nejdeš poklábosit do kuchyně s milenkami?'“

Už chápu, proč si vypěstovala povýšeneckou nonšalantnost jako štít proti jejich posměchu.

„Milenky by byly pravděpodobně zábavnější.“

„Pravděpodobně.“

„Zažila jsi nějaké dobré chvíle?“

„Pár, obzvláště ve Vail. Chodili jsme lyžovat. Tehdy, když byl Cole malý, nebylo mu ani deset. Nicholas si lyžoval sám, a i když už Cole lyžoval mnohem lépe než já, zůstával se mnou. Společně jsme sjížděli po modrých sjezdovkách. To je jediná z mých vzpomínek, kdy jsem se cítila jako skutečná matka.“

„Pořád má ten byt.“

„Jo? To jsem překvapená.“

„Já ne.“

Přesune se, odvrátí ode mě pohled a zírá do vypnutého ventilátoru nad námi. „Po smrti svého otce přišel ke mně na chvíli bydlet.“

„To jsem nevěděl.“

„Jen na pár měsíců.“

„Co se stalo?“

„Zrovna mu bylo šestnáct a koupil si auto. Poté už jsem ho skoro neviděla. Nechtěl se mnou mít nic společného.“

„Mně to zní jako normální šestnáctiletý puberťák.“

„Možná, já nevím. Byl tak naštvaný. Na otce, že zemřel. Myslím, že se navíc snažil vyřešit svoji sexualitu. Zkoušela jsem s ním mluvit, ale on prostě vždycky odešel.“

„Takže ses přestala snažit?“

„Myslím, že přesně to chtěl.“

Myslím, že se mýlí. Žádné dítě nechce, aby to s ním máma vzdala.

Chvíli ležíme v tichu, které je najednou nepříjemné. Postel, ve které jsme, je najednou chladná.

Jsem rozpolcený. Na jedné straně mi jí bylo líto. Byla mladá, bez jakékoli podpory. Coleův otec jí rozhodně nijak nepomohl. Jon vždycky předpokládal, že se Grace Coleovi vyhýbala, protože byla zaneprázdněná společenským životem. Nemyslím si, že je to pravda. Mám takový pocit, že je strašně osamělá a svému synovi se vyhýbá prostě proto, že neví, jak vztah mezi nimi urovnat. Pořád ale nechápu, proč vynaložila tak málo úsilí. „Měla jsi přijet na svatbu.“

„Já vím.“

„Proč jsi nepřijela?“

„Bála jsem se.“

„Čeho?“

„Že se ztrapním.“

V hrudi mi vzplane vztek. „Je to tvůj syn. Byl to pro něj důležitý den. Pro oba! A vše, na co dokážeš myslet, jsi ty sama?“

„Neočekávám, že to pochopíš.“

To je dobře, protože to nechápu.

 

JON zavolal druhý den brzy ráno, aby mi dal vědět, že jsou doma, ale ještě se s Thomasem nesetkali. Zavěsím, ještě chvíli ležím v posteli a přemýšlím o předchozí noci. Byl jsem nervózní ze setkání s Grace, ne kvůli sexu, ale protože jsme šli spát napjatí s nevyřešenými záležitostmi mezi námi. Nedokážu pochopit některé věci, které dělala – slíbit Coleovi, že s ním stráví Vánoce, a pak se neukázat, nezavolat mu na jeho narozeniny, neukázat se na svatbě – a přesto si nemyslím, že je špatný člověk. Ve skutečnosti ne. Myslím, že je ještě více poškozená než její syn.

Najdu ji v kuchyni připravovat snídani. „Tam je káva,“ ukáže ke kávovaru.

„Díky.“

Naliji si šálek, posadím se ke stolu a sleduji ji, jak pokládá slaninu na pánev a rozbíjí vejce do misky. „Ty jsi ta, která naučila Colea milovat vaření?“

Zavrtí hlavou. „Nikdy jsem takhle nevařila.“

„Neptal jsem se tě, jestli jsi ho naučila, jak vařit. Ptám se, jestli jsi ta, která ho naučila milovat vaření?“

Kousne se do rtu. „Ráda bych si to myslela.“ Skloní hlavu, aby jí spadly vlasy do obličeje a vytvořila tak mezi námi bariéru. Málem se rozesměji, protože je to tak podobné tomu, co dělá její syn. „Jsem ráda, že jsi mě přemluvil, abych přijela.“

„Já jsem taky rád.“

Otočí slaninu a dál se vyhýbá mému pohledu.

„Včera v noci jsi měl pravdu, víš. Byla jsem strašná matka.“ To nebylo přesně to, co jsem řekl, ale nebudu se hádat. A nemyslím si, že to chce ona. „Pořád si pamatuji na den, kdy jsem ho ztratila.“ Vyndá slaninu z pánve a rovnoměrně ji rozloží na papírovou utěrku. „Bylo mu dvanáct. Od té doby jsem s nimi přestala cestovat.“

„Proč?“

Na pánev naskládá nové plátky čerstvé slaniny. „Nesnášela jsem jezdit do Evropy. Vždycky jsem skončila tak, že jsem si připadala jako úplně hloupá. New York bylo jediné místo, kde měl Nicholas přátele – no, obchodní známé – kteří byli stejně hrubí jako já, takže když mi nabídl, že mě nechá odejít, přestěhovala jsem se tam, ale kdykoli se ti dva vrátili z Evropy, zastavili se na pár dní, abychom předstírali, že jsme rodina.“

Cole se stále při cestách z Evropy zastavuje v New Yorku, ale málokdy zůstává ve městě. „Chápu.“

„Předešlou noc jsem byla na večírku, nejsem na to pyšná, ale tehdy jsem to tak dělala. Hodně. Oni se právě vrátili z Říma a Cole z něj byl nadšený. Nemohl přestat vyprávět o Colosseu a Foru. Měl knihu, kde bylo srovnání, jak to tam vypadalo tehdy a teď, a snažil se mi ji ukázat, ale já se hádala s Nickym. Víš, jak to vypadá, když jsou malí a vy se hádáte a snažíte se, aby o tom nevěděli.“

„Jo, vím.“

„No, Cole se snažil upoutat moji pozornost, říkal: 'mami, podívej se na tohle' a pak…“ zavrtí hlavou. „Nepamatuji si přesně, jak k tomu došlo, protože jsem byla tak zaměřená na jeho otce, ale Cole najednou řekl: 'Mami, ty to nechápeš'. Otočila jsem se k němu a řekla: 'Zlato, není to tak, že bych to nechápala. Prostě je mi to jedno.“ Zavrtí hlavou a otře si rukou oči. Neuvědomil jsem si, že pláče. V jejím hlase nebylo nic, co by tomu nasvědčovalo. „Nikdy nezapomenu výraz v jeho tváři. Bylo to, jako bych mu dala facku. Posmutněl. Nebrečel – jsem si jistá, že si myslel, že je na to příliš starý – ale utekl. Přesto jsem si myslela, že se z toho dostane, ale ten večer znovu odjeli a později jsem tu knihu našla v koši. Vytrhal z ní stránky a vše, na co jsem mohla myslet, bylo, jak jsem mu ublížila.“

„Proč jsi mu nezavolala? Proč jsi mu neřekla, že se omlouváš?“

Pokrčí rameny. „Nevím. Namlouvala jsem si, že je jen dítě a že se přes to dostane.“

„Ale nedostal.“

„Poté jsem ho neviděla téměř osm měsíců, a i tak se na mě sotva podíval. Odmítal mě obejmout. On –“ Tentokrát se jí zlomí hlas. Zakryje si tvář rukama a ramena se jí třesou.

Zůstanu, kde jsem, sleduji ji, představuji si muže, kterého znám, jako dítě, kterým byl. Chlapce, jehož nadšení bylo zadupáno do země, který tajně vyhodil svůj poklad do koše, protože se stal symbolem jeho nedostatečnosti. „Slanina se pálí.“

Odsune pánev z hořáku a vypne ho. Přešla mě chuť a předpokládám, že i ji.

Už chápu, co bylo příčinou. Vzpomenu si na okamžiky, kdy jsem na Jona vyjel, když byl malý. Někdy jsem ho požádal, aby pro lásku boží na pět minut sklapnul. Jednou jsem mu řekl, že budu radši poslouchat kvílení koček než jeho zpěv. Nemyslel jsem to vážně. Stejně jako spousta rodičů, jen jsem chtěl na chvíli ticho, ale o šest týdnů později jsem si uvědomil, že přestal zpívat úplně. Rozdíl byl v tom, že jsem si svoji chybu uvědomil, i když mi to trvalo déle, než by mělo. Byl jsem schopen se omluvit a napravit to. Dělá to ze mě lepšího rodiče? Nebo jen toho šťastnějšího?

Ale dokonce ani to nebyl můj nejhorší hřích.

„Když byli Jonovi téměř dva roky, procházel si tím obdobím, kdy odmítal zůstat v postýlce. Byl dost velký, aby z ní vylezl ven a přišel do našeho pokoje, že bude spát s námi. Házel sebou, otáčel se a kopal mě do zad. V práci jsem měl těžké období, stěžoval jsem si Carol, že musím vstávat a chodit každé ráno do práce a v noci nemůžu spát. Carol se tedy jednoho týdne rozhodla naučit Jona spát v jeho pokoji. Tři noci seděla v houpacím křesle v jeho pokoji, snažila se ho udržet v postýlce, třela mu záda, aby neplakal, aby mě nevzbudil. Sotva spala. A v jednu chvíli ten samý týden nám přestala fungovat klimatizace, i když jsem měsíc předtím zaplatil za opravu.“ Teď je moje chvíle, abych od ní odvrátil pohled. Soustředil jsem se na ruce zaťaté v klíně. „Byla sobota a Carol byla vyčerpaná. Dala Jona spát a já jí řekl, ať si jde také zdřímnout. Že dohlédnu na naši šestiletou dceru Elizabeth, ale musel jsem zavolat opraváře klimatizací, kteří mi řekli, že mají teď rušné období, že v srpnu je ve Phoenixu hodně klimatizací a oni můžou přijít až za několik dní. Byl jsem tak naštvaný, víš? Tehdy mi připadalo, že na to mám právo, řval jsem na ně a požadoval, aby přišli dříve.“

„A oni nepřišli?“

„To si ani nepamatuji.“ Neodpoví, možná cítí, jak má nálada potemňuje. „To trvalo až do chvíle, než jsem zavěsil a uvědomil si, že Elizabeth není v obývacím pokoji, kde jsem ji nechal. Nikde jsem ji neslyšel.“ Po tvářích mi stékají slzy, pomalu je setřu. „Pořád si pamatuji tu hrůzu.“ Zvednu ruku a dotknu se hrudi. „Přímo tady. Mohl jsem ji cítit. Věděl jsem, že je něco špatně, i když jsem se snažil přesvědčit, že je v pořádku.“

„A byla?“ zeptá se šeptem.

Zavrtím hlavou. „Ne. Našel jsem ji plout v bazéně.“

„Och Georgi!“

„Ležela tváří dolů a nehýbala se.“ Dusím se a znovu si marně utírám slzy. Nakonec vzhlédnu a zjistím, že mě sleduje, její oči, stejné jako Coleovy, jsou zvětšené hrůzou a soucitem. Štíhlými prsty, stejnými jako jsou jeho, se dotýká rtů. „Byla moje dítě. Jon byl mladší, musíš pochopit, že jsem je oba miloval, ale Elizabeth? Ona byla…“ Hlas se mi vytratí, když se snažím zformulovat slova.

„Tvá dcera,“ řekne tiše.

„Ano.“

„Georgi –“

Chystá se říct to, co všichni lidé říkají, že to nebyla moje chyba, ale já to nechci slyšet. Stejně jako ona nepotřebovala, abych lhal ohledně toho, že je dobrá matka, nepotřebuji, aby lhala, kdo může za to, že se Elizabeth utopila. „Jde o to, že o dva dny později jsem to byl já, kdo držel Jona, zatímco tvrdě spal. Nevím, kde byla Carol. A já mu řekl: 'kdybys jen zůstal ve své posteli, mohla být tvoje sestra naživu.'“ Dívám se znovu do klína. A přestávám se snažit osušit tváře. „Já byl ten, kdo trval na tom, aby ho Carol udržela v jeho posteli. Kdybych ho jen nechal spát s námi. Kdybych jen do té opravny zavolal později. Kdybych jen zamkl branku k bazénu, ale místo toho jsem obviňoval jeho.“ Mlčky čeká, až si vezmu kapesníček z krabice na stole a otřu si nos. „Ještě mu nebyly ani dva a spal, takže mě nemohl slyšet –“

„Samozřejmě že ne.“

„Ale někdy mě zajímalo, obzvláště později – když byl tak odhodlaný prosadit se – pracoval šedesát hodin týdně, zabíjel se prací, kterou ani neměl rád – v hlavě jsem uvažoval, jestli mě neslyšel. Jestli nevěděl, že jsem ho obviňoval.“

Přejde přes pokoj a sedne si ke stolu vedle mě. Přisune si židli blíž a natáhne se po mé ruce. „Nemohl to vědět.“

„Asi ne, ale to není ta nejhorší věc, co jsem mu udělal. Možná to byla ta nejhorší věc jako otce, že jsem nechal svoji dceru se utopit, ale pro Jona to nejhorší přišlo později, když mi řekl, že je gay.“ Zavrtím hlavou. „Nevzal jsem to dobře.“

„Zdá se, že teď už to přijímáš.“

„A ty?“

Zamrká na mě. „Nechápu.“

„Proto jsi opustila Colea? Protože je gay?“

Zavrtí hlavou. „Ne, nikdy jsem ho nechtěla opustit. Spíš mi připadalo, jako by mi ho vzali, hádám… a nevím, jak to napravit. Nevím, jak mu to vynahradit. Ne po všech těch letech.“

„Je tvůj syn. Potřebuje tě.“

„Říkala jsem ti, že je synem svého otce.“

„Ve skutečnosti ne. Ne tak, jak si myslíš. Nemohl by se méně starat o společnost, ve které žil jeho otec.“ Je skeptická a já si frustrovaně povzdechnu nad tím, že to nevidí. „Přemýšlej o tom, Grace. Mohl navštěvovat jakoukoli školu na zemi, a přesto šel na státní univerzitu. Navíc v Coloradu. Jeho nejlepší kamarád učí matematiku na střední. Jeho manžel je účetní. Před lety prodal svůj dům v Orange County a preferuje Phoenix před Hamptons. Podobá se ti víc, než myslíš. Chceš na něj udělat dojem? To není potřeba. Prostě potřebuje, abys tu byla a začlenila se.“

„Nikdy mi neodpustí. A abych byla upřímná, tak ho ani neviním.“

„Odpustí, pokud mu k tomu dáš důvod.“

Zhluboka, roztřeseně se nadechne. „Nevím, jestli to dokážu.“

„Proč ne?“

„Protože máš pravdu. Bojím se ho.“

„No, on se tebe taky bojí, takže jste na tom stejně.“

 

ZBYTEK dovolené byl příjemný. Využili jsme lístky na symfonii, které nám Cole dal, i když jsme se během přestávky vyplížili a odpřisáhli jsme si, že ani jeden z nás neřekne našim synům, že nám to připadalo neuvěřitelně nudné. Také jsme lyžovali. Nejlepší ze všeho bylo, že jsem našel křížovky v novinovém stánku a trávili jsme rána u stolu, kde jsme je nad kávou luštili. Byla to má oblíbená část dne. Sex jsme měli jen jednou, ale každou noc spala v mé posteli.

Hodně mluvila o Coleovi a cítila se se mnou stále více v pohodě, ale byl jsem překvapený jejím tónem. Zněla, jako by skutečně ztratila syna. Jako by mluvila o nějakém jiném klukovi, který už dávno zmizel, a zůstala jen vzpomínka, která je lety zamlžená. Jako by si neuvědomovala, že muž, kterého viděla o Vánocích, je její vlastní, z masa a kostí. Byly chvíle, kdy jsem s ní chtěl zatřást. Chtěl jsem řvát: „Tvůj syn není mrtvý! Přestaň o něm mluvit, jako by byl.“

Ale nikdy jsem to neudělal.

Pravdou je, že jsem šťastný takovým způsobem, jako jsem už dlouho nebyl. Nejednalo se o lásku. Láska mi připadá jako pohádka, které jsem už odrostl, ale bylo něco uklidňujícího v tom, mít v posteli vedle sebe teplé tělo, když usínám, a slyšet její dech, když se vzbudím.

Na konci týdne mi pomáhá sbalit všechny dárky a ozdoby do krabic a poslat je do Phoenixu. Jon s Colem odjeli v takovém spěchu, že tu nechali polovinu věcí. Našel jsem krabici s dětskými věcmi na pohovce.

„Nech to být,“ řekne. „Možná si to uklízečky vezmou.“

„Cole to bude chtít,“ ujišťuji ji. „Nakonec.“

Dotkne se hlavy a zamračí se. Nadále nosí rozpuštěné vlasy, ale jako by teď hledala utažený drdol, který nosí normálně. Zdá se zmatená, že ho tam nenašla.

„Grace?“

Povzdechne si a posadí se na tu samou židli, na které seděla na Boží hod. Skrývá přede mnou tvář tím, že hledí do klína.

„Posrala jsem to, Georgi.“

„Všichni kazíme –“

„Ne, myslím tento týden. Snažil se a já mu to hodila zpět do tváře.“

Vzpomínám na pár dní, které jsme spolu strávili, než kluci odjeli domů. Nešlo to tak hladce, jak jsem doufal, ale pořád si nejsem jistý, co přesně má na mysli. „Kdy?“

„Žemlovka.“

„Protože ji nemáš ráda?“

„Jde o víc než jen o to.“ Popotáhne a otře si oči. Znovu jsem si neuvědomil, že brečí. Hezky to dokáže schovat. „Pamatuješ, jak jsem ti vyprávěla o lyžování ve Vail?“

„Jo.“

„V horách byla chata a my tam uprostřed dne chodili, abychom se zahřáli, když jsme už začali být unavení. Vždycky jsme si dali žemlovku a horkou čokoládu.“

„Takže ti připomněl ty dobré chvíle.“

„Ano.“

„A ty jsi ji odstrčila.“

„Jo.“

„Wau.“

„Říkala jsem, že jsem to posrala.“

„Neděláš si srandu.“

„Byla jsem tak naštvaná ohledně té věci s chůvou, a tak zraněná, viděla jsem v tom šanci mu taky ublížit, tak jsem ji využila.“ Podívá se na mě. Slzy jí stékají po tvářích. „Proč jsem to udělala?“

„Pravděpodobně z toho samého důvodu, proč on udělal tu poznámku o chůvách. Oba fungujete v určitém cyklu, kdy se navzájem zraňujete a obviňujete. Jediný způsob, jak to zastavit, je, když jeden z vás udělá správnou věc.“

„Chtěla jsem, proto ten dárek, ale jemu se nelíbil –“

„Byl zaskočený.“

„A pak ta věc ohledně neschopných rodičů –“

„Měl pravdu a ty to víš. Řekla jsi to ty, ne on.“

„A on to nepopřel.“

Frustrovaně si povzdechnu. „Nedostala jsi potvrzení, jaké jsi potřebovala, tak ses mu ho rozhodla také nedat?“

Poraženě pokrčí rameny. „Myslím, že jo.“

„No, to je směšné. Sobecké, dětinské a prostě hloupé.“ Zamrká, ohromena mojí příkrostí. Věděl jsem, že to bolí. Chtěla soucit, ale s tím já skončil. Soucit je pro lidi, kteří přijdou o své dítě, aniž by za to mohli. Ona ani já na něj nemáme nárok. „Nikdo nikdy neřekl, že být rodičem je snadné, a pokud ano, očividně neměl děti. Zranil tvé city. A co? Přenes se přes to. To je součástí výchovy dítěte. To je součást toho být rodičem.“

„Už jsme se usnesli, že jsem nikdy nebyla dobrou matkou.“

„Tak přestaň stále dokola opakovat své chyby a staň se jí. Oba kolem sebe můžete chodit dokola a snažit se rozhodnout, kdo za to může, nebo ty – ty, Grace, jenom ty jediná – můžeš být dospělá. Můžeš být ta, která řekne: 'Stačilo'.“

Tvrdě polkne. „A co on? Co zastaví jeho, aby se situace stále neopakovala?“

„Cole je dobrý muž. Výstřední, bláznivý, ale dobrý. Bude to chvíli trvat, ale pokud mu dáš výhodu pochybností a upřímně budeš chtít vztah mezi vámi napravit, nakonec ti to vrátí.“

„Vážně si to myslíš?“

„Jo.“

Chvíli o tom přemýšlí. Myslel jsem, že je to dobré znamení. Je snadné ta slova říct, prohlásit, že dneškem se vše změní. Ale jít si za tím? To vyžaduje úsilí a trochu trpělivosti. Obdivuju ji, že situaci vzala vážně tak, jak ji vzala, a že přemýšlí, co by tento závazek ve skutečnosti znamenal.

Nakonec ke mně vzhlédne. Už nebrečí, ale očividně je vyděšená k smrti. „Nechci, aby mě můj syn nenáviděl, Georgi. Řekni mi, co musím udělat.“

Natáhnu se a vezmu ji za ruku. „Zvládneme to.“

Jeden vyřešený.

Druhý zbývá.