Tormented - 26. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Eva

Ostrým cvaknutím jsem za sebou zamkla dveře, ale teprve když jsem se otočila, vycítila jsem, že je někdo v bytě. Miu-miu na mě obvykle čekala u vchodu a zdravila mě přátelským štěkotem a vrtícím ocasem, když jsem se v noci vrátila. Nechtělo se mi jít ven, ale děvčata mě otravovala a říkala, že nemůžu zůstat doma v sobotu večer a trápit se kvůli muži.

Když jsem na psa zavolala, srdce mi bušilo v hrudi. Nadšeně štěkla, ale nepřišla ke mně. „Zlato, kde jsi?“

S rukou na krku jsem zahnula za roh do salonku.

„Nolane!“

Srdce mi bušilo, když jsem ho zahlédla opřeného o zeď v polotemné místnosti, Miu-miu měl pod paží a ta vrtěla ocasem. Poloúsměv na jeho rtech byl směsí zavrčení a úšklebku. Byl to vzhled, který měl, když byl opravdu naštvaný.

„Vyděsil jsi mě.“ Zalapala jsem po dechu. „Co tu děláš? Jak ses k čertu dostal dovnitř?“

Kravatu měl rozvázanou, houpající se kolem krku a košili vyhrnutou. Nevypadal na toho neposkvrněného senátora, na kterého jsem byla zvyklá. Kostky ledu cinkly o křišťál, když praštil sklenicí o stůl. Nadskočila jsem při agresivitě jeho akce. Páchl alkoholem, když ke mně dovál jeho dech.

„Miláčku, vidíš, v jakém jsem nepořádku? Je to všechno tvoje chyba. Nyní jsi prodala naše místo –“ Ukázal na mě ukazováčkem a pevně svíral láhev se zbytkem bourbonu. Pohnula jsem se k němu, abych si vzala psa, ale on udělal krok zpět, takže jsem se k ní nemohla dostat.

Naježeně jsem vystrčila bradu. „Moje místo. Ten byt jsem měla, než ses nastěhoval, pamatuješ?“ Zamračil jsem se. Unavená z noci jsem chtěla jen dostat svého psa pryč od něj a jít do postele. Za den budu z bytu nadobro pryč a nemohla jsem se dočkat, až budu v novém.

„Neodpověděl jsi mi na otázku.“ Ozvala jsem se rukama v bok. „A polož Miu-miu. Hned.“

Ignoroval můj požadavek osvobodit psa. Místo toho se na mě kýčovitě usmál, když přede mnou pohupoval klíči. „Získal jsem je od realitního agenta.“

„Co? Jak?“

Jako chytrá žena, kterou jsem byla, jsem vyměnila všechny zámky poté, co jsem Nolana vyhodila.

„Jsem nový majitel, můj miláčku. Koupil jsem to místo v nové důvěře, kterou jsem založil. Opravdu sis nemyslela, že by někdo rozumný zaplatil tu směšně vysokou požadovanou cenu, že?“ Tvrdě a chladně se zasmál.

„Přesto nechápu, proč by ti dali klíč dřív, než jsem se odstěhovala. Uzavření převodu listiny u právníků je podle dohody příští víkend.“

„Zdá se, že jsi zapomněla, jak přesvědčivý dokážu být. A jak důvěryhodný.“ Pyšně nafoukl hruď a věřil ve své vlastní kecy.

„Co chceš, Nolane? Stále ještě je to můj byt a chci, abys odsud vypadl.“

Zamračil se na mě, jako by to byl ten nejhloupější požadavek, jaký kdy slyšel. „Chci tě, krásko. Vždy jsem tě chtěl.“

„Neměl jsi píchat ten kus zadku, co pro tebe pracuje, že?“ Udělala jsem malý krok k němu, abych se pokusila dosáhnout na Miu-miu, aniž by si toho všiml.

Zašklebil se. „Říkal jsem ti, že to byla… chyba. Nebuď na mě tak tvrdá. Řekl jsem, že se omlouvám – co víc chceš.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Omluva to nenapraví. Nebylo to jen jednou. Před ní to byla zrzka.“

Těžce polkl. „Ty o ní víš?“

„Ano. Ale už mě to opravdu nezajímá. Před několika měsíci to bolelo. Ale už to mám za sebou… Už mě nezajímáš. Takže navrhuji, abys odtáhl svůj omlouvající se opilý zadek z mého bytu, než zavolám policajty.“

Nolan se zasmál. „Jsi tak roztomilá, když se rozčílíš.“ Zakýval na mě prstem, jako bych byla zlobivé dítě. „A je zbytečné volat toho tvého nového přítele. Mám pro nás plány… a pro něj. Už nás nebude dlouho obtěžovat.“

Došla mi trpělivost a ukázala jsem na dveře. „Prostě vypadni. Tvoje příběhy mě nezajímají –“

„Mám pro tebe překvapení. Vím, že miluješ překvapení.“

„Nenávidím překvapení.“ Můj hlas byl naplněn jedem, ale tomu kokotovi to stále nedocházelo.

Vylovila jsem telefon s prasklým sklem z kabelky. Savage. Zavolám mu, aby mi přišel pomoct. Zvedne můj hovor? Procházela jsem seznam kontaktů a hledala jeho číslo, a jakmile jsem ho našla, ťukla jsem na zelenou ikonu. Od incidentu s Jessicou jsem s ním nemluvila a netrpělivě jsem poklepávala nohou, když jsem čekala, až to zvedne.

Nolan se se smíchem natáhl a vzal mi telefon z ruky. Praštil s ním o zeď a s radostí sledoval, jak se odrazil na podlahu, než na něj dupl patou.

„Co to sakra děláš?“ vykřikla jsem, když se už prasklá obrazovka roztříštila ještě víc.

„Půjdeš se mnou. Naplánoval jsem nám dovolenou. Vždy jsi chtěla utéct a říkala jsi, že příliš tvrdě pracuju. Takže teď to uděláme. Letadlo čeká. Jen ty a já, nejdražší.“

„Jdi do prdele, Nolane. Nikam s tebou nejdu.“

V nestřeženém okamžiku jsem popadla svého psa a odvrátila se od něj, zatímco jsem ji hladila po hlavě a uklidňovala ji tišícími zvuky. Přešla jsem do kuchyně a položila Miu-miu do její postele. Potřebovala jsem veškerou svou pozornost zaměřenou na Nolana, protože ho zatraceně vyhodím z mého bytu, jestli brzy nevypadne.

Měl odvahu mě následovat do kuchyně.

Sakra. Dále ho tlačit ke dveřím. Byla jsem jen žena, ale když jsem byla naštvaná, měla jsem v sobě sílu, jakou nikdo nečekal.

„Ah, to je místo, kde se pleteš. Romantický útěk… znovu se zasnoubíme, možná se vezmeme, a všechno bude jako dřív.“

Zaťala jsem zuby. Ten arogantní idiot neposlouchal. „Jsi směšný. Nikam s tebou nejdu. Mezi námi je konec. Je to konečné.“

„Nenuť mě tě nutit. Přivedl jsem s sebou své chlapce. Máš na výběr – odejít odtud jako dáma nebo se nechat unést. Žádné další možnosti.“

Strach se mi tlačil do krku. „Ježíš. Zbláznil ses? Vypadni z mého bytu a drž se dál ode mě.“

„Dobrá, takže druhá možnost. Tak nějak jsem to tušil, takže jsem připraven.“ Stiskl tlačítko na telefonu. Dveře se rozletěly a dovnitř vtrhli tři statní strážci, jako by byli na misi.

Propadla jsem hysterickému smíchu. „Co to sakra je? To nemyslíš vážně, že?“

Nolan se ušklíbl. „Víš, že vždycky dostanu, co chci. A já chci tebe. Je to opravdu jednoduché. Ne nepřijímám.“

Dívala jsem se na muže, jednoho po druhém. Vyhýbali se očnímu kontaktu a hleděli na zeď za mnou.

„Chlapi, vezměte ji do tryskáče. V případě potřeby jí uspěte. Odlet je za hodinu.“

Srdce mi poskočilo. Zrychlil se mi puls a zpotily dlaně.

Ty sračky začínají být skutečné.

„Lidi, prosím. Nechci jít. Nemůžete mě unést.“

Nic.

Tři páry prázdných očí stále studovaly stěny za mou hlavou.

Mých vnitřností se zmocnil strach. Srdce mi bilo tvrdě a rychle a ústa mi vyschla. Stěží jsem mohla mluvit. „Je to nezákonné… únos…“ Jeden z nich sebou trhl. „Co kdybych byla vaše sestra nebo přítelkyně? Chtěli byste, aby se jí to stalo?“

Ten chlap uprostřed si odkašlal. „Promiňte, madam. Máme rozkaz vás doprovodit k tryskáči. Prosím, spolupracujte.“

Největší ze tří mužů vykročil vpřed a chytil mě za paži. „Pojďte s námi.“

Miu-miu štěkla jako bláznivý pes, vrčela a cvakala zuby na muže. Bylo to marné, ale milovala jsem ji za to.

„Ne, nech mě být!“ zakřičela jsem a kroutila paží, abych se uvolnila. S každým zrnkem síly v těle jsem vykopla kolenem do jeho koulí. Zasténal a pustil mou paži a chytil si mužnost.

„Děvko,“ zamumlal si pod nos.

„Použijte jehlu,“ vyštěkl Nolan.

Ježíš! Drogy?

„Ne prosím. Ne –“ Nasála jsem největší vzduch, který jsem mohla, a pokusila se bojovat, když mi jehla probodla kůži a vnikla do jedné z mých žil. Statné paže mě držely kolem pasu a téměř mě zvedly ze země. Poslední věc, kterou jsem si pamatovala, byl úšklebek na Nolanově tváři, když se pode mnou podlomila kolena a temnota mi ukradla vědomí.