Tormented - 22. kapitola

 Překlad, kor.: Tým

Harrison

Jak jsem stiskl velké červené tlačítko na dálkovém ovladači, aby mi zamkl auto, stékal mi po páteři pot.

Píp, píp.

Evino auto nebylo zaparkováno na příjezdové cestě, jak jsem doufal, ale možná dorazila dříve a měla přístup do garáže pro šest automobilů a její bylo uvnitř schované před kalifornským sluncem.

Zazvonil jsem na zvonek, poté si prsty pročísl vlasy a narovnal si tričko, zatímco jsem čekal, až někdo otevře dveře. Zamžoural jsem, i když jsem měl sluneční brýle, a chvíli si prohlížel okolí.

Působivé sídlo Billa Rydera v Malibu nebylo nic menšího, než jsem čekal - neposkvrněné rozlehlé zahrady a výhled na oceán, pro který se umírá, se přesně hodí pro hudebního magnáta. Pokrčil jsem rameny. Lidé, kteří dosáhli velkého úspěchu v tomto odvětví a předváděli své bohatství díky okázalému stylu, byli jen dalším způsobem života v Los Angeles.

Nasával jsem hluboký, uklidňující dech a otočil se, když jsem ucítil, jak se kolem mě proud vzduchu vlní, když se otevřely těžké dřevěné dveře.

Nebyla to Eva, jak jsem doufal, že mě přivítá u dveří. Místo toho jsem zíral do rezervované a trochu zvětralé tváře jejího otce. Viděl jsem v něm její podobu, ale hlavně jsem viděl Rydera. Husté, rovné obočí, ostrý elegantní nos a masité rty, které se stočily do zdvořilého úsměvu, jež se nedostal do jeho pronikavých očí. Byl tak podobný Ryderovi, že jsem se nemohl zastavit v zírání.

„Ahhh, Harrisone, jsem rád, že jsi to dnes večer zvládl.“ Naznačil mi, abych vešel dovnitř.

Žádné podání ruky? Ten muž mi to žádným způsobem neulehčí.

Když jsem vstoupil do prostorného vchodu, věnoval jsem mu poloviční úsměv. „Díky, že jste mě pozval, pane Rydere.“

„Říkej mi Bille. Moje děti mi tak říkají, takže můžeš také.“

„Jistě,“ řekl jsem odměřeně a nedovolil, aby mě jeho chladné chování rozrušilo. Ve své práci jsem narazil na lidi ze všech oblastí života - od té největší spodiny až po ty, kteří si mysleli, že jsou lepší než kdokoli jiný, a všechno mezi tím.

Naučil jsem se neposuzovat knihu podle obalu, bez ohledu na to, jak vyleštěná nebo potrhaná vypadala zvenčí. Mohla by klamat, a kdokoli ji mohl postavit do popředí. Po tisíciletí lidé předstírali, že jsou tím, čím nebyli.

Čtení lidí - jejich řeč těla a mikroskopické projevy - to byl můj zvláštní talent a díky tomu jsem se stal lídrem ve svém oboru a tak vyhledávaným pracovníkem. A určitě se to hodilo, když jsem se snažil zapůsobit na otce ženy, se kterou jsem spal. Ne že by to byla s Ryderem starším hračka. Daleko od toho. Nestal by se tak úspěšným a bohatým, jak byl, aniž by měl koule, které nutně potřeboval, aby se stal úspěšným v bezohledném průmyslu. Jo, udělal jsem si svůj průzkum o tomto muži. Naštěstí jsem měl k dispozici všechny zdroje, které jsem potřeboval.

„Pojďme se napít, zatímco budeme čekat na Evu.“

Žaludek mi spadl na italské kožené boty.

„Eva tu ještě není?“

Bill musel v mém hlase slyšet zklamání. „Ne. Ve skutečnosti jsem ji požádal, aby přišla o hodinu později. Dává nám to čas, abychom si promluvili jako muži a trochu se poznali.“ Zasmál se, jako by věděl, že už vyhrál první kolo.

Měl jsem zvláštní tušení, že jedna věc, kterou měli otec a syn společnou, byla, že mě nemají rádi. Ani jeden si nemyslel, že jsem pro Evu dost dobrý. Možná měli pravdu, ale to mi nezabránilo ve snaze být mužem, kterého chtěla.

Rozhlédl jsem se po tom naprosto velkolepém místě, o kterém jsem předpokládal, že v něm Eva vyrostla. Kriste, jestli je tohle životní styl, na který byla zvyklá, vážně jsem se dostal do hlubokých potíží. Vždy jsem upřednostňoval jednodušší věci a tento bohatý způsob života byl něco, o čem jsem četl, ale nikdy po něm netoužil.

Obrovská místnost, do které jsme vstoupili, měla stoosmdesátistupňový výhled na oceán. To nikdy nezestárne. Miloval jsem oceán, zejména slanost na mé pokožce a svěží vůni, která mě v okamžiku mohla vrátit zpět do dětství.

Bill stál před barem, který vypadal, jako by patřil spíše do klubu, než do něčího domova. Byl zásoben všemi možnými druhy nápojů, jaké si lze představit. Všechny špičkové věci hodící se pro bohaté a slavné.

„Jaký je tvůj jed?“

Kdyby atmosféra nebyla tak napjatá, zasmál bych se. Bill to zasáhl přímě. Alkohol byl pro mě jed. Miloval jsem to hovno, ale ono nemilovalo mě. To mi nezabránilo v tom, abych s ním měl důvěrný vztah - zvláště ne, když jsem se potápěl jako v této chvíli.

„Ehm… Jack. Čistý.“

Billovy rty se zkroutily do úsměvu. „Máš to rád silné, hm?“

Už přišel na to, že jsem opilec? Sledoval jsem, jak z police vzal dvě velké křišťálové sklenice, otřel je bílou látkou, jako by se již neleskly, a nalil nám každému půl sklenice z černé značené lahve. Beze slova ke mně přes žulovou desku jednu poslal a pak zvedl svou na falešný pozdrav.

„Na zdraví.“ Pokusně se napil, zašklebil se a pak do sebe obsah sklenice hodil, aniž by mrknul. Do prdele, ten muž byl působivý. Následoval jsem jeho příkladu, ohnivá tekutina mi pálila v krku a zahřívala vnitřnosti.

„Na zdraví,“ řekl jsem, když jsem neuctivým žuchnutím položil prázdnou sklenici na pult. Pokud se mě Bill snažil předvést, setkal se se svým zasraným protivníkem.

„Ty se s ničím kurva nepářeš, že?“

Bez váhání jsem odpověděl: „Ne To není moje MO.“

Bill se zasmál. „Ano, to jsem pochopil.“ Aniž by se zeptal, doplnil nám sklenice a tentokrát přidal led. Ukázal na stoličku a já se vděčně posadil na zadek. Tento muž měl na mysli obchod a chystal se mě grilovat. O tom jsem nepochyboval.

„Pojďme rovnou k věci. Ani jeden z nás není typ muže, který chodí kolem horké kaše. Dovol mi, abych se tě zeptal přímo. Jaký je tvůj záměr s mojí dcerou?“

Ježíši. Kurva. Mluvte o přímé střelbě.

Zatočil jsem ledem ve sklenici a díval se na vzor, který vytvořil, jako by to byla ta nejzajímavější věc, jakou jsem kdy viděl. „Pokud se ptáš, jestli se ji chystám v nejbližší době požádat o ruku, odpověď by byla ne.“

„Vážím si tvé upřímnosti. Přinejmenším to hraje pro tebe.“

Ušklíbl jsem se. To nebyl kompliment.

„Co ještě chceš vědět, Bille?“ Ať to máme za sebou.

„Moc toho o tobě nevím. Mám na stole složku o tobě silnou asi jako pilník.“ Jeho okouzlující úsměv se mu nedostal do očí. Byly chladné a vypočítavé, soudící mě.

Opravdu mě to nepřekvapilo. Muž si udělal domácí úkol, přesně tak, jak bych od někoho v jeho pozici očekával.

„Je jedna věc, která mi na tobě opravdu vadí.“

Přimhouřil jsem oči a napnul se. „A to?“

„Způsob, jakým nebereš ohled na život. Je to nezdravé a nechci, aby byl muž jako ty blízko mé dcery.“

Řekni, co tím opravdu myslíš, Billy Boy.

„Pokud mluvíš o tom, co se stalo s Jade -“

Přerušil mě. „To je tragédie, ale také vím, že to byla nehoda. Ne. To, co mě znepokojuje, je to, jak se vydáváš na nejnebezpečnější mise… očekáváš zabití. Jaký typ muže má tak vážné přání smrti, že nemá ohled na svůj vlastní život?“

Jak to sakra ví?

Hodil jsem velkou část nápoje, který mi zůstal ve sklenici, do krku a setkal se s Billovým pohledem. „Takový muž, který nemá pro co žít. Muž, kterému byla jeho budoucnost vytržena kriminální spodinou. Nejen že tito motorkáři zabili Amy a naše nenarozené dítě, ukradli mi i budoucnost a život.“

„Jsi pokroucený parchant, Summersi. Nerad tě vidím někde poblíž Evy. Zaslouží si muže, který jí může slíbit nejlepší možnou budoucnost.“ Jeho intenzivní pohled se do mě vpaloval. „Ne někoho, kdo je v podstatě již mrtvý. Nikdy jsem nevěřil v zombie, ale do prdele, pokud už nejsi živý mrtvý.“

Ztuhla mi záda.

„To je to, co mě dělá nejlepším z nejlepších v tom, co dělám. Nemůžeme bojovat s mocným nepřítelem, pokud se ho bojíme. Nebojácnost je to, díky čemu se oni bojí nás.“ Čapnul jsem sklenici z žulové desky.

Jak se kurva opovažuje?

„Riskuji svůj zasraný život, aby všichni ostatní mohli v noci bezpečně spát. Už tě to někdy napadlo, Bille?“

„Ano, rozumím.“ Jeho oči ztvrdly. „Přesto tě nechci kolem Evy. Zlomíš jí srdce a ona takový sračky nepotřebuje. Už si jimi prošla… s Nolanem a se mnou. Jen ji nechci vidět znovu tím projít.“ Sevřel čelisti a skřípal zuby. „Udělej, co musíš, ale zůstaň mimo Evin život. Pokud ji nemiluješ… a nemyslím si, že jsi té emoce schopen, tak ji nech jít. Nech ji, ať si najde někoho, kdo je hoden její lásky, někoho, kdo jí může dát vše, co si zaslouží.“

Nevolnost se tlačila do mého nitra. Bill měl pravdu. Eva si zasloužila někoho mnohem lepšího než mě. Nikdy jsem nemohl dát ženě jako ona to, co potřebovala, a ona sakra nepotřebovala mé démony, mé zlomeniny nebo moji temnotu.

„Budu o tom přemýšlet.“ Vyprázdnil jsem sklenici a bouchnul s ní na stůl.  „Díky za rozhovor a pití, Bille. Uvidíme se.“

Postavil jsem se a celý svět se otočil kolem své osy. Popadl jsem klíče od auta z pultu a vydal se ke dveřím.

Zastavil jsem se a otočil se k muži, který právě rozbil můj svět.

„Řekni mi něco. Přijela by sem dnes večer Eva?“

Bill bez váhání odpověděl. „Ne. Zavolal jsem jí dnes odpoledne a zrušil to. Šla na skleničku s kamarádkou z práce. Doufejme, že potká někoho milého. Někoho, kdo se o ni dokáže postarat všemi správnými způsoby.“

Zasraně mi lhal. Hladký, kluzký bastard.

„Děkuji, Bille. A ty jdi taky do prdele.“

Normálně bych si za volant auta nikdy nesedl, kdybych byl nad limit. Ale nebyl to normální den. Můj život byl v prdeli. Musel jsem nechat Evu jít a nechat ji najít štěstí, které si zaslouží, s mužem, který jí mohl dát vše, co jsem nikdy nemohl.

Pokud svůj opilý zadek omotám kolem tyče, bude to možná ta nejchytřejší věc, kterou bych mohl udělat. Možná to Bill věděl a plánoval to celou dobu tím, že mě nalejval drahým chlastem.

Smrt by byla požehnáním. Byl jsem tak zasraně unavený ze svého života. Tak zasraně unavený ze zaseknuté existence mé v hlavě.

Tak zasraně unavený.