RY - 9. kapitola

Překlad: Lenny

Kor.: Lucianna

JACKSON

Moje svaly už hoří, adrenalin mi proudí v žilách. Musím to udělat, abych se udržel při smyslech, abych nepřišel o rozum. Ve skladišti je dnes večer takový hluk, že ani neslyším sám sebe přemýšlet.

Franco se snažil získat toho největšího, nejhoršího, nejděsivějšího sráče, jakého mohl. Boris je pořádný kus chlapa. Vypadá, jako by jedl lidi na snídani, a přestože se zdá být velký a zlý, moje pěsti jsou rychlejší a moje výdrž je na vrcholu potravinového řetězce.

"Jsi si tím jistý?" zakřičí Talon přes řev davu.

"Kamaráde, přestaň být kundička," zavrčím, unavený z toho, že vždycky zničí mojí dobrou náladou. Moc se strachuje.

"Cokoliv. Je to tvoje smrt.“ Protočí očima a hodí ke mně láhev s vodou. Zachytím ji ve vzduchu, odšroubuji víčko a vypiji všechno na ex, než ji rozmáčknu. Chladná kapalina moc nepomáhá zklidnit to horko, valící se mi z těla. Jsem připraven to dokončit.

"Žádali jste a my jsme to dodali. Vítejte v jámě, všichni. Dnes večer tu máme ty nejhorší, nejnamyšlenější sráče, které znám, a setkají se tváří tvář. B-O-R-I-S! a J-A-C-K-S-O-N!“ Franco vytáhne naše jména a dav vydá řev, který je ohlušující. Poskakují na patách a posuzuji Borise, který vypadá, jako cihlový dům.

Bude to trvat víc než pár úderů, než ho srazím na zadek. Zvláště když jsou jeho pěsti velké jako moje bicepsy.

Páteři mi proběhne chvění. Nevím proč, ale mám takový divný pocit v žaludku. Setřesu ten pocit a začnu se soustředit na Borise, je velký a silný, což mu nejspíš také ubírá na tempu. Může to být obr, ale to neznamená, že má rychlost nebo dobrý instinkt boje.

Ruce mám obalené páskou, ale rukavice jsme si nenasadili. Ještě jednou zkontroluji obalené ruce, než si nasadím chránič úst a vyjdu ze svého rohu. Jakmile vstoupím do ringu, vykašlu se na skladiště. Mentálně v tomhle ringu není nic kromě něj a mě.

Je pro mě snadné přehlušit lidi, povzbuzování a zvuky. Odstrčím všechno, strach, vinu a obavy ... v tuto chvíli je všechno pryč.

Takhle to je, když bojuji. Je to můj jediný útěk, jediný čas, kdy je kolem mě ticho. Moji démoni se ke mně nedostanou, když jsem uvnitř jámy.

Ani neslyším Franca zazvonit na zvonek, ale vím, že boj začal, když se ke mně řítí Boris se zvednutými pěstmi. Rozmáchne se po mně, přes tvář mi prosviští vzduch, ale jak jsem tušil, je pomalý. Včas mu uhnu z cesty, abych ho trefil pravým hákem.

Co jsem od něj nečekal bylo, že zareaguje levým hákem.

Jeho pěst mě zasáhne nad levé oko a zabolí to jako mrcha. Z té síly zvrátím hlavu dozadu a vidím hvězdičky. Ježíši, do prdele, může být pomalý, ale jeho pěsti mají sílu jako kladivo.

Setřesu bolest a nechám ji, aby mě poháněla, udělám krok stranou a vyhnu se jeho dalšímu úderu. Pokud mám vyhrát, musím být chytřejší a rychlejší než tenhle chlap.

Pohybuji se kolem něj a místy mu uštědřím několik ran, ale zdá se, že to s ním ani nehne. Jeho zorničky jsou rozšířené, úplně černé, což mě nutí si myslet, že na něčem jede. Znovu po mně máchne, ale já se přikrčím, vytasím pravý hák a moje pěst mu vrazí do brady. Je to úder, který by většinu chlapů srazil na zadek.

Tenhle chlap se jen usměje. Co to kurva?

Jsem tak šokován, že moje pozornost je na okamžik rozptýlená a nevidím, že přichází další rána. Pěstí mě praští do spánku a přísahám, že cítím, jako by mě zasáhla podělaná cihla. Než se vzpamatuji, znovu mě udeří, tentokrát do břicha a vyrazí mi dech. Jako blesk mé tělo prořízne bolest.

Pokouším se od něj dostat pryč, klopýtám zpátky, ale on pokračuje v útoku. Zasypává mě údery na jakoukoli část mého těla, na kterou se může dostat. Hlava se mi točí a žaludek se mi třese. Nikdy předtím jsem to neodpískal, nikdy jsem k tomu neměl důvod nebo se bál, ale teď jsem tomu kurva blízko. Moje pýcha zvládne tuhle ránu. Jsem hloupý, ale nechci zemřít.

Boris se znova rozmáchne a praští mě do hlavy. V lebce mi vybuchne bolest, zatímco moje hlava míří na stranu. V hlavě mi zarachotí zuby a zrak se zamlží a na chvíli si myslím, že jsem v bezvědomí. Zahalí mě temnota, ale pak otevřu oči a najednou ji uvidím.

Kennedy.

Naše oči se setkají a všechno kolem mě se v mžiku vrátí nazpět. Lidé, sklad, zatracený Boris ... a právě tam uprostřed davu je Kennedy. V očích se ji zračí strach a rty se ji třesou a jediné, na co si myslím, je, že sem nepatří. Potřebuji ji odtud dostat.

Další úder do břicha mi vyrazí zbývající vzduch z plic a zalapám po dechu. To mi připomene, že s tímto monstrem pořád bojuji. Vztek, který mám v sobě hluboce zakořeněný povstane a naplní mé žíly nově nalezenou silou. Jsem jako sopka pár vteřin pře výbuchem.

Nevím, proč je tady a proč mi to tak vadí, ale vím, že musím tenhle boj dokončit, dostat se k ní a odvléct ji odtud pryč.

Boris se rozmáchne, ale tentokrát to vycítím a vyhnu se tomu, uhnu hlavou a jeho rána dopadá jen pár centimetrů od mé hlavy. Odvalím se natolik, abych se dostal z pod něj a pravým hákem mu uštědřím ránu do čelisti. Jeho zkurvený obličej je zjevně vyroben z oceli, ale alespoň jsem ho zaskočil. Zapotácí se a já využívám té možnosti, abych mu dal vše, co mám.

Klouby mě bolí, ale teď to odsouvám stranou a pořád ho biji. Úder za úderem, mlátím ho znovu a znovu. Hlava, hrudník, břicho, záda, hlava, kdekoli ho mohu zasáhnout. Odmítám ho nechat trefit mě, byť jen jednou ránou.

Stačí poslední úder do spánku a složí se, jeho tělo padá čelem k zemi. V šoku na něj zírám, zatímco Franco počítá do deseti, což dává té zkurvené bestii šanci vstát a znovu bojovat.

Naštěstí zůstává na zemi, zcela nehybný. Pot po mém bolavém těle stéká a vše, co teď chci udělat, je vypadnout z tohohle ringu, popadnout Kennedy a odejít.

Jakmile jsem vyhlášen jako vítěz, vylezu z ringu a zamířím rovnou k ní. Dav kolem mě vzplane a hrozí, že mě polkne celého, ale já se prodírám dál masou lidí, abych se dostal k ní. Lidé se prodírají kolem ní, aby se dostali ke mně a mohli mi poblahopřát a málem ji shodí na zem. Můj hněv se vznítí, a když se k ní dostanu, obtočím jí ruku kolem zápěstí a přitáhnu si ji k hrudi.

To, jak se na mě dívá, jako bezmocný brouček, mě nutí chtít ji zachránit a zároveň ji rozmačkat. Kolem nás se toho děje až moc. Nedokážu myslet jasně.

Obtočím ruku kolem Kennedy, přitáhnu ji k sobě a zamířím ke dveřím. Jakmile jsem venku, můžu myslet, dýchat, moje mysl je jasnější, spustím ruku z Kennedy a místo toho vezmu do ruky její zápěstí.

Její malé nohy se mnou sotva drží krok, když prakticky běžím přes parkoviště směrem ke svému autu a přemýšlím, jak a proč přišla.

"Jak ses sem sakra dostala? Řídila jsi?“ Ptám se. Nikdy jsem ji neviděl nikam řídit, ale to neznamená, že nemá auto. Druhou možností je, že s někým přišla, a pokud je to tak, doufám, že to nebyl chlap. Protože kdyby sem přišla s nějakým frajerem, zabiju ho.

"Šla jsem sem pěšky," oznámí. Pěšky? To je, to je přes 8 km.

"Šla jsi sem pěšky? Až z kampusu?“

"Ano, chvíli mi to trvalo, ale zvládla jsem to." Zní téměř pyšně.

"Proč? Proč jsi sem sakra přišla?“ Ještě lépe, jak sakra věděla, kde jsou jámy a že tu budu. Talon. Talon rozšířil zprávu o boji. Určitě zaslechla, jak o tom někdo mluví. To ještě pořád nevysvětluje, proč tu byla.

Když neodpovídá, promluvím pomaleji: „Proč – jsi – sem – přišla?“ Jsem v pokušení z ní tu odpověď vytřást. Už jsem unaven z jejich hloupých rozhodnutí a z toho, jak se vystavuje nebezpečí, nebezpečí, ke kterému se chová, jako by neviděla.

"Já – já ... no. Slyšela jsem někoho mluvit ve třídě a oni řekli, že jsi v nebezpečí. Takže ... přišla jsem sem, abych tě varovala.“

Ta slova mi pomalu stékají do mozku, skoro jako bych jim jen těžko rozuměl. "Děláš si kurva srandu, že? Co si myslíš, že to je?“ Ukážu na nás.

"Nic. Já prostě ... nic.“ Tvář ji poklesne a oči ji padnou na zem. "Neměla jsem sem chodit. Byla to chyba.“

"Přesně tak, nemělas, ale teď jsi tady a jdeš se mnou," řeknu jí a odemknu SUV pomocí zámku na dveřích.

"Nikam nepůjdu," odpoví hlasitě, "a rozhodně s tebou nenastoupím do auta."

Samozřejmě, že ne. Protočím očima a druhou rukou otevřu dveře na straně spolujezdce. "Nastup kurva, nebo tě tam strčím. Je mi jedno, jestli se mnou chceš jet v autě. Tvoje obavy nejsou mým zasraným problémem.“

Moje trpělivost je u konce, a pokud se do pěti sekund nerozhodne, rozhodnu za ni.

"Prosím, Jacksone ..." prosí, ale jak jsem již řekl, moje trpělivost je pryč.

Zvednu ji, položím její zadek na sedadlo a připoutám ji pásem. Chvilku bojuje, než se odtáhnu a zabouchnu dveře.

Obejdu auto, vlezu na sedadlo řidiče a popadnu klíč ze středové konzoly. Nastartuji auto a motor se probere k životu. Zmáčknu volant, hodím zpátečku a vycouvám z parkovacího místa. Pneumatiky se protočí a štěrk odletí, když přeřadím, abych vyjel a vystřelil z parkoviště.

Podívám se na ni a uvidím její vystrašenou tvář. Ruce má v klíně a nervózně si hraje se zipem na bundě. Přál bych si, aby se sakra uklidnila. Nemá se čeho bát, alespoň ne zatímco řídím.

Nejsem si ani jistý, proč si o ní dělám kurva starosti? Ve skutečnosti není nic jiného než prostředek k dosažení cíle. Pomsta a nic jiného. Přesto jsem jí onehdy zachránil život a měl jsem tu samou intenzivní potřebu chránit ji i dnes večer. Nechápu, proč se tak cítím, a je to otravné. Chci Kennedy nenávidět. Musím ji nenávidět. Chtít nebo cítit cokoli jiného je jako bych zradil svou sestru.

V půli cesty ke mně domu Kennedy promluví.

"Kam jdeme?"

"Ke mně," řeknu skrz zaťaté zuby.

"Co se stane, když se tam dostaneme?" zeptá se tichým hlasem.

"Co si myslíš, že se stane?" Střelím zpět.

"Já ... já nevím."

Ona neví. Ha. Taková zatracená lhářka.

Neodpovím a místo toho počkám, než něco řeknu, dokud se nedostaneme na parkoviště mého komplexu. Najdu místo, zaparkuji a vypnu motor.

"Jdeš dovnitř se mnou," řeknu jí. Půjde dovnitř ochotně, nebo ji donutím. To je jediná volba, kterou v této záležitosti dostane.

"Proč?" ptá se, jako by to ještě nevěděla.

Nakloním se přes konzolu a nadechnu se její sladké vůně. Voní jako květiny a strach, a kurva můj pták je už tvrdý.

"Ty víš proč," řeknu, než vystoupím z auta.

Kennedy trvá minutu, než se dá dohromady, nakonec také vyleze ven a obejde auto, aby se se mnou setkala. Je čas, abych vyrovnal účet. Je čas, aby Kennedy za své chyby zaplatila.