KENNEDY

Znovu a znovu si přehrávám ten okamžik v mé mysli. Téměř mě přejela dodávka. Jen další krok a já bych byla pryč, můj život by skončil. Stále nevím, jak se ohledně toho cítím. Dlouho jsem měla pocit, že bych měla zemřít, že bych udělala cokoli, abych si vyměnila místo s Jillian. Nikdy jsem se nebála smrti. Místo toho jsem se vždy vznášela na pokraji toho, že bych ji vítala ... až dosud. Poté co mě málem toho dne přejela dodávka, nemyslím si, že už chci zemřít.

Ještě více matoucí je skutečnost, že mě Jackson odtáhl místo toho, aby mě tam postrčil, protože bych to od něj očekávala. Proč to udělal? Proč mě nenechal vejít na ulici? Není to to, co chtěl ... mít mě mrtvou?

"To je pro dnešek vše," řekne paní Bayová, vytáhne mě z mých myšlenek a ukončí hodinu. "Úkoly je třeba odevzdat příští týden. Neopozděte se, protože pokud ano, odečtu vám za každý opožděný den deset bodů.“

Než vstanu ze židle, popadnu svou knihu a notebook a nacpu si je do batohu. Odcházím, když si všimnu ve třídě dvou dívek, které seděly vedle mě. Většinu hodiny na mě civěli a navzájem si šeptali. Nebyla bych překvapená, kdyby se dívali na mou jizvu. Měla bych být zvyklá, zvláště teď, když jsem přestala nosit make-up, ale nemyslím si, že to tak je. Připomenutí toho všeho příliš bolí.

Otřepu se z toho, projdu kolem nich a vyjdu ze dveří, ale ne dříve, než uslyším, jak jedná z nich říká: „Slyšela jsem, že nabourala auto, když řídila opilá. Někoho také zabila.“

"Měla by být ve vězení, ne na vysoké škole ..."

Jejich slova mi vezmou dech. Jak vědí o nehodě? O Jillian? Bodne mě bolest, ale přinutím se kráčet dál. Země se mi chvěje pod nohama a najednou mám pocit, že se nedokážu odsud dostat dost rychle.

Držím popruhy batohu železným sevřením a běžím chodbou, dokud neprolétnu dveřmi vedoucími ven. Utíkám a utíkám, dokud mé plíce nehoří a v nohou necítím křeče. Dokud nelapám po vzduchu a můj zrak není rozmazán slzami. A i poté pokračuji v běhu, protože pokud zastavím, bojím se, co se může stát.