DI - 1. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Galeran

„Jsi si tím jistý, Gale?“ zeptal se Flint už po milionté.

Včera jsem se zmínil, že odjíždím na svou chatu na severu, a od té doby si Flint dělal starosti. Všichni ostatní si uvědomovali, že je to normální chování, ale Flint mě ještě tak dobře neznal.

„Ano,“ řekl jsem. „Jen potřebuju být na severu, kde je zima. Tam nahoře napadlo hodně sněhu a já prostě potřebuju, aby mi byla zima.“

Flint na mě zúžil oči. „To nedává smysl. Proč by ti měla být zima?“

Zamrkal jsem. „Ledový drak,“ řekl jsem. „Led je studený.“

„Můžeme zapnout klimatizaci.“

Nemohl jsem si pomoct, ale rozesmál jsem se. „Flinte, to není nic proti tobě. Není to nic proti Keeganovi, Leovi ani nikomu jinému. Jen potřebuju jet na sever. Něco mě volá na sever.“ Už víc než rok jsem se necítil ve své kůži. Neklidný. Na pokraji sil. Možná to byl důsledek toho, že je mi dva tisíce let. Viděl jsem už všechno, co se vidět dalo, nezbylo toho moc, co bych nezažil. Možná to bylo tím, že jsem se dozvěděl, že můj druh je někde tam venku, a můj drak mě drásal, abych ho šel hledat. Místo toho jsem zůstal zakořeněný v domě s ostatními čtyřmi draky a Flintem.

Flintovi se rozzářily oči. „Možná je to tvůj druh,“ řekl.

Sklopil jsem oči. „Mohl by být, ale myslím, že takhle to úplně nefunguje.“

Pokrčil rameny. „Rozhodně ano. Lea to přitáhlo do kavárny, kde jsem pracoval.“

Ta myšlenka mě napadla, ale zavrhl jsem ji. Tu chatu jsem vlastnil už dvě stě let a nikdy jsem tam nikoho neměl, dokonce jsem ani nenavštívil okolní města. Pochyboval jsem, že bych tam našel svého druha. Ne, můj drak chtěl být prostě v chladu. V posledních měsících se toho hodně událo. A my jsme měli jednou za čas rádi svou samotu.

„Zavoláš mi? Máš tam nahoře elektřinu?“ zeptal se Flint.

Ačkoli jsem bez ní dokázal žít a žil jsem bez ní po většinu života, dával jsem přednost jemnějším věcem, jako je elektřina a internet. „Ano,“ řekl jsem. „Budu mít telefon a notebook. Nevím, jak dlouho tam zůstanu. Možná pár dní. Možná pár týdnů. Těžko říct. Ale budu v kontaktu. A posílej mi fotky malého, ano?“

Nakonec se Flint podvolil. „Dobře.“

„Ty a Leo budete mít místo pro sebe. Tak se vyblázněte,“ řekl jsem.

Broderick se vrátil ke své poslední stavební práci, Merek byl ve městě a snažil se vypátrat Molpe a Armant pokračoval ve výzkumu. Tentokrát odcestoval do východní Evropy do nějaké knihovny, o které jsem nikdy neslyšel.

„No jo, s dítětem, které spí jen dvě hodiny v kuse, se úplně vyblázníme.“

„Určitě na něco přijdeš,“ řekl jsem.

K mému překvapení mi Flint ovinul ruce kolem pasu a objal mě. Jeho druh Leonidas, který tam tiše seděl a jedl snídani, po mně střelil pohledem. Zvedl jsem ruce do vzduchu a vůbec jsem se Flinta nedotkl, protože jsem věděl, že kdybych to udělal, Leonidas by nejspíš šílel, ať už to byl přítel, nebo ne. Vrátil se k jídlu, jakmile si uvědomil, že se nechystám vztáhnout ruku na jeho druha.

Bylo trochu zvláštní mít mezi sebou člověka, když jsme tu po dvě tisíciletí byli jen my draci. Ne že bychom všichni žili tak dlouho pohromadě. Ale obvykle, když jsme byli všichni na venkovském sídle, nás bylo jen pět. Teď tam byli Flint a Keegan. Roztomilý, rozkošný zázrak Keegan, první drak narozený po více než dvou tisících letech.

Vzpomněl jsem si na dobu, kdy spolu draci a lidé žili, sice ne úplně v harmonii, ale přece jen spolu. Pak se draci z důvodů, které jsem nikdy nepochopil, rozhodli, že lidé mají být jejich otroky, a začala válka. Bylo to zlé. Smrt, zkáza a masový chaos.

Nás pět: já, Leo, Armant, Broderick a Merek, jsme se jí neúčastnili. Snažili jsme se tomu zabránit. Ale bylo nás pět proti mnoha. Bohužel, v bezprecedentním kroku zasáhly tři sudičky a vymazaly draky a existenci všeho paranormálního, jak nás lidé obvykle nazývali, z historie. My, kteří jsme přežili, jsme se začali skrývat.

Od té doby jsme žili v utajení. Nikdy to nebyl problém, i když to byla osamělá existence. Alespoň jsme byli naživu. Zrovna nedávno nám sudičky vrátily schopnost vnímat naše druhy. Duše našeho draka teď dokázala rozpoznat svého druha, a tak Leo našel Flinta. Ti dva se spojili a o pět měsíců později přišel Keegan.

Ne všichni z nás však měli zřejmě takovou radost. Sirény, nebo alespoň jedna siréna, se nás snažila všemožně sabotovat. Nevěděli jsme tak docela, co má za lubem, a tak jsme ji hlídali.

Unesla Flinta. Naštěstí jsme ho dostali zpátky. Ale ona byla pořád někde venku. A měla komplice, kterého jsme ještě neidentifikovali.

„Budete mě informovat, kdybyste se něco dozvěděli o Molpe? Chata je odsud kousek, takže můžu být zpátky během chvilky.“

„Ale to čekání na letišti musíš zvládnout. Stejně to bude trvat několik hodin, než se sem dostaneš,“ řekl Flint.

Leo a já jsme na něj nechápavě zírali.

„To je jedno,“ řekl. „Potřebuju se vyspat. Draci. Létání. Chápu to.“

Usmál jsem se na Lea a podal mu ruku. „Postarej se, aby si odpočinul, ano?“

„Jo,“ řekl Leo. „To udělám.“

***

Sbalil jsem si truhlu, která mi sloužila jako kufr. Bylo v ní všechno oblečení, které jsem na nějakou dobu potřeboval, a také balená voda a mé oblíbené potraviny. Většinou nezdravé. Na vaření jsem moc nebyl a svačiny jsem měl rád.

Stál jsem venku na příjezdové cestě nahý, což by ve většině čtvrtí vzbuzovalo obavy, ale u nás všech to bylo naprosto normální. Zavřel jsem oči a soustředil se na chlad ve svém nitru. Projel mnou třas, jak mi klesla tělesná teplota a já se proměnil ve svého draka.

Jakmile jsem se plně převtělil do své dračí podoby, přehodil jsem si přes hlavu kožený postroj, abych mohl nést truhlu, a pak jsem se vznesl do vzduchu. Nebyl to můj oblíbený způsob nošení zavazadel, ale fungovalo to. Podíval jsem se dolů nad dům a Flint, Leo a Keegan stáli na balkoně a mávali. Bolelo mě opustit je tak brzy po Keeganově narození a s Molpe stále na svobodě. Ale věděl jsem, že Merek přijal spoustu bezpečnostních opatření, aby se ujistil, že je sídlo v bezpečí.

Už dřív jsme měli nejmodernější bezpečnostní systém, ale od našich nedávných problémů s Molpe Merek zatahal za nitky ve své technické firmě a teď jsme měli ještě větší ochranu, včetně kamer a pohybových čidel na každém centimetru pozemku. Pokud se pohnula veverka, byli jsme na to upozorněni.

Let byl rychlejší, než jsem předpokládal, nějaké neznámé nutkání mě hnalo směrem k chatě. Nedokázal jsem si vysvětlit, proč jsem cítil potřebu tam být. Důvěřoval jsem však svým instinktům, letěl tak rychle, jak jen to šlo, a zkrátil dobu letu na polovinu.

Když jsem přistál, bolela mě křídla. Neproměnil jsem se okamžitě do své lidské podoby. Setřásl jsem ze sebe postroj a můj trup s žuchnutím dopadl na zem. Pak jsem doširoka roztáhl křídla a snažil se trochu zmírnit bolest. Také jsem si protáhl krk, v podstatě jsem si co nejvíce zvětšil tělo, abych uvolnil svaly. Pak jsem jen tak pro zábavu vystřelil proud ledu na strom, který stál vedle mé chaty.

Zem pokryla pěkná vrstva čistě bílého sněhu, což mého draka potěšilo. Vždycky jsme se rádi měnili do dračí podoby a leželi v chladném sněhu, kdykoli se nám naskytla příležitost. Po večeři to byla jedna z prvních věcí na mém seznamu.

Po proměně zpět do své lidské podoby jsem vstoupil do chaty a hned mi něco nesedělo. Věci nebyly na svém místě. Nebyl jsem zrovna nejorganizovanější člověk, ale věděl jsem, že když jsem tu byl naposledy, nenechal jsem na sporáku hrnec s jídlem ani nádobí ve dřezu.

Pohyb upoutal mou pozornost a já se vyřítil k ložnici. Jestli někdo používal mou chatu bez mého souhlasu, pak ho zdvořile vyhodím do sněhu.

„Do prdele. Do prdele. Do prdele.“ Hlas vycházející z ložnice naplnila panika.

Zatraceně. Tohle jsem teď nepotřeboval. Přepadla mě nepřekonatelná touha majitele toho hlasu uklidnit. Chtěl jsem mu dát najevo, že mu neublížím. Otázkou bylo, kolik toho viděl. A kdo by mu věřil, kdyby to řekl? A proč mi záleželo na tom, jak se cítí?

Pomalu jsem vstoupil do ložnice.

„Haló?“ Zavolal jsem.

V rohu stál jeden z nejkrásnějších mužů, jaké jsem kdy viděl. Modré oči měl vytřeštěné strachem a hnědé vlasy mu trčely, jako by se už dlouho nečesal. Na sobě měl termotričko s dlouhými rukávy a tepláky. A byl úplně a naprosto vyděšený.

„Nic neřeknu. Přísahám, že nevím, jak jsi mě našel. Slibuju, že neřeknu ani slovo. Jen mě prosím nezabíjej.“

Přistoupil jsem blíž, chtěl jsem toho muže ujistit, že mu neublížím, i když se očividně usídlil v mé chatě. A v tu chvíli jsem si to uvědomil.

Druh.

Jeho vůně mě zasáhla a málem mě srazila na kolena. To, co mě přivedlo do chaty, teď dávalo smysl. Můj drak věděl dřív než já, že náš druh je tady a čeká na nás.

Můj drak ve mně zařval a já se k tomu muži vydal rychleji, ne úplně v běhu, ale rozhodně ne v chůzi. Tomuto dokonalému muži, který byl mým osudovým druhem. Shodný s mou duší. Pohyboval jsem se však na něj příliš rychle a jeho hrůza ho přemohla. Oči se mu protočily a on se sesunul k zemi. Zachytil jsem ho těsně předtím, než jeho tělo mohlo dopadnout a případně se zranit.

Jeho rysy byly jemnější, když nebyly rozšířené hrůzou. Jeho bledá kůže byla hladká pod konečky mých prstů, když jsem mu jimi přejížděl po tváři. Zvedl jsem ho, položil na postel a přemýšlel, co teď sakra budu dělat.

Jak to myslel s tím, že jsem ho našel? Před čím utíkal?

Můj drak se rozzuřil, že se někdo odvážil ohrozit našeho druha. V tu chvíli jsem přísahal, že ho budu chránit, ať se děje, co se děje. Ať už bude čelit jakýmkoli démonům, budeme jim čelit společně. Bez ohledu na to, před čím utíkal, ho budu chránit, udržím ho v bezpečí. Každý den bude vědět, že se mnou se mu nikdy nic nestane.

O tom, že jsem drak, bych se mu raději svěřil v klidnějším prostředí, ale aspoň bychom tuhle diskusi měli z krku dřív než později.

Jak dlouho už tady pobýval? Proč a jak si tohle místo našel? Možná ho to sem táhlo stejně jako mě. Ať tak či onak, na své odpovědi si budu muset počkat, protože můj druh byl mimo.

Přikryl jsem ho peřinou a pak jsem se vrátil ven pro truhlu. Jakmile jsem všechno vyložil, uklidil a umyl nádobí ve dřezu, vrátil jsem se do ložnice a čekal. Seděl jsem u nohou postele a zíral na svého druha, zapamatoval si jeho rysy a vryl si je do paměti.

Můj život se měl změnit tím nejúžasnějším způsobem.