DB#2 - 17. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Calisto

Nic se nikdy nevyrovná pohledu na to, když vidíte, jak lásku vašeho života drží jiný muž. Pokaždé, když si Affonso přitáhl Emu zpátky ke svému boku a rukou ji objal kolem pasu, pro Calista to bylo, jako by mu tím vrazil nůž přímo do břicha. Ještě horší bylo, když ten muž otočil hlavu a políbil ji. Bylo to, jako by Calistovým nervovým systémem přímo protékala do běla rozžhavená láva.

Byl rozzuřený.

Žárlivý.

Zatraceně v prdeli.

Ale nemohl nic dělat.

Affonso konečně vyvinul úsilí navštívit Calistův nejnovější klub. Změnil svou rutinu s tím, že změnil místo, kde dvakrát měsíčně vybíral své poplatky.

Jen pro tentokrát, řekl mu Affonso.

Calisto neměl na výběr nic jiného, než souhlasit.

Affonso, když viděl, jak se Emmě klub líbil, ji přivedl s sebou. Seděla hned vedle Affonsa ve VIP sekci, a pokaždé, když dorazil další muž s tlustou obálkou v ruce, aby ji předal svému bossovi, odvrátila tvář.

Jejich poplatky.

Musela vědět, co její manžel každým tichým slovem, každým přejetím svých prstů po její tváři a každým rychlým polibkem dělal.

Affonso svou ženu předváděl.

Dřív, než se Calisto nadál, měl před sebou jejich jednoroční výročí. Calisto přistihl sám sebe, že při každých slovech „šťastné výročí, bossi“, která byla směřována k Affonsovi, pro něj bylo stále obtížnější udržet kontrolu nad svými emocemi.

Nemělo by to být tak těžké.

Věděl, do čeho se dostal.

Chápal, co s Emmou dělal.

I tak ho to stále zabíjelo.

Únor byl pro většinu lidí měsícem lásky – jemu však nebylo dovoleno sdílet svou lásku. Jak se to tak zamotalo?

„Jsi tam hrozně tichý.“

Calisto se při Affonsově prohlášení vrátil zpátky do reality. Míjel svého strýce pohledem a doufal, že jeho vír emocí nebyl tak navenek tak jasný, jako ho cítil uvnitř. „Přemýšlím.“

Emma si skousla spodní ret a střelila po něm pohledem, jako by něco hledala.

Calisto věděl, že by bylo jednoduché natáhnout směrem k ní ruku, udělat něco, co by uklidnilo její starosti o něj, ale nemohl jí dát ani to.

Bože.

Nemohl jí dát vůbec nic moc.

„Přestaň přemýšlet,“ řekl Affonso. „Jsme uprostřed obchodů, Cale.“

Při těch slovech se objevil další capo se svými muži, aby svému bossovi zaplatil své poplatky.

Calisto se postavil, s nataženou rukou přešel VIP sekcí a čekal na obálku. Capo mu ji s úsměvem a přikývnutím předal. Minulou noc bylo mužovi dovoleno vstoupit do VIP sekce na party. Calisto zamířil do rohu, aby spočítal peníze a ujistil se, že uvnitř obálky bylo všechno, co tam mělo být.

Při tom se přistihl u toho, jak se stále díval přes rameno a hleděl do těch bláznivě zelených očí, které se staly jeho životem.

I Emma ho stále sledovala.

Calisto toho kupodivu stále nelitoval.

****

„Vidíš to, bossi?“

Calisto se u stolu předklonil, rukama se opřel o jeho okraj a zblízka sledoval monitory. „Jo, vidím to.“

Zhruba dvacet minut poté, co dorazil poslední muž, aby svému bossovi zaplatit poplatky, zavolal Calistovi muž, který nahoře v kanceláři sledoval bezpečnostní kamery. Něco upoutalo jeho pozornost a usoudil, že by se na to měl Calisto přijít podívat, zda si nebude myslet, že by se mohlo jednat o nastávající problém.

Rozhodně to byl problém.

Do klubu bez rozruchu vstoupili dva muži. Oblečeni v tmavých džínách, blejzrech a bílých tričkách. Nenašli si místo v přízemí klubu tam, kde seděl zbytek štamgastů.

To, co upoutalo oko muže sledujícího kamery, byla skutečnost, že ani jeden z mužů nevyvinul žádné úsilí koupit si na baru drink, s kýmkoli se družit, tančit nebo cokoli podobného.

Tohle byl klub.

To bylo to, co v nich lidé dělali.

Lidé, kteří to nedělali, byli podezřelí.

Rozhodně tomu nepomáhalo ani to, že se oba muži krátce po vstupu do klubu rozdělili. Jeden z nich zamířil jedním směrem, zatímco druhý se vydal opačným směrem. Ani jeden se dobrou hodinu nesnažil vrátit k tomu druhému, i když oba při příchodu dorazili společně.

Smrdělo to?

Ach ano.

„Postupně míří blíž a blíž k VIP sekci,“ poznamenal Calistův muž.

„Směrem k bossovi.“

„Jo, Cale.“

Calisto zkontroloval další monitor na zdi, zkoumal, kdo seděl poblíž Affonsa. Jediný člověk, kterého považoval za dostatečně důležitého, aby mu věnoval svou pozornost a starost, byla Emma. Pokud se mělo stát dole ať už z jakéhokoli důvodu něco špatného, nechtěl, aby v tom byla zapletena i ona.

„Máš nějakou představu, kdo to může být nebo co by mohl chtít?“

Calisto zavrtěl hlavou. „Ne.“

Ale jeho mysl na něj křičela: Irové.

Navzdory tomu, že co se týče Irů, mu Affonso řekl, aby se věnoval svým věcem, i tak Calisto stále zůstával s bdělým pohledem a nastraženýma ušima. Bylo toho vyřčeno jen velice málo. Calisto měl podezření, že ať už se mezi Irem a Affonsem stalo cokoli, jednalo se o soukromou záležitost. Irové byli pravděpodobně ochotni udělat z dalších věcí veřejnou záležitost, aby získali Affonsovu pozornost a mohli se tak vrátit ke zbytku věcí.

V soukromí.

Zločinecké rodiny byly občas tak podivné.

Calisto už se tím nechtěl víc zabývat a ztrácet tak drahocenný čas. Místo toho popadl vysílačku na svém stole. Dal si ji k ústům a stiskl tlačítko na boku.

„Arthure?“

Vysílačka ožila příchozím přenosem.

„Ciao, Cale,“ odpověděl muž jeho strýce.

Arthur byl jedním z Affonsových nejbližších strážců a obvykle i jeho řidičem. Affonso své strážce příležitostně nechal rotovat, ale Arthur byl tím, kdo měl při vybírání poplatků vždycky službu.

„Možná máme problém,“ řekl Calisto.

„Možná?“

„Na parketu v přízemí jsou dva muži, kteří se blíží k bossovi. Chvíli jsme je sledovali. Dorazili společně, ale drží se odděleně od sebe. Nevyužívají klub, pokud chápeš, co tím myslím.“

„Je na nich viditelné něco, co by řeklo, kým jsou?“ zeptal se Artur.

Calisto čekal, až jeho muž změní úhly kamery a pak záběr přiblíží. Přes čepice s kšiltem, které měly na hlavách, nebylo mužům do tváře vidět. Díky blejzrům měly zakryté i ruce.

„Žádná viditelná tetování a nemáme ani jasný záběr na jejich tváře,“ řekl Calisto.

„Neděláš jen z komára velblouda?“

Calisto se podrážděně naježil. Upřímně v tenhle okamžik mu byl Affonso naprosto ukradený, ale poslední rok byly věci mezi jejich rodinou a Irským syndikátem v New Yorku dost napjaté. Postupně se to zhoršovalo. Přecházelo to z hrozeb k činům, k úmrtím lidí a pak vypálení majetku.

Pokud Affonso udělal bordel, musel ho uklidit.

Calisto si nemyslel, že by bylo potřeba, aby do toho byla zatažená i Emma.

„Mohl bych dělat z komára velblouda“ řekl Calisto ostře, „ale chceš ty být tím bláznem, který říká, že to dělám, a později, až se ukáže, že to tak nebylo, za to být zodpovědný?“

Artur ihned neodpověděl.

Vysílačka pak znovu zapípala a nakonec řekl: „Dobře.“

„Nech bossovu ženu doprovodit dozadu k autu s jejím řidičem. Affonso ji nechal přijet v samostatném autě. Affonso může se svými strážemi vyrazit chvíli po ní. Neposílej je společně, Arture. Chci, aby to vypadalo, že jsou připraveni ukončit večer a on posílá svou ženu domů. Pokud se něco děje, nechci je upozornit na skutečnost, že jsme si jejich přítomnost tady uvědomili.“

„Chápu,“ odpověděl Artur.

Calisto hodil vysílačku zpátky na stůl a na ramenou se mu usadila těžká tíha. Posadil se na židli s vysokým opěradlem, kterou měl u počítače, a rukou si přejel po ústech. Oči ani na okamžik nespustil z monitorů a sledoval, jak se lidé začali pohybovat a přímo před ním byly předávány zprávy.

Stále měl pocit, jako by byl příliš daleko.

Něco tu nehrálo.

„Byli by tak bezostyšní?“ zeptal se jeho muž.

Calisto pokrčil rameny. „Lidé, kteří zoufale touží po něčem, o čem věří, že chtějí, by pro to, aby to dostali, udělali prakticky cokoli.“

Tohle by mohlo být to, co to bylo.

Poslali Irové muže, které jim nevadilo ztratit? Pár začátečníků, kteří se snaží dostat do své rodiny tím, že zabijí bosse konkurenčního syndikátu?

Těžko říct.

Na vzdáleném monitoru Calisto zachytil pohledem, jak se Emma rozloučila se svým manželem. Affonso políbil ruku své ženy a pak ji stejně rychle pustil. Jeho pozornost už zmizela od ní směrem k někomu jinému. Emma se i přes to usmívala, ale stejně jako vždy její oči mluvily pravdu.

Znechucení.

Nenávist.

Žárlivost, která se Calistovi plazila po zádech, nijak nepomáhala.

Když ji Carter - Emmin řidič - doprovodil přes parket klubu, aby ji odvedl zpátky na místo, kde bylo zaparkováno jeho auto, začal se cítit o trochu lépe. Emma si k sobě při chůzi přitáhla vlněný trenčkot o trochu blíž.

Na další obrazovce zaznamenal, že ani jeden ze dvou mužů, kteří sem přišli společně, nevypadal, že by Emma odchodu všiml.

Pak z klubu uprostřed kruhu svých mužů vyšel z VIP sekce Affonso.

Calisto se při tom pohledu hořce ušklíbl.

Vždycky chránit svého bosse.

Bylo to pravidlo.

Teprve pak Calisto zaznamenal změnu v chování mužů, které sledovali. Jeden z nich vytáhl z kapsy telefon a podíval se na jeho displej. Druhý, který zdánlivě čekal na svého kamaráda, sledoval, jak kruh mužů opouštěl VIP sekci.

Oba muži se vydali směrem k sobě. Affonso už byl u hlavních dveří klubu. Muži ho nenásledovali. Netrvalo dlouho a Affonso byl venku z klubu, zatímco ti dva muži si v davu lidí povídali s hlavami blízko u sebe.

Změnila se hudba. Stroboskopická světla začala blikat takovou rychlostí, že Calistovo soustředění bylo v prdeli. Na parket se vrhla další vlna hostů a z lidí se stal na obrovský dav.

Ztratil ty dva muže z dohledu.

Kurva.

„Kam šli?“ dožadoval se Calisto odpovědi.

Zas a znovu klel sám pro sebe. Věděl, že měl zavolat DJovi dolů, aby byla světla nastavena na konstantní jas. Tohle byla jeho chyba.

Ne, že by Calisto dělal takové druhy chyb, ale teď byl hodně dlouho mimo hru. Od okamžiku, kdy sem dorazila Emma. Jeho obavy o ni ho přiměly přehlédnout základní věc.

Sakra.

Zatímco Calisto procházel jednotlivé monitory ve snaze muže znovu najít, měl svraštěné obočí. Čím víc hledal, tím se jeho vztek zhoršoval, až se v jeho střevech choval jako jed.

„Jsou tamhle,“ řekl jeho muž.

Calisto se podíval na místo, na které ukazoval jeho muž. V horní řadě monitorů, na třetím vpravo, muže našel.

Opustili klub.

S úsměvy na tvářích.

Nic se nestalo.

Zkurvený komár, pomyslel si Calisto.

Stále měl ten špatný pocit.

Zapípala vysílačka.

Tentokrát se v ní ozval nový hlas.

„Arthur právě volal, že boss je ve svém autě a jsou pryč,“ řekl Ray.

Calisto popadl svou vlastní vysílačku a stiskl tlačítko na boku, aby odpověděl.

„Díky, Rayi.“

Právě tehdy dorazil strýcův underboss. „Stále jsou uvnitř?“

„Dohlížíme na to,“ řekl Calisto místo toho, aby mu dal pravdu.

„Dobře. Dobrou noc. Víš, kam zavolat, pokud budeš cokoli potřebovat.“

Calisto bez odpovědi odhodil vysílačku stranou. Hladina jeho podráždění znovu vylétla k maximu. Ale jeho strach byl ještě horší.

To nejlepší, s čím musel muž ve světě mafie pracovat, byl instinkt. Pokud mu jeho střeva říkala, že na situaci nebylo něco v pořádku, musel je poslouchat, jinak by se ocitl někde v provizorním hrobě mrtvý.

Až příliš mnoho lidí ignorovalo své instinkty.

Calisto nebyl jedním z nich.

Díval se na dav lidí na monitorech a přemýšlel, zda mu něco neuniklo.

Možná někdo jiný.

Nic tam nebylo.

„Je to divné,“ řekl jeho muž vedle něj.

„Jo,“ souhlasil Calisto.

„Skoro vypadali, jako by...“

„Co?“

„Návnada, Cale. Jako by chtěli, abychom sledovali je a ne někoho jiného. Chci říct, proč by nic nedělali, kdyby chtěli nějakým způsobem způsobit potíže?“

Calistovi spadl žaludek níž.

Poslali Irové Affonsovi další zprávu? Chtěli jí dát najevo, že by mohli zasáhnout blíž jeho domova?

Tak blízko, jak řeknou… Affonsova manželka?

Calisto našla monitor, ze kterého měl plný výhled na zadní dveře, kterými odešla Emma spolu se svým řidičem. Měla s sebou strážce.

Pokud by byli přepadeni, nepomohlo by to.

Doufal, že se mýlil.

Bože, doufal...

Calisto popadl ze zásuvky svého stolu Glock 19 a stiskl tlačítko pro přivolání kancelářského výtahu.

Musel se mýlit.

Ale nemyslel si to.

*******

„Připravte dvě nuly negativní,“ štěkal zdravotník do telefonu.

Calisto se dusil vzduchem, nebyl schopný se řádně nadechnout. V sanitce nebyl nikdo jiný než záchranáři, kdo by mohl vidět jeho zhroucení nebo slzy, které mu tekly po tvářích.

Nemýlil se.

Přál si, aby se mýlil.

Calisto našel Emmu ležet na zadním parkovišti na studeném chodníku s rozbředlým sněhem. Nebyla při vědomí. Byla celá zakrvácená, její hezkou tvář poznamenaly něčí ruce. Její strážce schytal kulku přímo mezi oči, ona byla zmlácená na sračky.

Tak strašně moc.

„Možná zlomenina lebky,“ zaslechl jednoho ze zdravotníků.

„Otevři jí oči. Potřebujeme zjistit reakce. “

Když malou baterkou posvítili Emmě přímo do očí, Calisto se díval a připadal si naprosto zasažený a zbytečný. Cosa Nostra by tohle ženě nikdy neudělala. Nezmlátili by ji do modročerných modřin a nenechali by ji umírat. Manželky mafiánů byly nad všemi ostatními – bylo jim poskytováno více respektu než ostatním lidem.

Co udělala Emma, že si tohle zasloužila?

Calisto zaťal ruce do pěstí a přál si, aby mu panika dovolila myslet a dýchat. Bylo mu dovoleno dostat se do sanitky, ale přinutil se držet v rohu, z cesty, aby jeden zdravotník mohl pracovat a druhý přitom se sanitkou uhánět jako o závod se smrtí.

Calisto předpokládal, že to tak svým způsobem i bylo.

Emmě se začaly kolem bledého krku tvořit červené, rozzuřené podlitiny. Podle jejich tvaru ji někdo dlaní popadl kolem krku a prsty sevřel tak silně, aby po sobě zanechaly stopy.

Někdo ji dusil.

Byl tak zkurveně rozzlobený.

Rozzuřený sám na sebe, že ji zklamal. Za to, že se mýlil. Za celý ten bordel.

Calisto byl tím, kdo tohle začal, kdo ji poslal pryč, aby byla zbita. Než si uvědomil svou chybu v tom, že poslal zadem ven ji a ne Affonsa, byla venku minimálně tři až pět minut.

Mohla to být klidně jeho zkurvená pěst.

Jeho ruce kolem jejího krku.

Calisto zíral do svých rukou, mělce a trhaně dýchal. Na rukou a oblečení měl Emminu krev, jak si klekl k jejímu boku a zvedl ji ze země. Moc si toho nepamatoval, ale moc dobře si vzpomínal na bolest, kterou cítil uvnitř.

Tolik bolesti.

Pamatoval si, jak se jí omlouval a jak ji žádal, aby otevřela oči.

Calisto nic nedostal.

Trvalo jen minutu, než někdo vyšel zadním vchodem klubu za ním. Musel sebrat každou unci vůle, aby se choval, jako by mu nezáleželo jen na tělu, které v jeho rukou krvácelo a bylo v bezvědomí.

„Potřebuješ zatracenej Ativan (pozn.: jedná se o lék proti úzkosti, něco jako u nás třeba neurol)?“ zeptal se ostře lékař.

Calisto se se zamrkáním vytrhl ze svého omámení a uviděl zdravotníka, který se na něj díval. „N-ne.“

„Dostala kyslík. Srdce jí tluče. Zorničky reagují. Byla zkurveně zmlácená, chlape, ale bude v pořádku. Ztráta krve je z té ošklivé rány, co má na hlavě. Rány na hlavě krvácejí ze všech nejhůř. Ať už jí to udělal kdokoli, musel jí hlavou několikrát praštit o chodník. Vypadá to horší, než to je.“

To si Calisto nemyslel.

Bylo to všechno špatné.

„Ona je tvou manželkou nebo tak něco?“ zeptal se zdravotník.

Calisto spolkl popření.

Přál si, aby byla.

Kdyby byla Emma jeho manželkou, nikdy by se nic takového nestalo.

„No?“ zeptal se zdravotník znovu.

„Je pro mě vším,“ řekl Calisto místo odpovědi.

Tak jako tak tu nebyl nikdo, aby ho to slyšel říct.

To byla pravda.

Potřeboval to někomu říct.

*********

Calisto držel telefon u ucha a poslouchal vyzváněcí tón.

Znovu.

Popáté.

Nepřekvapovalo ho, když nedostal odpověď.

Frustrovaně odtáhl telefon od ucha a mrštil jím proti nejbližší zdi. Tou se stala bíle natřená cihlová zeď na chodbě nemocnice. Zaslechl, jak se plast a sklo pod silou nárazu tříštily na kousky a pak dopadly na zem.

Calistovy to bylo ukradené.

Co na tom záleželo?

Mohl volat klidně ještě padesátkrát a Affonso by to stále nezvedl. Kde byl?

Calisto se opřel o zeď a mnul si hlavu, ve které mu začalo narůstat napětí, které se měnilo se v bolest. Affonso byl o útoku na Emmu informován ještě dřív, než ke klubu dorazila sanitka, ale přesto ten muž do nemocnice nepřijel.

Naštěstí byla Emma v pořádku.

Zranění vypadala mnohem hůř, než ve skutečnosti byla. Neutrpěla žádné zlomeniny, jak byly prvotní obavy, ztráta krve byla menší, než se očekávalo. Probrala se kolem třetí ráno a ptala se po Calistovi.

Dokonce ani nechtěla svého manžela.

Ptala se po něm.

Calisto nechal její dveře hlídat svým mužem. Na sesterně dal příkaz, aby do jejího pokoje nedovolili vejít nikomu bez jeho souhlasu.

Něco bylo stále špatně.

Stále to bylo jinak.

Měl tam být Affonso. Byla to jeho žena, kdo byla napadena pravděpodobně kvůli něčemu, co udělal on. Calisto několikrát volal Rayovi a dalším mužům, kteří byli jeho strýci blízcí, a chtěl vědět, kde don Donati byl.

Nikdo neměl odpověď.

Zkruvený zbabělec.

„Cale.“

Tichý chrapot z chodby přiměl Calista zvednout hlavu vzhůru. Muži, který hlídal Emmin pokoj, dovolil dojít si sehnat něco k jídlu a zakouřit si. Calisto tu byl ponechán o samotě, aby se díval na svou milenku.

Calisto se odlepil od zdi a vešel do Emmina soukromého nemocničního pokoje. Po prvním kole morfinu, který jí podali a který ji vyřídil, v místnosti zhasnul. Ani temnota však nedokázala skrýt strach v Eminných očích či slzy, které jí stékaly dolů po tvářích.

„Cale,“ zašeptala znovu.

„Ahoj, zlatíčko,“ zamumlal a posadil se vedle její postele. Emminy ruce našly jeho, a zavzlykala. Ze zčernalých očí ji klouzaly slzy, které padaly přes její pohmožděné tváře dál, na její rozseknuté rty. Vidět ji takhle poznamenanou, zraněnou a zlomenou, Calista bolelo. „Pšš, Emmy. Mám tě. Vždycky tě budu mít, jo?“

Nebylo to poprvé, kdy se během noci probrala, celá vyděšená a s pláčem.

Calisto ji za to neobviňoval.

Jeho vina ho sžírala uvnitř.

„Neodcházej znovu,“ řekla mu.

Calisto se zamračil. „Byl jsem venku.“

„Nedělej to znovu, Calisto.“

„Dobře. Jsem tady, Emmy. Nikam nejdu.“

Emma se zajíkavě nadechla a hned po tom následoval další zlomený výkřik. „Nelíbí se mi, když tady nejsi a já tě nevidím.“

Natáhl ruku a pohladil ji po tváři. Palcem opatrně a něžně přejel přes její modřiny. Dokonce i když byla takhle vyřízená, stále pro něj byla očividná její krása.

Její známky vyblednou.

Nakonec nemocnici opustí.

A pak už s ní nebude moci být.

„Neodejdu, dokud nebudu muset,“ slíbil Calisto.

Alespoň dokud nenajde toho zkurvysráče, který jí to udělal.

Bůh chraň duši toho člověka.

Calistovi už žádné milosrdenství nezbývalo.