DI - 10. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Galeran

Probouzel jsem se pomalu, jako bych se probouzel z mlhy, sotva jsem byl schopen pohnout končetinami. Oči se mi neotevřely. Na tvář mi šplouchla voda a já se otřásl.

„Pšššt,“ ozval se hlas. „Nemáme moc času.“

Otevřel jsem oči a setkal se s bledou, vyzáblou tváří, kterou jsem předtím.

„Cody?“ Zeptal jsem se.

„Víš, kdo jsem?“ zeptal se.

Přikývl jsem. „Jericho tě hledá.“

Cody se podíval jinam. „Začal jsem si říkat, jestli na mě moje smečka nezapomněla. Molpe říkala, že ano a že je jim to jedno. Že se nikdo nestará o to, že jsem nezvěstný.“

„To není pravda,“ řekl jsem. „Hledali tě a my tě odsud dostaneme. Jak dlouho už jsem mimo?“

„Ne dlouho,“ řekl. „Už nějakou dobu se mi daří dostat se z pout, a když jsem slyšel, jak mluví o tom, že ti mají dát uspávací dávku, podařilo se mi ji sehnat a naředit vodou, takže neúčinkovala moc dlouho. Nebyl jsem si jistý, jestli to bude fungovat, ale za pokus to stálo.“

„Díky Bohu,“ řekl jsem. „Děkuji.“

Pokrčil rameny. „Nic lepšího tady na práci nemám.“ Cody zatáhl za řetězy, které mi poutaly zápěstí. „Můžeš je zlomit?“

„Žádný problém.“ Vší silou jsem ohnul ruce, ale řetězy se ani nepohnuly. Skoro se mi zdálo, že se spíš utahují.

„Přestaň,“ řekl. „Upír je musel očarovat. Má spoustu darů, které by na polovičního čaroděje neměl mít.“

Rozhlédl jsem se po jeskyni a hledal něco, co by mi pomohlo řetězy přetrhnout. Nemohl jsem nic najít.

Jeskyní se ozval hlasitý řev, který mě přiměl k úsměvu.

„Co to sakra bylo?“ Zeptal se Cody, když se krčil vedle mě.

„Myslím, že to byl Broderick, můj kamarád.“

„Jak je velký?“

„Obrovský,“ řekl jsem. „Doufám, že má dost rozumu, aby se proměnil, než se pokusí dostat do jeskyně. Jinak by nejspíš spustil skalní sesuv.“

Za otvorem jeskyně letěli v dálce dva draci. Jeden z nich byl určitě Broderick. Když se přiblížili, Broderick se převtělil do své lidské podoby a využil hybnosti svého letu, vrhl se do jeskyně a s pádem dopadl na zem. Přikrčil se a překulil, pak se postavil a otřepal se.

„Tak tohle nebyl můj oblíbený způsob přistání,“ řekl. Podíval se na mě. „Ah, dobře. Jsi naživu.“ Nikdy si nepotrpěl na květnatá slova.

„Jo, zkus ze mě sundat ty řetězy. Kdo je s tebou?“ Zeptal jsem se. Vtom přiletěl Merek. Zůstal ve své dračí podobě a rozhlížel se po našich únoscích. „Byla to Molpe a její upíří přítel. Nevím, kde jsou.“

„Tady,“ řekla Molpe, když se s upírem objevila ze vzduchu.

„Nech mě jít,“ řekl jsem. „Rozvaž ty řetězy. Vezmeme Codyho a odejdeme.“

Molpe zkřížila ruce. „To si nemyslím.“

Broderick se vrhl k ní a k upírovi. Chytil je oba pod krkem. „Nechte ho jít.“

„Tohle je docela výbušné. Je to škoda, protože bys byl dobrým strážcem mého ostrova. Tvoje síla by se mi hodila, abych ho získala zpátky.“

„Nech si poradit, Molpe. Nechtějí tě zpátky. Proč nejdeš skočit z útesu a neuděláš svět lepším?“ Řekl jsem.

Molpe vyjekla. Její hlas se zvedal výš a výš, čerpala ze síly sirény, jenže místo aby nás lákala melodií, její křik nám bolestí propichoval uši.

Broderick ji okamžitě pustil a přiložil si ruce na uši, aby ten hluk zastavil.

„Musíme se odsud dostat,“ vykřikl Cody. Znovu zatáhl za řetězy, ale ty se nechtěly pohnout.

Merek se přemístil ze své dračí podoby a chytil se řetězů.

„Kde je klíč?“ zeptal se.

„Jsou začarovaný.“

Držel se řetězů a snažil se je roztrhnout. Námahou zachrčel. Řetězy zůstaly nepoškozené.

Molpein křik zesílil. Cody se schoulil do fetální polohy a z levého ucha mu vytékala krev. Broderick se k nám doplazil, jemu tekla krev z nosu.

„Pojď,“ řekl. „Pojďme.“

Molpe stále křičela a upír se smál. Merek se znovu chopil řetězů. Zatáhl. Na čele mu vyrazil pot, tvář mu zrudla a on frustrovaně vykřikl.

„Nemá to smysl,“ řekl jsem. „Vezměte Codyho a vypadněte odsud.“

„Bez tebe neodejdeme,“ řekl a zatáhl ještě víc.

Z konečků jeho prstů vyskočila jiskra elektřiny a řetěz se rozpadl, čímž mi uvolnil ruce. Molpe přestala pištět. Překvapeně se na nás podívala a pak zpátky na upíra. Ten vztekle zúžil oči.

„Co jsi zač?“ zeptal se.

„Nedělej si s tím starosti,“ odpověděl Merek.

Broderick vstal, otřel si krev z obličeje a znovu se vydal za Molpe. Ona i upír zmizeli dřív, než se k nim stačil dostat. Zklamaně udeřil pěstí do zdi. „Zatraceně,“ řekl. „Tak blízko.“

Cody stále ležel v klubíčku na zemi, ale vypadalo to, že krvácení se zastavilo. Rychle jsem mu zkontroloval puls.

„Je naživu,“ řekl jsem. „Ale musíme ho dostat k Valerii. Potřebuje pomoc.“

„Můžeš se proměnit?“ zeptal se Merek.

„Myslím, že ano.“

Merek přikývl. „Vezmu Codyho. Brodericku, pomoz Galeovi, jestli to bude potřebovat.“

Broderick přikývl.

S Merekem jsme se proměnili, Broderick posadil Codyho Merekovi na záda a vyrazil. Brzy jsem ho následoval a Broderick se držel za mnou.

Můj druh. Musel jsem se dostat ke svému druhovi. Teď, když jsem měl čistou hlavu a nebezpečí pominulo, cítil jsem v mysli Frostovu přítomnost.

Dítě bylo na cestě.

S každým mávnutím křídel jsem cítil, jak se hladina bolesti mého druha zvyšuje. Potřeboval jsem se k němu rychle dostat. Potřeboval tam mého draka, aby mu pomohl s porodem.

Dorazil jsem k domu právě ve chvíli, kdy Leonidas vynesl mého druha ven. Buď vycítil, že se blížíme, nebo měl v plánu provést císařský řez sám a potřeboval větší prostor k proměně.

Přistál jsem na zemi a setkal se s očima svého úžasného druha.

Usmál se, když mě uviděl, bolest na chvíli ustoupila, když skončila kontrakce.

„Díky bohu, že jsi tady,“ řekl. „Junior už je nedočkavý. Prosím tě, Gale, pojďme se seznámit s naším synem.“

Jemně jsem ho pohladil po tváři čenichem, pak jsem opatrně zvedl přední nohu a propíchl mu kůži drápem. Leonidas měl pravdu, instinkt převládl. Můj druh necítil žádnou bolest. Opatrně jsem zvedl našeho novorozeného syna z břicha a rána se sama uzavřela a zacelila.

Na výraz Frostovy tváře nikdy nezapomenu. Úžas, radost, štěstí.

Proměnil jsem se zpět do svého lidského já, stále jsem držel našeho syna a kolébal ho v náručí. Radost ze mě tryskala a já se smál.

„Je úžasný,“ řekl jsem a pak se usmál na Frosta. „Ty jsi úžasný.“

Natáhl ruce a já do nich položil našeho syna.

„Panebože,“ řekl a po tváři mu stékaly slzy. Podíval se na mě. „Byl jsem tak vyděšený. Necítil jsem tě.“ Škytl vzlykem. „Kdyby se ti něco stalo, nevím, co bych dělal.“

Objal jsem ho a políbil na spánek. „Je mi to líto. Už je dobře a už tě nikdy neopustím. Ne, pokud do toho budu moct mluvit.“

„Není to tvoje vina,“ řekl. „Prostě už to nikdy nedělejme, ano?“

Zasmál jsem se. „Dobře.“

„Lidi,“ řekl Flint. „Nerad ruším tuhle rodinnou chvilku, ale musíme se postarat o Codyho a dát to dítě do pořádku.“

„Má pravdu,“ řekl jsem Frostovi, když jsem ho držel v náručí. Dál se díval na našeho syna, který vydal ze sebe nářek, ale teď se přitulil k otci.

„Ještě pár minut,“ řekl Frost.

Stál jsem s ním v náručí, zatímco on držel našeho syna. „Dobře,“ řekl jsem. „Dostaneme tě aspoň dovnitř.“ Myslím, že si Frost ani neuvědomil, že jsem ho odnesl dovnitř a položil do naší postele, dál se díval na našeho syna.

Posadil jsem se vedle něj. „Měli bychom vybrat jméno?“ Zeptal jsem se.

„Asi ano,“ řekl. „Crispin.“

Usmál jsem se. „Můžu do toho mluvit?“

Frost se otočil a podíval se na mě. „Měl jsi na mysli nějaké jiné jméno.“

Chvíli jsem přemýšlel. „Crispin.“

Frost se ušklíbl. „Miluju tě, draku.“

„Já tebe taky, můj druhu.“