WFB - 2. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Beth

Zavřu dveře a sleduju Doma odcházet.

Dom.

Dokonce i při pomyšlení na jeho jméno se červenám. Trochu jsem se do něj zamilovala hned při našem prvním setkání a od té doby úplně. Chci říct, kdo by taky ne? Je vysoký, snědý a úžasný. Vážně, ty šedé oči a čokoládově hnědé vlasy? Ve spojení s vousy a předpokládám i měkkými rty? Přidejte ostrý nos, který je mírně zakřivený, jako by byl zlomený a nezhojil se správně, ho tak nějak činí neuvěřitelně krásným a ještě navíc vše doplněné chlapeckým úsměvem, kterého se nemůžu nabažit a kruci jo, takhle holka nad ním omdlévá.

Skoro každý večer, když jdu spát, si vzpomenu na den, kdy jsme se setkali. Prakticky jsem mu spadla do náručí, když ke mně natáhl ruku a v jeho objetí jsem se poprvé v životě cítila v bezpečí. Hřál, byl silný, ale něžný a voněl jako benzín a koření. Stále můžu cítit jeho vyrýsované svaly pod konečky prstů, když jsem se ho držela, zatímco jsme odjížděli z pozemku sekty. A poté mi pomohl slézt z jeho motorky a podepřel mě, když jsem zakolísala. Na takového muže vyzařujícího moc a sílu mě držel tak jemně, když mě vedl do klubovny Chaosu, kde mě položil do postele. Po celou noc seděl na židli vedle postele, jako by na mě dohlížel. Můj strážný anděl.

Od té doby je náš společný čas omezený tím, kdy přijede s potravinami a ostatními zásobami párkrát do týdne. Myslela jsem si, že moje zamilovanost zmizí, že jsem si ho možná jen idealizovala, protože mi zachránil život a odvezl mě ze sekty, ve které jsem vyrůstala, ale teď o dva měsíce později zjišťuji, že jsem jím ještě posedlejší. Každou návštěvou se těším víc a víc, až ho uvidím a budu s ním mluvit.

Což samozřejmě nevypovídá mnoho. Nikdo opravdu neví, jak si se mnou poradit. Hodně z bývalých členů buď odmítli podat svědectví, nebo již přednesli svá svědectví právníkům, kteří naznali, že to není dost pro použití k soudu. Jen hrstka z nás má usvědčující důkazy, které se shodují se záznamy, které byly objeveny. Myslím, že jsem součástí těch šťastlivců. V tuto chvíli jsme jen čtyři, kteří zůstáváme v bytech, které si pronajímá MC Chaos. A já jsem ta nejplašší. S ostatními ženami se téměř nestýkám. Ony milují svoji nově nalezenou svobodu, sledují jejich oblíbené televizní pořady, jedí nezdravá jídla a nosí si, co chtějí.

Já nic z toho neznám. Nevím, jak žít v tomto světě. Život na pozemku bylo to jediné, co jsem ve svém životě znala a i když byl hrozný, byl aspoň předvídatelný. Tady a teď nemám žádný pevný bod. Nemůžu si najít práci, protože nemám občanský průkaz kvůli chybějícím papírům. Nemůžu dělat nic. A zjišťuju, že ani nechci. Jsem ztuhlá strachy nad všemi možnostmi. A vážně mám ukázkový případ posttraumatické stresové poruchy, kterou ve mně vyvolávají hlasité zvuky, malé prostory, široce otevřené prostory, příliš světla, tma. V podstatě se pořád necítím dobře a jsem vyděšená a je mi z toho opravdu špatně.

Dočasnou úlevou z vězení, které si způsobuju sama, jsou chvíle, které trávím s Domem.

Někdy mě napadne, že i on je rád v mé přítomnosti, ale pak si připomenu, že je tak sexy, že si může vybírat, jakou chce ženu. A vzhledem k možnostem, kdo by si vybral mě? Šedou myšku, která nadskočí pokaždé, když někdo hlasitě promluví. I přesto se na jeho návštěvy těším. Na chvíli můžu předstírat, že jsem normální. To, že jsme možná pár, nebo prostě jen kamarádi, kteří si popovídají, zatímco děláme takový obyčejný úkon, jako je vybalování potravin.

Snažím se rozptýlit hlavu od myšlenek na Dominica a zítřejšího soudu a s tím spojené opuštění bytu vařením. Jakmile jsem byla dost stará, abych dostala práci, pracovala jsem v kuchyni. Vlastně mi opravdu chybí vaření. Zjistila jsem, že jsem v něm dobrá. Nikdy jsem nedostala šanci být kreativní s recepty. Velmi rychle jsem se naučila, že se starším nelíbilo nic, co bylo mimo jejich přísnou kontrolu včetně přípravy jídla.

Ale tady můžu konečně experimentovat. Právě teď nemám moc konstantních bodů, ale strávit celý den vařením udrží mou mysl zaneprázdněnou, dokud nevymyslím, co dál.

Dnes večer budu restovat, takže to znamená hodně sekání a míchání. Vyzkouším spoustu různé zeleniny a budu experimentovat s domácí omáčkou teriyaki s nízkým obsahem soli a přidám datle.

Victoria, moje spolubydlící se objeví ve dveřích hned, jak vše dokončím. Je jí čtyřicet a je směsicí panovačné matky a otravné starší sestry. Z pozemku si ji moc nepamatuju, což není tak neobvyklé, pokud s tebou někdo nepracoval na stejném místě, bylo tam jen velmi málo příležitostí pro setkávání.

„Och, čau Beth, zase vaříš?“

Přikývnu. Nevím, čím to je, ale prostě se v její přítomnosti necítím dobře, ale v těchto dnech se necítím dobře okolo nikoho. Kromě Doma.

„Voní to dobře, holčičko,“ řekne, zatímco namáčí prst do teriyaki omáčky. Mrknu, nelíbí se mi, jak nehygienické to je. Teda, nevím, kde ty ruce byly. Většinu nocí je pryč a dělá Bůh ví co, ale snažím se ji nesoudit. Jsem si jistá, že má hodně času vše si vynahradit a poznat svět.

„Och! Taky to dobře chutná. Pracovala jsi v kuchyni, že?“

Znovu přikývnu.

„Kristepane Beth, v posledních dnech sotva promluvíš. Hádám, že jsi vždycky byla šedivá myš i na pozemku, co?“

Pokrčím rameny.

„No, jen jsem ti přišla říct, že konečně vypadnu z tohohle vězení. Jsi tu už jen ty, Maria a její děti, že?“

„A ještě Heather na konci chodby.“

„Och… jasně, správně. Na ni jsem zapomněla. Kolik jí je? Asi jako tobě, že?“

Přikývnu.

„Dobře.“

Divně se na ni po její odpovědi podívám.

„Myslím tím, že je pro tebe dobré mít tu někoho tvého věku, dokud nevyjdeš ze svého malého… no ať už se s tebou stane cokoli.“

Ať už se se mnou stane cokoli? Och, myslí zotavení od područí sekty, ve které jsem vyrůstala a většinu času se bála i kýchnout? Jo na tom se budu snažit zapracovat.

Samozřejmě nic z toho bych nikdy neřekla. Možná jednoho dne mi naroste páteř, ale ne dnes.

„Kdy budeš svědčit?“

„Zítra,“ zašeptám. Vážně o tom s ní nechci mluvit.

„Ach a pak už jsi skončila?“

Přikývnu.

„Chceš si se mnou projít výpověď? Možná bych ti mohla dát tipy, nebo tak něco?“

„Uch, ne, to je v pohodě.“

„Takže budeš pryč asi do dvou týdnů, co?“ Doráží na mě.

„Hádám, že jo.“ Při myšlence, že odtud odejdu, se mi sevře žaludek. Nemám ponětí, co dělat se svým životem, nic neumím, nejsem schopna odejít z bytu, ale nevidět Doma několikrát týdně mě skoro přiměje k pláči. Skoro.

„Zůstaneš na večeři?“ Zeptám se a tajně doufám, že nezůstane. Dobře, ne až tak tajně.

„Ne, mám něco na práci. Zítra odtud vypadnu, ale pravděpodobně tě navštívím, než nadobro odejdu.“ Mrkne na mě, a mně se obrátí žaludek. Pak vyjde předními dveřmi a zabouchne je za sebou.

Povyskočím a vykřiknu. Ví, jak jsem lekavá. Upřímně nebude mi smutno, až jí uvidím odcházet.

Dokončím večeři a uklidím. Pořád nejsem zvyklá být sama. V komunitě jsme všichni jedli společně, jako jedna velká rodina. Samozřejmě pokažená rodina, ale byli tam i dobří lidé. Jako Claire.

Po zbytek večera si procházím, co zítra řeknu a zaměstnávám se výběrem vhodného oblečení. Do postele jdu s motýlky v břiše.

Navzdory zítřejšímu soudu a opuštění bytu jsem radostí bez sebe, že zase na chvíli uvidím Doma.

Jo, mám to s ním blbé.

***

Vzbudím se o dvě hodiny dřív, než je nutné, tak se jdu připravit. Claire mi půjčila nějaké oblečení, a i když je mi trochu velké, myslím, že vypadám dobře. Vezmu si černou pouzdrovou sukni, která mi končí těsně nad koleny a volnější, růžovou, hedvábnou blůzku. Heather mi půjčila perly a nějaké boty na podpatku, které si pořídila při nedávném nákupu.

Ráda bych si nechala rozpuštěné vlasy, ale právníci trvali na tom, abych si je sepnula nahoru. Informovali mě, že ničím nekrytý pohled na moji tvář značí, že nemám co skrývat a porota tak dokáže vidět emoce v mých očích. Dává to smysl, ale pořád se mi to nelíbí. Udělám tedy kompromis a spletu si cop, který si přehodím přes jedno rameno. Nedokážu to vysvětlit, ale mít rozpuštěné vlasy mi přináší určitý druh pohodlí.

Půjčila jsem si malování od Claire a strávila hodně času sledováním videí na YouTube.

Většina z nich byla směšná a bylo s tím moc práce, ale našla jsem pár videí, kde bylo holé líčení. I tak mi zabralo hodně času zjistit, jak se nanáší linky, aniž bych vypadala jako mýval. Jsem si jistá, že ostatní osmnáctileté holky mají tyhle věci v paži, ale já si ho nanáším vůbec poprvé. Další drobnost, kterou mi Ochránci ukradli.

Zaklepání na dveře mě přiměje povyskočit a ze rtů mi unikne výkřik, než ho dokážu zarazit. Zhluboka se nadechnu a připomenu si, že je to pravděpodobně jen Dom, který mě přijel vyzvednout. Myšlenka na jeho uklidňující přítomnost mě přivádí zpět ze strachu. Zamířím ke dveřím.

Otevřu je a přivítá mě ten nejkrásnější pohled: Dominic v obleku. Myslela jsem, že on v džínech a tričku je smrtící kombinace, ale tato verze je stejně tak atraktivní.

Uvědomím si, že tu jen stojím na místě a zírám na něj jako blázen. Takže se proberu z omámení a podívám se mu do šedých očí. Zdá se být ve stejném transu jako já, což mě přiměje se začervenat. Nakonec si Dom odkašle.

„Beth… vypadáš nádherně.“ Po jeho slovech mi srdce naplní radost. Dom natáhne ruku a dotkne se konce mého copu, zrychlí se mi dech. Kousnu se do spodního rtu a sleduju ho, jak si s mými světle blond vlasy hraje. Způsob, jakým se na mě dívá, jak se mě něžně dotýká, mě přiměje se cítit… vzácná. Je to neznámý pocit, až se skoro rozbrečím. Skoro.

„Um, díky, ty vypadáš taky hezky,“ zašeptám. Usměje se a já roztaju. Jako… doslova.  Mezi nohama ucítím mokro. To, které jsem začala pociťovat teprve nedávno, jen když jsem s Domem.

Přímo před dveřmi zatroubí klakson, vykřiknu a skočím Domovi do náručí. Chytí mě a drží si mě blízko, zatímco mi srdce prudce buší do hrudního koše.

„Ššš. To je v pořádku. Není čeho se bát,“ řekne mi u ucha. Jeho nízký, hrdelní hlas vibruje skrze celé mé tělo, prosakuje mi do kůže, krve a kostí a poskytuje mi útěchu.

Nevím, jak dlouho jsme tak zůstali, ale nasávám každou kapku jeho síly a stability, které mi nabízí. Nakonec ustoupím a uhladím si sukni. Podívám se na Doma, který mi věnuje uklidňující úsměv, vezme mě za ruku a vede přímo k autu zaparkovanému před domem.

Otevře dveře spolujezdce a připásá mě. Mohla bych protestovat, ale tak trochu se mi to sladké gesto líbí. Vším se cítím tak přemožena a je hezké mít někoho, kdo se stará o takové malé detaily.

K soudu jedeme v tichosti, ale jeho ruka nikdy neopustí moji. Prsty máme propletené a kůže mi mravenčí všude, kde se dotýkáme. Když vjíždíme na parkoviště, moje nervozita přejde na vyšší úroveň.

Musí to také cítit. „Řekni mi, na co myslíš, ptáčátko.“

Ptáčátko.

Nesnažím se v tom oslovení vidět příliš, ale jeho oslovení se mi vryje do srdce a nutí mě zalykat se slzami. Bylo by to poprvé po několika letech, kdy bych brečela, ale dám se dohromady a polknu knedlík v krku.

„Nevím, jestli to dokážu. Myslela jsem, že ano, ale prostě… nevím, jestli můžu,“ řeknu mu upřímně. Pohled skloním do klína, jak se přese mě převalí hanba. Cítím se tak směšně, hloupě a slabě.

„Podívej se na mě, Beth,“ přikáže. Nezbývá mi než uposlechnout. „Jsi tak silná. Přežila jsi toho tolik a dlužíš sama sobě vidět ty chlapy sedět za mřížemi. Včera jsi mi řekla, že jsou i jiní, co si zaslouží spravedlnost. Dnešním svědectvím se staneš jejich hrdinkou. Zvládneš to, já vím, že ano.“

„Já? Hrdinka?“ Vysmívám se.

„Jo. Ty, krásko.“ Oči má tak intenzivní, až moc, ale jeho slova jsou přesně to, co potřebuju slyšet.

„Bojím se, že to pokazím. Řeknu něco špatně, nebo hůř, nebudu schopná říct vůbec nic. Nemám praxi v mluvení s lidmi.“

„Pak to říkej mě. Až budeš na židli svědků, dívej se na mě. Pověz mi svůj příběh.“

„To by mohlo být ještě těžší.“

„Proč?“

„Protože mi vážně záleží na tom, co si o mě myslíš,“ zašeptám. Vážně nevím, proč jsem to řekla. Možná nervy? Ale je to pravda. Můj příběh není hezký. Vím, že je těžké to poslouchat a je příliš žádat, aby to někdo vzal na sebe.

„Není nic, co bys mohla říct, nic, co bys mi nemohla říct, nic co uděláš, co by mě přimělo smýšlet o tobě jako o něčem míň. Beth, já…“ Zavrtí hlavou a zavře oči. Nevím, co se chystal říct, ale brzy se vzpamatuje. „Tolik si tě vážím a slibuji ti, že dnešek zvládneme, jo? Pak bych tě možná mohl vzít na večeři, co ty na to?“

Nevím, proč mě to rozesměje, ale je to tak. „Chceš mě vzít na rande?“ Přeju si, abych mohla vzít svá slova zpět.

To vůbec neřekl ty idiote. Jen tě chtěl vzít na večeři, protože je to dobrý chlap.

„Promiň. Nevadí. Nemyslela jsem rande jako schůzku, prostě jen –“

„Jo, chci tě vzít na rande jako schůzku,“ zakření se. „Ale to si nechám na jindy, až to budu moct udělat správně a až nebudeš tak vystresovaná. Dnes večer se o tebe chci jen postarat, pokud mě necháš.“

Vypustím dech, o kterém ani nevím, že ho zadržuju. „Myslím, že by se mi to líbilo.“ Dokonce zvládnu i malý úsměv, i když uvnitř tančím oslavný taneček a omdlévám jako zamilovaný blázen.

„Dobře. Teď, když máme plány na večer, pojďme se dostat přes tuhle maličkost, jo?“

Z nějakého důvodu, když Dom mluví o soudu, zní to, jako by to byla otravná povinnost, díky čemuž se to zdá lépe zvládnutelné. Je to prostě obruč, kterou musím proskočit, než půjdu na večeři s nejžhavějším, nejmilejším a nejpřitažlivějším mužem, kterého jsem poznala. Dokážu to.