TWWB - 29. kapitola

 Překlad: Lucianna

29 – Noah

Zvednu svou ženu do náruče a nesu ji do postele. Nepoložím ji dolů. Nepustím ji. Stejně jako to bylo od prvního dne, nemůžu. Nemůžu ji pustit. Je mým světem, mým vesmírem. Je moje všechno. Bojoval jsem příliš dlouho abych ji našel, abych ji získal zpátky. Není možnost, že bych ji teď pustil.

Kolébám ji na své hrudi a čekám, až se vzbudí. Volnou rukou zavolám Gregoryho. Nebyl jsem schopný to nahlásit, než se objevila Simone a hodila do toho plánu vidle. Ale mám čas teď.

Zvedne to po druhém zazvonění.

„Gregory.“

„To jsem já. Poslouchej, potřebuji tě požádat o laskavost, ale opravdu ti teď nemůžu moc říct. Musíme si potom promluvit. Vysvětlím ti všechno. Ale právě teď, potřebuji dostat sanitku na mou lokaci. Nechám ti zprávu, jakmile se odtud dostanu. Až se sem dostanete, najdeš ve vaně Cartera Finche. Je zraněný, ale naživu.“

„Cartera Finche?“ přeruší mě nevěřícně. „Noahu, co to sakra?“

„Řekl jsem ti, že ti to vysvětlím později. Prostě přijeď ke mně, až to tu zabalíš. Pak to můžeme sepsat.“

Zaváhá jen na zlomek vteřiny, ale i tak… zaváhá. „Dobře, brácho. Máš to mít.“

Věděl jsem, že se mu to nebude líbit, ale tohle je nejlepší způsob, jak věc zvládnout… myslím. Gregory mě zná. Roky. A zná i Carly. Myslím, že v tom bude s námi. A pokud ne, nezapojím ho. Bude moct prostě odejít.

„Díky, chlape. Uvidíme se brzy.“

Zavěsíme a nemůže to být víc, než minuta nebo dvě, než se Carly probudí. Vidím zachvění jejích dlouhých, dlouhých řas, zlomek vteřiny předtím, než otevře ty své nádherné oči a podívá se na mě. Nic neříkám. Srdce mám v krku, jak čekám, abych viděl, kým je. Jsem si dost jistý, že to není Simone. Simone má kolem sebe svůj osobitý vzhled, bez ohledu na to, co má na sobě nebo co dělá, který vychází jako syrový a sexuální.

Ale tyhle oči ne. Jsem si téměř jistý, že je to jedna z těch ostatních dvou a stále doufám v Carly.

„Noahu?“

„Jsem tady, zlato.“ Pohladím jí tvář, spánek, křivku čelisti. Odhrnu jí z čela pramen vlasů paruky.

„Zůstal jsi.“

„Samozřejmě, že jsem zůstal.“

„Proč?“

„Protože tě miluji. Moje místo je s tebou. Vždycky.“

Oči se jí naplní slzami. „Moc se omlouvám.“

„Za co?“

Ústa jí pracují, jako by se snažila promluvit, ale čelo má nakrčené zmateným zamračením.

„Já… já nevím. Prostě mám takový pocit… tak… těžký. Žalostný. Mám pocit, jako bych udělala něco strašného, ale já… já…“

Přejedu jí palcem přes chvějící se rty a šeptám jí, „Pššt, zlatíčko. Nedělej si s tím teď starosti. Všechno bude v pořádku. Slibuji.“ Skloním se, abych přitisknul rty do koutku jejích úst, a vkládám do svých slov a doteku tolik jistoty a klidu, kolik jen můžu. Kéž bych ji prostě mohl přimět vidět, cítit, že všechno bude v pořádku. 

Protože bude.

Bez ohledu na cokoliv.

Cokoliv budu muset udělat, ujistím se, že moje žena je v bezpečí a šťastná. Že se jí dostane pomoci, kterou potřebuje, ať je to tady, nebo v zemi, která nevydává. Mám plán pro každý z těchto kroků.

Od té doby, co jsem začal dávat dohromady kousky toho, v čem Simone je, si uvědomuji, že to může dojít do bodu, kdy bude nutné utéct. Ačkoliv muž ve mně, který zasvětil svůj život srážení zločinců ke dnu, se při té myšlence trochu kroutí. Rád bych měl víc víry v náš justiční systém, ale jsem dostatečně realista na to, abych věděl, že to ne vždycky funguje tak, jak by mělo. Takže bez ohledu na to, jestli je to ideální situace nebo ne, pokud to znamená udržet Carly mimo problémy – zvlášť, když nemá představu, co dělala – udělám cokoliv, co musím udělat, i kdyby to znamenalo útěk.

„Jak to víš?“ zeptá se plačtivě.

„Protože tě znám. A znám sebe. Vím, že není nic, co bych pro tebe neudělal. Zabil bych pro tebe toho muže, ležícího ve vaně, pár stop od nás, kdyby na to došlo. Zabil bych pro tebe. Umřel bych pro tebe. Cokoliv dalšího… no, tahle část je snadná. Můžeme to zjistit cestou.“

„Ale proč? Proč bys to pro mě dělal? Nestojím za to.“

Ta vina, kterou si nese, dokonce i když si ani není jistá, proč ji nese, a nemá tušení, jaké detaily toho jsou, je jako nůž do mé hrudi. Nežádala o tohle. Nežádala o to a nezaslouží si to. Ona je tady oběť, bez ohledu na to, co provedla cestou, těm zločincům.

A věřím tomu do hloubi své duše. Carter Finch je naprostý ďábel. Mučil moji ženu. Způsoby, které většina z nás nikdy nepochopí. Zvládala to, jak nejlépe uměla, a když už se s tím nedokázala vyrovnat, převzala vládu mysl a udělala to pro ni jediným způsobem, který našla. Málokdy se stane, aby dospělý zažil úplné odloučení, jako ona. Musí to být závažné trauma, aby to tohle způsobilo. Něco, co rozbíjí lidský svět.

A on to udělal. Carter Finch zničil celý její svět.

Ale není to její chyba. A není její chyba ani to, co se stalo za těch posledních pár měsíců. Co teď potřebuje, je pomoc a uzdravení, ne obviňování a myšlenky na vězení. A k čertu, jestli dovolím, aby se to stalo jinak. Carly dostane zpátky svůj život, svůj úsměv, své štěstí, i kdyby to byla poslední věc na zemi, co udělám.

„Ty za to stojíš. Stojíš za cokoliv. Všechno. Jsi můj měsíc, mé slunce. Mé hvězdy a moje nebe. Jsi moje celá zatracená galaxie. Život stojí bez tebe za hovno. Jsi moje ´proč´.“

„Měl bys mě nechat být, Noahu. Jít. Zachránit se. Najdeš někoho jiného.“

Spolknu frustrovaný povzdech. Vím, že to je produkt toho všeho, co se stalo. Tohle není moje Carly.

„Nikdy tu nebude pro ně někdo jiný. Miluji tě jako Carly, jako Poppy, jako Simone. A, věř tomu nebo ne, zamilovala ses do mě taky. Protože jsem tvůj a ty jsi moje. Navždy. Máme to vepsané inkoustem. Vytetované v každém z nás, na místech, na kterých záleží. Takže, ne, nikdy pro mě nebude jiná žena. Nikdy. Nezbavíš se mě, ať se snažíš, jak chceš. Bez ohledu na to, co děláš, nebo jak se jmenuješ. Jsi moje. Moje. Jasné?“

Věnuji jí, jak doufám, kyselý úsměv.

„Bože, Noahu. Jak jsme sem dostali?“

Přitiskne si čelo na mou hruď a povzdechne si. Vím, že její otázka je řečnická, takže nic neřeknu, jen ji držím a čekám. Čekám, až přijde pomoc. Čekám, až se Finch vzbudí. Čekám na další krok, cokoliv to je.

Ale budu čekat. Došel jsem tak daleko. Teď se neotočím zpátky.