HY - 15. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 15 – Stella

Vystoupím z autobusu a spěchám po chodníku směrem k nemocnici, kam dočasně umístili babičku. Nevím, co přesně je špatně, ale sestra, která mi volala, zněla rozrušeně. Všechno, co řekla bylo, že babička pláče a ptá se po mě. Nikdy v životě jsem se tak rychle neoblékla. Opuštění Eastonova a Cameronova domu, aniž bych jim to řekla, mě později kousne do zadku, ale nemůžu o tom právě teď přemýšlet. Prostě musím vidět svou babičku, abych se ujistila, že je v pořádku.

Projdu otáčecími dveřmi, běžím k recepci a žádám, aby mě odvedli k babičce. Je na uzavřeném křídle nemocnice, v části, kde je pro vstup potřeba kód. Dáma na recepci zavolá někoho, kdo mě vyzvedne, a tak netrpělivě na toho dotyčného čekám.

Když mohutný, plešatý muž, v bílé uniformě, pro mě konečně přijde, téměř k němu běžím. „Je moje babička v pořádku?“

„Jo, myslím, že sestra reagovala trochu přehnaně. Je nová a stále si zvyká na pacienty se stařeckou demencí. Vaše babička si teď vede lépe, když jsme ji dali něco na uklidnění.“ Něco jí dali? Opravdu se mi nelíbí, jak to zní, ale nic neřeknu.

Místo toho, ho následuji, s přetrvávajícím, špatným pocitem v žaludku, skrz nemocnici. S každým krokem, který udělám, se ten špatný pocit rozlézá a když se konečně dostaneme do babiččina pokoje, hrůza, kterou zažívám, dosáhne bodu varu.

Je v posteli, leží na zádech a kouká do stropu. Má oči otevřené, ale nesoustředěné, což mi ukazuje, že tu je, ale ve skutečnosti není. Co jí sakra dali? Jsem vteřinu od toho, něco říct, když mi ztuhne krev v žilách. Pohled mám přilepený na řemínky, které má utažené kolem zápěstí. Oni ji zkurveně připoutali k posteli?

„Proč je přivázaná?“ skoro zaječím na muže, který mě přivedl do pokoje.

„Je velmi agresivní a pro její i naše bezpečí, jsme doporučili ji připoutat, dokud se nedostane do klidnějšího stavu.“

„Klidného stavu? Tohle není klid. Tohle je… ona je jak živá mrtvola.“

„Omlouvám se, slečno, ale taková jsou pravidla.“

„Pravidla?“ nadávám a vaří se ve mně vztek. Vím, že to není chyba toho muže, ale v tuhle chvíli, je tady jediný a já nemůžu svou zuřivost déle zadržovat. „Jak jste mohli tohle udělat staré dámě? Nikdy by nikomu schválně neublížila, nejspíš byla jen vyděšená a vy s ní zacházíte jako s vězněm!“

„Madam, musíte se uklidnit…“

„Nebo co?“ přeruším ho. „Nadrogujete mě a připoutáte k posteli?“

Muž se zhluboka nadechne a já jsem překvapená tím, jak klidný je. „Podívejte, já vím, že tohle není ideální, ale nemáme dost zaměstnanců, aby jedna sestra byla s vaší babičkou celý den. Tohle je alternativa, když ji i ostatní, musíme udržet v bezpečí.“

Chci prašti do zdi, prásknout dveřmi a nakopnout židli. Jsem tak naštvaná, naštvaná na situaci, ve které jsem, naštvaná na to, že je babička tady, naštvaná na lidi, kterým na něm nezáleží. Ale ze všeho nejvíc jsem naštvaná na to, jak bezmocná ohledně toho všeho jsem.

„Prosím, odejděte. Chci být s ní teď sama.“ Pošlu ho pryč, než udělám něco hloupého. Ačkoliv strašně nechci, aby tady babička byla, musí tu být.

Muž se zamračí, než se otočí a odejde z pokoje. Zavře za sebou dveře a přísahám, že málem propuknu v pláče, jakmile mě obklopí ticho toho pokoje.

„Babi,“ zakňourám, když přejdu pokoj a vezmu ji za ruku. Je tak chladná na dotek a mě se to nelíbí. Chybí mi ji mít doma, vidět její úsměv, poslouchat její příběhy. „Tolik mi chybíš. Není to, to samé, když jsi tady a já tam venku.“

Neřekne nic, samozřejmě, ne, že bych to čekala, ale slyšet její hlas, by bylo hezké. Možná by to uklidnilo trochu strachu a smutku, který mnou proudí. Rozepnu kožené řemínky a třu jí červenou kůži. Sednu si na osamocenou židli vedle její postele a vezmu ji za vrásčitou ruku.

„Chyběla jsi mi. Dokonce mi chyběly i tvé pokusy o vaření,“ napůl žertuji, když její poslední pokus o vaření je to, co nás přivedlo sem. Dlouhá chvíle ticha, se usadí mezi námi a já se v něm vyhřívám, a dovolím si nechat jít některé své myšlenky, dýchat, cítit. Nesnáším, že je tady v té hloupé nemocnici, s těmi hloupými sestrami.

„Omlouvám se, že jsem tě zklamala. Kdybych nesháněla práci, nic z toho by se nestalo. Stále bychom měli domov. Ty bys nebyla tady na tomhle příšerném místě a nebyla bys pod sedativy.“ Slzy mě štípou v očích a já cítím, že prudký nával emocí, hrozí, že mě přemůže.

Otřu si oči hřbetem ruky, abych zastavila slzy od stékání po tvářích. Nechci, aby mě viděla plakat, když se probere. Jako by věděla, jak moc ji právě teď potřebuji, zavrtí se na matraci. Hlavou pohne na stranu a její pohled se setká s mým. Nejsem si jistá, jestli mě opravdu vidí, nebo prostě kouká skrz mě.

Zůstaneme takhle dlouhou chvíli, kdy ji prostě držím za ruku a ona na mě jen kouká prázdnýma očima. Kéž bych jí mohla pomoct, přivést ji zpět a opravit jí mysl.

Zaklepání na dveře, mě vytrhne ze soustředění se na babičku. Než můžu něco říct, dveře se pootevřou a mladá žena, strčí hlavu dovnitř. „Omlouvám se, slečno, ale už skončily návštěvní hodiny.“ Ach. To je prostě moje štěstí.

„Děkuji,“ zamumlám si pod vousy, s naprosto poraženým pocitem.

„Babi,“ zašeptám a přejedu jí palcem po ruce.

„Stello,“ odpoví nakřáplým hlasem. „Jsi to ty, dýničko? Tolik jsi mi chyběla. Byla jsem tak smutná, když mě přišel navštívit ten muž, ale nebyla jsi s ním.“

„Muž? Jaký muž?“ Musí mluvit o tom zdravotním bratrovi.

„Ptal se na tebe. Nemůžu si teď vzpomenout na jeho jméno, ale ptal se na tebe. Kdybych si mohla vzpomenou na to jméno.“ Nakrčí tvář, když mi věnuje frustrovaný pohled.

„To je v pořádku, babi. Nedělej si s tím starosti. Jen odpočívej, ano? Brzy se vrátím na návštěvu.“ Snad příště, ji vezmu s sebou. Nic dalšího neřekne, a světlo v jejích očích trochu pohasne, což mi říká, že se pomalu zase ztrácí do sebe.

Sledovat ji trpět, vidět ji a vědět, že mě ve skutečnosti nevidí. To bolí tak moc, mnohem víc, než se dá vyjádřit slovy.

Pustím jí ruku, nakloním se, abych ji políbila na tvář a pak se otočím a vyjdu z pokoje. Každičký sval v mém těle se snaží zůstat s ní, ale vím, že nemůžu. Musím jít a musím najít způsob, jak jí příště odvést sebou. Vím, že ti muži mi řekli, že by mi pomohli, ale opravdu by to udělali? A pokud ano, co by očekávali na oplátku?

Cesta na autobusovou zastávku je krátká, ale venku už je teď tma a zima. Můj tenký svetr mě moc nechrání před zimou. Vytáhnu telefon z kapsy svých džínů, jen abych si připomněla skutečnost, že je vybitý. Vypnul se hned potom, co mi volala sestra a jelikož mi nabíječka shořela při požáru, nemám, jak ho nabít. Strčím nepoužitelný přístroj zpátky, obejmu se pažemi a pokračuji v chůzi.

S každým krokem, který udělám, se mi postaví chloupky vzadu na krku. Paranoicky se rozhlédnu, očekávajíc, že někdo vyskočí z ničeho nic a napadne mě, ale nikdo to neudělá. Snažím se tu myšlenku setřást, ale nemůžu. Mám pocit, jako by se na mě někdo díval, sledoval každý můj pohyb. Když dojdu na autobusovou zastávku, strčím si ruce do kapes svetru a netrpělivě čekám na autobus.

Dívám se na zem a snažím se vytlačit obrázek babičky, připoutané k posteli, ze své mysli, když z ničeho nic, mi ruka zakryje pusu. V milisekundě jsem přiražena na pevnou hruď a mužská vůně mýdla a borovice, mi naplní nozdry, když se nadechnu nosem. Než mám vůbec čas, začít panikařit, začne mluvit.

„Řekli jsme ti, co se stane, když odejdeš,“ Eastonův zlověstný hlas, obklopí mou kůži temnotou. Zní naštvaně, víc naštvaně než kdy předtím. Zní… klidně, a pokud jsem se něco naučila, tak klidný, je mnohem horší než šílený. Snažím se promluvit proti jeho ruce, ale slova se změní jen na mumlání.

„Drž pusu. Nechci to slyšet. Mysleli jsme si, že ti můžeme věřit a ty jsi vzala naši důvěru a roztrhala jsi ji.“ Eastonův sekavý tón je varovný a já zavřu pusu a modlím se za to nejlepší, zatímco hluboko v sobě vím, že se nestane nic dobrého, když couvá směrem k uličce.

Když zastaví, pustím mě a otevře dveře ztmaveného SUV. Neřekne ani slovo, když mě strčí dovnitř, ne zrovna něžně. Cam se otočí na sedadle a pohled, který mi věnuje, mě nutí se cítit zklamaná sama sebou.

„Babiččina sestra volala a…“ začnu, ale okamžitě zmlknu, když se odnikud objeví Eastonova ruka a chytne mě za krk. Táhne mě přes zadní sedadlo, dokud nejsem tváří jen pár centimetrů od jeho. Ten divoký pohled v jeho očích mi říká, že by neměl problém, mě přímo na místě uškrtit. Zabil už jednou předtím, co ho zastaví od toho, aby mě teď zabil?

„Je mi jedno, kdo volal, nebo co chtěl. Když ti řekneme, abys něco udělala, tak to kurva uděláš.“ Vyplivne na mě ta slova a stiskne trochu víc, takže se mi těžko dýchá. Hněv z něj prýští jako z infikované rány, a já se zachvěji při chladu jeho slov. Sípu, když na mě kouká a zírám zpátky na něj, nechci to vzdát a ukázat slabost. Rozhodla jsem se a teď přijmu důsledky.

„Pusť ji, ubližuješ jí…“ nařídí Cam z předního sedadla. Jemnost jeho hlasu mnou projede. Jsou jako noc a den, hodný a zlý, ale nejsem tím obalamutěna, jejich konečný cíl, je vždy stejný. Udržet mě zticha za každou cenu.

Se zavrčením mě pustí a stočí pozornost ke Camovi. Zhroutím se do sedadla a nasávám do plic vzduch. Nikdy jsem necítila tolik vzteku, namířeného na mě, za celý život ne.

„Teď je v tvé zodpovědnosti. Já už se s ní nebudu zkurveně vypořádávat.“

Z nějakého důvodu to, co řekne, mě zasáhne přímo do srdce. Mám skoro pocit, jako by se, se mnou rozcházel, což je směšné, když především ani nejsme spolu. Ani nevím, co jsme. Jsem pro ně jen kus masa, visící ze stropu klece. Nakonec, vyskočí dost vysoko, aby na mě dosáhli a roztrhali mě na kusy.

Nezáleží na tom, že mi nabídli pomoc pro babičku a mě. Neudělají to proto, že by jim na tom záleželo. Udělají to, aby mě mohli šukat a možná jsem naivní, ale nejsem tak hloupá, abych věřila, že jim mimo to, na mě záleží jen o gram víc.

„Fajn,“ odpoví Cam a nastartuje SUV. Jedeme v naprostém tichu, Easton mě ignoruje a odtahuje se ode mě čím dál víc, s každou mílí.

Když dojedeme k domu, tak se třesu, a není to jen zimou. Jsem naštvaná a hladová. Naštvaná na ně oba, za to, že se ke mně chovají tímhle způsobem a zraněná tím, jak mě Easton odmítl. Je to jako by se rozhodl, že se mnou skončil a hotovo. Zahodil mě jako kus odpadku. Měla bych být šťastná, že o mě ztrácí zájem. Měla bych… to je to, co mi aspoň říká mozek, ale moje hloupé srdce, si jde vlastní cestou.

Srdce mě bolí. Cítím se opuštěná a sama, dva pocity, které znám až příliš dobře. Když jsem ztratila rodiče, bylo to všechno, co jsem mohla cítit. Bojovala jsem dost let, abych byla nějakým způsobem znovu šťastná, abych zatlačila tyhle pocity pryč, ale dneska se všechny zase vynořily a já si nejsem jistá, jestli znovu najdu cestu ke štěstí.

Easton vyleze z auta a zabouchne za sebou dveře takovou silou, že se bojím, jestli něco nerozbije. Cameron vystoupí také a pak mi otevře dveře.

Spěchám ven a do domu, s Cameronem hned za mnou.

„Máš hlad?“

„Ne,“ zašeptám a obejmu se kolem těla trochu silněji.

„Tak se jdeme osprchovat,“ navrhne a já lehce přikývnu hlavou.

Zavede mě do své koupelny a začne mi svlékat oblečení, než zapne vodu a také se svlékne.

Jako všechno v tomhle domě, sprchový kout je moderní, elegantní a draze vypadající. Je tu spousta místa pro několik lidí, a dokonce dvě sprchové hlavice. Když je voda horká tak, že páří, vstoupím pod proud a nechám ji pohladit mé unavené tělo a bolavé svaly.

Trochu mě pálí mezi nohama, a já si vzpomenu, co jsme dělali jen před pár hodinami.

„Jsi bolavá?“ zeptá se Cam a vstoupí do sprchy.

„Trochu. Není to zlé…“ Bolest v hrudi z toho, co Easton řekl a jak jsem dnes viděla babičku, je mnohem horší. Její obrázek, jak je připoutaná k posteli, mi znovu vyskočí v mysli a zesílí bolest.

„Vypadáš, že budeš brečet.“

„Připoutali ji k posteli… dali jí prášky a připoutali ji k posteli,“ vzlyknu, neschopná dál zadržovat své emoce. Přemožena bolestí a hněvem, hledám pohodlí na jediném místě, kde vím, že můžu. V Camově náruči. Přistoupím k němu, zabořím tvář do jeho hrudi a pažemi proklouznu kolem jeho těla.

Myslím si, že mě odstrčí pryč, ale místo toho mě přitáhne blíž, zatímco vzlykám na jeho kůži. Je to zahanbující a ošklivé, ale jsem jako přehrada, co už neudrží víc vody. Stojíme tam takhle chvíli a on mě prostě drží, zatímco mu brečím v náruči. Když se konečně seberu, narovnám se a odhrnu si mokré prameny vlasů, přilepené k čelu.

„Nedělej si starosti s babičkou, zítra se o to postarám. Tohle se už znovu nestane. Teď… mě nech tě umýt,“ řekne Cam tichým hlasem, když se natáhne pro mýdlo a žínku.

„Dobře,“ souhlasím a sleduji, jak namydlí látku a začne mi s ní přejíždět po těle. Nemůžu si vzpomenout, kdy naposledy se o mě někdo takhle staral. Zapomněla jsem, jak hezký pocit je, být opečovávaná, dokonce i když je to jen jednorázová záležitost, s radostí ji přijímám.

Přejede mi namydlenou žínkou přes celé tělo a zvláštní pozornost věnuje jemným záhybům mezi mýma nohama. Když je hotový, umyje mi vlasy, než nás oba opláchne. V době, kdy skončí, se cítím stokrát líp.

„Musím se tě na něco zeptat, a potřebuji, abys mi řekla pravdu,“ varuje mě, když vystoupíme ze sprchy. Jeho krásné rysy se změní na smrtící a já vím, že na cokoliv se mě zeptá, je důležité.

„Dobře.“ Vezme ručník ze žebříku, který jak zjistím, je ohřátý, když mě zabalí do nadýchané bavlny.

„Řekla jsi někomu o té noci?“ Jsem jeho otázkou zaskočená, ale odpovím okamžitě.

„Cože? Ne! Ne, řekla jsem vám, že bych to neudělala, a neudělám.“ Proč by si to myslel? „Jen jsem se šla podívat za babičkou, přísahám. Neřekla jsem nikomu nic.“

Chvíli se na mě dívá, studuje mě, jako by v mých očích hledal lež, ale nic takového tam není. „Věřím ti,“ řekne nakonec, a jeho pohled změkne, „teď musíme přesvědčit Eastona, aby ti věřil.“