TWWB - 28. kapitola

 Překlad: Lucianna

Užijte si dlouhou a napínavou kapitolu. Všechno nám do sebe zapadá a pomalu se blíží konec.

28 – Noah

Současnost…

Specifika toho děsivého období našeho života, mi proletí hlavou rychlostí světla. Nikdy jsem nezapomněl jediný detail. Ani jeden. Jak hrůzné všechny byly, zaryly se mi do paměti. Každý moment, každé slovo, každé odhalení.

Ta žena na ulici, byla Carly. Byla téměř strnulá, když jsme se k ní dostali. Chodidla jí krvácela, kotníky a zápěstí. Také nos. Byla pokrytá stříkanci krve. Forensní testování ukázalo, že to byla směs krve útočníka a její. Cartera Finche. Bojovala s ním. Dokonce měla za nehty kůži a krev. Ale nebyla dost silná.

Měl naši holčičku. A použil toho ke své největší výhodě, aby si Carly podmanil.

Měli jsme stopové důkazy o další oběti, Finchově čtvrté, které jsme nebyli schopni spojit, až do Carly. Ale v době, kdy jsme mohli, už byl v trapu.

A stejně tak tělo naší dcery.

Trvalo dva týdny intenzivní terapie, než byla moje žena schopná nám říct, co se tam stalo. Byla zbitá. Znásilněná ne, ale skoro. Ale nikdy ji skutečně neznásilnil. Přišlo mi to zvláštní, i když mě přepadla úleva.

Dokud jsme nezjistili proč. Svázal ji, aby tak musela sledovat, jak zabil naši dceru.

Odstrčím tu představu stranou, neschopný snést tu hlubokou bolest v hrudi.

Potom, co Carter Finch uškrtil naši malou holčičku, šel zpátky k mé ženě, s úmyslem udělat nevyslovitelné věci i jí. Když jí strčil rozkrok do tváře, tehdy zabořila své zuby do jeho pravého stehna. Zranila ho. Dost zle, podle toho, jak to znělo. Dost na to, aby ji potom nechal být. Byla živá a při vědomím, když odnášel mrtvé tělo našeho dítěte z místnosti.

Pamatuji si Carly, sedící na posteli Savannah, jednoho večera, jak se houpala sem a tam, když mi řekla, že si nikdy nebude schopná odpustit, že jí nepomohla. Že nezachránila naši malou holčičku.

„Nebylo nic, co bys mohla udělat, zlato,“ připomněl jsem jí tehdy, stejně jako jsem ji ujišťoval stokrát, během těch těžkých týdnů. S každým slovem jsem musel spolknout žluč, která mi stoupala do krku, a bojovat s bolestí, tepající mi v hrudi.

Carly byla svázaná izolační páskou, takže ho nemohla následovat, dokud nepoužila zubatý kus kamene, aby přeřezala pouta. Kraje jí poranily maso kolem kotníků a zápěstí. Proto byla tak zakrvácená, když jsme ji našli. Navíc, jakmile se osvobodila, běžela za nimi, přes štěrk a dlažbu, obíhala sousedství, ale byli pryč. Tehdy se mentálně odpojila a uviděla ji ta stará paní.

Jediná věc, co jsme dokázali zjistit bylo, že Finch věděl, že ho můžeme najít dřív, než předpokládal, kvůli tomu přejezdu. Ten nečekaný zvukový signál ho zaskočil a věděl to, takže musel jednat rychle. To byl nejspíš jediný důvod, proč moje žena přežila.

V následujících měsících, jsem si každopádně uvědomil, že Carlyno přežití, bylo za vysokou cenu. Pokud „přežívání“ bylo to, co dělala.

Nyní sleduji krásnou tvář své ženy, jak bojuje. Carter Finch, ležící ve vaně pár stop od nás, si zaslouží všechno, co mu chce dát – mučení toho nejhoršího druhu, smrt té nejhrozivější povahy. Ale podle mého názoru, je pro něj smrt příliš dobrá. Chci, aby trpěl. Po zbytek svých dní. Vím, co se mu stane, když půjde do vězení. Spoluvězni nemají rádi muže, co si zahrávají s dětmi. Jeho existence bude mizerná.

„Ty nevíš,“ zavrčí znovu, zuby zatnuté a vyceněné, jako vzteklé zvíře. Je zpátky ve vzteku, jako Simone, jako by rozhovor z předcházejících chvil nikdy neproběhl.

„Já to vím. Jsi moje žena. Neviděl jsem to, co jsi viděla ty, ale prošel jsem toho s tebou hodně. Vzal nám toho tolik. Naše dítě. Naši malou holčičku. Ale já ztratil i tebe. Prosím, neopouštěj mě znovu. Prosím.“ To poslední je řečeno šeptem. Prosba.

Rty se jí uvolní a nakrčí obočí, vztek je pryč, nahrazený znovu zraněním a zmatkem. Je právě teď tak moc nestabilní. Tohle všechno může skončit tak, tak špatně a já nemám ani ponětí, co mám k čertu dělat.

„C-co tím myslíš?“ zeptá se, hlas se jí chvěje.

Carter Finch byl schopný mi vzít nejdřív jen jeden život, ale nakonec dostal i Carly. Prostě jen ne tím způsobem, jakým plánoval. Ale jak slíbil, dokázal mi vzít úplně všechno.

Mou dceru, mou krásnou Savannah. Dokonce vzal i její tělo, takže jsme ji nemohli ani pořádně pohřbít. To je pro rodiče strašidelné – znát detaily vraždy vlastního dítěte, ale pak muset přemýšlet každý den, jaké příšerné věci udělal jejímu tělu a kde ji nechal. Měsíce jsem měl sny o mé sladké, malé holčičce, ztracené a chladné v lese, jak mě volá.

Křičí.

Pláče.

Tatííííí!

Pak vzal Carly. To, co udělal, ji pohltilo. Její mysl nebyla schopná se vypořádat s tím, čeho byla svědkem, s vinou, kterou cítila za to, že nebyla schopná pomoct svému dítěti, se vzpomínkami na strach, který viděla v očích Savannah. Se zvukem jejího hlasu, prosící svou maminku, aby jí pomohla.

„To, co ti udělal, zlato… To, co udělal Savannah… Nikdo by to nemohl zvládnout. Ale udělala jsi to nejlepší, co jsi mohla. Ačkoliv tvoje mysl, prostě nemohla…“ Zhluboka se nadechnu, připravuji se na vysvětlení toho všeho a modlím se, aby to věci nezhoršilo. „Tvoje mysl to nezvládla. Našla svůj způsob, jak se s tím vyrovnat tím, že rozdělila tvou osobnost do jiných lidí, lidí, kteří neměli tu bolest jako ty. Nevěděl jsem to, dokud jsem tě o pár měsíců později nenašel. Tady. V Chicagu. To ráno, co jsi opustila dům, to ráno, co jsi zmizela z našeho života, muselo něco spustit ten zlom a ty ses dostala do stavu amnézie. Opustila jsi Carly Williamsonovou. Opustila jsi mě, opustila jsi náš dům, opustila jsi svůj život. Ten den, ses stala Poppy Blackwellovou. A Simone Allenovou. Ale stále jsi moje Carly. Ty ostatní jsou jen tvé části, části té stejné ženy. Ženy, kterou miluji.“

Vidím, jak jí stoupá a klesá hruď. Rychleji, rychleji, rychleji. Vrtí hlavou, svírá pevně oči.

Lapá po dechu, lapá, lapá.

Pak začne vrtět hlavou ještě usilovněji. „Ne. Ne. Ne. Ne!“ zakřičí nakonec, a zabodne si nůž, který drží, co masa vlastní nohy.

„Ježíši, Carly!“ Divoce se rozhlédnu po místnosti, pro něco, čím bych zastavil proud krve, bublající jí ze stehna. Strhnu ručník z věšáku za námi a přitisknu ho na ránu.

„Přestaň mi tak říkat!“

Její ruka dělá stále bodavé pohyby, ale oblouk je užší, výše, takže se jen setkává se vzduchem a krajem roztrhaného závěsu sprchy.

„Jsi Carly. Carly Williamsonová. Jsi moje žena. Savannah byla naše dcera. Vím, že si vzpomeneš. Musíš. Jen to zkus,“ úpěnlivě prosím, ve snaze ji přivést zpátky, aniž by se přepnula do někoho jiného, aby zvládla tenhle příval informací.

Sleduji ji, snažím se udržet její soustředění na mě, zatímco po očku sleduji nůž, v její ruce a muže ve vaně.

„N-nevzpomenu si. Nemůžu. Nemůžu.“

„Ano, můžeš,“ ujišťuji ji a snažím se mít hlas tak klidný a hladký, jak mohu, s ohledem na to, že krvácí, je hysterická a kousek ode mě je sériový vrah. „Bylo tam tolik dobrých časů. Tolik! Hned od začátku. Nepamatuješ si náš svatební den? Naše líbánky? Bylo to tak perfektní. Byli jsme na Fiji a ty jsi plavala poprvé nahá v oceánu.“ Můj smích zní nuceně, ale doufám, že si toho nevšimne. A doufám, že to není špatná taktika. Mluvit s ní o Savannah není dobrý nápad. Tím jsem si jistý.

Znovu se zamračí.

„Ten první večer, na večeři, jsme si objednali ústřice a milovali se až do svítání, pamatuješ? Říkala jsi mi, že už nebudeš schopná znovu chodit.“

Její ústa pracují, koutky se kroutí, rty napínají a rovnají, jako by byla rozervaná mezi smíchem a pláčem. Tím dobrým a tím špatným.

Včera a dnes.

„Jsi Carly Williamsonová. Moje žena. Láska mého života. Prosím, vrať se ke mně zpátky.“

Jak se dívám, Simone začnou víčka mrkat pomaleji, jako by byla unavená. Čas vypadá jako věčnost, každý nádech jako sto let, každý úder srdce jako tisíc.

„Noahu?“ zamumlá, obočí nakrčené ještě víc, její hlas jako dětský.

„Jsem tady, zlatíčko.“

Čekám, celý můj svět balancuje na špičce jehly, abych viděl, která osobnost je tady se mnou. Simone je lstivá. Může to být intrika.

Ale když zvedne prudce hlavu vzhůru a její pohled se setká s mým, je tam podivná směsice jasnosti a zmatení, že si nejsem jistý, jestli by to Simone dokázala předstírat. Nebo dokonce, že by to mohla potřebovat.

„Noahu?“ řekne znovu.

„To jsem já, Carly.“

Necukne sebou při to jménu, nehádá se. Prostě na mě dál zírá. Její víčka se mihotavě znovu zavřou a nasaje vzduch skrz zuby, tiché zasyčení, pohlcené obklady kolem nás. „Bože, bolí mě hlava.“

Nic neříkám, čekám. Doufám. Vždycky doufám.

Otevře oči a znovu se na mě podívá. Pak se rozhlédne. „Kde…“ začne, ale zastaví se, když její pohled přistane na tváři muže ve vaně. Zaječí, jako by jí píchlo a trhne sebou pryč, hrůzu má vepsanou v celé tváři. „Noahu! Noahu! Co je tohle? Co se děje? Proč je tady?“

Vyškrábe se mi do náruče, přilepí se ke mně, jako by se nemohla dostat dost blízko. Třese se, silné záchvěvy strachu, jí projíždí svaly.

Držím ji blízko, krk stažený radostí, že moje žena, moje Carly, je zpátky. „To je dlouhý příběh.“

Roztahuje a smršťuje se mi na hrudi, jako by se nadechovala a vydechovala, celým svým tělem. Její dech se zrychluje, ale než si uvědomím, že se to vrací, vytrhne se mi z rukou a začne mlátit tělo ve vaně.

Carter Finch se probouzí jen pomalu, chce zvednout paže, aby se bránil, ale není schopný ničeho víc než s nimi bez efektu mávnout u boků.

Carly kvílí, jako banshee, vleze do vany, a než ji můžu zastavit, rozmáchne se sevřenými pěstmi a mlátí ho do hlavy a obličeje. Krev stříká, ale nezastaví se. Tlumené křupání kostí a nárazy každého úderu, jsou jediné zvuky, které naplňují místnost.

Stále nepřestává. Nakonec, ji popadnu kolem pasu a zvednu ji z něj, než ho zabije. Hlava mu spadne volně ke straně. Nyní je naprosto v bezvědomí.

Carly stále mává pěstmi, kope a sápe se po něm. „Pusť mě! Pusť mě!“ ohrazuje se rozzuřeně.

Vím, že když ji pustím, zabije ho holýma rukama. „Carly, to nemůžu. Nemůžu tě nechat ho zabít.“

Nemůžu tě nechat ho zabít – říkám to, vím to, z mnoha důvodů. Nemůžu ji nechat ho zabít. Nemůžu. 

Právní následky, emocionální následky, psychologické následky – je tu dlouhý seznam důvodů, ale jediné, které mě opravdu znepokojují, jsou ty, které by přímo ovlivnily Carly – ty emocionální a psychologické. Nevím, co by s ní udělalo, kdyby ho zabila, ale nejsem ochotný to zjišťovat. Kdyby ale nebylo tohle… nechal bych ji. On si to zaslouží a určitým způsobem, si ona zaslouží, být schopná to udělat. Pro klid duše.

Ale nemůžu si být jistý, že by získala klid na duši. Mohlo by to zničit to, co z ní zbylo, a to je riziko, které prostě nemůžu riskovat.

Ale kdyby nebylo toho…

Začne mě škrábat do paží tam, kde ji držím. „Pusť mě, ty bastarde! Proč mě to nenecháš dokončit? Jak můžeš chtít, aby žil?“

Mlátí sebou a není možné ji udržet, když se snaží dostat ode mě pryč. Pustím ji jen na tak dlouho, abych upravil své sevření a otočil ji k sobě. V očích má plameny, plameny nenávisti.

A jsou namířené na mě.

„Ty zbabělče! Ty zbabělý hajz…“ To poslední se zvýší do výkřiku a buší mi pěstmi do hrudi tak tvrdě, jak může, její štíhlé paže se třesou snahou. „Jak ho můžeš nechat žít? Zabil naši dceru! Zabil naši Savannaaaah.“ Zkolabuje u mě, jméno našeho dítěte stéká z jejích rtů jako sténání a začne vzlykat. Vzlyká, pláče a naříká jako to, co přesně je – matka, která ztratila své dítě. „Jak můžeš?“ sténá.

Držím svou ženu, zatímco uvolňuje svou nejhorší bolest – ztrátu své malé holčičky.

„Neviděl jsi její tvář. Nevíš, co udělal. Bylo to moje dítě,“ kvílí. „Ach Ježíši Kriste, jak to mohl udělat mému děťátku? Mému děťátku! Je pryč. Tam venku, úplně sama.“

Poslouchat ji, cítit ten žal, jak se kolem ní svíjí jako bouře… je skoro víc, než dokážu snést. Hruď mám napnutou, krk stažený, oči mě pálí.

Carlyna slova mizí v mumlání a nesrozumitelné sténání, které trhá mou duši na kusy. Ale nakonec se začne utišovat, její vzlyky se vytratí do škytání, čistým trápením. „Proč jsi mě sem vzal a pak ho necháš žít, Noahu? Proč?“

Zvedne ke mně zmučený pohled.

„Nemůžu tě nechat žít s břemenem toho, že jsi mu vzala život,“ vysvětlím, zatímco se moje brada třese agonií, kterou jsme utrpěli, tím, co náš život už nikdy nebude.

„Nenech ho žít, Noahu. Prosím. Donuť ho říct, kde je. Donuť ho mluvit a pak mě nech ho zabít. Prosím. Já tě zapřísahám.“

Srdce se mi rozpůlí. Znám její vztek. Musel jsem s ním také žít. Také jsem musel žít s obavou ze ztráty toho, co mi zbylo z mého vesmíru – mé ženy. Právě nyní, je tady ale stále šance, získat mou Carly zpátky. Dostat zpátky kousek toho, co jsem měl. Ale pokud udělám to, co žádá, mohu to zničit. Mohu ji ztratit znovu, tentokrát navždy. A za to nic nestojí. Ani pokušení se jí poddat, dát jí to, co si myslí, že nejvíc potřebuje.

„Nemůžu tě nechat ho zabít, Carly.“

„On nemůže žít. Nemůže žít, Noahu.“

Její oči… Dokonce i zakryté jejími barevnými čočkami, jsou to ty oči, které znám a miluji tolik let. A vidět v nich tenhle pohled… Nejsem si jistý, ani jestli s tímhle dokážu žít…

Pokud…

Postavím svou ženu od sebe, ohnu se a zvednu nůž, který byl odhozen na podlahu při potyčce. „Pak to udělám já. Pokud je to jediný způsob, jak ti mohu dát klid, udělám to. Zabiju ho.“ 

Udělám krok k vaně. Slyším vrznutí mých bot na dlažbě, bublání Finchova dechu, výmluvné bušení svého srdce.

Jsem nervosní.

Mám radost.

Bojím se.

Jsem rozzuřený.

Zastavím se a dívám se dolů na zkrvavenou tvář muže, kterého jsem hledal tak dlouho, muže, který způsobil tolik spouště, v tolika životech. Muže, který zabíjí a ničí a má tak velké potěšení, způsobovat tak velkou bolest.

Muže, který mi toho tolik vzal.

I Carly.

Přemýšlel jsem o tomhle, snil o tom, fantazíroval o tom stokrát a stokrát znovu, během těch dvou let. Představoval jsem si, jak bych to udělal, jak bych se cítil, co bych udělal potom. Udělal jsem všechno, kromě toho, abych to skutečně naplánoval, a to jen proto, že jsem byl tak moc soustředěný na najití Carly a pak na to, přivést jí pomoc, že jsem se ve skutečnosti neuplatnil.

Ukázalo se, že jsem ani nemusel. Moje žena udělala plány za mě. A nyní mám šanci prožít svou fantazii, aby ona nemusela prožít tu svou.

Čas mám v rukou. Příležitost přímo přede mnou. Někdo by dokonce řekl, že mám morální povinnost – udělat to pro Savannah, pro Carly, pro všechny rodiny, které žijí v konstantní bolesti, kvůli němu. Pro všechny ty, kteří ještě mohou v budoucnosti žít v neustálé bolesti, pokud se na ně zaměří.

Měl bych to udělat.

Svět se tohoto muže potřebuje zbavit.

Obtočím prsty kolem střenky nože. Jeho váha je… je to jako peříčko v mé ruce – lehké, bez viny. Ale jinde je tíha – na mé hrudi, mých plicích, mém srdci, jako by se tíha v mé dlani, zdvojnásobila v mé duši.

Tohle mění hru.

Jsem muž zákona. Uvědomuji si, co to znamená. Uvědomuji si, co mi tohle udělá. Uvědomuji si, že můj život nebude už nikdy stejný, pokud to udělám. Budu vrah. A budu na útěku.

Vrah na útěku.

Po zbytek mých dní.

Mění to hru i pro Carly. Je komplic. Bude s tím muset žít po zbytek života. Ačkoliv nebude nejspíš potrestána. Její křehký duševní stav jí nevyslouží víc než plácnutí přes prsty.

Ale já…

Vzít tomu muži život, mě navždy změní. Můj život. Mou budoucnost.

Uvězní mě to, tak jako tak.

Ale taky mě to navždy osvobodí.

Osvobodí to nás oba.

To je rozdíl mezi Carly a mnou. Matka Savannah, která viděla každý detail, a otec Savannah, který byl doma v posteli. Já bych mohl jít dál, kdyby byl Finch uvězněn a znásilňován každý den po zbytek své existence. Mohl bych šťastně žít, s vědomím, že je s ním zacházeno hůř než se zvířetem. Protože by bylo.

Ale Carly ne. Ona nemůže najít klid tímhle způsobem.

Ona tam byla. Ona viděla. 

Takže tohle je to, co pro ni mohu udělat. Tohle je všechno, co pro ni mohu udělat.

Pro mou ženu, mou spřízněnou duši, lásku celého mého života – tohle je to, co potřebuje, takže to je to, co jí dám.

Skloním se dopředu, moje pohyby jsou pomalé, jako bych se natahoval skrz melasu, abych sevřel prsty ve Finchově košili a zatřásl s ním, aby se probudil. Musím to udělat třikrát a profackovat ho, ale nakonec se probudí.

Jeho víčka jsou na půl žerdi, zorničky líné, ale aspoň mě slyší. Nakloním se mu do tváře a mluvím jasně a stručně.

„Řekni mi, kde je tělo mé dcery a udělám to rychle.“

Zamumlá něco nesrozumitelného.

„Řekni mi to!“ zařvu a zatřesu s ním tak prudce, že mu hlava bouchá o hranu vany.

Poslouchám zblízka odpověď, ale tentokrát jediné co slyším, je zvuk, který zní jako smích.

Smích.

Adrenalin a zuřivost, zaplavují mou krev.

Praštím mu s hlavou dozadu a ta křupne, když se setká s porcelánem. „Kde?“ ječím. „Kde je její tělo?“

Stále nic neříká, ale konce jeho roztrženého horního rtu, se roztáhnou do samolibého úšklebku. Líbí se mu to. Myslí si, že je to vtipné.

Vidím rudě.

Sáhnu dolů, vezmu ho za ruku a špičkou nože přejedu přes bříška tří prstů na levé ruce. Krátce vyštěkne, polekaně, bolestí a ucukne. „Kde?“

Jako by nic necítil, se rychle vzpamatuje a spokojeně se zachechtá, než začne kašlat a z úst mu crčí krev. „Budeš muset udělat víc než tohle.“

Srdce mi buší, vztek se vzdouvá, vezmu špičku nože a zastrčím mu ji pod nehet levého ukazováčku. Jeho bolestivé zavytí je čistým zadostiučiněním, pro mé uši. „Řekni mi, kde je, nebo přísahám Bohu, že poznáš skutečnou definici utrpení. Udělám ti věci, které jsi ani nezvažoval, že bys udělal ženám a dětem, které jsi mučil a zabil.“

Kašle a plive, tentokrát se šklebí odlišně. „Víš jen to, co ti dovolím, abys našel. Vždycky budeš vědě jen to, co dovolím, abys zjistil.“

V hloubi své mysli si uvědomuji, že tenhle muž překoná bolest, a není nic, co bych mu mohl udělat, aby mluvil, pokud nebude chtít.

Finch se začne naplno smát, chechtat se. Má nás zahnané do rohu. Pro tuhle chvíli vyhrává.

Zvednu nohu a šlápnu tak, jak nejvíc můžu, do jeho tváře. Okamžitě zmlkne.

Otočím se, a najdu Carly stát za mnou, ústa zakrytá rukama, oči vykulené a výraz nerozluštitelný.

„On nebude mluvit. Znáš psychologii někoho, jako je on,“ řeknu jí, rezignovaný a zároveň napružený hormony, proudícími mi v žilách.

Ruce se mi třesou. Ne strachem, ale vztekem.

Prsty volné ruky, si projedu vlasy a sevřu pevněji nůž, tou druhou. Co teď? Co teď? Co teď?

„Ty-ty bys ho zabil? Kvůli mně?“ ta otázka je nesmělá.

Zastavím se a dívám se na ni, oči zabořené do jejích a přeji si, abych ji mohl přimět vidět, co pro mě znamená. „Ano. Pokud by ti to přineslo klid, udělal bych to bez mrknutí oka. Kdy uvidíš, kdy mi uvěříš, že bych pro tebe udělal cokoliv. Cokoliv.“

„A následky?“ Ta slova zamumlá za rukama.

Nevím, odkud to přišlo a proč teď, ale nemůžu o tom přemýšlet. Jsem v bojovém módu, ochranitelském módu. Tohle je muž, který ublížil mé rodině. Tohle je muž, který stále dál ubližuje mé rodině. Musí být zataven kvůli mé rodině, aby přestal ubližovat. Konec příběhu.

„Na tom mi nezáleží. Záleží mi na tobě.“

„Tak moc? Že bys spálil svůj život kvůli mně na popel?“

Nezaváhám při odpovědi. „Bez mrknutí oka. Takhle shoříme, zlato. Shoříme spolu, nebo vůbec. Já jsem v tom navždy.“

„Nejspíš oba půjdeme do vězení.“

Já vím, že nepůjdeme. Já nejspíš ano, ale Carly ne. Neohrozil bych ji tímhle způsobem. Ujistím se, že je v pořádku, v bezpečí a volná. „Ne, ty ne.“

Odmlčí se. „Takže to máš všechno promyšlené? Jako že to uděláš a zaplatíš za to, a já budu volná?“

Přikývnu, nervosní z nutnosti jednat.

„A já s tím mám žit?“

Nevím, jak na tohle odpovědět. Dělám to pro ni. Nemůže mít oboje.

Pokrčím rameny, protože si nevím rady.

Carly zavře oči a sklopí zbytek obličeje do dlaní. Slyším tlumené, kňouravé vzlyky, jak zvažuje, kde v životě jsme.

„A-a co když ho udáme?“

Tahle otázka… Mluví za vše.

Cítím, jak se moje napnuté svaly uvolňují. Poprvé za skoro dva roky vím, že všechno bude v pořádku.

Tohle, je moje Carly. Tohle, je moje krásná, inteligentní, pragmatická žena, zvažující věci. Tohle je její strategizace a zvládání.

Ta zdravá cesta.

„Můžeme promluvit s generální prokurátorkou, aby mu nabídla něco za informace o Savannině těle. Může mu nabídnout lepší zařízení, více času venku, něco.“

„Myslíš, že bude ochotná mu dát cokoliv?“

„Myslím. A ty taky. Udělají dohodu. Budou chtít vědět všechno, co ví, o všech jeho obětech.“

„A myslíš, že on přistoupí na dohodu?“

„Ano, myslím. Čeká ho doživotí. Bude chtít veškeré pohodlí a komfort, o kterém může vyjednávat.“

Carly zvedne hlavu, vodnaté, zlaté oči se setkají s mými. Iracionálně si přeji, aby si vyndala čočky, abych mohl vidět její zelené duhovky. Stejně barevné, jako měla Savannah. Bylo by to skoro jako bychom tohle rozhodli my tři společně.

Jako rodina.

Rodina, která už nikdy nebude celá.

„Myslíš, že to je to, co bychom měli udělat?“

Cítím se v pasti při její otázce. Já si myslím, že udat ho, by byla nejlepší věc. Bude to nejlepší pocit? Ne. Dá to Carly klid? Nevím. Problém je, že si nemyslím, že někdo z nás právě nyní uvažuje racionálně. Zvažuji vraždu, pro Kristovy rány! S jednou ze tří osobností mé ženy. Už to nemůže být o moc šílenější než tohle.

„Carly, já nemám odpovědi. Kéž bych měl. Jdu s proudem od té doby, co moje žena a dcera, byly unesené před dvěma lety z parku. Jen se snažím přežít. Stejně jako ty.“

„Ach, Bože, Noahu,“ zašeptá, přejde pomalu ke mně a přitiskne mi tvář na rameno. Pažemi proklouzne kolem mého pasu a drží mě tak pevně, jak může, jako by se nás snažila udržet pohromadě.

Protože se možná rozpadneme.

Nebo udělám něco, co nás roztrhne.

Nebo možná oboje.

„Ohlas to,“ zamumlá mi do košile. „A pak mě odtud zatraceně dostaň. Nemůžu vydržet dýchat stejný vzduch, jako on.“

Přeleje se přese mě úleva. Tak hluboká úleva, až jsem z toho omámený. Rozšířím svůj postoj a obrním se, abych se nekymácel. Carly teď potřebuje, abych byl její skálou, a skály se nekymácejí.

Vytáhnu z kapsy telefon a najdu číslo na Gregoryho. Vezmu svou ženu pod paží a otočím se, abych ji vyvedl z koupelny. Než ji můžu zastavit, vykroutí se z mého sevření, vyškubne mi nůž z ruky a vrhne se k vaně.

Otřeseně se dívám, jak Carly švihne paží v ladném oblouku. Je to pomalý, krásný pohyb. Záblesk blesku, před ohlušujícím prásknutím hromu.

Ruka klesne k Finchovi.

Nůž se zarazí do rozkroku.

Čepel zmizí až po rukojeť.

Jeden úder srdce.

Dva.

Carly se otočí a pak škubne rukojetí tak silně, že se jí napnou šlachy v předloktí. V tichu slyším, jak zuřivě trhá tkáň, nervy a žíly.

Tři údery.

Čtyři.

Následuje několik vteřin dlouhého ticha. Jsem ohromený. Finch je stále v bezvědomí a moje žena…

Vzhlédnu, když se ke mně otočí. Rty se jí zkroutí v namyšleném úsměvu. Poznávám ten pohled.

„V dohledné době to nebude používat.“

Simone.

S otevřenou pusou sleduji, jak si očistí ruce, jako by tu byla hotová, vyjde čtyři kroky z koupelny a zhroutí se na koberec.