RS - 7. kapitola

 Překlad: Marťa

Maggie

Uplynulo několik týdnů od doby, kdy jsem začala pracovat s Drewem a Abigail a každou sekundu jsem to milovala. Nejen, že jsem byla méně stresovaná penězi a vyřizováním účtů z nemocnice mého otce, ale opravdu jsem se s dětmi propojila a byla jsem nadšená, že jsem každý den chodila do práce.

Svým způsobem se pro mě stala únikem. Ne, že bych nemilovala čas strávený doma s tátou – samozřejmě, že ano. Vážila jsem si každého okamžiku, který jsme spolu trávili. Všechny ty okamžiky, které jsme spolu měli. Všechny ty chvíle pro mě byly jasnou připomínkou toho, že byl nemocný a že jsem nevěděla, kolik času nám společně zbývalo.

Být s dětmi byla jen jednoduchá úleva. S nimi jsem mohla zapomenout na stres z nemoci mého otce a jen si užívat náš společný čas. Oba byli tak dychtiví učit se. Čekala jsem to od Drewa, ale i Abigail měla novou chuť do poznávání.

Jedinou skutečnou nevýhodou této práce byl Edward.

Dobře, sám o sobě nevýhodou nebyl. Ve skutečnosti jsem si opravdu užívala čas, který jsem s ním strávila, ale to byla ta část problému. Byla jsem tím mužem fascinovaná a poslední věcí, kterou jsem potřebovala, bylo zajímat se o jakéhokoliv muže. Rozhodně jsem se, že všech lidí, nechtěla zajímat o svého šéfa.

Udělala jsem vše, co jsem mohla, abych se mu vyhýbala, ale on se poměrně často zastavoval na našich doučovacích hodinách. Pokaždé, když vešel do místnosti, cítila jsem, jak se mi srdce rozbušilo rychleji. Tak jsem se necítila od té doby, co jsem měla na střední škole svůj první objev. Něco na něm způsobovalo, že se mi z něj točila hlava.

Nevěděla jsem, jestli to bylo kvůli jeho vzhledu nebo jeho starostlivosti. Zaujal mě. Současně jsem zoufale toužila dozvědět se o něm něco víc a toužila jsem se od něj dostat tak daleko, jak jsem jen mohla.

Což nebylo daleko, protože žil na hradě, nebo jsem to alespoň předpokládala.

Po mém odmítnutí už mě nikam nepozval, což byla úleva i zklamání. Jakkoliv jsem racionálně věděla, že bych se od něj měla držet stranou, chtěla jsem, aby tlačil na mé hranice a snažil se je prorazit. Chtěla jsem je s ním prozkoumat.

Možná nechtěl posouvat hranice, aby to nevypadalo, jako sexuální obtěžování. Nebo sakra, možná ta jeho syčivá přitažlivost ke mně vyprchala poté, co se mnou a dětmi strávil nespočet doučovacích hodin.

Ve skutečnosti jsem si nemyslela, že by to tak bylo. Viděla jsem, jak se na mě díval. Cítil to stejné, jako já – cítila jsem to.

I když mi to nedávalo absolutně žádný smysl. Myslím tím, že ten muž byl zatracený princ a kdo jsem byla já? Nikdo. Nějaká neznámá americká holka, která se snažila vyjít s penězi a páteční noci trávila péčí o svého otce. Nebyla jsem jeho typ. Nebyla jsem bohatá, zábavná a nikdy jsem s ním nemohla jet na bláznivé, propracované dovolené.

Z nějakého důvodu to ale nezměnilo jeho názor. Stále mě chtěl. Za což jsem byla vděčná. A zároveň jsem se bála.

Uslyšela jsem zaklepání na dveře a očekávala jsem, že to bude paní Mitchellová.

„Dále,“ zavolala jsem.

Nebyla to paní Mitchellová. Místo ní to byl Edward.

„Omlouvám se za vyrušení,“ řekl, když prošel dveřmi.

„Ach, ne, vůbec nerušíte!“ Odpověděla jsem dychtivěji, než jsem chtěla.

„Jen jsem se chtěl zastavit a zeptat se, jestli byste mě nechtěla doprovodit na královskou pedagogickou večeři.“

„Ehm...“ Svraštila jsem čelo. „Co... jako teď?“

„Královská pedagogická večeře. Neřekli vám to?“

„Jsem si docela jistá, že ne. Co to přesně je?“

„Je to každoroční večeře, kterou pořádáme pro všechny členy našeho pedagogického týmu. Je to dnes večer. Měla jste obdržet pozvánku a oblečení. Moment, vydržte...“ Vytáhl telefon. „Bydlíte v Wayfield Flats... číslo 67?“

„Ehm, ne... v čísle 76.“

„Aha, myslím, že jsme ten problém vyřešili. Postarám se, aby vám šaty doručili na správnou adresu. Měly by dorazit dnes večer do sedmé hodiny, právě včas, abyste stihla večeři v osm hodin.“

„Já... nemyslím si, že to bude nutné,“ řekla jsem mu. „Dnes večer už něco mám. Vlastně něco mám většinu večerů.“

Edward sevřel rty. „Obávám se, že ve skutečnosti nemáte na výběr. Je to požadavek pro vaši pozici. Musí se účastnit všichni naši pedagogové.“

Skvělé. Musela jsem se zeptat otcovy ošetřovatelky, jestli by dnes mohla pracovat přes čas.

„Pak předpokládám, že tam budu,“ řekla jsem poraženě.

„Úžasné. Pak budeme mít rande. Pošlu řidiče, aby vás doma vyzvedl v 18:30.“

„Počkejte chvíli...“ začala jsem namítat.

Chtěla jsem mu říct, že jsem nesouhlasila s tím, že to bude rande, ale on už opustil místnost. Ne zjevně nebral, jako odpověď.

Povzdechla jsem si a podívala se na Abigail a Drewa. „Váš bratr... je docela rozhodný, že?“

„Máma říká, že Edward dostane, co chce,“ řekla Abigail, jako by mi svěřovala nějaké špinavé tajemství.

„Tomu bych rozhodně věřila.“

***

Když jsem toho večera dorazila domů, opravdu na mě čekaly šaty. Visely na vnitřní straně mých dveří. Musela je tam pověsit tátova ošetřovatelka. Souhlasila, že se tam zdrží, když jsem jí vysvětlila, že je to povinná účast. Můj otec nebyl ani vzhůru, abych mu řekla o mém plánu na noc.

Vytáhla jsem šaty z plastového obalu a byla jsem ohromená tím, jak byly krásné. Možná jsem neměla být... koneckonců šlo o královskou událost. Večerní šaty byly půlnočně modré, poprášené zlatými jiskrami. Poté, co jsem si udělala vlasy a make-up, jsem do nich vklouzla a byla jsem téměř k nepoznání. Takhle upravená nebyla... no, nikdy. Nikdy jsem na sobě neměla nic tak fantastického.

Cítila jsem se hloupě, když jsem vycházela z bytu v této extravagantní róbě a na vysokých podpatcích. Úzkostlivě jsem se rozhlédla kolem a doufala, že mě cestou k autu nikdo neviděl.

Které bylo působivě hezké. O autech jsem toho moc nevěděla, ale místo ven se dveře spolujezdce otevřely nahoru. Edward stál před autem, aby mi pomohl dovnitř, i když se nezdálo, že by to dělat musel.

„Děkuji,“ řekla jsem zdvořile a pomalu se zasunula na místo. Edward obešel auto a nastoupil vedle mě. Vypadal stejně hezky, jako předtím. Snažila jsem se nenechat příliš unést magií okamžiku. Myslím to tak, že jsem se měla účastnit královské akce s princem, jako by to byla scéna z nějaké romantické komedie.

Určitě jsem nežila život z romantické komedie.

„Jaké povinnosti byste měla normálně v pátek večer?“ Zeptal se Edward zdánlivě najednou.

„Co?“ Řekla jsem.

„Když jsem vás poprvé informoval o večeři, řekla jste, že máte jiné povinnosti. O co šlo?“

„Aha, no...“ Na okamžik jsem uvažovala, že přijdu se lží, protože mi nedělalo dobře, když jsem měla mluvit o svém otci. Z nějakého důvodu jsem se při pohledu do jeho očí cítila nucena říct pravdu.

„Můj otec má rakovinu a potřebuje mě. Mám ošetřovatelku, když jsem v práci, ale když tam není, snažím se ho nenechávat o samotě na déle, než hodinu.“

Vypadal ohromeně. „Oh, páni. Neměl jsem tušení... Maggie, je mi to moc líto. Vaše matka...“ najednou ztichl, zdánlivě nervózní na to, aby dokončil otázku.

„Zemřela před několika lety na rakovinu prstu. Na okamžik jsem svému životu unikla tak, že jsem šla na univerzitu do Londýna, ale když onemocněl můj otec...“ Odvrátila jsem pohled a snažila se ovládnout emoce. Nerada jsem mluvila o svých rodičích a jejich nemocech. Bylo to, jako sypat sůl do otevřené rány – bolestivé, bez ohledu na čas, který uplynul.

„Jste velmi silná mladá žena, která takové tragédie překoná.“

Chytil mě za ruku a podělil se se mnou o svoji sílu. Toho jsem si cenila.

Usmála jsem se na něj. „Nemusí vám to být líto. To je život, ne? Věci se objeví, nakonec převezmete víc odpovědnosti, než byste chtěl, ale uděláte to, co musíte. Miluji svého otce a teď, když mám lépe placenou práci, jsem méně vystresovaná kvůli penězům. Všechno tedy funguje.“

Přikývl.

„Jsem si jistá, že vy, jako princ, musíte dělat spoustu věcí, které byste nikdy dělat nechtěl, že?“ Zeptala jsem se, většinou dychtivá změnit téma.

„Ne, vlastně ne. Myslím to tak, že bych měl dělat spoustu věcí, které dělat nechci, ale při každé příležitosti se většině odpovědnosti vyhýbám.“

Zasmála jsem se. „Víte, něco takového jsem v paláci zaslechla.“

„Co jste zaslechla? Že se chovám, jako nezodpovědné děcko?“ Bral to s rozvahou.

„Něco takového.“

Zasmál se. „Může být, přiznávám. Mladý jsem jen jednou. Jednoho dne budu králem a budu se muset vypořádat se všemi povinnostmi, které s tím přicházejí. Musím se bavit, dokud ještě můžu.“

„Takže vy nechcete být králem?“ Zeptala jsem se.

„Samozřejmě, že ne,“ ušklíbl se. „Jaké dítě by se chtělo stát králem?“

„Hm, myslím, že lepší otázkou je, jaké dítě nevyrůstá s tím, že by se nechtěl stát králem?“ Zasmála jsme se.

Chvíli o tom přemýšlel. „Dobře, připouštím, že vzhledem k tomu, že jsem vyrůstal v královské rodině, mohl bych to brát z jiné perspektivy. Nikdy jsem to nechtěl. Ve skutečnosti jsem vyrůstal s přáním, abych byl normální dítě. Chtěl jsem chodit do školy, jako normální děti a dělat si přátele a chyby a prostě žít svůj život. Nenáviděl jsem, jak nás kamery sledovaly na každé dovolené, a že jsem jen stěží mohl opustit palác. Udělal jsem vše pro to, abych se proti tomu vzbouřil, protože jsem to nechtěl. Když jsem si konečně vydobyl střední internátní školu, ulevilo se mi, že jsem měl konečně trochu svobody. Předpokládám, že jsem opravdu popadl tu svobodu a utekl k ní, protože to je jediná věc, která mi kdy dělala radost.“

Přikývla jsem. „Myslím, že to dává smysl. Pravděpodobně bych byla stejná. Je snadné fantazírovat o slávě, než se s ní muset skutečně vyrovnat.“

„Správně,“ souhlasil. „Když sleduji, jak Drew a Abigail vyrůstají, připomínám si, jak to může být špatné. Jsou tak izolovaní od světa. Jsem rád, že mají přinejmenším vás. Někoho, kdo se k nim chová normálně.“

Když jsem to slyšela, usmála jsem se. To bylo přesně to, co jsem chtěla těm dětem poskytnout, a ulevilo se mi, když jsem věděla, že jsem jim malým způsobem nabídla pohled do normálnějšího života.

Krátce na to jsme dorazili na večeři a on se choval, jako dokonalý gentleman. Nabídl mi rámě, když jsme vešli do palácové jídelny a na dlouhém mahagonovém stole byla připravená komplikovaná hostina. Poznala jsem tam mnoho učitelů Abigail a Drewa, ale bylo tam několik lidí, které jsem nepoznávala.

Když jsem uviděla v čele stolu sedět královnu, téměř se mi zastavilo srdce. Najednou jsem se obávala, že se jí bude zdát nevhodné, že jsem přišla s Edwardem. Byla jsem koneckonců zaměstnanec a pravděpodobně bych se neměla tak bratříčkovat s honorací.

Pokud se kvůli tomu někdo dostane do potíží, představovala jsem si, že to bude Edward. Byl to on, kdo neměl bratříčkovat se zaměstnanci.

Usadili jsme se na svá místa a já měla úsměv přilepený na tváři v naději, že to bude vypadat, že zapadám. Na tomto místě jsem se cítila naprosto nepatřičně. Myslím tím, co jsem tady dělala? S princem? Nebyla jsem ten typ ženy, se kterým by tady měl být. Proč se o mě vůbec zajímal?

Snažila jsem se tím nezabývat. Čím víc jsem to dělala, tím víc se projevovala moje sociální úzkost. Už tak jsem vyděšená... Kdybych o tom měla přemýšlet, nebyla bych schopná s někým mluvit.

Naštěstí se nezdálo, že by někdo měl větší zájem se mnou mluvit. Pedagogové většinou hovořili mezi sebou. Byla jsem tu jen na doučování. Nebyla jsem tolik důležitá, abych s nimi mohla mluvit při královské večeři.

Jediný, kdo se zajímal o rozhovor se mnou, byl Edward. Mluvil se mnou dlouho.

„Prolomíme to napětí hned na začátku. Vidím, jak si úzkostí koušete ret.“ Edward uchopil mou ruku do své a vytáhl mě ze židle, přičemž moje prsty sevřely ty jeho.

„Co to děláte?“

„Představuji vás své matce,“ zvolal přes rameno a já okamžitě zaryla paty do země.

„Ne, to neuděláte!“ Edward se s úsměvem ohlédl na mě a prohodil několik pozdravů lidem kolem.

„Z čeho jste nervózní, Maggie? Jste zaměstnancem koruny. Každý den úzce spolupracujete s jejími nejmladšími dětmi a navzdory svým neustálým odmítáním se stáváte součástí mého života.“ Hravě se zasmál a uvolnil úzkost, která mě najednou pohltila. Cítila jsem se s Edwardem v bezpečí a bezstarostně, a tak jsem se rozhodl mu tento jeho malý požadavek povolit.

„Dobře, princi Edwarde, jsem laskavě připravena setkat se s královnou.“ Vysmívala jsem se tomu a na odlehčení nálady jsem se pouklonila. „Chlubte se. Tudy, do toho.“

Když jsme se vydali směrem k místu královny v čele královského stolu, byla jsem v mlze. S každým krokem, který jsem udělala, jsem zapomínala na své okolí a moje ruce se začaly potit, jak mnou projížděla nervozita. Cítila jsem náhlý náraz a vzhlédla jsem, abych si uvědomila, že se Edward náhle zastavil a já mu narazila do zad.

„Musíte se uklidnit, Maggie. Není třeba cítit strach nebo úzkost. Sama královna vám to řekne. Je to jen obyčejná žena, stejně jako vy, jen s odpovědností za miliony lidí na ramenou.“

Přikývla jsem a rychle zamrkala a snažila se pročistit tu mlhu před očima.

„Připravte se, protože už není cesty zpět. Matko, rád bych ti přestavil lektorku Abigail a Drewa, slečnu Maggie Spencerovou.“

Než jsem mrkla, dělala jsem před královnou pukrle a jazyk se mi přilepil k patru, když jsem se snažila vynutit ze sebe nějaká slova. Tento okamžik – byl mnohem více vzrušující, než si uvědomit, že jsem právě polila horkou kávou hrudník anglického prince.

„Vaše veličenstvo, je mi ctí být ve vaší přítomnosti,“ sklonila jsem před královnou hlavu.

„Zdravím, drahoušku. Je mi potěšením se s vámi seznámit.“

Královna ukázala na židle sousedící s jejím místem. „Prosím, posaďte se a řekněte mi něco o sobě.“

Šokovaně jsem se povívala na Edwarda, který mi odtáhl židli od stolu. Posadila jsem se a nervózně si položila ruce do klína. „No, jak zmínil princ Edward, jsem nová učitelka prince Drewa a princezny Abigail, kteří jsou prostě nádherné děti. Je pro mě skutečně ctí hrát malou roli v jejich vzdělávání.“

„Velmi si vašeho odhodlání učit vážíme. Budete si hledat nějaké vyučovací místo natrvalo?“

Zavrtěla jsem hlavou a styděla se přiznat, že moje nedokončené vzdělání tomu nepomáhalo. „Žádné plány nemám, Vaše Veličenstvo, ale dívka může snít. Snad budu mít štěstí a nakonec své vzdělání dokončím a získám titul.“

„Maggie ukončila studium na univerzitě předčasně, aby se mohla starat o svého nemocného otce.“

„Moje, to je od vás tak vznešené. Nerada slyším, že je váš otec nemocný.“

Překvapilo mě, jak snadné bylo pokračovat v rozhovoru s královnou Anglie. Její důstojné chování se rozplynulo, když jsme hovořili o všem. Od mé role učitelky dětí, až po nově nalezeného přítele prince Edwarda. Jen, aby nás přerušilo oznámení, že se podává večeře. Edward a já jsme se rozloučili s jeho matkou, když mě doprovodil zpět na naše místa u stolu.

„Jaký je to pocit, být tady dnes večer?“ Zeptal se, když jsme jedli.

„Upřímně, zpočátku to bylo trochu trapné,“ připustila jsem. „Setkání s vaší matkou bylo vrcholem noci, ale upřímně se tady necítím ve své kůži. Nejsem si jistá, jak se tady chovat.“

„To je normální,“ ujistil mě. „Já se tak cítím i po všech těch letech.“

„Co si teď myslíte o slávě?“ Zeptala jsem se a odvrátila pozornost od sebe.

„Co?“ Zmateně se na mě otočil.

„No, říkal jste, že když jste vyrůstal, sláva byla těžká, ale jak to vnímáte teď? Určitě to má přinejmenším své výhody.“

„Nemyslím si to,“ odpověděl a potom se napil vína. „Pokud nepovažujete za výhodu, že nikdy neznáte ničí skutečné záměry. Jsem jedním z nejpopulárnějších mladých mužů v celém Londýně, a přesto jsem zoufale osamělý. Nevím, jestli dokážu jmenovat alespoň jednoho skutečného přítele.“

Bylo depresivní o tom přemýšlet. Nikdy jsem o tomto aspektu neuvažovala. Dokonce i dospělí, kteří se proslavili díky pěvecké nebo herecké kariéře, byli najednou normální lidé a za normálních okolností si dokázali najít přátele.

Edward tohle nikdy udělat nemohl. Vždycky byl slavný. Dokonce i jako kojenec.

„Lidé se ke mně hrnou, protože chtějí část mé slávy nebo mé peníze. Smutné je, že většinu času jim to dávám, protože bych byl úplně sám, kdybych nenechal lidi využívat mě ve svůj prospěch. Udělám téměř cokoliv, abych potlačil osamělost.“

„Páni,“ zamumlala jsem. „To je mi moc líto. To opravdu zní hrozně. Neumím si představit, že jsem stále obklopená lidmi, kteří nemají na srdci vaše nejlepší zájmy.“

Povzdechl si. „Je to přinejmenším těžké. Myslím, že proto jsem se o tebe tak zajímal.“

Nerozuměla jsem. „Proč přesně?“

„Protože komunikace s vámi byla poprvé, kdy jsem mluvil s někým, kdo neměl tušení, kdo jsem. To, co jste mi řekla, bylo zcela pravdivé, i když ne zřídka kruté.“

Zasmála jsem se. „Promiňte. Když jste mě pozval, mohla jsem být méně chladná. Nebylo to vámi. Myslím, že vypadáte, jako milý chlap a jsem si jistá, že vám ani nemusím říkat, jak jste hezký. Existuje několik důvodů, proč jsem cítila, že si musím držet odstup, a upřímně řečeno, vaše pověst playboye byl jeden z nich. Vážně, nechci randit. Od doby, co se stalo to s mým otcem, jsem nikomu nemohla věnovat plnou pozornost.“

Podíval se na mě a usmál se. „Co když to není plná pozornost, co po vás chci?“

„Hm, jak to myslíte?“ Zeptala jsem se.

„Myslím, že jsme tu oba dospělí. Můžeme si navzájem vypomoci. Co když nechci vaši plnou pozornost? Co když chci jen... jednu noc?“

Byla jsem šokovaná tím, jak neomalený byl a zároveň mě to zaujalo. Tento muž se vážně nestyděl, že? Chtěla jsem ho odmítnout, jen proto, že se na to zeptal, jen abych mu ukázala, že to nebylo snadné.

Na druhou stranu, proč bych to měla dělat znovu? Co by to dokázalo? Potřebovala jsem mu ukázat svou ctnost? Proč by mě mělo zajímat, co si o mně myslel? Bylo mi to jedno. Bylo to tak dlouho, co jsem se s někým pobavila.

Nemohla jsem randit – nechtěla jsem – ale čemu ublíží jedna noc? Byl by z toho dobrý příběh. Aférka na jednu noc s anglickým princem?

Usmála jsem se na něj. „Opravdu si myslíte, že byste zvládl jen jednu noc? Jednu noc a konec?“

„Skutečnou otázkou bude, zda vy zvládnete mě.“

To způsobilo, že mi po páteři projelo brnění.

„Takže po večeři... u mě?“ Zazubil se.

„Počkat, máte své bydlení? Jako mimo palác?“

„Samozřejmě, že ano! Nemyslela jste si, že tu pořád trčím, že ne? Ne, to bych nemohl. Mám penthouse v centru Londýna. Chtěla byste ho navštívit se mnou?“

Srdce mi tlouklo v hrudi, když jsem se snažila rozhodnout, jak odpovědět. Nechtěla jsem říct ano. Nechtěla jsem se vzdát své prvotní touhy po něm. Nechtěla jsem promarnit příležitost skutečně si tu jednu noc užít. Po tom všem, čím jsem si nedávno prošla, nezasloužila jsem si to?

Přikývla jsem.

„Perfektní.“ Usmál se, očividně spokojený sám se sebou.

Pěti chodové jídlo bylo nejdelší v mém životě. Ačkoliv jídlo bylo naprosto dekadentní a já byla dívka, která ráda jedla, nemohla jsem si nic z toho doopravdy vychutnat. Už to nebylo jídlo, po kterém jsem měla hlad – byl to Edward. Toužila jsem se vrátit k němu. Přesto jsem se cítila vinná, když jsem pomyslela na to, že na druhém konci stolu seděla královna.

Ach, no, nedokázala jsem ovládat své touhy. Už to bylo dlouho a Edward byl naprosto nádherný. Nemluvě o tom, jak jsem k jeho postoji přistupovala. Ano, byl trochu arogantní, ale také velmi vřelý. Celý večer se choval, jako okouzlující gentleman – přesně to, co byste od prince očekávali. Užívala jsem si být s ním, ale noc byla ještě mladá. I když moje touha po nezávazném klábosení se téměř rozplynula.

Když večeře skončila, docela rychle jsme se odplížili a Edward nás nechal svým řidičem odvézt do svého bytu.

Jízda autem tam byla trochu trapná, vůbec ne tak klidná a upovídaná, jako předtím. Byla jsem příliš nervózní, abych mohla mluvit. Bylo to tak dlouho, co jsem byla s mužem. Bála jsem se, že bych možná... nebyla dobrá.

Přemýšlela jsem, proč byl tak zticha Edward. Určitě to nebylo nervozitou. Musel to dělat s náhodnými ženami pořád. Velmi jsem pochybovala, že začal být nervózní, nebo že se trápil kvůli mé minulosti. Když jsme dorazili k jeho bytu, znervózněla jsem ještě víc.

Jedna věc byla nezapadat do paláce. Cítila jsem, jako bych tam nepatřila, ale alespoň jsem věděla, že tam musím být kvůli své práci. Úplně jiné bylo vstoupit do haly jeho střešního bytu, kam nás vpustil vrátný. Dokonce nám otevřel dveře výtahu, jako bychom potřebovali další osobu, která by zmáčkl tlačítko. To byla úroveň vrchnosti, pro kterou jsem nebyla stvořená. A začala jsem litovat svého rozhodnutí sem přijít, když jsme do penthouse dorazili.

Který byl naprosto úžasný, ohromující. Byl to přesný opak paláce a přesto neméně elegantní. Palác měl velmi klasické cítění. Penthouse naproti tomu byl zcela moderní. Z Edwardovy strany to byla zjevně vzpoura.

„Váš byt je krásný,“ řekla jsem tiše.

„Děkuji.“ Usmál se. „Ani zdaleka ale není tak krásný, jako ty.“