HY - 21. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 21 – Stella

Slzy mě štípou v očích, když jdu do kuchyně, abych si udělala další drink. Cítím, jak mě každý sleduje, jako bych byla nějaká atrakce. To je důvod, proč mě sem přivedli? Shlížet na mě z patra? Abych se cítila malá a nedůležitá? Připomenout mi, že jsem něco méně, že nejsem jedna z nich, a že nikdy nezapadnu?

Aniž bych zkontrolovala etiketu, vezmu lahev likéru a naleji si trochu jantarové tekutiny do svého červeného kelímku. Napiji se, polknu alkohol a nechám ho pálit celou cestu krkem, až se ztěžka usadí v mém žaludku. Krátce zavřu oči, ve snaze vypustit všechny okolo mě, předstírajíc, že jsem schoulená ve své posteli, a babička přes chodbu, plete.

„Špatný den?“ Mužský hlas prořízne těžkou mlhu. Zamrkám očima a otevřu je, a najdu nějakého muže, stát vedle mě, s pivem v ruce a úsměvem na tváři.

Na pár vteřin, na něj prostě zírám, překvapená, že ke mně někdo vůbec přišel, natož muž. Ohlédnu se přes rameno a vidím Eastona, zírat na mě, ale neudělá krok, aby zasáhl.

Nevím, jestli je to tím alkoholem, nebo jsem se prostě zbláznila, ale v tuhle chvíli, všechno, co chci, je ohnat se. Chci jim ublížit stejně, jako oni ublížili mě tím, že mě sem přivedli. Jako mi ublížili tím, že nic neřekli, když mě Carly ponižovala.

Pro jednou, chci něco udělat já jim.

„Příšerný den,“ odpovím konečně. Vzpomínajíc, jak se Carly dotkla Eastona, udělám to samé s cizincem. Přejedu mu rukou po hrudi a přinutím se promluvit. „Možná mi ho můžeš trochu zlepšit.“

Oči se mu rozsvítí a přes tvář se mu roztáhne triumfální úsměv. Ten muž nevypadá špatně, typický univerzitní sportovec, perfektními vlasy a megawattovým úsměvem, ale nemá na Eastona a Cama. Ta myšlenka mě jen víc naštve, bez ohledu na cokoliv, jsou v mé hlavě, proplétají se mi do každé myšlenky. Pohnu se trochu blíž, a chci tlačit na limity, jak jen můžu.

„Jsem si jistý, že můžu, zlatíčko.“ Vezme do dlaní mé tváře a já se nakrčím při tom pojmenování, ale dokážu udržet vážnou tvář. Nechám své ruce cestovat po jeho hrudi a nadechuji se jeho kolínské, zatímco se snažím skrýt znechucení z celé téhle situace, když se z ničeho nic, objeví Easton.

V jednu chvíli stojí ten muž přede mnou a v příští, je přišpendlený proti blízké zdi. Nedokážu pochopit smysl té scény přede mnou; všechno je tak rychlé. Když konečně vezmu rozum do hrsti, zjistím, že ho Easton jednou rukou drží za límec a druhou zatíná do pěsti, připravený toho muže praštit.

„Eastone, jen jsme mluvili,“ utnu ho, ve snaze zmírnit situaci, i když zatraceně dobře vím, že to bylo víc než to.

„Omlouvám se, chlape. Nevěděl jsem, že s tebou. Právě jsem přišel.“ Brání se muž a drží ruce nahoře, jako by chtěl říct, že je nevinný, a opravdu je. Celá tahle věc je na mě.

Easton pomalu spustí ruku a mě unikne ze rtů povzdech. Vyrazím k němu, když se na mě ušklíbne přes rameno, a ten výmluvný úsměv mi řekne vše, co potřebuji vědět. Hrozný pocit se mi shromáždí v žaludku chvíli předtím, než Easton natáhne pěst dozadu a praští ho do břicha.

„Nikdy se kurva nedotýkej toho, co je moje,“ zavrčí a pustí ho se strčením. Sleduji, jak se ten bezejmenný muž předkloní, drží se za břicho a pití, které má v ruce, spadne na podlahu a hnědá tekutina se rozstříkne všude.

„Zatraceně! Já nejsem tvoje!“ zasyčím, když spěchám z místnosti, abych mezi námi vytvořila co největší vzdálenost.

Rozhlédnu se a vidím otevřené dveře v chodbě. Přeběhnu chodbu a do těch dveří, které jak rychle zjistím, vedou do koupelny. Chci za sebou dveře zabouchnout, ale než zámek zacvakne, někdo tlačí dveře dovnitř a mě s nimi.

Chci zaječet na Eastona, když vzhlédnu a vidím, že to vůbec není on. Je to Carly.

„Kampak tak rychle?“ zeptá se a zatlačí mě tak prudce, že mě skoro srazí na zadek. Jakmile za sebou zamkne dveře, snažím se dát dohromady a srovnat se.

„Co chceš?“ odpovím na její otázku otázkou.

„Jen jsem chtěla vyjasnit věci mezi námi,“ odsekne a zkříží si ruce na hrudi.

„Co to má znamenat? Není co vyjasňovat.“

Nesnáším tebe. Ty nesnášíš mě. Konec.

„Poslouchej, já tady nejsem ta špatná. Opravdu, dělám ti laskavost, když ti to řeknu na rovinu. Nepatříš sem, a rozhodně nepatříš k Eastonovi a Cameronovi. Všichni to ví, a nejvíc ze všech, Easton a Cam. Jen chci říct, aby ses neklamala. Nejsi pro ně nic, jen levná šukačka, se kterou se trochu baví.“

„Nevíš, o co mezi námi jde.“ Snažím se bránit sebe a vztah s kluky, ale vím, že nemám na čem stavět. Vím, že má pravdu.

Někdo zaklepe na dveře, ale obě ten zvuk ignorujeme.

„Nemůžeš upřímně věřit, že jde o něco jiného, než že ti platí za to, že roztáhneš nohy? Jsi prvotřídní zlatokopka a ani v tom nejsi dobrá.“

„Otevři ty zatracený dveře!“ křičí Easton z chodby, až nadskočím.

„Jasně, vydrž,“ odpoví Carly, zatímco mi věnuje zlomyslný úsměv, až se otřesu. Otočí se a otevře dveře. Cam a Easton se objeví ve dveřích a oba vypadají, jako by měli přijít o rozum. „Stejně jsme tu skončily.“

„Je čas jít, Stello,“ zavrčí na mě Easton. Cam mi pokyne, abych šla k němu a mé nohy se pohnou samy od sebe.

Projdu kolem Carly a následuji kluky skrz dům a ven. Nikdo z nich se na mě celou dobu nepodívá. Když se dostaneme k autu, Cam otevře zadní dveře a postrčí mě dovnitř. Zavře za mnou a já sleduji, jak oba nasednou na přední sedadla.

„Co sis kurva myslela? Chceš, abychom zabili někoho dalšího? Nebo jsi nás prostě chtěla nasrat?“ zeptá se Easton skrz zatnuté zuby, když vyjedeme od domu bratrstva.

„Možná jsem chtěla, abyste viděli, jaké to je.“

„Jaké to je?“ zaburácí Eastonův hlas autem. „Já neskočil na nejbližší holku. To ty! A vypadala jsi dost zoufale, pokud se ptáš.“ Vím, že to říká, aby mi ublížil a nemine svůj cíl. Ta slova za sebou zanechávají šílené pálení a pocit na zvracení v mých vnitřnostech, který se šíří celým tělem.

„Posrala jsi to, Stello. Neměla jsi to dělat,“ promluví konečně Cameron a zklamání z jeho slov přímo odkapává. „Řekli jsme ti, že tohle byl test a ty jsi příšerně selhala.“

„Omlouvám se, že nezapadám do vašich standardů,“ vyštěknu, protože alkohol v mých žilách vůbec nepomáhá. Se zkříženýma rukama se ponořím do sedadla, jako malé dítě. „Hádám, že to zkusím udělat příště lépe.“

„Příště?“ nadává Easton. „Opravdu si myslíš, že po tomhle divadle někam vezmeme? Budeš mít štěstí, když ještě někdy opustíš ložnici.“

Odmítám se na něj podívat. Jsem naštvaná na sebe, na ně, na celou tuhle situaci. Nesnáším, že se takhle chovám, že byl kvůli mému chování, byl zraněn ten muž.

„Všechno, co jsem chtěla bylo, abyste cítili tu samou bolest, jako cítím já…“

„Tak to prostě je, Stello,“ otočí se Easton na sedadle, a já cítím na sobě jeho pohled, ale nedovolím si na něj pohlédnout. Místo toho, se soustředím na smítko prachu na okně. „Abys mi mohla zranit city, musel bych nejdřív nějaké mít. Takže příště mě neprovokuj, pamatuj si to.“

Přinutím se na něj podívat a nechám svůj pohled narazit do jeho, než zašeptám, „Nebudu.“

Mám dost toho, toužit po něčem víc, když není v co doufat.