HY - 17. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 17 – Stella

Napětí mezi mnou a Eastonem zmizelo a já se cítila blíž oběma mužům, blíž než jsem se kdy cítila. Mé city k nim bylo stále těžké vstřebat, a Eastonova zpověď, kterou mi onehdy přednesl, je ještě ztěžovala. Být s nimi je špatné, ale také je to naprosto správný pocit.

„Odejdi od nás znovu a sám tě zabiju…“ Ta slova mě pronásledují, jako nikdy nekončící noční můra. Udělal by to? Část mě věřila, že ano, když vím, jak šílený je, ale část mě zpochybňovala jeho schopnost nechat stranou své city ke mně. Vím, že mu na mě záleží. Vím, že naše pouto je hlubší, takže vím, že by pro něj nebylo snadné se mě vzdát, nebo umlčet své emoce. Chce, abych věřila, že mě nechce, ale znám ho lépe. Možná jsem naivní, ale ne hloupá.

S Eastonem ve škole, máme Cameron a já, celý dům sami pro sebe. Strávíme většinu rána v posteli mazlením, což je hezká změna. Mít dva muže, kteří se o vás starají, je to nejlepší z obou světů. Jeden je milý, sladký a naprosto stojí za omdlení, zatímco druhý vám rozproudí pulz. Easton je panovačný, majetnický a alfa jako blázen. Zatímco Cam dává, Easton bere, a já jsem prostě zaseknutá uprostřed jejich šíleného přetahování a přetlačování.

„O čem přemýšlíš?“ zeptá se Cam, když mi prsty přejíždí po kůži. Je skoro jedna a já nedokázala udělat dneska ani jednu věc. Je to hezké, ale cítím se provinile, protože já si tu užívám pěkný, klidný den, zatímco babička je stále v té zatracené nemocnici.

Zvažuji mu zalhat, ale vím, že pozná, když lžu. Mezi námi třemi je podivné spojení, a někdy si myslím, že mě znají lépe než já sama.

„Na babičku. Chybí mi,“ odpovím upřímně.

„Už je to pár dní, co jsi ji viděla naposledy, možná bys ji měla jít navštívit?“ Odtáhnu se, abych se mu podívala do tváře, jen abych se ujistila, že jsem ho slyšela správně.

„Nabídl jsi mi právě, že mohu odejít?“ Nemůžu zadržet rty od úsměvu.

„Věř mi nebo ne, já ti věřím. Věřím, když jsi mi řekla, že jsi jen odešla pomoct babičce. Já nejsem Easton. Jsem majetnický a ty jsi moje, ale nechci uhasit tvé světlo, nebo tě zlomit, Stello.“

A Easton ano? Chci se zeptat, ale neudělám to.

„Jsi si jistý, že se nenaštve, že mě necháš jít? Jste tým.“

Camova tvář zvážní a vezme mou tvář do dlaně, jeho dotek je tak něžný, že je skoro divné, chtít tuhle milost.

„Nepleť se v tom, co jsme dohromady. Děláme rozhodnutí jako tým a sdílíme tě naprosto a v každém směru. Na Eastonovu názoru záleží, ale nechat tě jít navštívit babičku, nikomu neublíží. Neřekla jsi nikomu nic, ani jsi nezpůsobila žádné skutečné problémy, takže si zasloužíš odměnu. Tohle je můj dárek pro tebe.“

Bez rozmýšlení, se k němu nakloním a přitisknu své rty proti jeho pevným a plným. Oči se mu rozsvítí a vypadá tím polibkem stejně tak šokovaný, jako já. Nikdy jsem ze své vůle někoho z nich nepolíbila, ale jak se mé city mění, moje touha po nich se prohlubuje. Nikdy jsem nepotřebovala jejich dotek, jejich slova, nebo být jimi vlastněna, ale nyní mám pocit, jako by něco ve mně umíralo, když by tady nebyli.

„Děkuji ti,“ zašeptám proti jeho rtům, když se odtáhnu.

„Nemáš zač, a teď běž, než si to rozmyslím a vezmu tě do postele a budu tě plenit, dokud nebudeme moct dýchat.“

Ta myšlenka mi způsobí husinu na kůži, ale vidět babičku, převáží mou, stále větší vlhkost. Prohrabu se krabicí oblečení, které mi Easton nechal od někoho donést. Řekl, že její jméno je Willow a že chodí s nimi do školy. Nemůžu si pomoct, ale uvažuji, jestli je to ta samá Willow, se kterou jsem se setkala v kavárně.

Zdůraznil, že to není jedna z jeho expřítelkyně, což byla samozřejmě moje první myšlenka. Všechno oblečení tam, je moc hezké a vypadá velmi draze, na což rozhodně nejsem zvyklá, ale nebudu lhát, že bych nebyla nadšená, ho nosit.

„Tenhle víkend tě vezmeme na nákupy, takže si můžeš vybrat vlastní oblečení,“ řekne Cameron z postele, když mě sleduje, jak se oblékám.

„Tohle je nejhezčí věc, co jsem kdy nosila, takže jsem naprosto v pohodě s tímhle,“ přiznám a ukážu na krabici. Cameronův úsměv trochu zmizí, skoro jako by byl pro mě smutný. Co nechápe je, jsem se nikdy skutečně nestarala o to, jestli mám peníze na oblečení, protože všechno, co jsem chtěla, bylo, aby babička byla v bezpečí a šťastná.

Vydám se pryč od něj a do haly. Udělám jen pár kroků, když přijde za mnou.

„Buď zpátky do osmi, a myslím to vážně. Nechci, abych musel jít ven a hledat tě, a ty rozhodně nechceš, aby tě musel najít Easton.“ Mrkne, ale ta myšlenka mě roztřese. 

„Chápu,“ odpovím a tíha v mé hrudi, se trochu zvedne. Cameron mi dává kousek volnosti a já ho nezklamu. Budu hodná.

S polibkem na čelo, mě nechá odejít, a já skoro vyběhnu z domu. Přejedu tu krátkou cestu do nemocnice autobusem a bunda mě udržuje v teple, když jdu od autobusu ke vchodu do nemocnice.

Stejně jako posledně, čekám u recepce na někoho, kdo mě přijde vyzvednout. Když mě pozdraví ten samý muž, jako minule, nemůžu si pomoct, ale zamračím se, ačkoliv on se usměje.

„Rád vás vidím, vaše babička si teď vede mnohem lépe,“ vysvětlí a moje nálada se ve vteřině rozjasní.

„Vážně?“ zeptám se, a skoro se bojím, že je to jen sarkastický kretén.

„Ano, následujte mě. Neustále se po vás ptá.“ Vede mě do uzavřeného křídla a já ho nedočkavě následuji. Zamíříme stejnou cestou, jako minule, ale když se dostaneme k pokoji, kde babička byla, pokračuje v chůzi.

„Přestěhovala se,“ vysvětlí mi, než můžu tu otázku vyslovit nahlas.

„Kam?“

„Do hezčího pokoje,“ je všechno, co mi nabídne jako odpověď. Srdce mi vynechá úder, Cameron dodržel slovo, musel něco udělat, aby ji přestěhovali.

Zatočíme za roh a projdeme dalšími dveřmi do jiného koridoru a okamžitě si všimnu rozdílu mezi chodbami. Na stěnách visí obrazy, a dokonce i dveře a podlahy, jsou hezčí. Vlastně to místo vypadá mnohem víc domácky.

„Přímo tady, tenhle,“ zastaví a otevře mi dveře, a jakmile strčím dovnitř hlavu, uvidím babičku. Sedí na houpacím křesle u okna a něco plete. Vzhlédne ke mně a celá tvář se jí rozsvítí. Okamžitě, mi připomene domov a to, jak věci bývaly a já si přeji, abych mohla vrátit čas zpátky a být tam ten den, místo abych hledala práci. 

„Stello, jsi tady.“ Široce se usměje.

Skoro k ní běžím a zkrátím tu vzdálenost mezi námi, třemi dlouhými kroky. Obejmu ji a zabořím jí tvář ke krku. I na tomto místě, se její vůně nezměnila. Stále voní jako šeřík, jako moje babička. Sklouzne pažemi kolem mě a poplácá mě jemně po zádech. Když se odtáhnu, prohlížím její obličej, jestli je tentokrát plně tady.

„Chyběla jsi mi, babi,“ řeknu jí z celého srdce.

„Není důvod, aby se ti stýskalo, jsem přímo tady,“ usměje se a všechen zármutek z minula, kdy jsem tu byla, je zapomenutý. Představa babičky, přivázané k posteli, je z mé mysli nadobro pryč. Odmítám na ní myslet v téhle situaci.

Strávíme příštích pár hodin prostým sezením spolu a užíváním si vzájemné společnosti. Trochu si povídáme, ale většinu času, ji prostě sleduji, jak plete. Vypadá to, že je to terapie pro nás obě. Jsem tak uvolněná a omámená, že si skoro nevšimnu bzučení telefonu v mé kapse.

Vytáhnu ho ven a přečtu si zprávu na displeji.

Katie: Nechceš se sejít na kafe a pokecat si?

Zírám na obrazovku dlouhou vteřinu, a zvažuji svou odpověď. Myšlenka na setkání s někým jiným než Eastonem, Camem, nebo dokonce i s babičkou, je lákavá. Neměla jsem přátele na povídání dlouhou dobu, a bůh ví, že by se někdo takový právě teď hodil.

Prsty se mi vznášejí nad tlačítky, když si představuji sama sebe, jak mačkám Ano. Camovi a Eastonovi, by to nevadilo, ne? Je to jen káva a už jsme se dostali přes ty problémy s důvěrou, že?

„Co tě užírá?“ zeptá se babička z ničeho nic, ani by vzhlédla od svého pletení.

„Ale nic, jen si o tebe dělám starosti. Omlouvám se, že jsem tě často nenavštívila.“

„Můžeš zůstat, zlatíčko, nemusíš dneska jít do školy, ne?“ Znovu je mi připomenuto, že je babička stále ztracená v minulosti, a nikdy nebudu schopná, se tam k ní dostat. Já jdu dopředu, ale ona je navždy zaseknutá v minulosti.

„Musím jít, ale vrátím se brzy. Slibuji.“ Babička se ani nezamračí, vlastně se usměje. Než ji obejmu, naťukám odpověď Katie a žádám ji, jestli se chce setkat v kavárně tady za rohem.

Obejmu babičku, strčím telefon zpátky do kapsy a jemně jí zamávám. Když vyjdu z nemocnice, uvědomím si, že je to poprvé za dlouhou dobu, co se necítím provinile, že nechávám babičku samotnou. Protože není sama. Je o ní teď postaráno, a to samo o sobě, je obrovská zátěž, zvednutá z mé hrudi. Nesnáším o tom přemýšlet takhle, protože by to neměla být zátěž, a ona není.

Je to prostě odpovědnost, která mě vždycky tíží. Potřeba udržet ji v bezpečí, obava, že se jí něco může stát, protože tam nejsem. Tenhle pocit je teď pryč a já vím, komu za to mám poděkovat. Když o nich přemýšlím, vím, že se musím ujistit, že vědí, kde jsem. Vytáhnu telefon, najdu Camovo číslo a pošlu mu zprávu, kde mu říkám, kam jdu a že stále budu doma v osm, jak jsem slíbila.

Vejdu do kavárny a stoupnu si do fronty u pultu. Ohromená obrovským menu, si nejsem jistá, co si objednat, takže si nakonec dám kávu se smetanou a cukrem. Prohledám peněženku, abych našla svých pohotovostních pět dolarů, strčených za mým průkazem. Obvykle se jich nedotknu, pokud to není opravdu nezbytné, ale poslední dobou, jsem stejně v neustálé nouzi, takže si myslím, že káva bude prostě fajn.

Když si sednu ke stolu blízko okna, vejde Katie. Mávne na mě a jde si vzít svoje pití u pultu, než si přijde sednout ke mně.

„Ahoj, holka, dělala jsem si o tebe starost,“ je první věc, která jí vyjde z pusy. Snažím se před ní zakrýt svůj zmatený výraz.

„Ahoj. Proč sis dělala starost?“ zeptám se, když se posadí naproti mně.

Pokrčí rameny. „Odešla jsi tak náhle tehdy večer a od té doby jsme o tobě neslyšely. Navíc, jsi odešla s Cameronem a Eastonem, a ti dva jsou známí potížisté.“

„Ach, vážně?“ předstírám, jako bych neměla tušení, o čem mluví. „Jak můžeš vidět, jsem v pořádku. Omlouvám se, že jsem tě znepokojila.“

„Stále jsi v tom motelu?“

„Ne… já jsem… uhm, teď někde jinde.“

Katie přikývne a stiskne rty, „Pokud to není s Cameronem a Eastonem, budu za tebe šťastná.“

Mix žárlivosti a vzteku, mi zavíří v žaludku. Žárlivost proto, že vím, že je Katie zná, a hádám, že to je ze strip klubu a vztek proto, jakým způsobem o nich mluví. V mé hlavě vím, že má pravdu, Cam a Easton jsou potížisti, obrovští potížisti. Ale přesto, že vím, že je prostě jen dobrá kamarádka a hlídá mě, nemůžu si pomoct a cítím se ohledně nich ochranitelská, což je směšné, když o tom přemýšlím.

„Takže, kde teď bydlíš?“ Zeptá se a z nějakého důvodu, mám pocit, jako by mě vyslýchala. Proč se tak stará, kde bydlím? Nebo jestli se poflakuji s Cameronem a Eastonem. Nic jí do toho není.

„Ach ne, ty jsi u nich.“ Hrůza naplní její rysy.

„Ano,“ přiznám, cítím se trapně, ačkoliv bych neměla. Nedlužím jí vysvětlení.

„Proč? Jak je vůbec znáš?“ Otevřu pusu na její otázku. Sakra, co jí mám říct? Viděla jsem je zabít někoho v uličce za kavárnou? Nějak si nemyslím, že by to fungovalo.

„Pracovala v kampusu,“ přeruší nás známý hlas a mě vystřelí hlava nahoru. Jazyk mi v puse ztěžkne, když vidím Camerona stát za mnou, s naštvaným výrazem, vepsaným v jeho krásné tváři. Právě teď, vypadá jako ďábel a jsem jen vteřinu od toho, že zmizím v pekle.

„Ach, ahoj Came,“ usměje se Katie a faleš vyzařuje ze všech jejích pórů těla. „Připojíš se k nám na kávu?“

„Ne, díky. My odcházíme, teď.“ Svá slova odsekává a já nechápu, proč je tak naštvaný. Řekla jsem mu, kam jsem šla. Připusťme, že jsem neřekla, s kým se setkám, ale nemyslím si, že na tom záleží, pokud nejsem s jiným mužem. „Pojď, Stello.“ Chytne mě za paži a vytáhne mě na nohy.

Zmatení se přemění na vztek a já se cítím, jako peskované, malé dítě. Skousnu si vnitřek tváře, abych se neohnala. Bez dalšího slova, mě táhne ven z kavárny a po chodníku.

Vítr mi foukne do vlasů a já zapřu nohy do betonu, ve snaze ho zpomalit. Nikdy jsem ho neviděla tak naštvaného. Jeho sevření se utáhne a já sebou cuknu, když mě pulzuje zápěstí, které drží.

„Nic jsem neudělala,“ zavrčím, jakmile konečně dojdeme k autu. Stále jsem v šoku, že ho vidím tak naštvaného. Nechápu, co jsem udělala a jsem unavená, být zticha.

„Právě teď, je nejlepší zkurvený čas na to, abys byla zticha.“ Jeho tón hlasu je děsivý, když mě pustí a otevře dveře. Obočí, které má obvykle uličnické, nebo veselé, je nakrčené planoucím vztekem.

Proč je tak naštvaný?

Chci ho odstrčit, chci ho prosit, aby mi řekl proč, ale bojím se, že když strčím hlavu na špalek, usekne mi ji.

„Dostaň se do auta, Stello, protože jestli tě tam budu muset strčit já, nebude to pro tebe dobrá zkušenost.“ Netrpělivost mu odkapává ze rtů a proti svému lepšímu úsudku, nastoupím do auta. Chci říct, kam bych zatraceně jinam šla? Jak bych mohla platit za babičku v nemocnici? Je to ztracená, naprosto ztracená situace, pro mě. Byla jsem zatracená už od samého začátku.

Celou cestu domů, svírá Cam volant až má bílé klouby, jeho dokonalá čelist je zatnutá tak silně, že můžu vidět, jak mu mizí kontrola. Přitulím se ke dveřím auta, vztek a strach mi pumpuje žilami neskutečnou rychlostí. Je to jako bych visela z útesu, jen za konečky prstů.

Jedem v tichu, dokud nezastaví u domu. Když vidím Eastonovo auto na příjezdové cestě, začnu si skutečně dělat obavy. Jestli je Cam takhle naštvaný, jak naštvaný bude Easton? V žaludku se mi vytvoří uzel a sevře se mi krk, takže nemůžu polknout.

„Jen mi řekni, proč jsi tak naštvaný,“ zašeptám, ale Cam prostě beze slova vystoupí z auta. Nadechnu se, než sama vylezu ven a následuji ho dovnitř. Jsem vyděšená z toho, co přijde, je to jako se dívat do tmavé vody a vědět, že žralok se skrývá pod hladinou, ale prostě nevíte kde.

Nikdo z nich mi nikdy fyzicky neublížil, ale začínám přemýšlet, jak dlouho tohle může trvat, než to udělají. Jakmile projdeme vchodovými dveřmi, Easton se objeví ve dveřích do obýváku.

„Co sis kurva myslela?“ zařve na mě a jeho hlas se rozléhá chodbou, až nadskočím.

„Jen jsem si byla dát kafe. Nechápu, proč jste oba tak naštvaní. Cam řekl, že můžu jít, pokud bych byla zpátky v osm. A je teprve půl osmé.“

„Já řekl, že se můžeš jít podívat na babičku!“ zakřičí Cam vedle mě a jeho tělo sebou cukne, nejspíš proto, že mě chce zabít.

„A to jsem udělala, ale pak mě Katie požádala, jestli se nepotkáme v kavárně a já si nemyslela, že by o něco šlo,“ postavím se za sebe. „Psala jsem ti…“

„Řekla jsi jí něco?“ utne mě Easton a přimhouří oči.

„Cože? Ne… nikdy bych nic neřekla. Bylo to jen kafe…“

„Říkal jsem ti, že nechat ji jít, byla chyba.“ Easton si projede rukou vlasy a vyloženě z něj bublá frustrace. Něco uvnitř mě se sepne a já udělám krok dozadu a na oba zavrtím hlavou.

„Nechat mě jít?“ zeptám se, když to konečně ztratím. Mám toho dost, nemůžu je nechat se mnou takhle zacházet ještě déle. „Nejsem věc, nebo vězeň, a nejsem ani s jedním z vás. Nechodím s vámi, lidi. Jsem prostě tady, žiji v tomhle hloupém domě se dvěma psychopaty, které jsem viděla někoho zabít. Jsem unavená z toho, aby se mnou bylo zacházeno jako se sračkou. Mám dost tohohle povýšeného mluvení se mnou,“ ječím, „jsem člověk a můžu navštívit babičku a jít na kávu s kamarádkou, když chci.“

Easton zamrká. Sleduji, jak se mu v očích objeví šok, než se přemění v čistý, oslepující vztek. Hrůza mi sevře vnitřnosti a vím, že jsem udělala chybu. Nepochybuji o tom, že na konci budu litovat toho, co jsem řekla.

Nadlidskou rychlostí zkrátí vzdálenost mezi námi. Sotva mám čas zalapat šokovaně po dechu, když mě chytí a přehodí si mě přes rameno. Jeho dotek je brutální, když jde do ložnice a hodí mě postel. Jednou se odrazím od matrace než se pozadu posunu k pelesti.

„Jestli mi chcete ublížit, prostě to už udělejte. Mám dost toho, být tu uvězněná. Mám dost toho, cítit se že zešílím.“ Slzy mě pálí v očích, ale zaženu je mrknutím pryč. Nedám mu to uspokojení z toho, že mě uvidí brečet.

„Myslíš si, že jsi tu uvězněná?“ Easton nakloní hlavu na stranu a já můžu vidět, jak mu to v hlavě přepne. Ten Easton, kterého znám, je pryč; tohle je jeho strana, kterou jsem nikdy předtím neviděla.