DF - 8. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Flint

„Jsi si jistý, že s tím Leonidas souhlasil?“ Zeptal se mě Gale už po páté.

Protočil jsem oči. „Ano, souhlasil. I když trochu neochotně, souhlasil ještě s jedním nákupem a pak už to bude. Nic víc.“

„Co by to dítě ještě mohlo potřebovat?“ Zeptal se Gale. „Do domu ti už přivezli víc balíčků, než bych dokázal spočítat.“

„Postýlku. Pořád jsme sháněli postýlku.“

Podíval se na mě, jako bych se zbláznil.

„Myslel bych, že to je první položka na seznamu,“ řekl.

Zavrtěl jsem hlavou. „Nemohl jsem si žádnou vybrat na internetu. Chci si je prohlédnout, než se rozhodnu, kterou chci.“

„Ale proboha. Jak moc se mohou lišit? Víš, i Broderick se přizpůsobil nakupování přes internet, a když to zvládne dva tisíce letý drak, řekl bych, že ty s tím nebudeš mít problém.“

Podíval jsem se na něj. „Rád nakupuji online., jenže taky rád chodím do obchodu.“ To byla částečně pravda. Opravdu jsem rád nakupoval online. Do obchodu jsem chodil nerad. Ale být den co den zavřený na venkovském sídle mi lezlo krkem.

Leo mi v tomto ohledu vůbec nevyhověl. Jistě, podnikali jsme krátké výlety na pláž, do obchodu s potravinami, párkrát do kina, ale nikdy jsme nebyli pryč moc dlouho. A pořád byl ve střehu, sledoval každý pohyb, který kdokoli kolem nás udělal. Připadal jsem si spíš jako na rande s bodyguardem než s přítelem.

„Myslíš si, že tahle nadměrná mikina někoho oklame?“ Zeptal se Gale a gestem ukázal na černou mikinu s kapucí, kterou jsem měl na sobě přes svoje velké břicho

„Jasně,“ řekl jsem. „Venku je čím dál větší zima a tahle věc je masivní.“

„Opatrně, mládě,“ řekl Broderick. „Dal jsem ti ji, protože mi byla malá.“

Podíval jsem se z Broderickovy objemné postavy na sebe. „Jak jsem řekl, je obrovská.“

Broderick se začal svlékat. Už jsem si zvykl, že se všichni kluci kolem mě svlékají. Kdybych neměl oči jen pro svého druha, užíval bych si výhledu.

„Ty s námi do města nejedeš?“ Zeptal jsem se ho.

„Ne. Poletím, pak se musím vrátit do města. Zítra nastupuju do nové práce.“

„Odcházíš,“ řekl jsem.

Mrkl na mě. „Neboj se, vrátím se za vajíčkem, až přijde. Máš na to ještě dva týdny, že jo?“

„Jo,“ třel jsem si břicho přes silnou látku. „I když, neprotestoval bych, kdyby chtěl přijít dřív.“

Vtom se Leo snesl z nadhledu a přistál kousek od místa, kde jsme čekali před autem. Jediným plynulým pohybem přistál a proměnil se zpět do své lidské podoby.

„Jaký byl let?“ Zeptal jsem se.

Jeho pohled byl nejdříve zamračený, ale pak změkl. Věděl jsem, že se na mě nemůže dlouho zlobit, a využil jsem toho ve svůj prospěch.

„Bylo to hezké. Můžeme jít?“

„Ano,“ řekl jsem. „Ale možná by ses měl obléknout.“

Otočil se k domu a já mu hodil tašku. „Ne, o to už je postaráno. Oblékni si to a pak nasedni do auta.“

Vyšplhal jsem se na sedadlo spolujezdce v mohutném SUV, kterým jsme jeli do města. Gale už k mému překvapení seděl na místě řidiče.

„Leo neřídí?“ Zeptal jsem se.

„To teda ne. Tohle je moje. Já řídím.“

„Jak myslíš.“

Gale si zhluboka povzdechl a pak se na mě podíval.

„Co?“ Zeptal jsem se.

„Ty jsi…“ Odmlčel se a pak pokračoval. „Jsi tu šťastný?“

„Ano,“ odpověděl jsem bez zaváhání. „Chci říct, nikdy v životě by mě nenapadlo, že budu mít k dispozici takovou extravaganci. Ale i kdybychom s Leem bydleli v travnaté chatrči, stejně bych byl šťastný. Miluju Lea a pouto, které mezi námi je, je naprosto nepopsatelné. Už si ani nepamatuji, jaké to bylo nemít ho ve svém životě, necítit ho ve své mysli. Když si pomyslím, že ještě před čtyřmi a půl měsíci jsem si myslel, že draci jsou fantazijní stvoření, ukázalo se, že vy všichni jste skuteční.“

Gale přikývl. „Dokážu si představit, že je to těžké, protože celý život jsi plánoval, že dospěješ, dostaneš práci a těšil se, až dosáhneš dalších životních milníků, povýšení nebo čehokoli jiného, a pak konečně odejdeš do důchodu. Slyšel jsem, že lidé se na důchod opravdu těší. Ale ne vždy jdeme stejnou cestou.“

„Jak to myslíš?“ Zeptal jsem se.

Pokrčil rameny. „Každých pár let, možná dokonce až deset let, se musíš přesunout do jiné oblasti, do jiné práce. Možná budeš muset opustit přátele a také rodinu. Lidé začnou být podezřívaví, když nezestárneš.“

„Aha,“ řekl jsem. Na nic z toho jsem skoro nepomyslel. „Rodiče mi zemřeli, když jsem byl teenager. Žádnou jinou rodinu nemám. Možná proto si mě sudičky vybraly pro Lea. Žádné vazby na lidský svět, které bych musel zpřetrhat. Opravdu mi připadá, jako by můj život začal v den, kdy jsem potkal Lea.“

„Dobře. To jsem rád. Jsem šťastný za vás dva.“ Usmál se, i když v tom byl náznak smutku.

„I ty si najdeš svého druha, Gale. Je tam venku.“

Gale přikývl. „Já vím. Jen mám strach kvůli sirénám. Přemýšlím, jestli se nezaměřují na naše druhy. A…“

Leo nastoupil na zadní sedadlo SUV.

„Tak jo, ať už máme tuhle cestu za sebou.“

Otočil jsem se a usmál se na něj. „Víš, budeme nakupovat pro naše dítě. Mohl by ses z toho aspoň těšit.“

Jeho výraz opět změkl, když se na mě podíval. „Těším, Flinte. Víš, že přípravy na naše dítě miluju. Ale to neubírá nic z nebezpečí, která na nás venku číhají.“

„Proboha, Leo. Jdeme do obchodu, kde se prodávají jen věci pro děti. Nemyslím si, že tam budou sirény.“

„No, dáme si pozor, aby tam nebyly nějaké hormonální těhulky. Nebo nevyspalé rodiče se zbrusu novými dětmi,“ ozval se Gale.

Uchechtl jsem se a představil si, jak se moji dva dračí ochránci přetahují s lidskými rodiči o poslední výprodejovou krabici plenek. „Prostě jeď,“ řekl jsem.

Nakupování postýlek trvalo mnohem déle a vyžadovalo mnohem více práce, než jsem si uvědomoval. Každá postýlka, na kterou jsem narazil, měla jiné možnosti a specifikace, takže jsem si nebyl jistý, která bude nejlepší. Navíc jsem celý život žil s omezeným rozpočtem, takže jsem chtěl získat tu nejlepší nabídku, což znamenalo, že jsem musel trochu hledat na internetu, abych se ujistil, že dostaneme dobrou cenu. Naštěstí v obchodě, kde jsme byli, nám cenu dorovnali.

Po dvou hodinách toho ale Gale a Leo měli dost. Leo měl ještě trochu trpělivosti, Gale už ne. Stál o několik metrů dál, ruce zkřížené a ve tváři zamračený výraz, který by vyděsil i Brodericka.

„Flinte, můžeš si prostě vybrat, zlatíčko? Obě mají vysoké hodnocení. Mají ty nejlepší recenze. Nikdy na nich nebylo nic reklamováno. Myslím, že je bezpečné vybrat si jen jednu.“

„Jen chci prohledat ještě pár míst, abychom zjistili, jestli nedostaneme lepší cenu.“

Leo mi vzal telefon z ruky a strčil si ho do zadní kapsy. „Ne, pořídíme si ji přímo tady. Hned teď. Zaplatíme prodejní cenu, kterou má tenhle obchod. Přísahám, že je to v pohodě. Nepotřebujeme na tomhle nákupu ušetřit pár dolarů, přísahám.“

Zakručelo mi v žaludku. Junior měl hlad. „Dobře,“ souhlasil jsem. „Vypadneme odsud a půjdeme na oběd.“

„Jestli chceš, můžeme cestou z města navštívit ještě pár obchodů. Můžeš si vybrat nějaké roztomilé oblečky.“

Povzdechl jsem si. „To zní jako zábava.“ Kdybych tak dlouho vydržel být vzhůru. Už teď jsem byl z našeho výletu do světa unavený. Zíral jsem na postýlku, kterou jsme pro našeho chlapečka vybrali. Byla to rozkládací postýlka z třešňového dřeva, která se podle všeho dala proměnit v ohrádku pro batole, pohovku a dvojitou postel. „Myslím, že nám to na pár let vystačí.“ Podíval jsem se na Lea. Objal mě kolem ramen.

„Jo, to bych řekl. Tak pojď. Pojďme se podívat ven, ano?“

Zaplatili jsme a domluvili se, že odjedeme SUV do zadní části obchodu, abychom ji naložili.

„Sejdeme se vepředu,“ řekl jsem. „Musím si odskočit.“

Bylo to teprve posedmé, co se mi od našeho vstupu do obchodu chtělo na záchod.

„Děláš si srandu?“ Gale řekl. „To je normální?“

Podíval jsem se na něj.

Zvedl ruce v gestu kapitulace. „Nevadí. Pokračuj.“

Leo vypadal, že by mohl protestovat. „Půjdu s tebou…“

Přerušil jsem ho a dupnul si. „Budu v pohodě. Já budu jenom támhle.“ Ukázal jsem na veřejné toalety. „A pak se sejdeme přímo před těmi dveřmi, přímo tam.“ Ukázal jsem na východ z obchodu. „Bude to v pořádku. Slibuju.“

„Ale myslím, že…“

„Ne, Leo. Za dva týdny nebo tak nějak, nebudu moct chodit sám na záchod, dalších osmnáct let, tak mi tuhle poslední cestu dopřej, ano?“

Chvíli čekal, možná zvažoval své možnosti. „Dobře, ale počkej uvnitř, dokud nás neuvidíš přijíždět, ano?“

„Dobře.“

Usmál se na mě a dal mi pusu, pak s Galeem vyšli z obchodu.

Šel jsem na toaletu a ulevil si. Když jsem vyšel, uslyšel jsem o několik uliček dál krásné hučení. Něco mě na něm přitahovalo. Než jsem si uvědomil, co dělám, začal jsem se k němu přibližovat. Pak jsem se otřásl. Na tohle jsem neměl čas. Musel jsem jít za Leem, setkat se s ním venku. Pak to bzučení začalo znovu. Ignoroval jsem ho. Vypustil jsem ho z hlavy. Bylo to chytlavé. Ale já jsem měl kam jít, co dělat. Udělal jsem dva kroky k východu. A to bylo to poslední, na co si vzpomínám.