DF - 5. kapitola

Překlad: Rebelka

Kor.: Evudar

Flint

Pomalu jsem se probouzel, jak mnou projela čirá blaženost a štěstí. Cítil jsem se úplnější, než kdykoli v životě. Také jsem ležel na té nejpohodlnější matraci, na jaké jsem kdy v životě byl.

Natáhl jsem se na vrchní polštář, prohnul záda a natáhl končetiny, kam až to šlo. Byl to nádherný pocit, tělo mě bolelo na všech správných místech. Být s Leem byl zdaleka nejlepší zážitek mého života, i když jsem ho prožíval skrz horečnatý opar, který mě včera zachvátil.

Kriste. Doufal jsem, že si ten muž nemyslí, že jsem šílenec. Pokud ano a včerejší noc byla jediná, kterou jsem s ním prožil, pak to asi stálo za to. Snad bych mohl dnešní ráno využít k záchraně našeho rande a přesvědčit ho, aby mi dal ještě jednu šanci chovat se normálně.

Slyšel jsem, jak se někde v bytě pohybuje. Doufám, že udělal kávu nebo něco podobného. Pro sebe jsem se zasmál. To by byla změna: on a udělat kafe mě.

„Co je tady tak legračního?“

Otočil jsem se doprava a setkal se s usměvavýma očima muže, který mi splnil všechny sny. V rukou držel dva hrnky s kávou.

Zazubil jsem se. „Doufal jsem, že uděláš kávu.“

Pokrčil jedním ramenem. „Napadlo mě, že by se ti hodila. I když možná jsem měl raději zvolit ledovou kávu?“ Zvedl jedno obočí a tázavě se na mě podíval.

Tváře mi hořely. „Cítím se úplně normálně. Teplota je normálních třicet šest celých osm stupňů.“

Podal mi jeden hrnek s kávou. „To rád slyším. Poslyš…“ Třel si zátylek a nechtěl se mi podívat do očí. „Musíme si promluvit.“

Sakra. A je to tady. Zklamání. Vstal jsem a nechal si prostěradlo omotané kolem dolní poloviny těla.

„O nic nejde,“ řekl jsem. „Můžu jít a zmizet ti z očí.“

Zablokoval dveře. „Ne, tak jsem to nemyslel. Klidně můžeš zůstat. Vlastně chci, abys zůstal. Jen si musíme o pár věcech promluvit. Jen mi věř a měj otevřenou mysl. Dobře? A taky bys po našem rozhovoru mohl potřebovat tuhle kávu. Možná si budeš myslet, že jsem trochu blázen.“

Zasmál jsem se. Nervózní z toho, co by mi mohl říct.

„Blázen? Proč bych si měl myslet…“

Bytem se rozlehlo zaklepání a od vchodových dveří se ozvalo bzučení interkomu.

„Leonidasi. To jsme my, otevři.“

Leonidas? Bylo to jeho celé jméno?

„Ach, Kriste. Tady.“ Leo mi podal druhý hrnek s kávou. Vzal jsem si ho, což znamenalo, že prostěradlo, které jsem držel kolem pasu, spadlo na zem. Podíval se na mě a pak se zazubil. V očích mu problesklo vzrušení.

Pak nás opět vyrušily hlasy.

„Leo, otevři ty zatracené dveře.“

„Kurva,“ řekl. „Zůstaň zde.“ Vyběhl z místnosti.

Měl bych zůstat na místě, jak mi řekl, ale věci byly až příliš divné. Proč bych si měl myslet, že je Leo blázen? Kdo tu sakra byl takhle brzy ráno?

Natáhl jsem si spodní prádlo a džíny. Neměl jsem tušení, kde skončila moje košile. Takže jsem šel bez ní. Vstoupil jsem do chodby, která vedla do obývacího pokoje.

Leo stiskl tlačítka na klávesnici u dveří, čímž deaktivoval poplašný systém, jak jsem předpokládal. Ustoupil stranou, aby ten, kdo byl venku, mohl vstoupit. Do bytu vcházel jeden nádherný muž za druhým. Ačkoli byl prostor obrovský, tihle muži s objemnými kostrami, zejména ten, který se nejvíc mračil, zabírali hodně místa.

Škoda, že jsem neposlechl, když mi Leo řekl, abych zůstal na místě.

„Co tady všichni děláte?“ Zeptal se Leo.

Dva z nich měli tolik slušnosti, že se zatvářili trochu rozpačitě. Strčili si ruce do předních kapes a šoupali nohama.

Ten vysoký, mohutný a rozmrzelý měl zkřížené ruce a permanentně zamračený obličej.

„To je tvůj druh?“ Zeptal se jeden z nich. Ten muž byl vysoký a svalnatý, oči mu fialově zářily a zíral na mě, jako bych byl vědecký experiment.

„Ano,“ řekl Leo. „Ale poslyš, ještě jsem neměl příležitost…“

Muž s fialovýma očima ho přerušil. „Cítili jsme posun v rovnováze.“

Cože? Co to vůbec znamená?

„To netušíme,“ řekl zamračený. „Armant o tom mluvil celé ráno. Já jsem necítil vůbec nic.“

Ten s pronikavýma modrýma očima pokrčil rameny. „Já taky nic necítil. Ale víš, jaký Armant je, když se něco stane.“

V hlavě se mi zatočila myšlenka. Co to sakra mělo vůbec znamenat? Byl jsem snad v nějakém, horečkou vyvolaném kómatu a tohle všechno se mi zdálo? Možná nic z toho nebylo skutečné.

„Leo? Mám prostě…“

„Ne. Ne,“ řekl a udělal krok ke mně. „Zůstaň tady. Pořád si musíme promluvit. Tihle chlapi…“ Pohlédl na všechny čtyři, „brzy odejdou.“

„Leonidasi, věděl jsi, že ve tvé oblasti došlo k řadě únosů?“ Zeptal se modrooký.

„Cože? Jakou to má zrovna teď souvislost? Můžeš prostě…“

Modrooký pokrčil rameny. „Jen jsem si myslel, že bys to měl vědět, z klubu Molpe, který je v okolí, se ztratili asi čtyři muži.“

„Kdo kurva pojmenoval klub po jedné ze Sirén? To bylo schválně?“ Zeptal se zamračený.

„Kluci, prosím vás, můžete nechat Flinta a mě…“ nedořekl Leo.

„Takže je to pravda. Tohle je tvůj druh,“ řekl Armant. „Jaký je? Jak jsi to věděl? Jsi si jistý? Měl už říji?

Říje? O čem to ten chlap sakra blábolil?

„Můžu ho vyšetřit?“ Zeptal se Armant.

Oči se mi rozšířily a udělal jsem krok za Lea. Nejsem si jistý, co měl tenhle týpek za lubem, ale nechtěl jsem ho k sobě pustit. Leo mě ochranitelsky držel a zavrčel na Armanta. „Nedotkneš se ho.“

Armant zvedl ruce na znamení kapitulace a o krok ustoupil. „Dobře, ale ustoupil jeho žár? Protože jestli ano, tak víš, co to znamená.“

„To bych taky rád věděl, co to znamená.“ Ozval jsem se za Leem. „Jde o včerejší noc? Jak ví o tom horku?“

„Kluci. Vážně,“ řekl Leo. „Nic jsem mu neřekl. Tak nějak jsme se včera ztratili v okamžiku.“

Mrzout se ušklíbl. „Trochu moc přemýšlíš svým ptákem.“

No, nemýlil se, pomyslel jsem si.

„Možná je to dobře,“ řekl modrooký. „Možná můžeme pomoct.“

„Opravdu si myslím, že tohle je soukromý rozhovor mezi Leonidasem a jeho druhem.“ Armant řekl.

„Může mi někdo, prosím, jednou provždy říct, o co tady sakra jde? Protože si začínám myslet, že jsem se sakra zbláznil. Podívej, Leo, nevím, do čeho jsi zabředl, a včera večer jsem se skvěle bavil – ale možná by bylo dobré, kdybych šel domů.“ Sebral jsem z pultu peněženku a klíče a začal couvat od pěti zastrašujících mužů stojících v obývacím pokoji. Udělal jsem krok vzad a pak ještě jeden. Sáhl jsem za sebe a nahmatal kliku. „Bylo to skvělé,“ řekl jsem. „Ale já…“

„Ne,“ řekl Leo. „Prosím, neodcházej. Slibuju, že ti všechno vysvětlím. Jen mi dej šanci. Opravdu potřebuju, abys teď zůstal.“ Vykročil ke mně jako člověk, který se blíží k divokému zvířeti.

„To je v pořádku. Vypadáš teď opravdu zaneprázdněně. Já už půjdu a uvidíme se, ano?“

„Jsme draci.“ Řekl ten, který celou dobu mlčel, s tmavýma, téměř černýma očima. „Leo je drak. Umí chrlit oheň. Ty jsi jeho druh. Asi bys měl zůstat, protože si myslíme, že čekáš jeho dítě.“

Všichni v místnosti se na toho muže dívali jako na blázna, což mě uklidnilo, protože on očividně blázen byl a já nebyl jediný, kdo si to myslel.

Armant poplácal tmavého po rameni. „Co to sakra je, Mereku? Nemyslíš, že bychom se k takovému tématu mohli chovat trochu jemněji?“

Merek na mě gestem ukázal. „Chystal se odejít. Já jsem mu v odchodu zabránil, jasný? Neviděl jsem nikoho jiného, kdo by měl nějaký chytrý nápad.“

Spustil jsem ruku z kliky a přistoupil k Leovi. Věděl jsem, že na Leovi je něco jiného. A nejen proto, že byl bohatý a sexy. Bylo v něm kouzlo. A pak tu bylo to horko, které jsem zažil předchozí noc. Nic takového jsem nikdy předtím necítil, a teď to bylo pryč. Bylo to proto, že jsme my dva strávili noc spolu? To jsem nevěděl. To, co Merek říkal, bylo šílené a nemožné. Ale při pohledu do Leových očí mě to zajímalo a zvědavá část mého já chtěla odpovědi.

„Leo,“ řekl jsem. „Je to, co říká, pravda?“

„Ano,“ řekl Leo. „A když mi dáš šanci, můžu to dokázat. Můžu tě vzít na venkovské sídlo a ukázat ti svého draka. Nás pět, my všichni jsme draci.“

Podíval jsem se mezi ně. Jo, tomu bych i věřil. „Dobře,“ řekl jsem. „Pojďme.“

„Začínám mít obavy o smysl tvého druha, Leo. Ten chlap se právě dobrovolně přihlásil na výlet na místo, kde nikdy nebyl, se čtyřmi muži, které nikdy předtím neviděl, a s chlapem, který tvrdí, že jsou všichni draci.“

„Nejsem idiot, mrzoute,“ řekl jsem. K mému překvapení mrzout ustoupil. Zřejmě mu stačí, když mu někdo odmlouvá. „Můžeš tady a teď udělat něco, čím bys dokázal, že to, co říkáš, je pravda?“

Modrooký bez varování vystřelil na Lea proud ledu z úst. Leo ledovému proudu odpověděl kruhem plamenů.

„Do prdele.“ Stál jsem s vytřeštěnýma očima a nehýbal se. Nemohlo to být skutečné. Nic z toho nemohlo být skutečné.

„Vy dva, co se tady bavíte s tím svým zatraceným ledem a ohněm, přivodíte tomu klukovi infarkt.“ Nevrlý tón mrzouta mě probral z omámení.

„Do prdele. Vy jste opravdu draci. Jsem mrtvý, že? Jako bych se musel přehřát, omdlít a uhodit se do hlavy. To je jediné vysvětlení.“

Leo přistoupil blíž a vzal mé ruce do svých. Položil si mou ruku na srdce.

„Cítíš to, Flinte. Jsme si souzeni. Jsme spříznění. Spojeni osudem. To se nestane jen tak někomu. A právě proto, že jsem drak, máme tohle spojení. Vím, že to cítíš.“

Srdce mi bušilo v hrudi a tělem se mi rozlévalo teplo. Jako můj osobní plamen, kvůli kterému stálo za to žít. Ano, rozhodně jsem to cítil.

Armant k nám přistoupil blíž a přerušil naši chvíli. „On také ponese tvé znamení druha. Mělo by se objevit poté, co jste se vy dva spolu vyspali.“ Sáhl mi na pásek u kalhot.

Leo ho naštěstí odstrčil.

„Co to kurva je, Armante?“

Armant zvedl ruce jako by se vzdával. „Tvůj znak by se měl objevit na jeho kyčelní kosti.“

Nebyl jsem si jistý, co si o tom mám myslet, ale stálo to za prověření. Jistě, když jsem si odhrnul pásek kalhot a podíval se na maso pokrývající kyčelní kost, objevil se na něm obraz plamene. Vypadalo to, jako bych si nechal udělat tetování, jenže to jsem neudělal a rozhodně tam včera nebylo.

Zvedl jsem pohled a zjistil, že na mě Leo zírá a ve tváři má výraz naprostého štěstí.

„Ahoj můj druhu.“