DB#2 - 3. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

Zjistit naprosto přesně, co chtěl Affonso Donati po své manželce, trvalo Emmě velice krátce. Rychle přišla na to, jak nejsnadněji toho muže uchlácholit, jak ho nejlépe rozptýlit či jak ho správně potěšit.

Občas se to ani nemuselo týkat sexu.

Stačil úsměv, když řekl její jméno dostatečným způsobem. Její plná pozornost, když mluvil. Její přítomnost po jeho boku, když ji předváděl ostatním.

Dokud Affonso věřil tomu, že mu Emmu zobala přímo z dlaně, chovala se rozmazleně a hezky, pak byl šťastným mužem, který by se proti ní pravděpodobně neobrátil. Alespoň tak to vypadalo.

Emma se také naučila, že když došlo na jejího novomanžela, to co se objevilo na povrchu, se velice odlišovalo od jeho záměrů skrývajících se pod jeho okouzlujícím úsměvem a vřelou rukou.

Jeho chladné oči to všechno řekly.

Affonso ji neustále sledoval. Emma před tím neměla úniku, bez ohledu na to, jak moc se snažila. V místnosti plné lidí to bylo ještě horší. Affonso jen zřídkakdy opouštěl místo po jejím boku, rukou se neustále dotýkal spodní části jejích zad, případně s ní měl propletené prsty rukou a držel ji tak u sebe.

Emma se pomalu snažila poznat svůj nový domov a New York. Ale i když vyšla z domu Donati, aby udělala byť ty nejjednodušší věci - jako třeba manikúra nebo trochu nakupování – stále na ni čekal její stráže. Na telefonu na ni svítilo Affonsovo číslo.

Buď dobrou dívkou, řekl by.

To bylo celé.

Její manžel měl celou řadu pravidel, u kterých očekával, že je bude Emma vždy dodržovat. Ráno nemohla spát déle než do devíti hodin. Nemohla sejít dolů, aby ho pozdravila nebo by byla viděna, aniž by měla řádně upravené vlasy a pečlivě nalíčenou tvář. Každý den schvaloval její oblečení a její hotovost byla omezena na kreditní karty, které byly pečlivě sledovány. Neměla dovoleno sama řídit ani nikam jet; měla řidiče, který všechny tyhle věci dělal. Affonso dával přednost tomu, aby v okamžiku, kdy promluvila, mluvila tiše, a když mluvil on, vždy mlčela a usmívala se.

Nikdy na ni nezvedl ruku. Před ostatními se k ní choval s úctou. Nikdy s ní nezacházel zjevně ošklivým způsobem a nemluvil špatně o jejím postavení jako své manželky.

Ta neustálá kontrola však Emmu dusila mnohem víc, než kdyby jí Affonso dal ruce kolem krku a sebral jí všechen život. Měla pocit, že bez jeho svolení nesměla ani mrknout.

Emma si živě vzpomínala na poprvé, kdy jí bylo ukázáno, jak obrovský vliv měl Affonso na její každodenní život. Krátce po svatbě odešla na nákup, těsně předtím, než měly být Michelle se Cynthií poslány zpátky do své internátní školy. Doufala, že by mohla změkčit postoje svých nových nevlastních dcer a pozvala na nákupy i je.

Dívky ve svém životě neměly žádné ženy, které by jim pomohly s určitými věcmi. Jejich babičky svým manželům hrály staré, drsné mafiánské manželky a byly tím až příliš zaneprázdněny, než aby věnovaly jakoukoli pozornost svým vnučkám. Michelle a Cynthia neměly nikoho, s kým by si mohly popovídat o chlapcích, oblečení, o tom, co se jim honilo hlavami nebo o tak nudných věcech, jako byly jejich oblíbené televizní pořady.

Každopádně ne žádné dospělé ženy.

Poté, co vzala dívky do jednoho ze svých oblíbených obchodů s oblečením, se Cynthia chtěla zastavit v obchodě s prádlem. Emma v tom neviděla žádný problém. Vzala tehdy čtrnáctiletou Michelle a šestnáctiletou Cynthiu do obchodu, aby si vybraly to, co potřebovaly. Sama Emma si tam taky vybrala pár kousků pro sebe.

V okamžiku, kdy se s dívkami vrátila domů, už na ně Affonso čekal. Očividně dostával informaci o každém nákupu, který pomocí své lesklé černé kreditní karty, provedla. Nebyl úplně naštvaný, ale ani to neschvaloval. Poté, co odsouhlasil, že si ani jedna z dívek nekoupila nic, co by neodpovídalo jejich věku, je poslal nahoru.

Affonso pak prošel Emminy nákupy. Jeden po druhém. A prošel je důkladně, až dokud nebyl spokojený.

Tohle byla pro Emmu nová úroveň ponižování. Spát s Affonsem byla jedna věc. Byla jeho manželkou a to nejlepší, co mohla udělat, bylo zatnout zuby a udělat cokoli, co po ní v ložnici chtěl, a pak pokračovat ve svém dni. Pokud to udělala, nechal ji na pokoji.

Ale promenádovat se před ním, jako by ji vlastnil, jen pro jeho pobavení a potěšení, bylo něco naprosto jiného než s ním mít sex. Díky tomu se cítila mnohem špinavější, než když sála jeho penis.

Nutilo ji to cítit se jako hračka.

Jeho hračka.

„Kde jsi byla?“ zeptal se Affonso.

Emma se s falešným úsměvem vrátila ze svých myšlenek zpět. „Tady s tebou.“

„Zírala jsi na hodiny, Emmo.“

„Kontrolovala jsem čas. Začínám být unavená.“

Affonsova dlaň se jemným dotykem opřela o její ploché bříško. Přitom zamumlal: „Pokud chceš, můžeš jít do postele.“

Kéž by jí jeho dotek nepřipadl tak těžký. Jako by všechna váha spočívala na jejím bříšku a připomínala jí tak povinnost a sliby, které dala, když se za něj provdala.

Dítě.

To bylo to, co Affonso chtěl.

Konkrétně chlapce.

S Emminou úzkostí a pocitem nevolnosti mělo těhotenství jen pramálo co do činění. Ona nebyla tím, kdo chtěl dnešní večeři a oznámení. Affonso se bez jejího souhlasu rozhodl předstoupit a říct své rodině a přátelům o nadcházejícím porodu.

Bylo až příliš brzy.

Emma si byla jistá.

Po tom, co se stalo naposledy...

Kousla se do vnitřní tváře, aby své myšlenky zastavila. Odmítla se k tomu znovu vracet. Tohle nebylo ani správné místo ani čas k tomu, aby brečela. Affonso emoce nenáviděl – a emocionální ženou pohrdal ještě víc. Nebylo by pro ni dobré nechat se jimi ovládnout na večírku, který měl být pro Affonso i pro ni šťastnou událostí.

„Máš únavu i v očích,“ zamumlal Affonso a natáhl se, aby ji dvěma prsty pohladil po tváři. „Vidím to na tobě. Běž do postele, ano?“

Emma udělala vše, co mohla, aby se před dotekem mužovy ruky nepřikrčila nebo se neodtáhla. Neměla ráda, když se jí dotýkal, jako by mu na ní záleželo, nebo dával najevo nějakou náklonnost. Nic z toho nebylo skutečné.

Affonsova laskavost šla jen tak daleko, dokud projevovala svou schopnost dobře se chovat a předvádět dobrou show.

Nebyla hloupá.

Oči sledovaly. Lidé se dívali na tu jejich tichou výměnu, která probíhala v popředí místnosti. Viděli, jak manžel zbožňoval svou čerstvě těhotnou a velice mladou manželku. Emmě se nějak podařilo na Affonsa znovu usmát.

Musela do toho dát všechno, co uměla.

„Myslím, že ano,“ řekla tiše.

„Všichni brzy zmizí. Dopřej mému dítěti trochu odpočinku, zlatíčko.“

Emma přikývla, ale jakmile se k Affonsovi otočila zády, nemohla se dostat z místnosti dostatečně rychle.

******

Ve velkém třípatrovém domě Donati byla Emminou oblíbenou místností její osobní průchozí šatna. Affonso měl svou vlastní, která byla na druhé straně. Mezi nimi byla jejich hlavní ložnice. Málokdy, pokud vůbec, vstoupil do jejího prostoru. Mramorové podlahy, bílé stěny, velká zrcadla a nábytek ze světlé kůže jí připomínaly její byt v Las Vegas, který v okamžiku, kdy se provdala za Affonsa, byla donucena opustit.

Mohla sedět na obrovské bílé kožené stoličce a bosýma nohama se dotýkat studeného mramoru, mít zavřené oči a předstírat, že v tom okamžiku byla někde úplně jinde. Když pak oči znovu otevřela a zadívala se do jasně osvětleného zrcadla, to jediné, co viděla, byl její vlastní odraz.

Nebyla tam žádná Emma Donati.

Žádná manželka mafiánského bosse.

Žádná koupená nevěsta.

Jen Emma.

Emmy.

Emma se sklonila, aby uvolnila sponu svých bot na klínku, která vedla kolem jejího kotníku. Po prokletí, které zažila před čtyřmi měsíci, krátce po svatbě, Affonso požadoval, aby jakmile znovu otěhotní, své boty na vysokých podpatcích odložila stranou. Naštěstí jí schválil alespoň boty na klínku.

Ve chvíli, kdy před očima začala vidět bílou mlhu, v uších slyšela neurčitý hluk, a s prvním nárazem bolesti přišla o dech, na nohou měla právě svůj oblíbený pár jehlových bot Dolce & Gabbana. Když dopadla na kuchyňskou podlahu, nejdříve na svých vlněných šatech ucítila vlhkost, potom ji ucítila i na stehnech a když tam sáhla konečky prstů, aby zjistila, odkud krev pocházela, měla je celé červené.

Na to, co následovalo poté, si Emma příliš nevzpomínala.

Přišla o dítě. Lékaři jí nedali jasné vysvětlení, proč těhotenství skončilo samo, nebo co by mohlo být špatně. Prostě jí jen řekli, že se to stává mnohem častěji, než by si většina lidí uvědomila, že první těhotenství skončí potratem. Díky tomu, že byla ve velice rané fázi, znamenalo to, že se uzdraví rychle a pravděpodobně bez problémů otěhotní znovu.

Emma byla vyděšená, že se to stane znovu.

Vzpomněla si, jak dva týdny po svatbě seděla na záchodě a zírala na test ve své ruce. V okénku se téměř okamžitě objevily dvě růžové čárky, což jen potvrdilo to, co už skoro týden tušila, než sebrala dost odvahy na to, aby si udělala těhotenský test. Zatímco v hlavě počítala, prsty se jí chvěly, protože v tom okamžiku věděla, že měla její perioda už týden zpoždění.

Neexistovala žádná možnost, jak by mohl být otcem Affonso.

Takže to před ním skryla.

O týden později si udělala další test a přinesla ho, aby ho svému manželovi u snídaně ukázala. Affonso byl nadšený, dokonce plný radosti. Následující týden se ji pokoušel neúnavně rozmazlovat, ale Emma v jeho akcích cítila ztracená a svůj vlastní zájem jen předstírala.

Když pak potratila, Affonso se na ni stěží podíval. Vysvětlovala mu, co jí říkali lékaři, že by měla udělat a jak dlouho by mohlo krvácení trvat, po celou dobu neřekl ani jediné slovo. To trvalo až do okamžiku, než si její manžel myslel, že se vrátila do normálního stavu a v noci přišel do jejich postele, aby požadoval a bral si, co chce.

Emma se toho sice účastnila, ale jen fyzicky.

Chtěla prostě jen, aby to skončilo.

Na rozdíl od svého prvního těhotenství se Emma snažila nebrat tohle další na vědomí. Dělala, co mohla, aby ho ignorovala. Vynaložila extra úsilí pro to, aby se nedotýkala svého bříška ani nepřemýšlela o malém životě, který uvnitř ní rostl. Pro člověka zvenčí by to možná mohlo vypadat chladně, ale Emma nevěděla, jak jinak s těhotenstvím zacházet.

Své první dítě chtěla, byla s ním spojena. Ačkoliv se na první pohled mohlo zdát, že nebylo ničím víc, než nevinným vedlejším produktem jediné noci a dopoledne. Ale bylo to s někým, díky komu se cítila naživu. S někým, kdo se o ni staral.

Calisto.

A pak o dítě přišla.

Nechtěla ztratit ani tohle. Ale pokud by se to stalo, pokud se v době, kdy by ho nečekala, znovu objevila bolest a krev, alespoň by pro své vlastní dobro nebyla tak emocionálně závislá na nenarozeném dítěti.

Nezabilo by ji to.

Alespoň… ne tak moc.

Dobře, v to Emma doufala.

Byl to chabý plán.

Cítila se k ničemu.

Emma v zrcadle našla svůj odraz a povzdechla si. Ze skleněné desky popadla odličovací tampony a začala si ze sebe stírat masku, která se stala součástí její ranní rutiny. Za korektorem, bází, tvářenkou a bronzerem skrývala svůj strach, všechnu úzkost, bezesné noci i smutek. Zakrývala tak to červené zarudnutí, které vznikalo z nedostatku spánku, tiché slzy zamaskovala díky zeleným a červeným tónům, které na správných místech dokonale míchala.

Díky stresu a nedostatku zájmu o jídlo se jí v obličeji zračil úbytek na váze.

Pomyslela si, že její jasně zelené duhovky jsou mnohem dutější než dřív. Vlasy neměla tolik vlnité jako dřív a kůži neměla tak jemnou, jako předtím.

Nebo možná prostě jen viděla pár věcí.

Něco, díky čemuž nebyla tak dokonalá.

Snažila se.

Přežít bylo dost dobré.

Nebo ne?

*********

Emma z postele královské velikost stáhla silnou přikrývku a začala si sundávat svůj hedvábný župan. V okamžiku, kdy ho pověsila vedle postele, se dveře ložnice otevřely s takovou silou, až pod ní narazily do zdi.

Emma se zajíkavě nadechla a na bosých nohou se otočila. Ocitla se tak tváří v tvář velice opilému a očividně rozzlobenému Calistu Donatimu. Zamířil přímo k ní, své sako odhodil stranou a přitom si uvolnil uzel na kravatě. Emma stála v klidu a celá zamrzlá, nejistá, co dělat.

Hlavní ložnice byla ve druhém patře domu. Náraz dveří do zdi pravděpodobně nikdo neslyšel, ale nechtěla riskovat, že bude přistižena ve své ložnici s nějakým mužem bez dozoru.

Zvláště ne s mužem, se kterým už třikrát šukala.

Calisto přistoupil k Emmě, až stáli na dotek špiček prstů u nohou, v jeho pohledu hořel takový žár, který by dokázal roztavit i zatracený ledovec. Cítila, jak z něj doslova vyzařoval hněv. Ruce měl podél boků, zaťaté v pěst, celé se mu chvěly. V tvrdé čelisti měl tik. Ten pohled jí připomněl, jak se jí líbil dotek jeho třídenního strniště na své citlivé kůži. V očích černých jako duše byla vidět jeho bolest, ať už to bylo kvůli čemukoli, zbytek těla se mu přitom chvěl čirým vztekem.

Znovu se nadechla.

Nepomohlo to.

Mezi nohama jí znovu narůstala bolest, úplně stejná jako před těmi měsíci, kdy ho sváděla, pozvala do své postele a celou noc včetně následujícího rána ho nechala šukat ji. Jakmile byla v Calistově blízkosti, nedokázala jasně myslet.

Poté, co se dostali do New Yorku, se na něj byla díky tomu, jak si držel odstup, nejdřív chvíli zlobila, ale naštvanost rychle zmizela. Aniž by to musel vyslovit nahlas, rozuměla jeho důvodům. Překročili hranici - velice tenkou hranici.

Nechtěl to udělat znovu.

„Ty,“ zavrčel.

Emma se pokusila ustoupit, ale místo toho narazila do postele. „Neměl bys tady být.“

„Proč jsi mi to neřekla?“

„Neřekla co?“

„Ty víš co,“ vyštěkl.

„Smrdíš jako whisky, Cale.“

„Trochu jsem pil.“

„Jsi opilý.“

„Hodně,“ souhlasil. „Existuje jediný způsob, jak můžu právě teď své sračky zvládnout, nemluvě o tom, jak tě vystavuje, jako bys mu patřila. Jsi jen jeho další hezkou věcičkou, Emmy. Vyvede tě ven, nechá tě zářit a pak tě zase uklidí. Doháníš mě ke zkurvenému šílenství.“

Ani na okamžik z ní nespustil oči.

Potom Calisto natáhl ruku a popadl ji. Zatáhl za její paži a odstrčil ji od postele tak, jako by se jí nechtěl dotýkat ani nic jiného. Samotná síla jeho prstů ji pálila do kůže tak silně, až zakňučela.

„Ubližuješ mi,“ řekla Emma a sevřela si ruku. Ignoroval to. „Přestaň, Cale.“

Calisto Emminu ruku okamžitě pustil, ustoupil o velký krok zpět a zvedl své ruce vysoko. Odstoupil od ní o další krok dál, v jeho rysech byla vidět bolest spojená s výčitkami. Emma si podivně přála, aby u ní byl blíž.

„Omlouvám se, Emmy. Nikdy bych ti neublížil. Nechtěl jsem -“

„Co se s tebou děje?“

„Proč jsi mi to neřekla?“ zeptal se, svými slovy se prakticky zajíkal.

„Neřekla co?“

„Dítě, o které jsi po svatbě přišla. To zatracený dítě, Emmo!“

Emmino srdce se bolestivě sevřelo, opatrným pohledem střelila k otevřeným dveřím.

„Mohl bys snížit hlas? Už to, že jsi tady, je samo o sobě dost špatné, ale nemusíš tu zasraně zároveň štěkat a požadovat odpovědi, Cale!“

„Bylo moje, že?“

„Calisto, ne.“

„Nebylo?“

Emma sevřela rty k sobě, chtěla skrýt zamračení a svou vlastní bolest. „Jak ses o potratu dozvěděl?“

„Cynthia.“

„Nechápu. Jak se o něčem takovém dozvěděla Affonsova dcera? Když se to stalo, nebyla doma.“

Calisto mávl rukou, jako by na tom nezáleželo. „Něco zaslechla. Dneska v noci mi to řekla. Na  zbytek jsem přišel sám. Nejsem blázen, Emmo. Umím počítat. Bylo moje. A ty jsi mi to neřekla.“

Emma si přála, aby ta tupá bolest, která jí bodala do plic a do srdce, zmizela. Nelíbilo se jí, jak jí Calistův zármutek trápil. Nechtěla to vidět. Její život ani rozhodnutí by díky tomu nebyly o nic snazší.

„Vrať se zpátky dolů. Sežeň si někoho, kdo tě odveze domů,“ řekla mu.

Calisto zavrtěl hlavou. „Ne. Odpovíš mi.“

„Pokud tě Affonso najde tady se mnou, zmlátí mě, až budu mít tělo plné podlitin.“

„Neuhodí tě.“

„Nechci zjistit, zda to někdy udělá,“ zasyčela. „Vypadni pryč!“

„Neudělá to,“ zopakoval Calisto a mírně přitom blábolil. V očích měl sklovitý pohled, a když na ni zíral, nevypadal, že se dokáže úplně soustředit. Emma si nevzpomínala, že by kdy Calista viděla opilého, a to ve Vegas alkohol několikrát pili. „Napoprvé udělal dost škody a ví, že já už mu podruhé nedovolím. Je zkurveným zbabělcem, ale neudělá to znovu. Vím to.“

Emma svraštila obočí. „O čem to mluvíš?“

„Řekni mi, že to dítě bylo moje.“

„V čem by byl rozdíl?“

Calisto si třel ruku svou neoholenou čelist. „Mohla jsi mi to říct.“

„Nebyl jsi kolem, abych ti řekla, že jsem těhotná,“ zašeptala Emma. To byla ta jediná věc, kterou mu mohla dát.

Byla to pravda.

„Nechal jsi mě, abych se o sebe starala sama. Držel ses dál. Znovu jsem musela lhát. Kde jsi byl ty, Cale?“ Emma se hlasitě a nenávistně zasmála. „Teď ti na tom záleží? Vypadni.“

„Máš pravdu.“ Calisto si jazykem navlhčil rty, otočil se na patě a popadl si sako, které v okamžiku, kdy sem přišel, odhodil. „Tu noc jsem to podělal, že? Myslel jsem, že pro tebe bude lepší, když se budu držet dál, jinak… “

„Pro tebe,“ řekla Emma. „Držel ses dál. Ne pro mě. Řekni to tak, jak to je, Calisto.“

„Jo, pro mě. Jsem sobecký bastard, Emmy. Nikdy jsem nepředstíral, že jsem něco jiného.“

„Co na tom záleží? Nezáleží, Cale. Co se stalo, stalo se. A teď je konec. Vypadni, prosím, z mé ložnice pryč. Nenuť mě znovu tě o to žádat.“

Naštěstí poslechl.

Emma sledovala, jak Calisto odcházel, v očích cítila bodání čerstvých slz, které chtěly spadnout dolů. Potlačila v sobě prosbu, aby zůstal, a mohla mu říct víc.

Jak jí chyběl.

Jak myslela na Vegas.

Jak si pamatovala…

U dveří se Calisto ohlédl přes rameno. „Omlouvám se, Emmy.“

„Ano?“

„Jo.“

Přála si, aby to něco změnilo.

Ale nezměnilo to nic.

Srdce se jí znovu roztříštilo a zlomilo. Zatraceně dobrou věcí bylo to, že se rychle naučila, jak si každé ráno svou masku znovu dokonale nasadit.

Zítřek nebude žádnou výjimkou.