TWWB - 30. kapitola

 Překlad: Lucianna

30 – Noah

S Carly, která je vzhůru a, pro tuhle chvíli, sama sebou, neztrácím čas, abych ji odtud zatraceně dostal, jakmile je to rozumné udělat. Tiskneme se k sobě a držíme hlavy dole, když scházíme ze schodů a jdeme přes parkoviště k mému autu, raději než k tomu, které použila.

Jedu přímo k sobě.

V době, kdy přijedeme, se Carly pohybuje pomalu. Moc toho neříká a ani se neptá na můj byt. Prostě zvedne svou tvář k mé, oči zjevně ztěžklé, a zeptá se, „Máš nějaký Tylenol? Ta hlava mě zabíjí.“

Vedu ji k posteli, odhrnu deky a čekám až se tam schoulí. Když je uložená, jdu pro sklenici vody a něco na její bolest hlavy. Vím, že stres z toho, co se právě stalo, doplněný přeměnami, je zodpovědný za její bolest. Evidentně je to běžná stížnost u lidí s více osobnostmi. Přecházení z jedné do druhé a vypořádávání se s „chybějícím časem“ mezi tím, způsobuje bolest hlavy.

Víčka jí už padají, když se vrátím. Vezme si pilulky a pak zvednu ruku. „Dej mi své čočky. Vyhodím je.“

Nechci, aby věděla, jak nedočkavě ji chci vidět, jako mou Carly, znovu se zelenýma očima. Viděl jsem Poppy a Simone jednou nebo dvakrát bez čoček, ale nebyly mojí ženou. Ne úplně. Ale tohle… tohle bude žena, kterou jsem si vzal, přímo pro její zelené oči.

Zamračí se. „Nosím čočky?“

„Někdy.“

„Ale to neuvidím.“

„Máš nějaké v kabelce.

„Ach,“ odpoví, její hlas je slabý a jemný, jak se právě teď jeví.

Poslušně vytáhne tenké čočky z očí a podá mi je. Sevřu kolem nich prsty a přeji si, aby zbavit se celého toho zmatku a její potřeby pro Poppy a Simone, bylo stejně snadné.

„Paruku taky. Chci, abys měla pohodlí.“

Strhne si ji z hlavy a podá mi ji bez otázek. Jediná věc, která zbývá z těch dvou žen, jsou světle hnědé vlasy. Nevím, jestli si je obarví zpátky, nebo nechá vyblednout. Upřímně, nemám tušení, co očekávat v nadcházejících měsících. Od Carly, od Poppy a Simone, od života. Všechno, co vím je, že mám svou ženu zpátky a spolu dokážeme cokoliv, projdeme spolu čímkoliv.

Když se položí zpátky, pohled má soustředěný na mě. Začne se jí třást brada. „Já vím, že jsi mě viděl, a pro mě, právě jsem tě viděla doma, ale v mém srdci,“ říká hlasem plným emocí, „chyběl jsi mi.“

Dřepnu si vedle postele, s tváří jen pár centimetrů od její. „Nemusím ti chybět. Nikam neodejdu. Neodešel jsem a nemám to v plánu. Nikdy.“

Políbím ji něžně na rty, a podívám se do jejích velkých, oduševnělých očí ještě jednou, než se zvednu. „Trochu si odpočiň. Budeš se cítit líp, až se probudíš.“

„A budeš tady?“

„Nikam neodejdu.“

Její úsměv je váhavý, jako by věděla, že je tu tisíc věcí mimo mou kontrolu, ale i tak mi chce věřit. Právě nyní, to stačí. Bude muset.

„Noahu?“

„Jo, zlato?“

„M-můžeš zůstat se mnou, dokud neusnu? Jen potřebuji cítit tvé paže kolem sebe. J-já tě potřebuji.“

Bože, neuvědomoval jsem si, jak moc jsem tohle potřeboval slyšet. Stalo se toho tak moc, nebyl jsem si jistý, jestli někdy budu znova ten, koho by potřebovala. Co by jí mohlo pomoct a uklidnit. Co by jí mohlo dát pocit bezpečí a lásky. Když utekla a stala se někým jiným, bolelo to. Přestal jsem si lhát před dlouhou dobou. Bolelo to zatraceně moc. Ale chápal jsem, že to nebylo záměrné. Není to jako, že by si vybrala mě opustit, opustit náš život a náš domov, ale i tak…

Tyhle otázky a starosti si sebou nosím už celé měsíce a přemýšlím, jak by se věci měly, jak by se cítila, kdyby to někdy dokázala ze svého dobrovolného oproštění od bolesti svého života. Možná že je tohle dobré znamení.

Zatraceně jistě v to doufám.

Beze slova, zahodím paruku a čočky do kouta a přejdu k posteli. Odtáhnu deky a ona se pohne směrem k prostředku postele. Vlezu dovnitř a přitáhnu si ji do náruče.

Přehodí mi paži přes břicho, jako to dělala od té doby, co jsme se spolu sestěhovali, a její teplo se vsákne do chladných míst mé duše, do míst, o kterých jsem si nebyl jistý, že bychom mohli znovu najít.

Uhladím jí vlasy a přitulím si její hlavu k hrudi, a nasávám její vůni. To je věc, která se nikdy nezměnila. Stále voní jako moje žena, bez ohledu na jméno, které používá, nebo jaké oblečení má na sobě.

Cítím jedinou vlhkou slzu, jak mi sklouzne po tváři, když položím svou ruku na její a čekám až usne.

*****

Skoro o dvě hodiny později, se ozve zaklepání na dveře. Je to Gregory. Vypadá… popuzeně, když vejde dovnitř.

„Chlape, co to k čertu?“ zeptá se a projede si prsty skrz vlasy.

„Nesnáším ti tohle dělat, ale nejdřív vyslechni, co ti musím říct. Dobře?“

Nahlas vydechne. „Dobře, ale nejdřív mi něco nalij.“

Naliji nám oběma, dva prsty Jacka a kývnu na Gregoryho hlavou, aby šel za mnou do kuchyně. Zarazí se, když mine dveře ložnice. Ukáže tam palcem s otevřenou pusou a řekne, „Je to…“

Přidržím si prst u rtů a kývnu.

Přejde do kuchyně a opře se o linku, přímo naproti mně, obočí zvednuté v tiché otázce.

„Je to dlouhý příběh, ale dám ti všechny detaily. Máš mé slovo, že když se to, jakkoliv posere, odpřisáhnu, že jsi nic nevěděl.“

„Nevěděl co?“

„Zjevně, jsem našel Carly.“

„Zjevně. Jako jsi taky zjevně, našel Cartera Finche.“

„To jsem nebyl já. To byla Carly.“

„Jak dlouho jsi věděl, kam utekla?“

„Zjistil jsem to měsíc potom co odešla.“

„Jak? Hledala ji hromada lidí.“

„Stále jsem pátral po Finchovi.“

„Byl jsi stažený z případu.“

Vrhnu na něj zničující pohled. „A ty sis myslel, že to budu opravdu ctít?“

Pokrčí rameny. „Přemýšlel jsem, proč jsi to vzdal. To nevypadalo jako ty.“

„Nevzdal. Nikdy jsem to s ní nevzdal. Nebo s ním. Nikdy.“

„Takže,“ začne Gregory, vrtí hlavou a mračí se, jako by se snažil dát ty kousky dohromady. „Kde jsi našel Carly? A proč jsi to nikomu neřekl?“

„FBI mě poslala na nucenou měsíční dovolenou a pak mi nařídili navštěvovat terapeuta, než mě pustili zpátky do terénu. Vídal jsem chlapa v Marylandu a pak, když jsem měl stopu na Carly, nechal jsem si doporučit někoho tady v Chicagu. Mluvil jsem s ním o Carly a o tom, co se s ní děje. On byl ten, kdo mi poradil, abych to přečkal a dal jí čas.“

„Přečkat co?“

Zhluboka se nadechnu. „Když Savannah… umřela, Carly se nezotavila tak, jak jsme si mysleli. Chci říct, věděl jsem, že je zraněná. Oba jsme byli. Ale neuvědomil jsem si, jak ji Finch… poničil. Její osobnost se rozdělila a ona se dostala do stavu amnézie. Naprosto opustila Carly Williamsonovou. Vzala na sebe dvě nové identity. Přestěhovala se sem a začala žít život, o kterém si myslela, že v něm je její minulost. Neměla tušení, co se děje.“

„Do prde…“ řekne Gregory, ale já ho umlčím rukou, kterou mu připlácnu na pusu.

„Nechci ji vzbudit,“ řeknu mu stejně tichým a vyrovnaným hlasem, jakým jsem mluvil.

„Promiň. Pokračuj.“

Usrkne si Jacka. Já spolknu svého, než pokračuji, a utřu si ústa hřbetem ruky. „Prostě se nemohla vyrovnat s tím, co viděla, čím si prošla. Co udělal jejímu dítěti.“ Dusí mě jen pomyšlení na to. Odkašlu si. „Každopádně, sledoval jsem falešné jméno, o kterém bylo známo, že ho Carter Finch používá. Na něj se nic neobjevilo, ale dovedlo mě to ke Carly. Nejdřív jsem si myslel, že ji možná on, našel taky, takže jsem na ni jen dohlížel. Ale jen do nedávna, než jsem si uvědomil, že jedna z jejich osobností dělá něco tajného sama, ve snaze ho vystopovat.“

„Každopádně, nechal jsem se převelet do téhle kanceláře, jak víš. Nejdřív jsem to nevěděl, ale ty dva sráčové, co jsme je hledali, ti, co byli podezřelí ze znásilnění a zabití té dívky v Michiganu… no, tady začínají být věci trochu ošemetné.“

Narovnám se od linky a podívám se svému parťákovi přímo do očí. „Chlape, jsi můj bratr. Já to vím. Proto právě tady přestanu, pokud nechceš vědět víc. Nežádal bych tě, abys kvůli mně lhal. Nebo kvůli Carly. Nikdy bych nechtěl, aby schytal kulku, která by byla pro mě.“

Gregory se také narovná. „Nech mě právě tady, tě zastavit,“ řekne s jednou dlaní zvednutou ke mně. „Jste dobří lidé. Ty i Carly. To, co se vám dvěma stalo…“ Zavrtí hlavou. „Jsme rodina a ty víš, že nenecháváme zločince, zahrávat si s rodinou. Řekni mi zbytek. Budu ti krýt záda. Myslel jsem, že to víš, ale…“

Pokrčí rameny a já se usměji.

„Myslel jsem si, že to řekneš, ale chtěl jsem, abys měl na výběr.“

„Považuj to tedy za to, že jsem si vybral možnost pro.“

„Dobře, takže Carly provozovala dark web, za blogem. Je to nastavené tak, aby to nalákalo lidi, jako je Finch, lidi, jako ti, které se celý život snažíme hledat. Nastavila to tak, aby to vypadalo, že jim poskytne to, co chtějí – všechno od zajatců, přes BDSM až po… jednorázové šlapky – a když se setkali, čekalo je zatraceně pekelné překvapení. Vedla ještě druhou operaci, která prodávala… no, vraždy. Zabíjení. Nastražila to na ty násilníky a vrahy tak, aby se stali oběťmi pro nějaké další šílené bastardy, kteří chtějí jen zabít.“

Gregoryho čelist postupně ochabovala, jak jsem mluvil, a teď na mě prostě jen zírá. „Svatá matko Boží.“

„Přesně. Nehledala jen Finche, zatímco čekala, až se chytne na návnadu; uklidila spoustu chlapů, které nemůžeme dostat, kvůli postupům.“

„A zákonu,“ dodá.

Bodnutí viny prořízne mé vnitřnosti. „Jo. Tady je to místo, kde se věci stávají ošemetné.“

Hlas mého parťáka je suchý, stejně jako jeho výraz. „Ošemetné. Jo, to je jeden ze způsobů, jak to brát.“

„Podívej, člověče, jsem naprosto ochotný vyjít vstříc. Myslím, že bude i Carly, ale nemůžu ji tímhle protáhnout právě teď. Ona je… křehká. Nemůžu riskovat, co by jí ta nadcházející bouře, mohla udělat. Musím mluvit s doktorem Canem, získat nějaké profesionální rady, najít nejlepší cestu, jak pokračovat.“

„I kdyby se o to pokusili, víš, že nikdy nedokážou dostat odsouzení. Je psychicky nemocná, člověče. Není možné, aby kvůli tomu šla ke dnu.“

„Já si to taky nemyslím, ale to není moje jediná obava. Právě jsem ji získal zpátky. Nemůžu si dovolit čekat, co se stane, kdyby byla zatčená a prošla procesem. Musím na to jít správně, ale ještě nevím, co to je.“

„Chápu, chápu.“ Gregory se dívá někam za mě, pohled soustředěný na skříňku za mou hlavou, ale nevidí ji. Tře si bradu prsty jedné ruky, což je gesto, o kterém vím, že znamená, že je hluboce zamyšlený. „Udělejme tohle. Ty se spoj s doktorem, abys viděl, co ti řekne. Já půjdu do nemocnice a pak to sepíšu jako něco, na co jsme narazili, když jsme pracovali na případu Jeffries/Callum. Zjevně tu je souvislost. Jen jsme nebyli tak chytří, abychom ji našli.“

„Říkal jsem ti, že moje žena je ve své práci dobrá.“

„Díky Bohu, že pracuje pro nás, a ne pro druhou stranu. Tedy, většinou.“

Oba se zasmějeme.

„Jen to pozdrž. Dej mi den nebo dva a pak přijdu. Udělám to správně. Je to v pohodě?“

Gregory pomalu přikývne. „To můžu udělat, brácho. To můžu udělat.“

Natáhnu ruku a on mi do ní plácne. Přitáhnu ho do chlapského objetí, poplácám ho po zádech, než ho pustím. Věděl jsem, že to takhle vezme. James Gregory je dobrý člověk.

„Dej mi vědět, jak to jde. Budeme v kontaktu.“

„Ty taky,“ řekne, otočí se zpátky k obýváku a dveřím za ním. „Pozdravuj ode mě Carly, až se vzbudí.“

„Určitě, chlape.“

Vyprovodím ho ke dveřím a držím je otevřené, když odchází.

„To se nějak vyřeší. Udržuj si nadhled. Buď trpělivý. Udělají to správně, pro vás oba. Cítím to.“

„To zatraceně doufám.“

Přikývne. Já přikývnu. Otočí se, odejde. Já zavřu dveře a opřu se o ně.

Nyní přichází ta těžší část.

Ta poté.