CP - 4. kapitola

Překlad: Lenny
Kor.: Lucianna

Dylan

Minulost…

Jemný vánek mi hladí tváře, když můj pohled zamíří k malé postavě sedící pod obrovským stromem sekvoje.

Jace Covington.

Všechny ostatní děti si během přestávky hrají, ale jako obvykle se on drží stranou.

Domnívám se, že jeho uzavřenost je následkem toho, že je nový, byl přeložen do mé školy nedávno, těsně před koncem páté třídy. Je tu však již více než dva měsíce a nenašel si žádné přátele.

Ne že bych ho soudila. Celý život žiji v Royal Manor a stále jsem se nepřizpůsobila. Nejsem si jistá, jestli to někdy nastane.

Moje terapeutka otci řekla, že jsem samotářka, protože jsem tak brzy přišla o matku. Podle ní ztráta někoho tak důležitého mi neulehčuje spojit se s ostatními.

Mýlí se však. Vycházím s lidmi v pohodě.

Dokud se nedostanou příliš blízko.

Čím méně něco k někomu cítíš ... tím méně by ti jeho hrozící nepřítomnost ublížila.

Cítím se nesvá, udělám pár kroků jeho směrem, ale zastavím se.

Nejsem si jistá, jestli jít tam, by bylo dobré. Zdá se, že dává přednost samotě, což je něco, s čím se dokážu ztotožnit.

Srdce se mi svírá. Vypadá tak smutně. Tak osamělý na hřišti plném dětí.

Nech ho být.

Ale nemůžu.

Na Jaceovi Covingtonovi je něco nebezpečně tajemného.

Jeho hrany jsou ostré jako rozbité sklo ... odrazujíc každého, kdo se chce dostat moc blízko.

A zatímco by většina lidí ze strachu že se pořežou, odešla ... Já chci spojit své rozbité kousky s jeho.

Zjistit, jaké spojenectví by mohly vytvořit naše podivné, roztřepené kousky.

Se vztyčenou hlavou, pochoduji k němu. Jace to ještě neví, ale je to můj nový nejlepší přítel.

Můj jediný přítel.

"Ahoj."

Když mi neodpovídá na pozdrav, překřížím si ruce na hrudi.

"Jsem Dylan."

Ticho.

Stojím tady, odvážila jsem se vyjít ven ze své komfortní zóny a on mě ignoruje.

Naštvaná, podupávám nohou. "Jsi nezdvořák."

Nic.

S rukama na bocích, zírám na něj. "Tak to zkusíme znovu. Ahoj, jmenuji se-"

"Znám tvé jméno."

Temné, zachmuřené oči kouknou na mě, a přestože se jeho rty mračí, je tu náznak úsměvu, který hrozí, že prorazí na povrch. A Bůh mi pomoz, pokud ano, protože se mi začínají třást kolena.

Přes tvář mu přelítne obezřetnost. "Co chceš, Dylan?"

Zamrkám, nejistá, jak odpovědět. "Nic." Ukážu na místo na zemi vedle něj. "Můžu si přisednout?"

"Ne." Jeho zamračený výraz se prohloubí. "Odejdi."

Tvrdě polknu. Tohle je evidentně chyba.

Otočím se na patě a hodlám se vrátit na své odlehlé místo blízko plotu.

"Počkej," zavolá, když jsem pár kroků od něj. "Změnil jsem názor."

Změnil názor?

Otočím se k němu. "Smůla. Možná už nechci sedět s takovým mizerou jako jsi ty.“

A pak se to stane.

Jeho plné rty se rozevřou do velkého úsměvu a odhalí tak hluboké důlky.

Mé srdce začne sprintovat a rachotit kolem mého hrudního koše jako divoké zvíře.

Jak může někdo tak nádherný, být tak krutý? Je to úplný paradox.

"Kolik ti je, šest? Kdo dnes říká mizera?“

Sednu si vedle něj. Nedovolím svému novému nejlepšímu příteli, aby mě šikanoval. "Já." Namířím pohled na tu chutnou věc, kterou si vybírá ze své otevřené krabičky na oběd. "Co je to?"

Jako bych luskla prstem, jeho nádherný úsměv zmizí a jeho výraz se vrátí zpátky.

Byli jsme přátelé jen pár sekund a už jsem to pokazila.

"Nemusíš mi to říkat."

"Kachori."

Jeho hlas je tak tichý, že ho téměř neslyším.

"Co je to?"

Pokrčí rameny. "Jídlo, které moje matka dělávala."

Jeho použití minulého času by mělo znít divně, ale je to přesný opak. Je to děsivě povědomé. Nechci však předpokládat to nejhorší, aniž bych to věděla jistě.

"Proč to už nedělá?"

Moje otázka mezi námi přetrvává jako odporný smrad a okamžitě zalituji, že jsem se zeptala.

Až moc dobře vím, jak otravné je, když se lidé ptají na mou matku. Jak bolestivé je vysvětlovat, že už žádnou nemám ... protože je nadobro pryč.

Jako strhnutý strup, který se nikdy nezahojí.

"Omlouvám se," zašeptám a zavrtím hlavou. Omlouvat se je zbytečné. Nepřivede to lidi zpátky. "Omlouvám se za omluvu. Moje máma – zemřela, když mi bylo osm.“

Jeho oči přetnou mé. "Je to snazší?"

Hrdlo se mi uzavře a zamrzne mi dech. Je to tak upřímná otázka a já nevím, jak odpovědět, aniž by se cítil ještě hůř.

Možná bych mu měla říct totéž, co mi řekl můj otec. Že moje máma je anděl v nebi a vždy budu cítit její přítomnost.

Ale to by byla lež. Necítím ji.

Už nikdy nebudu ... protože se nikdy nevrátí.

"Ne."

Přikývne, pak, než ho zastavím, položí kachori na trávu a nohou ho zašlápne.

"Nechápu, jak to, že tu jednoho dne byla a další den byla pryč." Zadupe drobky do země. "Proč nám Bůh dává lidi abychom je milovali a pak je vezme pryč?"

Přála bych si vědět odpověď, ale nevím. Takže dělám jedinou věc, která mě napadne. Šlapu s ním po drobcích. Jeho bolest je moje bolest. A i když to nedokážu vylepšit, můžu mu dát vědět, že není sám.

Má přítele ... ať se mu to líbí nebo ne.

"Můj táta ... v noci pláče."

Kývnu na pochopení. Můj otec také zvykl v noci plakat.

"Myslí si, že ho neslyším ... ale slyším." Zastaví se, aby se na mě podíval. "Jak to máme zvládnout my, když on to nedokáže?"

Aniž by čekal na odpověď, zavrčí a dupne tvrději. Taky se přidám.

O několik minut později nezbude z kachori nic jiného než prach.

"Máš ráda videohry?" zeptá se najednou.

Pokrčím rameny. "Trochu."

"Mám Xbox." Ostražitě se na mě dívá. "Obvykle hraji s mými bratry Liamem a Colem ... ale myslím, že tě nechám hrát s námi ... někdy."

Chci přijmout jeho rozpačitou nabídkou, ale nejdřív potřebuji vědět něco důležitého.

"Jaký druh hudby se ti líbí?"

Hudba je moje terapie. Pokud Jace poslouchá kraviny, nejsem si tak jistá, že naše nově nalezené přátelství přežije.

"Rap."

Můj obličej povadne. Pouze někteří rappeři si zaslouží abych je poslouchala a většina z těch skvělých je už mrtvá.

"A co rock?"

Chvíli uvažuje o mé otázce. "Ani moc ne. To záleží."

To zaleží? Svraštím obličej. Je dobré, že jsme nyní přátelé. Můžu ho usměrnit.

Natáhnu se po jeho ruce a stisknu ji. "Neboj se, Jace. Napravím tě.“