TWWB - 25. kapitola

 Překlad: Lucianna

25 – Noah

Cítím tu změnu, aniž bych otevřel oči. Ve chvíli, kdy jméno mé ženy opustí mé rty, se nakrčím a přeji si, abych to mohl vzít zpátky. Cítím, jak Poppy ztuhne a já okamžitě začnu formulovat omluvu.

Ale pak se začne na mě pohybovat znovu, slabé tření jejích boků na mých, stvořené proto, aby podněcovalo. Ne, že by Poppy nebyla v posteli neuvěřitelná, ale poznám ten rozdíl z jejích pohybů, zvlášť ve srovnání se Simone.

„Opravdu bys měl tohle přestat dělat, kovboji. Říkat mi jiným jménem,“ zavrní Simone, zatímco mi přejíždí nehty po hrudi a vysílá výboj bolesti, do mého těla. Ale pak cítím její jazyk, sbírající to, co je možná krev, z okolí mé bradavky, čímž zintenzivňuje potěšení z toho. To je ten skutečný rozpor těchto žen. Jedna je rozkoš, druhá bolest, a když se setkají – ve smyslné kolizi – je tam pak mysl měnící směs obou.

Pohlédnu na Simone. Přetáhne si ty konzervativní šaty přes hlavu a odhalí se tak chladnému vánku a noční obloze. Masíruje si prsa, štípe se do bradavek, sténá a klouže po mě, a já cítím, jak v ní znovu rostu.

„Hmmm, to je ono,“ zavrní, natáhne se za sebe a jednou rukou mě obejme.

Nemyslím si, že si je vědoma toho, že jen před pár minutami, byla Poppy. Nemyslím si, že si uvědomuje, co měla na sobě, jaké oblečení právě hodila na trávu. Nedokážu si pomoct a přemýšlím, jestli se jí nerozpadají osobnosti a co by to mohlo znamenat.

„Jsi zlobivý kluk, Noahu Williamsone. Jsem překvapená, že jsi sem vzal mě, místo té malé slečny perfektní.“ Cítím, jak se její maso sevře kolem mě, nasává mě, natahuje krev zpátky do mé délky. Jsem stále citlivý, což ten pocit ještě zesiluje.

Simone klesne dopředu a svádivě táhne svou bradavku přes mé rty. „Ale jsem ráda, že jsi to udělal.“

Ochotně se chytím. Je to svůdná, temná siréna, vyvolávající to zvíře ve mně. Je sexy, je divoká. Je neodolatelná. A zatraceně dobře to o sobě ví.

„Nechceš mě ohnout přes tohle auto, než ho budeš muset vrátit? Nechceš mě označit, pod těmi hvězdami?“

Posadí se rovně, drží mé ruce na svých prsou, zvedne se na kolena silněji a pak přirazí zpátky dolů na celou mou délku.

„Označím tě kdekoliv chceš označit,“ vypotím s kamennou čelistí a zuby jako z mramoru.

Přetočí se na stranu a odplíží se k přední hraně kapoty. Roztáhne nohy do široka a ohlédne se na mě, s jedním prstem drze sevřeným mezi zuby, rty zkroucené do úsměvu. „Co kdybys začal tady?“

Nemusí mě žádat dvakrát.

Seskočím z auta a obejdu ji. Otočí se ke mně zády, když to udělám. Vstoupím do ní zezadu. Vím, že tak to má ráda, protože když je Simone, nechce se mi koukat při milování do očí.

Oba naráz to ztrácíme, ale já se do ní neúnavně nořím, vymítám démony, házím opatrnost za hlavu a vrhám se do toho, do ní, bez slitování.

Simone napůl křičí, napůl sténá a je to jako plynový pedál. Něco na ní, něco na způsobu, jakým na mě reaguje, mě nutí ji chtít pozřít. Naprosto ji pohltit. Vymazat ten namyšlený úšklebek z její tváře a nahradit ho ústy zaoblenými v extázi. Zbavit její výraz všeho, kromě úžasu v jejích rozkoší opilých očích.

Právě teď musím.

A jsem tím opilý.

Dokážu myslet jen na ni. Necítím nic než ji. Necítím nic než její vůni.

Prohne se, hodí hlavou dozadu. Sevřu ruku v pěst v jejích vlasech, odtáhnu je na stranu, abych se mohl zakousnout do obliny jejího ramene. Vyjekne, ale cítím, jak se kolem mě stáhne. Líbí se jí to. A mě taky. Třesu se a namáhám, každý sval tak napjatý, že mám pocit, že by mi mohly prasknout kosti.

Pomalu se uvolním, zkolabuji Simone na záda, tlukot našich srdcí je tak silný, že nedokážu říct, který je čí. Nevytáhnu se. Jednoduše ji držím svou vahou dole, dokud uvnitř ní neochabnu.

Slyším jí šeptat zadýchaným hlasem, „Nikdo, jen ty. Nikdo, jen ty.“

Nevím, co to znamená – nikdo, jen já ji nutím se takhle cítit? – a neptám se. Mozek mám příliš zamlžený, a právě teď je mi to jedno. Jediné, na čem mi záleží je, že jsem jediný, kdo ji má právě teď.

Nakonec, se od ní odtáhnu a dojdu sebrat tričko. Vrátím se k ní, očistím ji, něžně otřu všechny své stopy z jejích stehen. Když se narovnám, otočí se ke mně. Vím, během dvou vteřin, že Poppy se vrátila.

V jejích očích není žádná bolest z toho, že jsem ji nazval jménem své ženy, síla zvyku, který vznikal více než deset let, a nemůže být vymýcen během několika měsíců. Vidím jen úžas a zbytky rozkoše, nejspíš podobně, jako to, co je v mém pohledu.

Položím jí ruce na boky a ušklíbnu se na ni. „Zatraceně, ženská.“

Ušklíbne se na oplátku. „To jsem se právě chystala říct. Jen ty nejsi ženská.“

Zasměje se.

Já se zasměji.

Pak se nakloní dopředu a omotá mi paže kolem krku, všechny urážky zapomenuty. Tehdy si uvědomím, že Simone přichází na záchranu, kdy je Poppy zraněná. Zraněná nebo se bojí nebo je naštvaná, prostě při každé silně negativní emoci.

To znamená, že jsem ji zranil. Nechtěl jsem, ale zranil.

„Můžu tě vzít domů?“ zeptám se a odhrnu jí vlasy ze zpocené tváře.

„Jen když zůstaneš.“

„Nemohla bys mě odehnat.“

Nemůžu popřít, že část mě doufá, že když Poppy usne a já budu předstírat spánek, Simone se vrátí ke svým podivným aktivitám.

Abych ji mohl chytit.

*****

Jsou to čtyři dny, co byla Simone venku a dělala něco jiného než tanec. Práce. Její „další práce“, z toho, co vím, zaznamenala výrazné uklidnění.

Požádal jsem Winstona, aby mi dal kamerové záznamy čehokoliv, co dosáhne nejblíž ke vchodu do klubu Zanzibar, tu první noc, kdy jsem ji sledoval. Možná jsem toho chlapa, se kterým odjela, viděl dost dobře na to, abych ho zachytil, jak přichází.

A skutečně ano.

Je to ta kravata. Pamatuji si ji a, ukáže se, že to ho prozradilo. Winston mi byl schopný sehnat shodu obličeje a dozvěděl jsem se, že ten chlap má bohatý trestní rejstřík, včetně dvou odsouzení za domácí násilí, usvědčení z těžkého ublížení na zdraví a obvinění ze znásilnění dítěte, které ho dostalo na šest let do vězení. Je ve spisu vedený jako sexuální delikvent a já si zapisuji jeho adresu.

Právě když mapuji cestu k němu, objeví se nová zpráva od Winstona.

„Myslím, že bys možná chtěl vidět i tohle. Pro případ, že by ti to uniklo.“

Přeposílá mi složku z dalšího Simonina „obchodu“, která poskytuje náměty pro ty, kteří chtějí zabíjet a nenechat se chytit. Přečtu korespondenci, pak ji pročtu znovu a snažím se porozumět tomu, co vidím, snažím se dát to dohromady způsobem, který by dával smysl. Když to udělám, vykreslí to nejspíš ještě víc matoucí obraz.

Ti muži, kterým prodává prostitutky, jsou také terče, které poskytuje krvežíznivým lidem, kteří mají zájem zabíjet. Dává jim instrukce, aby počkali, až zavolá, a pak jim poskytne informace z motelu, kde najdou zdrogovanou a spoutanou oběť ve vaně. Také jim poskytuje postup likvidace, včetně jednorázového telefonu a staré rachotiny, aby se dostali tam, kam mají.

Podle toho, jak vypadá její operace, nadopuje subjekt a nechá klienta ho vyzvednout autem, které není vystopovatelné. Dá jim adresu jedné, nebo více průmyslových budov, které buď koupí, nebo pronajme. Tam, je to vybavené igelitovou folií, oblečením, které se má vzít jen pro tento akt a také likvidačním protokolem, který obsahuje několik liber louhu a nerezové koryto s odtokem. Jsou instruováni, aby zahřáli roztok a pak rozpustili tělo, což je proces trvající několik hodin, a pak, než odejdou, vyhodili oblečení do spalovny, a to vše bez toho, aby to někdo zjistil.

Pokud jsou všechny její cíle zločinci, svobodní a bez podmínky, jediní lidé, kdo by je mohl postrádat, jsou jejich zaměstnavatelé a většina z nich není zrovna čestných, když najímají zločince. A pokud jsou ti muži spodinou společnosti, může to být jen další ujištění, že nebude moc lidí, pokud vůbec někdo, kdo by je postrádal. Ten plán je vlastně brilantní. Ďábelský, ale brilantní.

Je dobrá. To jí musím nechat. Je dobrá a je drahá, ceny, které si říká, bohatě stačí na zaplacení této extravagantní operace. Za každou část svého podnikání, platí pomocí falešné identity. Kupuje různá auta od dealera, který vydává falešné značky na falešné jméno, které ona vytvoří. Najímá pokoje online, za použití běžného jména a kreditní karty, která je naprosto nevystopovatelná. Kupuje louh přes ilegální, zločineckou organizaci, která je víc než šťastná, jí ho poskytnout a nikdy se na nic neptat. Devadesát procent celého postupu je lokalizováno v anonymním prostoru dark webu a zbytek lze vystopovat pouze k lidem, kteří neexistují.

Mysl mi víří, když přemýšlím o velikosti toho, co dělá, ale také se musím ptát proč. Jak vybírá cíle? Proč vybírá tyhle cíle? Je to proto, že pravděpodobně nebudou chybět? Nebo proto, že mají nějaký společný rys? Jako jejich zločiny. Je to její primární motivace? Jsou to všechno násilníci? Nebo je to jen plán na vydělávání peněz?

Začnu pátrat, pátrat po všech zmizelých, zaznamenaných za poslední rok. Určitě jeden z těch mužů zanechal stopu. Určitě zanechala nějaké malé drobky, které mohu sledovat.

Jenže nenechala.

Zakrývala své stopy tak dobře, aniž by ji chytili, nebo dotazovali, že se to možná nikdy nedozvím. Alespoň ne včas.

Takže mám jen jednu možnost.

Prostě ji musím chytit.

*****

Udělám ze sebe stálého obyvatele Popyina bytu, její postele a jejího života. Nakonec, musí Simone udělat krok a já chci být po ruce. Protože ji budu sledovat. Budu ji sledovat a chytnu ji.

Pak ji zastavím.

Tyhle poslední dny byla nejspíš ve fázi plánování, lákala muže, vybírala si, připravovala další transakci. Vstává v noci a pracuje na svém notebooku, nejspíš dokončuje přípravy a možná kontroluje kamery, které bude potřebovat vypnout, pak vleze zpátky do postele, nahá, aby mě probudila svými ústy a rukama.

Nikdy neopomenu, chopit se příležitosti. Přesto, co dělá, nebo z čeho ji podezřívám, že dělá, znám tu ženu na druhé straně Simoniny osobnosti. Je to ona, kterou miluji. Je to pro ni, tohle všechno, co dělám.

Všimnul jsem si ale, že mluvíme stále méně a méně. Bez ohledu na to, se kterou jsem, jsme buď potichu, ztraceni ve svých vlastních myšlenkách, v našich vlastních světech problémů, nebo máme zoufalý, kousavý-škrábavý-drápající sex, jako by zítřek neměl vůbec přijít.

A možná nepřijde. Aspoň pro nás. Tohle nemůže pokračovat.

Venku byla jen jednou před pár dny. Vzala si taxík na Union Station a našla bezdomovce, kterému zaplatila, aby jí vyzvednul něco z úložné skříňky uvnitř. Bezpochyby místo předání jejího dodavatele. Můj odhad je, že tam byly v obálce klíče, klíče a lokace, kde najde auta a rezervuje si motel. Pravděpodobně léky, které zneškodní její oběť. Bezproblémové, efektivní, anonymní.

Konečně mám pauzu, když Poppy a já, se prostě jen milujeme a ona usne na mé hrudi, se svými končetinami, stále propletenými s mými. Nemusím předstírat, že usnu. Jsem vyčerpaný snahou dohlížet na Simone. Bojím se usnout, když spí Poppy, jen pro případ, že by se vzbudila Simone.

Jako dneska.

Během pár vteřin relaxace, Poppy zvedne hlavu. Cítím, jak mě pozoruje, slyším její opatrný dech. Naučil jsem se udržet své dýchání klidné a svaly ochablé a těžké spánkem, ačkoliv každá moje část je v nejvyšší pohotovosti, připravená. Po pár minutách, se ode mě odtáhne a zamíří do druhé ložnice.

Simoniny ložnice.

Je pondělí, třičtvrtě na dvanáct.

Když jde do koupelny, vstanu a naházím na sebe oblečení, kromě trička, a lehnu si zpátky pod deku a čekám. Vyjde z koupelny, přejde tiše ke straně postele a dívá se dolů na mě. Čeká několik vteřin, nejspíš aby se ujistila, že spím a pak vezme velkou tašku, kterou si vždy bere s sebou a odejde.

Čekám, dokud není na ulici, než seběhnu schody a vyrazím za ní. V určitých směrech začíná být pro mě předvídatelná. Vím, že nejdřív chvíli půjde pěšky a pak si chytí taxík. Vím, že projde svou spletitou cestou městem, alespoň s jednou zastávkou, aby změnila taxík, než se dostane do prvního motelu. Vím, že vyzvedne auto, na zbytek své cesty a vím, že to vezme oklikou ke klubu, kde vyzvedne svého muže. Některé věci se vždycky mění. Některé nikdy.

Čekám ve svém osobním autě, až vyjede z uličky, ve svém malém, šedém autě. Dneska jsme ještě v dalším klubu, ale proces je stále stejný. Vyjede a vypadá jako naprosto jiná osoba než ta, která přijela.

Tentokrát jsem si sebou vzal foťák, takže vyfotím pár fotek jejího společníka, když vyjíždějí z uličky. Winston bude muset projet jeho tvář a uvidíme, s čím bude moct přijít.

Sleduji ji k motelu, kde vymění auta. Sleduji ji do její poslední destinace. A dnes večer, ji následuji k pokoji, potom co zavře dveře za sebou a svým cílem.

Velmi jemně, zkusím kliku. Dveře jsou zamčené.

Nejsem překvapený. Je příliš opatrná, aby je nechala otevřené, bez ohledu na to, co dělá. Je také dost chytrá na to, aby dělala svůj byznys ve druhém patře, takže není šance, aby někdo další viděl skrz koupelnové okno, což bych udělal, jako další, kdyby to bylo v přízemí.

Ale když to nemůžu udělat… pro tuhle chvíli, mám smůlu. Musím počkat, až vyjde ven a pak se dostat dovnitř a k jejímu cíli, než přijde osoba, která si zaplatila za zabití.

Ale nemůžu ho nechat jít. Mohl by se zmínit o Simone, o kamufláži jejího podnikání, o té části, kde přitahuje muže, když jim slíbí ženu, se kterou si mohou dělat co chtějí. Tam venku by mohl být někdo, kdo by dokázal zjistit, kým je a v tom případě, kdyby odhalil její skutečnou operaci, mohlo by ji to zabít. Takže mám jen jednu možnost, kterou bych raději neměl, ale vidím, že nemám příliš na výběr.

Budu muset toho chlapa odvézt a držet ho v ochranné vazbě, dokud se věci nevyjasní.

Proplížím se po schodech dolů a do stínů, na vzdáleném konci komplexu. Pošlu zprávu Gregorymu s rychlým vysvětlením, po čem jdu a že někoho předvedu. Také požádám, aby poslal pár agentů, aby počkali a vyzvedli dalšího klienta, osobu, nebo osoby, které zaplatily za možnost zabít člověka. Můžeme je všechny obvinit a držet v zabezpečeném zařízení, dokud nevyřeším zbytek. Dám mu přesné instrukce, aby nedali znát, že federálové – nebo jiná policejní složka, co já vím – jsou v této oblasti. Chci, aby se Simone a její klienti, cítili bezpečně, jako vždy.

Dokud nebudu vědět, že je Simone v bezpečí a že jsem přišel na to, jak ji z toho dostat, aniž bych jí zničil život.

Když Simone odejde, dám si dost na čas, aby byla o pár bloků dál, než se vloupám do motelového pokoje, kde je její rukojmí. Dveře jsou odemčené a pokoj vypadá, že nebyl vůbec použitý. Laciné povlečení na královsky velké posteli je nerozestlané, nápojové sklenice nedotčené. Klíč dokonce leží na stole, jako by se obyvatel už odhlásil. Na první pohled to vypadá, jako by tu nikdo nebyl.

Dokud nezkontroluji koupelnu.

Tam najdu muže, svázaného a v bezvědomí, ve vaně. Látka na jeho pravém stehně, je roztržená, odhalujíc tak smotek gázy, nasáklý krví. Natáhnu se, vezmu kousek toaletního papíru a zvednu konec obvazu. Je tam X vyříznuté v jeho slabinách. Ne tak hluboké, aby to zasáhlo tepnu, ale dost hluboké, aby to dost krvácelo.

Nechápu, proč tohle Simone dělá, proč riskuje krev, kterou po sobě zanechá, proč riskuje stopový důkaz, kterou by použitá čepel mohla zanechat. To je nedbalost. A ve zločinu, proč člověka, který je pečlivý a kontrolovaný ve všech ostatní směrech, se nedbalé rovná emocionální.

Ale proč je Simone emocionální s tímto mužem? Kdo to je? Co udělal?

Rozvíjí se další dimenze tohoto celého tajemství. A ačkoliv jsem obeznámený s myslí a fungováním zločinců, mám problém uchopit, o čem tohle celé je. Možná jeho identita, mi dá nějaký náhled. Do té doby…

Natáhnu se po paži muže v bezvědomí a vytáhnu ho nahoru. Pomalu se probírá, je grogy, pokouší se mluvit, ale jen nesouvisle mumlá. Přemýšlel jsem, jak funguje další část Simonina plánu, jak ten, nebo ti, potencionální vrazi, by byli schopní ho dostat ven, aniž by ho nesli. Když se vytáhne z vany a klopýtá ke mně, mám svou odpověď.

Vlastně se může pohybovat sám. Ne dobře, samozřejmě, ale dost na to, aby vypadal ožralý jako prase, což pro taková místa jako tohle, není nic neobvyklého. Další věc, kterou Simone bere do úvahy.

Pomůžu mu dolů ze schodů a do mého auta, kde odpadne v sedadle v okamžiku, kdy ho dostanu dozadu. S tím jsem v pohodě. Bude pro mě snazší sledovat a čekat, až přijedou agenti.

Dostanu zprávu na svůj zabezpečený telefon, když přijtedou. Jsou přes ulici, zaparkovaní u jiného motelu, s očima na druhém patře tohoto. Jsou připravení vyrazit, když se objeví aktivita u dveří.

Sleduji, jak auta přijíždějí a odjíždějí. Sleduji, jak si normální návštěvníci motelu jdou po svých věcech. Všichni kolem sebe mají určitý vzhled. Nezájem, jako by neudělali nic špatného. Začínají vrah takový vzhled mít nebude.

Proto poznám pachatele ve chvíli, kdy ho vidím vystupovat z auta.

Řídí sedan z pozdních sedmdesátých let. Špinavá oprýskaná barva, po všech stránkách tuctový. Ale ten chlap se stále rozhlíží okolo – když zabouchává dveře auta, potom když udělá pár kroků, pak když udělá pár dalších. Rozhlíží se, než vystoupá po schodech a hlavu má vždy lehce nakloněnou, jako by nechtěl, aby ho kdokoliv pořádně viděl.

Je středně vysoký a hubený. Červí vzhled. Vypadá jako chlap, který pravděpodobně ve skutečném životě dělá s čísly. Možná účetní, jehož život je tak zatraceně nudný, že si dal poradit od známého, který zažertoval o sračkách, které se dají najít na dark webu a on se rozhodl tam podívat.

A našel Simone.

Nebo možná Simone našla jeho.

Mohlo se to stát oběma způsoby.

Šaty jsou špatně padnoucí, takové, jaké předpokládám, že Simone zahrnula do svého likvidačního nastavení. Jeho osobní oblečení, je nejspíš bezpečně nacpané v batohu, kde nebude žádným důkazem z žádného z míst, kam půjde, ani pro lidi, se kterými přijde do styku. Jediná věc, která je nejspíš jeho, jsou brýle.

Když dojde k pokoji, který jsem právě opustil, znovu se podívá doprava a doleva, pak si diskrétně nasadí latexové rukavice. A projde odemčenými dveřmi. Během pár vteřin, vidím dvoučlenný tým agentů, muže a ženu, přejít parkoviště, držící se za ruce a smějící se, jako by byli pár. Vystoupají po schodech nonšalantně, ale rychle a zamíří k pravému pokoji.

Ona si pohrává s jeho vlasy, když otevírá zámek a pak málem propadnou dveřmi. Dobře, vypadá to velmi dobře. I kdyby je ten člověk uvnitř viděl přicházet, nejspíš by to považoval za omyl.

Ale já vím, co se děje tam nahoře.

Zadrží ho, předloží mu jeho možnosti, řeknou mu, že když bude spolupracovat a nic nepokazí, mohl by dostat mírnější trest. A jestli ten chlap má nějaký mozek, skočí po tom, protože je v hlubokých, hlubokých sračkách.

Agent muž, vyjde s pachatelem jako první, s paží kolem jeho ramen, jako by byli kámoši. Směje se a mluví. Tvář toho rádoby vraha je popelavá a leskne se potem, který vidím se třpytit až odtud.

Zmizí za mnou a já čekám, až ta žena vyklidí pokoj, než nastartuji motor a zamířím do kanceláře, se svým malým nákladem sraček vzadu.