sobota 29. května 2021

HTSAL - 20. kapitola

Překlad: Lenuszka

Ahoj holky, zase nám to uteklo jak voda, a jsme na konci. Doufám, že se vám kniha líbila a nezklamala vaše očekávání. Děkuji za všechny komentáře. Snad se brzy sejdeme u dalšího příběhu!

Lenuszka

Jordan

Jsou chvíle v životě, které na člověku zanechají stopy. První láska, první sex, poprvé, kdy zjistíte, že rodiče nejsou dokonalí lidé. Poprvé, kdy si uvědomíte, že jste možná nenávratně ublížili někomu, koho milujete víc než život. Zrovna jsem v tom stádiu poučení. V té nejhorší části. Mysleli byste si, že ve třiatřiceti už jsem se poučil.

Udělal jsem, co jsem mohl až na vytetování si omluvy na čelo. Jsem ochotný projednat to tetování, jestli bude chtít poslouchat. Tohle je moje poslední šance, jediná, která mi ještě zbyla.

Nasednu na vlak mířící do centra. Cítím, že je to správná věc. Ten proslov o tom, že není v mojí lize, mě skoro na místě zabila. Nikdy jsem se necítil hůř, nebo víc zahanbený, a tohle je pokání.

Dveře se se syčením zavřou a lidé sebou trhnou na místech. V té chvíli uvidím ten nápis na stěně. Stěně nebo dveřích, to je jedno. Nějaký cynický poeta nahradil nápis Neopírejte se o dveře slovy Nezamilujte se.

Hymna zlomených srdcí. Vím, jaké to je. Moje zlomené srdce divoce tluče v očekávání toho, co přijde. Díky za to upozornění, ale je příliš pozdě. Škody jsou napáchané. Byl jsem v tom od toho dne, kdy do mě Riley vrazila. Toho dne, kdy mi zachránila život. Protože ona mě zachránila v každém smyslu toho slova. Motal jsem se v emocích, než do mě narazila, sotva jsem žil, sotva přežíval, čekal na konec.

Vlak zastaví a všichni vystoupí. Vyběhnu po schodech. Když doběhnu až nahoru, opře se o mě vítr. Můžete odtud krásně vidět Památník 9/11, což mě přiměje vzpomenout si na Rileyina otce, všechno, čím si prošla. Všechno, čím si prošla kvůli mně. Klidně bych strávil zbytek života tím, abych to napravil, kdyby mě nechala.

Bylo mi čtrnáct, když ty věže spadly. Bylo to to léto, kdy mi diagnostikovali rakovinu a ať už to vidíte jako štěstí nebo tragédii, nebyl jsem toho dne ve městě. Ale měl jsem být. Měl jsem být na vyučování v soukromé škole jen pár bloků od World Trade Centra. Místo toho jsem byl v Bostonu, dostával první léky, a potkal holku jménem Delainey Chenová, která se stala mou nejlepší kamarádkou.

Vždycky budu Lainey milovat. Dala náctiletému klukovi bez vlasů a přátel důvod k životu. Ale to byla dětská láska, sobecká, impulzivní, toužila být viděna a slyšena. Už dlouho tím klukem nejsem.

Většinu svého dospělého života jsem si myslel, že už si nedovolím milovat, doufat v rodinu, vytvořit si s někým společný život. Strach mě držel zpátky. Přiměl mě věřit, že žiju vypůjčený život, čekám, až přijde nevyhnutelné. Riley všechno tohle změnila.

Na trajektu je zima. Strašný vítr. Zvednu si límec kabátu, dívám se před sebe, na to, co mě čeká na druhé straně, jen kdyby mě chtěla. Kdyby mi ta osoba mého srdce a duše, moje přízněná duše ve všech směrech, odpustila. Kdyby mi dala poslední šanci dokázat jí, jak moc ji miluju.

„Hej, dívej se, kam jdeš, kruci,“ vyštěkne na mě starší žena. Musím se zasmát, připomene mi to ten osudný večer v restauraci.

Strávil jsem desítky let ve stavu netečnosti. Bez ochoty jít dál, ale nepřipravený nechat být minulost. Riley mi toho večera na Broome Street, kdy vešla na scénu jako můj osobní Mstitel, žvýkající a držící obušek, nezachránila život. Zachránila mou duši. Ukradla ji a držela v bezpečí. Protože já jsem pro ni neměl užití.

Trajekt zakotví. Následuju dav ke stanovišti taxi, jeden si zavolám, a zamířím k Riley.

***

Riley

Den stěhování. Nebo den D. To záleží, jak se na to díváte. Jestli vidíte sklenici napůl plnou nebo napůl prázdnou. Vybrala jsem napůl plnou. Vybrala jsem si naději. Vybrala jsem si bojovat. Možná budu pochroumaná a mít modřiny, ale nedovolím tomuhle světu, aby mě zničil.

Strávíme Vánoce, které jsou příští týden, v naší nové garsonce. Paní Argentová se minulý týden vystěhovala. Mé vlastnictví skončilo minulou nocí. Dokonce jsme měli mnoho nabídek. Není to naprostá prohra. Budu schopná splatit to, co zbývá na hypotéce na druhém domě a zbytek si nechat na důchod a další nezbytnosti, dokud nenajdu jinou práci. Právě teď pomáhám Domovi v obchůdku s dřevem a máme toho víc, než jsem čekala.

„Sbalila jsi příbory nebo to mám udělat?“ zeptá se matka.

Má teď nového doktora a mají dobrý plán na zvládnutí jejích zdravotních potíží. Takže tohle je fajn. Taky si podala žádost o práci na dobu neurčitou. Nechci to zakřiknout, protože budeme potřebovat pomoct s účty.

„Tady“ – podám jí hrníček, který zapomněla v kuchyňské skříňce – „zapomněla jsi tohle.“

Není to jen tak nějaký hrníček. Je to hrníček mého táty, který používal na kávu, je tak vybledlý, že nápis newyorské hasičské oddělení už skoro nejde vidět.

„Ne, nezapomněla,“ řekne mi se smutným rezignovaným úsměvem. Tohle je krok správným směrem. Je na čase. Každý malý krok, kdy ho nechá jít, pro ni znamená krůček k tomu žít zase svůj život.

„Hej, mami…“ Vzhlédne od krabice, kterou zalepuje. „Myslíš, že stála za to… tátova práce?“

Nakloní hlavu lehce na stranu, sklopí zamyšleně oči. „Říkával mi… když jsem mu říkala, že mluvili o špatné kvalitě ovzduší tam dole ve World Trade Centru… říkával, ‚To není práce, zlato, je to poslání.‘ Nemohla bych ho zastavit, ani kdybych chtěla. Takže nezáleží na tom, jestli si to myslím nebo ne. Protože on si to myslel. Miloval svou práci, i když znal rizika.“

To zní jako můj táta. Něco na té pravdě, která do nás udeří, je. I když tomu nejste připraveni čelit nebo to slyšet. Cítíte to uvnitř. Slova mé matky zní pravdivě.

„Zkontroluju to nahoře,“ řeknu jí, „podívám se, jestli jsme nic nezapomněly.“

Beru schody po dvou, nejdřív do matčiny ložnice. Všechno je prázdné. Pak do své. Otevřu dveře šatny a něco spadne na zem. Zvednu to.

Je to jedna z květin, kterou mi Jordan dal na výletu do Cape Cod. Schovala jsem si ji mezi stránky knihy, protože jsem si ji chtěla nechat navždy. Zvládla jsem nést všechnu úzkost, které jsem se jako teenager vyhýbala, až do svých skoro třiceti. Co můžu říct, až na to, že na sebe zrovna nejsem hrdá.

Jsou to už dva týdny, co jsem ho viděla. Takhle je to lepší. Moc to bolí. Neuplyne den, kdy bych na něj nemyslela. Někdy je to jako by mi chyběla část sebe sama. Někdy je bolest tak mučivá, někdy je tichá. Nemůžete někoho přestat milovat, protože už ho nemáte ve svém životě. Není žádný vypínač – i když bych ho velmi uvítala. Naučíte se s tím žít, dokud to nepohlcuje váš čas méně a méně. Nebo si to tak aspoň říkám.

Promnu suchou sedmikrásku mezi prsty, popadnu svůj kabát a zamířím ven zahřát auto. Musela jsem prodat svůj starý pick-up s logem HD na dveřích, který jsem si kdysi pořídila, takže mi na stěhování půjčil Dom ten svůj. Prodaly jsme většinu nábytku, ale i tak musíme jet na několikrát, aby byl dům prázdný.

Venku se do mě zakousne zima a já musím nahrbit ramena. Teplota klesla. Je chladněji než v lednici, ale co už. Jsem připravená se s tím poprat.

Na co ale nejsem připravená, je muž, opírající se o nákladní prostor pick-upu, který se třese. Když ho uvidím, okamžitě zastavím. Vidí mě na schodech, vstane a za rty mu zatahá úsměv. Pomalu dojde ke mně, zatímco mi srdce buší tak hlasitě, až to bolí. Je depresivní zjistit, že ho pořád šíleně miluju, že na mě má pořád ten samý vliv.

„Co tu děláš v tom oblečení?“ naznačím k jeho kabátu. „Nejsi na baletu…“ začichám, promnu si nos, „Nebo tam možná míříš.“

Představit si ho na rande s jinou mě doslova nutí šílet. Jako šíleně šíleně šílet. Radši na to nemyslet.

„Ne,“ řekne s veškerým sebevědomím světa. „Bez tebe nikam nejdu.“

Zase už jsem na hraně breku. Po milionté bublá na povrch a pálí mě v očích. „Proč jsi tu, Jordane?“

„Jsem tu, protože tě miluju. Jsem tady, protože tě nikdo nikdy nebude milovat tak jako já… jsi láska mého života, Riley. Ty a jedině ty.“

Slzy mi stékají po tváři, pálí mě na lících zmrazených tou strašnou teplotou. „Kdybych byl kdy při smyslech, řekl bych ti to toho večera, co jsme se setkali. Řekl bych ti to dřív, ale jsem idiot a blázen… nikdy to nepřestanu zkoušet, Riley. A jestli ti budu muset říkat, že tě miluju, každý další den, abys mi uvěřila, tak to udělám… nepřestanu, dokud mi neřekneš.“

Otřu si tváře a oči. Nevím, proč s tím ještě bojuju. Nezaslouží si každý druhou šanci? Nezasloužím si já další šanci?

„Tohle je pro tebe.“ Vytáhne dlouhou tučnou obálku z vnitřní kapsy svého nóbl kabátu. „Byl bych tu dřív, ale trochu to trvalo.“

Opatrně rozlepím pečeť a vytáhnu papíry…

Smlouva k Andersonově domu v Chatamu.

Smlouva k tomuhle domu.

Smlouva k mému investičnímu majetku.

„Za tenhle jsem zaplatil až moc. Je to ruina.“

Směju se, brečím, směju se. „Ještě jsem to nezrenovovala… tohle je příliš. Nemůžu to přijmout.“

„Tohle nic neznamená, bejby. Jen jsem chtěl, abys je měla… budu se pak cítit líp.“

Můj úsměv opadne. Je čas se rozhodnout. A v hloubi duše vím, že nikdy nevíte, co pro vás život připraví. Kolik času vám zbývá. Nenechte si mezi prsty utéct šanci někomu říct, že ho milujete. Možná už další nedostanete. Slova jsou levná, ale lítost je drahá.

Přistoupím blíž, obejmu ho kolem pasu, cítím jeho teplo, jeho milující srdce, jak rychle buší, zatímco on mě zabalí do svého kabátu. Jordan bude vždycky moje jedna jediná láska, můj člověk, moje spřízněná duše.

„Taky tě miluju,“ řeknu mu. „Víš to, že?“ Zvedne mi bradu a políbí mě.

„Omlouvám se za všechno. Ani nevím, kde začít. Asi ti to musím říct… Byl jsem vyděšený. Vyděšený z toho, jak moc jsem tě chtěl a… vždycky to tu bude, někde vzadu v hlavě.“

„Že znovu onemocníš?“ Přikývne a já ho obejmu pevněji. „Tak nebudeme ztrácet ani minutu.“

Hluboce vydechne a stiskne mě pevněji. „Teď když jsme si to vyjasnili. Rád bych ti nabídl práci.“

„Hmm. Už mám práci u Doma.“

Vyslechni mě. Je to skvělá nabídka.“

„Jaká je to práce.“

„Manželky.“

Můj úsměv opadne a puls mi zrychlí. „Manželky?“

„Platí se velmi dobře.“

Usměju se mu do hrudi. „Jaké jsou výhody?“

„Ty nejlepší. Taky doufám, že tě rychle povýším na výkonnou ředitelku West Family Enterprises.“

„Takže podnikání jo? A co podnikneme?“

„Dítě.“