TWWB - 17. kapitola

 Překlad: Lucianna

17 – Poppy

 

Chybí mi, že Noah nechodí do bistra. Chybí mi ho vidět v zadním boxu. Taky mi chybí vědomí, že mě sleduje při práci.

Ale.

Chápu, proč nechodí. Potom, co udělal s těmi lupiči před pár týdny, je stále tak trochu celebritou u Bud´s, ačkoliv neochotnou. Opravdu nemá rád pozornost, což ho v mých očích dělá ještě úžasnějším.

Takže se prostě spokojím s tím, že mi chybí v zadním boxu. Aspoň ho uvidím doma.

Na rtech se mi usadí úsměv. To se stává pokaždé, když na něj myslím, což je hodně.

„Přestaň s tím. Hostům se chce zvracet,“ řekne Tilly. Právě přišla. Musím nakonec pracovat dvojitou směnu za Cheryl, která je těhotná a omluvila se kvůli nějakému špinění. Nepřítomně doufám, že ona i dítě budou v pořádku.

„Jak to, že způsobuji, že je hostům špatně?“

„Všechno to usmívání a bloumání. Je to nechutné.“

Škádlí mě. To můžu říct.

„No, tak to holt budou muset překousnout. Jsem šťastná a ani ty, ani nikdo jiný, s tím nic nenaděláte.“

„Pan perfektní. Vsadím se, že má zahnutý penis.“

Zahihňám se. „Ne. Je rovný, jako šíp.“

„Nadbytečné ochlupení?“

„Ne. Žádný chlup nikde, kde nemá být.“

„Prdí ve spánku.“

„Nevšimla jsem si.“

„Hmm,“ zamumlá a zvažuje mého přítele. Je odhodlaná, že má nějakou vadu. Říká, že příliš perfektní. „Odmítá jít dolů?“

Zběsile zrudnu. „Uh, ne. To ne.“

Tilly na mě přimhouří své modré oči. „Nesnáším tě. Už jsem to zmínila?“

„Jednou nebo dvakrát.“

„Jsem si naprosto jistá, že ten chlap musí mít nějakou vadu. Jen jsi ji ještě nenašla. Ale je tam. Věř mi. Je to muž. Je povinen mít se sebou něco špatně.“

„Možná. Možná ne. Možná je prostě tak úžasný, jak vypadá.“

„Pokud nic jiného, tak víme, že má pochybný úsudek. Chci říct, odmítl mě, proboha. Pokud jde o mě, jedná se o neodpustitelnou chybu charakteru.“

Otevřeně se zasměji. Nemůžu si pomoct. „Jop. Máš pravdu. To je chyba. Nepřistoupil by na tvou nabídku.“

„Kazový. Věděla jsem to,“ raduje se škodolibě a triumfálně. „Říkala jsem ti to."

"Rozhodně. Cítíš se teď líp?“

„Mnohem.“

S mrknutím a hravým šťouchnutím bokem do mého, Tilly pomalu přejde ke konvici s kávou, aby prošla mezi svými stoly a doplnila cestou hrnky. Je šílená, samozřejmě, ale miluji ji. Tohle místo by bylo mnohem méně zábavné, kdyby tady nepracovala.

V době, kdy se překulí šest hodin, jsem uzlík nadšení. Přemýšlím, jestli vždycky budu cítit závrať, když uvidím Noaha, nebo jestli to někdy bude… obyčejný pocit.

Doufám, že ne. Doufám, že to nikdy nebude obyčejný pocit a budu moct být takhle zamilovaná každý den, po zbytek svého života.

Fakt je, že možná trochu předbíhám. Noah mi zatím neřekl, že mě miluje. Alespoň ne slovy. Ale cítím, že to tak je. Ačkoliv se mohu mýlit.

Už dřív jsem se mýlila.

Vytlačím tyhle myšlenky z hlavy a prakticky běžím vzít kabelku z odpočinkové místnosti. Jak jdu k předním dveřím, přemýšlím o tom, jak nepříhodný je název „odpočinková místnost“, když to je tak malý prostor. Co jsem začala pracovat v Bud´s, si nemyslím, že bych viděla někoho si tam skutečně dávat přestávku. Vlastně je ani nemáme.

Cestou po ulici píšu Noahovi. Je rád, kdy mu napíšu, když mířím domů, takže může vyrazit na svou cestu ke mně. Říkala jsem mu, že může přijít a počkat na mě, ale raději to dělá takhle, takže… i já.

Neodpoví hned, ale nezneklidňuji se. Někdy je pomalejší než jindy. Předpokládám, že pracuje, ale nemohu to říct jistě. Stále moc nemluví o tom, co dělá. Jen to, že pracuje pro FBI. Neptám se ho na to moc, jednoduše proto, co dělá. Jsem dost znalá věci, abych si uvědomovala, že nejspíš nemůže moc mluvit o případech a věcech, takže se prostě spokojím s jeho nejasností.

Zkontroluji telefon o minutu nebo tak, později a najdu tam tři malé bublinky, vyskočit na spodní části obrazovky. Říkají mi, že Noah odpovídá. Trpělivě čekám, stále s úsměvem na rtech.

Jsem zaseknutý v nějaké práci. Budu schopný přijít až déle. Chceš přijít kolem deváté? Právě jsem koupil nějaký čokoládový sirup, který by vypadal fantasticky, stékající po tvých stehnech.

Tvář mi zahoří a cítím zkrácený dech, jen při čtení jeho slov. Bože, ten muž…

Jistě. To zní dobře. Přinesu šlehačku.

Jeho odpověď je skoro okamžitá.

Hmmm

Objeví se malý smajlík palec nahoru a pak už žádné bubliny. Je pryč. Zpátky v práci, předpokládám.

Ano, nesnáším, že ho ještě pár dalších hodin neuvidím, ale aspoň ho uvidím. A očividně má v plánu mi to vynahradit. To by měla být dobrá věc. Mám spoustu času se osprchovat a projít věci Simone. Myslím, že něco nemravného je v pořádku. Možná se mu bude líbit malé překvapení, až mě svlékne.

Pár minut po půl deváté, jsem už příliš natěšená a rozhodnu se odjet dřív. Pokud tam nebude, počkám.

Jízda taxíkem je rychlejší než obvykle, což mě dostane na místo skoro plných patnáct minut před devátou. Když uvidím světlo v Noahově okně, zaplatím řidiči a nechám ho odjet.

Zaklepu, ale žádná odpověď. Možná jen odběhl ještě pro něco dalšího. Jako třešně nebo cukrové zdobení.

Zadržím při té myšlence zahihňání.

Znovu zaklepu. Stále nic.

Nevím, co mě přiměje zkusit kliku, ale udělám to. A je otevřeno. Noah musel nechat odemčeno, protože mě čekal.

Strčím dovnitř hlavu a zavolám Noaha jménem. Nedostanu odpověď, takže projdu do obýváku a zavřu za sebou dveře.

„Noahu?“ zavolám znovu.

Žádná odpověď.

Co každopádně slyším, je puštěná sprcha. Usměji se. Jsem v pokušení udělat jednu ze dvou věcí – svléknout se a přidat se k němu, nebo ho vyděsit.

Nakonec zamítnu oboje. Stále se mě drží bolest hlavy, kterou jsem měla těsně před odchodem z bytu. Vím, že není nic, co bych si na to mohla vzít. Nic nepomáhá. Mám je hodně a začínám si na to zvykat, jestli je to možné. Nakonec to odejde samo.

Položím své věci v obýváku a jdu do jeho ložnice, počkat na něj, než vyjde z koupelny, snad jak ho Pán Bůh stvořil. Vlastně… přemýšlím pro sebe, uvědomujíc si, že by to mohla být skvělá příležitost, překvapit ho tím, co jsem zkonfiskovala u Simone v pokoji.

Svléknu se a vezmu ten župan-co-není-župan, z mé tašky, obléknu si ho a pak vlezu do postele a zaujmu, jak doufám, sexy pozici.

Změním názor a změním ji.

Pak znovu.

A znovu.

Nakonec seskočím z postele, abych mohla začít úplně znovu. Při svém spěchu, zasáhnu nohou noční stolek a jeho telefon letí vzduchem, aby přistál s křupnutím v rohu. Vidím, jak se rozsvítí obrazovka a doufám, že je to jen tím, že se zmáčklo tlačítko ztlumení. Můj to dělá, takže vím, že je ztišený.

„Ach, do prdele!“ zamumlám tiše a sáhnu pro něj.

Když telefon zvednu, první věc, kterou zkontroluji, je obrazovka, abych se ujistila, že displej neprasknul. Naneštěstí, vidím trochu víc, než bych čekala.

Je tam, zírajíc na mě, smějící se mi, vysmívajíc se, fotka Simone, sedící obkročmo na Noahovi.

Nahá.

V mé posteli.

Srdce se mi bolestivě zastaví, než se znovu rozběhne, zrychleně.

Noah spal s mou nejlepší kamarádkou.

Nevolnost, rychle a drsně, se mi převalí v žaludku, těsně předtím, než se zkroutí do uzlu tak pevného, že kvůli tomu nemohu skoro dýchat.

Hlavou mi pochodují otázky, jako spořádaní vojáci, ale jsou to stále ty tři stejné, které se samy znovu a znovu opakují, jako zaseknutá deska.

Proč?

Jak?

Kdy?

Proč?

Jak?

Kdy?

Hořké slzy mě pálí vzadu za očima a nohy mě nemohou unést, takže se sesunu na zadek v rohu, telefon stále v ruce.

Proč?

Jak?

Kdy?

Nějaká část mé mysli, která je stále naladěná na mé fungující smysly, slyší, jak se vypne voda, slyší, jak se odtahuje závěs. O chvíli později, uslyším za sebou hlas, který jsem ještě před pěti minutami milovala.

„Ahoj, krásko!“ Ohlédnu se přes rameno, otočím svůj vyčítavý pohled k němu a zvednu telefon třesoucí se rukou, obrazovkou k němu, aby mohl vidět to, co vidím já. To, co už nikdy nebudu schopná nevidět.

Nejdřív neřekne nic. Jeho pohled přelétne k mé ruce a pak zpátky k mé tváři, pak zpátky k ruce a tam zůstane. Jeho úsměv pomalu umírá, hodně jako právě teď mé srdce.

„Poppy, nech mě to vysvětlit,“ začne a zvedne ruku, jako by mě chtěl zastavit, když bych jinak mohla utéct. Pomalu, Noah klesne na kolena. „Dej mi dvě minuty.“

Nějakým způsobem přeleze tu krátkou vzdálenost ke mně a nezastaví se, dokud nechytne mě za ruce, a vezme ode mě telefon.

„Proč?“ zeptám se na otázky, které mám v hlavě a které si protlačí cestu mými znecitlivělými rty. „Jak? Kdy?“

„Není to tak, jak si myslíš. Nech mi ti to ukázat. Jen prosím, neodcházej.“

Čeho si nejspíš nevšiml je to, že nemůžu utéct. Můžu se sotva pohnout. Nohy mi nefungují. A jak zatraceně moc bych se chtěla odtud dostat, nemůžu.

Jeho pohled se vrací k mému, znovu a znovu, zatímco prochází několik věcí na svém telefonu a pak ho otočí ke mně, abych to viděla.

Vidím zprávu ze Simonina čísla. Je tam jen jedno slovo – „Pamatuješ?“ spolu s pěti nebo šesti fotkami.

„Tu první noc, co jsem strávil ve tvém bytě, jsem se probudil a viděl, že tam byla, a dělala… tohle. Nejdřív jsem byl zmatený. Měl jsem sen a myslel jsem… myslel jsem, že to byla…“ Zavrtí hlavou, opouštějíc tu myšlenku.

Můžu doplnit tu mezeru. Prostě by to řekl, kdyby si myslel, že jsem to byla já. Takže si nemyslel, že jsem to byla já…

„Carly? Myslel sis, že to byla Carly?“

Noah naprosto ztuhne a přimhouří na mě oči. „Kde jsi slyšela to jméno?“

Můj smích je hořký. „Od tebe. Ne proto, že bys mi to chtěl říct, samozřejmě. Ne proto, že bys chtěl, abych to věděla. Ne proto, že bys chtěl se mnou sdílet něco o sobě a svém životě. Ne, slyšela jsem to, protože jsi to řekl ve spánku. Řekl jsi, že tohle bez ní nemůžeš zvládnout.“

Alespoň má tolik slušnosti, že vypadá zahanbeně. „Moc mě to mrzí, Poppy, nechtěl jsem, aby ses o ní dozvěděla takhle.“

„Evidentně je tu víc věcí, které jsi nechtěl, abych zjistila.“

„Přísahám Bohu, okamžitě, jak jsem se probudil a uvědomil si, že v tom pokoji je ona, odstrčil jsem ji, oblékl se a odešel. Od té doby, se snažila… mě párkrát pokoušet, ale neměl jsem zájem. Proto tam nechci být, když nejsi doma. Nemám zájem o ni, Poppy. Mám zájem o tebe. Miluju tě.“

A je to tady.

Myslela jsem si, že to bude lepší pocit, slyšet ta slova. Myslela jsem si, že všechno změní a obloha se otevře a nebesa budou zpívat. Ale nezmění to nic. Necítím nic, kromě zklamání.

„Drž se ode mě dál. Drž se dál od nás obou. Nebudu tě žádat dvakrát.“

Ta nejvíc ponižující část celého tohoto hrozného scénáře je, když se snažím postavit, když se snažím vytáhnout se z podlahy a důstojně odejít. Je to daleko od důstojnosti. Jsem roztřesená a kolena se mi podlamují, oblékám se jako šlapka v červenci a jsem si jistá, že jsem bledá jako duch. To, že asi vypadám jako právě narozené hříbě, které se snaží postavit na nohy, by mělo být mou nejmenší starostí.

Z mých mnoha, mnoha starostí.

Ale zvládnu to. Nakonec se dostanu na nohy, ustálím se a jdu pomalu a opatrně k hromádce svého oblečení. Natahuji si ho nahodile, jen abych k tomu nejposranějšímu dni svého života, ještě neskončila zatčená.

Noah mě následuje ke dveřím. Mohu v jeho tváři vidět všechny možné věci – strach, lítost, hanbu, smutek – ale nevěřím ničemu z toho. Nevěřím jemu.

Když se mě pokusí zastavit, zastavím jeho, dlaní, zvednutou v mezinárodním gestu zastavení. „Ne. Prostě… ne.“

„To jsem jí řekl,“ řekne Noah tiše.

Nemusím se ptát, kdo je „ona“. Myslí Simone.

Ale nezáleží na tom. Ona je mou nejlepší kamarádkou. Byla jí od dětství. I kdyby byla něčeho takového schopná – což proboha doufám, že není, ale i tak mám stále podezření, že by mohla být – pevně věřím, že ji postavím před muže. Jakéhokoliv muže. Ona je jako moje rodina. Byly jsme kamarádky tak dlouho, že je skoro jako moje krev. Vybrala bych si ji před kýmkoliv, nebo čímkoliv. Je to tak jednoduché.

„Poppy, prosím.“

Otočím se, abych se podívala na Noaha, než vyjdu ze dveří. Vypadá jako muž, který začal chodit do bistra před těmi všemi měsíci – zničený, o všechno připravený, napůl mrtvý. Možná to je ten důvod. Možná udělal něco jako tohle Carly a ztratil ji také.

Nyní mi ho není líto. Je mi líto jen sebe za to, že jsem se do něj zamilovala.

„Sbohem, Noahu.“