HY - 9. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 9 – Stella

Paulovy masité prsty se mi zabodnou do jemného masa na krku. Stáhne se mi hruď, když sevře tak tvrdě, že můžu sotva dostat nějaký vzduch do plic. Jako divoké zvíře, se oženu a poškrábu ho. Udělám to v naději, že mu můžu způsobit trochu bolesti, která by ho přiměla povolit sevření, ale vypadá to, že ho to jen víc naštve, takže stiskne trochu silněji.

Sevřu pevně oči a tiše se pomodlím, abych se odtud dostala v jednom kuse. Divný klokotavý zvuk, mi dolehne k uším a vteřinu mi trvá, než si uvědomím, že ten zvuk vyšel z mého krku. Cítím, jak umdlévám. Právě když začnu skutečně panikařit, Paul povolí své sevření. Díky Bohu.

Sesunu se na podlahu a svírám si krk, když se bolestivě nadechuji. Když se přinutím otevřít oči, nevím dost dobře, co očekávat, ale určitě ne to, co vidím. Cam a Easton, mají Paula přišpendleného k blízké zdi. Easton ho drží nahoře a Cameron posévá jeho tvář ranami. Můžu slyšet, jak Paulova hlava bouchá o zeď, s každým zásahem.

„Neměl ses dotýkat toho, co je naše,“ zavrčí Easton a tón jeho hlasu mnou projede jako střep skla. Je temný a podrážděný, jako by se držel sotva na vlásku.

„Teď za to zaplatíš,“ zasyčí Cameron mezi ranami. Jeho hlas zní přesně tak temně a děsivě, jako Eastonův.

Nevím, jak to dokážu, ale nějak se zvládnu dostat zpátky na nohy. Klopýtám kuchyní, abych mezi sebe a ty tři muže dostala co největší vzdálenost, co můžu. Musím se odtud dostat. Nemůžu se dívat, jak zabijí dalšího člověka. Nemůžu být toho součástí znovu.

Bez ohlédnutí, proběhnu budovou, dokud se nedostanu k bočním dveřím. Nechci k sobě přitáhnout pozornost, takže neběžím ke svému autu, ale jdu jen rychlou chůzí.

Potýkám se s klíči, krk mě píchá a srdce mi burácí v hrudi, ale po pár pokusech dokážu otevřít dveře. Ruce se mi třesou, když zapnu klíček a motor se probudí k životu. Sešlápnu plyn, vyjedu z parkovacího místa rychleji, než bych měla a jsem překvapená, že nenabourám další auto. Gumy pode mnou zapiští, jak ujíždím pryč. Slzy mě pálí v očích, ale zaženu je mrkáním.

Do prdele, do prdele, do prdele. Proč ani jediný den nemůže jít tak, jak jsem plánovala? Žádám opravdu tak moc? Všechno, co chci, je normální život. Jít do práce, jít domů, postarat se o babičku a pak tohle všechno udělat další den znovu. Proč sakra musím pořád končit v situacích, jako je tahle? Myšlenky mi proudí hlavou a ztěžují soustředění na cokoliv určitého.

Cesta uběhne překvapivě rychle a než se naději, parkuji před babiččiným domem. Cítím se teď trochu líp, ačkoliv se pořád trochu třesu, když vylezu z auta a jdu ke vchodovým dveřím. Nevím, co je horší, jestli pomyšlení na to, že se mě Paul dotýkal, nebo myšlenka ty muže, kteří ho za to zabijí. Nevím, jestli dokážu zvládnout, že někdo kvůli mně umře, i když je to někdo, kdo si to zaslouží.

Jakmile otevřu dveře a vidím babičku sedět v jejím křesle, srdeční tep se mi uklidí a ruce se mi přestanou klepat. Podívá se na mě a usměje se, zatímco dál plete něco, co vypadá jako šála.

„Ahoj, dýničko, doufám, že jsi měla skvělý den ve škole,“ pozdraví mě vesele, naprosto nevědomá toho, jak posraný den jsem měla.

„Ahoj, babi. Měla,“ zalžu, jelikož poslední věc, kterou právě teď chci, je rozrušit ji. „Jaký jsi měla den?“

„Nudný, ale udržela jsem se zaneprázdněná uklízením a pletením.“ Podívá se na mě a její úsměv najednou zmizí, vykulí oči a nakrčí obočí. „Co se ti stalo s krkem, Stello?“

Ruka mi vylétne ke krku, kde už mám citlivou kůži. „Ach, nic.“ Zahraji to do autu. „Půjdu se osprchovat, než začnu dělat večeři, dobře?“

Babička otevře pusu, aby něco řekla, ale už jsem pryč z místnosti, než to může dokončit. Spěchám do koupelny a zavřu za sebou dveře. Jakmile jsem znovu sama, povzdechnu si a podívám se na svůj odraz v zrcadle. Krk už mám červený a modrý, obrysy každého z Paulových prstů, otisknuté na kůži. Do prdele, budu to muset zakrýt make-upem. Nemůžu se takhle vrátit do práce… koho chci obalamutit? Nemůžu se tam vrátit pracovat, ne potom, co se stalo.

Jsou jen dvě možnosti, jak to mohlo skončit potom, co jsem odešla. Jedna, že Paula zabili, což znamená, že velmi brzy mi zaklepou na dveře policajti, nebo druhá, že z něj vymlátili duši, což znamená, že se nemůžu vrátit, protože Paul mě bude k smrti nenávidět a nejspíš mě stejně vyhodí.

Oba scénáře mě zanechávali ve sračkách a bez práce, což znamená, že musím najít práci někde jinde a musím to udělat velmi rychle.

Všechno, co chci, je brečet, ale nemůžu. Musím být silná, nejen kvůli sobě, ale především kvůli babičce.

Vždycky to může být horší.

To si říkám, když se svlékám z oblečení a pouštím sprchu. Možná když půjdu spát, můžu se ráno probudit a předstírat, že nic z toho se nestalo.

Zbožné přání, co?

*****

Uběhlo dvacet čtyři hodin a policie se neukázala. Zkontrolovala jsem zprávy a nebyla tam žádná zmínka o těle, které by bylo nalezeno, nebo nějakém jiném skandálu kolem Blackthornu. Díky Bohu. To znamená, že Cameron a Easton Paula nezabili, což také znamená, že nikdy znovu nemůžu strčit nos do Blackthornu. Paul by nejspíš zabil mě, kdyby dostal možnost.

Možná nejít zpátky, není tak špatný nápad. Pokud se nevrátím, možná Cam a Easton o mě ztratí zájem. Sejde z očí, sejde z mysli. Jeden může doufat.

Rychle prohledám skříň a najdu svůj nejlíp vypadající outfit, sestávající z černých kalhot a světle růžové halenky, a oboje si obléknu. K dispozici mám jen tenisky, ne boty bez podpatků, nebo lodičky, ale snad se mi nebudou dívat na nohy, až budu žádat o práci. Setřesu nervosní pocity z končetin a přinutím se usmát.

Zvonek na dveřích zazvoní, když vstoupím do restaurace. Hosteska, dáma ve středních letech, s kudrnatými, rudými vlasy, mě pozdraví širokým úsměvem. „Ahoj, drahoušku. Přišla jsi se k nám najíst?“

„Ahoj, já… já jsem tady vlastně abych se zeptala, jestli někoho nepotřebujete?“

„Ach, zlatíčko. Nejsem si tím jistá. Nech mě zeptat se Amandy, to je naše managerka. Pojď si sednout tady do boxu a já ji půjdu sehnat.“

„Jistě, děkuji!“ řeknu jí a posadím se do boxu, který mi ukázala. O chvíli později, se hosteska vrátí s ženou za sebou, která je asi Amanda.

„Ahoj,“ pozdraví a podá mi ruku. Postavím se a přijmu ji s lehkým potřesením.

„Ahoj. Omlouvám se, že přicházím neohlášená, ale jen jsem přemýšlela, jestli někoho nehledáte?“

„S tím si nedělej starosti.“ Usměje se než pokračuje. „Aktivně nehledáme, ale obvykle vždycky potřebujeme nějakou servírku navíc. Jaké zkušenosti máš?“

„Pracovala jsem chvíli jako chůva, a pracovala jsem ve skladu v obchodu s potravinami. Poslední práce byla pomocná síla v kuchyni, na univerzitě Blackthorn.“

„Takže nemáš zkušenost se servírováním?“

„Ne, spíš mám raději zázemí. Nejsem zrovna nejlepší s lidmi.“ Jakmile ta slova opustí má ústa, uvědomím si, že jsem nemohla říct nic hloupějšího.

Zjevně, Amanda si myslí to samé, protože zakloní hlavu a začne se smát.

„Omlouvám se,“ řeknu a zavrtím hlavou.

„Nemusíš, oceňuji tvou upřímnost. Každopádně, ti nemůžu s prací pomoct. Hledám zkušené lidi, je mi to líto.“ Zní skutečně omluvně, když mi věnuje smutný úsměv.

„To je v pořádku. Děkuji, že jste si se mnou promluvila.“ To je víc, než mohu říct o posledních třech místech, kde jsem byla.

„Víš ty co. Možná ti nemůžu nabídnout práci, ale můžu ti nabídnout kousek úžasného, jablkového koláče. Sedni si přímo tady a já ti ho přinesu. Slibuji, že se budeš cítit lépe.“ Pochybuji o tom, ale oceňuji její vstřícnost.

Amanda se zvedne, než mohu protestovat a zmizí v kuchyni, a nechá mě sedět samotnou se svými problémy, z nichž každý mi visí nad hlavou, jako těžký mrak.

„Hej, promiň…“ řekne neznámý hlas. Otočím hlavu, abych viděla odkud ten hlas přišel. Dvě krásné dívky, sedí ve vedlejším boxu. Obě na mě koukají, měkkým pohledem. „Zaslechla jsem, že sháníš práci.“

„Ach, ano. Víte o něčem?“ zeptám se a hluboko uvnitř mě, rozkvétá naděje.

„Vlastně ano. A vydělává to taky pěkné peníze, aspoň dva litry týdně,“ řekne mi jedna z nich. Má dlouhé, blond vlasy a velké, modré oči, orámované černými linkami a dlouhými, hustými řasami.

Počkat, řekla právě dva tisíce dolarů za týden? Sotva se dokážu ovládnout. Ale tak, vzadu v mysli, jediné, na co dokážu myslet, je být děvkou, nebo drogovým dealerem, z čehož bych nebyla dobrá ani v jednom.

„Co je to za práci?“ zeptám se podezřívavě. Když to zní až moc dobře na to, aby to byla pravda, obvykle to tak je a já potřebuji legální práci, ne nějakou falešnou sračku.

„Slyšela jsi o Night Shift?“ zeptá se druhá dívka. Ta má tmavě hnědé vlasy a oříškové oči, které se třpytí neplechou. Můžu říct, že je to rebelka, už po jednom pohledu na ni.

Night Shift. V hlavě se mi vybaví neonový nápis, vlastně je to klub nedaleko od mého domu. „Jako ten striptýzový klub?“

„Ano, ten striptýzový klub,“ ušklíbne se dívka s oříškovýma očima, „jsi moc hezká a vyzařuješ vibrace holky od vedle, spolu s něčím, co tě dělá příjemnou. Jestli máš zájem, mohla bys vydělat spoustu peněz.“

„Já nevím…“ Svlékání? Opravdu bych mohla svlékat oblečení za peníze? I když za spoustu peněz? Chci říct, jsem zoufalá, ale jsem opravdu tak zoufalá?

„Nemusíš se rozhodnout hned. Jsem Valorie, mimochodem,“ představí se ta tmavovlasá kráska, a pak ukáže na blondýnku. „Tohle je moje kamarádka, Katie.“

„Ahoj, já jsem Stella“

„Ráda tě poznávám, Stello,“ rozzáří se Katie. „Jestli opravdu hledáš práci, zamířila bych do Night Shift. Dokonce se za tebe můžeme přimluvit. Pomoct ti se zorientovat. A nepotřebuješ tam žádné zkušenosti.“

„Ne s tělem, jaké máš,“ dodá Valorie. Lehce se začervenám v tvářích, a moje sebevědomí stoupne.

„Možná se tam zastavím,“ usměji se.

Amanda se pak vrátí s mým koláčem a já rozbalím příbor, abych se do něj pustila, právě když mi začne zvonit telefon. V duchu zasténám a vytáhnu telefon z kapsy. Číslo neznám, ale rozhodnu se ho stejně vzít, protože jsem vyplnila tolik žádostí; mohl by to být někdo z nich kvůli pohovoru.

„Haló,“ snažím se znát vesele, jak je to jen možné.

„Haló, to je Stella Youngová?“ Zeptá se muž na druhé straně, jeho hlas zní autoritou. Okamžitě jsem ostražitá.

„Ano, to jsem já. Kdo je to?“

„Tady Jaspen, okresní policie. Slečno Youngová, můžete mi říct, kde jste právě teď? Rád bych někoho poslal, aby si s vámi promluvil.“

„Cože? Proč?... Tedy, co se děje? Mám problémy?“

„Ne, ne… nic takového. Obávám se, že máme špatné zprávy…“