HY - 4. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 4 – Easton

„J-já nikomu nic neřekla,“ je první věc, která jí vyjde z těch pěkných, malých úst. Velké, bledé oči a zlaté, blond vlasy, které se jí na koncích vlní, jí dávají andělský vzhled. Pamatuji si, jak měkké byly včera večer v mých rukách, a mám potřebu se jich dotknout znova.

Nemůžu z ní spustit oči. Sledovali jsme ji celý den. Sotva jsem včera spal, přemýšlejíc, jestli jsme udělali správné rozhodnutí. A nemluvím o zabití Jamese, to bylo bez pochyby nejlepší rozhodnutí pro všechny. Ten chlap byl totální úchyl a spousta dalších věcí. Ne, mluvím o tom, nechat toho blonďatého anděla jít. Jestli promluví, budeme vážně v hlubokých sračkách.

A to je přesně důvod, proč jsme právě teď tady. Musíme se ujistit, že nechá ty své malé, pěkné rty, zamčené.

„Říkali jsme si, že bys to nikomu neřekla, protože jsi hodná holka. Jsi, Stello?“ zeptám se jí a miluji způsob, jak se mi její jméno převalí po jazyku. Odtud, kde stojíme, můžu vidět, jak se ošije. Cam a já jsme se dohodli, že si ji musíme trochu dobírat, abychom se ujistili, že zůstane v lati. Strach je silná motivace a dokud se bude bát, udělá všechno, co jí řekneme.

„Ano, já nic neřeknu. Přísahám!“ vyjekne a upustí během toho pytel z ruky. Nepohne se, aby ho sebrala a já si užívám její zmrznutí, to ztuhnutí strachem.

Dívala by se na mě takhle, kdybych se jí právě teď dotknul, nebo by se mi rozpustila pod prsty? Pokaždé, když jsem na ni dneska myslel, se ve mně něco pohnulo a není to jen strach, že půjde k policajtům. Něco na ní je, něco, co mě přitahuje, něco, co chci. Můj zájem o ní je silný, cizí, ale fascinující a rychle se měnící na posedlost. Něco, na co nemůžu přestat myslet, něco, co potřebuji mít a nepustit.

Na co to kurva myslíš, idiote?

„I tak jsme se chtěli zastavit, abychom ti to připomněli,“ řekne jí Cam a vytáhne mě z mých, hloupě vyvolaných myšlenek.

„Nemusíte mi to připomínat, já nezapomenu,“ řekne a její hlas je váhavý, jako by si nebyla jistá, jestli má vůbec mluvit.

„Myslím, že jsou i jiné způsoby, jak tě udržet potichu… nemůžeš mluvit s ptákem v puse.“ Vykulí oči, skoro jako by nečekala, že půjdu tímhle směrem. „Můžeme tě šukat, pokud to bude nutné, šukat až budeš zticha. Jsi hezká, a já se vždycky těším na něco nového, do čeho strčím ptáka.“

„N-nneee…“ zavrtí hlavou a její zlaté vlasy se rozletí všemi směry. „Neřeknu nic živé duši, nemusíte… tohle dělat.“ Skoro vybouchnu smíchy, při jejím zčervenání. Stydí se mluvit o sexu? Počkat, možná, že je panna… to by byla třešnička na dortu.

„Určitě?“ Cam si olízne rty a věnuje jí žhavý pohled. On je, konec konců, ten hladce mluvící. Holky mu sedají na ptáka každou noc samy. Samozřejmě, si na to nemůžu stěžovat.

Stella přikývne, „Neřeknu nic, jen mi prosím, neubližujte.“

„Bolelo by to jen trochu. Většinou by to bylo dobré… vážně dobré,“ slíbím jí. „Ale chápeme. Necháme tě tedy vrátit se do práce, jen nezapomeň držet pusu zavřenou. Jinak najdeme něco, čím ji naplnit.“

Propustím ji, jako by pro ně nic neznamenala. Cameron i já, uděláme oba krok od dveří a umožníme jí tak, se vrátit dovnitř.

Přikývne, pohledem těká mezi námi, jako by se snažila zjistit, kdo ji napadne dřív. Když se nepohneme, vykročí směrem k nám. Můžu vidět, jak se jí třesou kolena, ale ani jednou nezastaví. Když kolem nás prochází, je tak blízko, že můžu cítit její šampon a parfém, nebo cokoliv ta těžká vůně je. Skoro začnu slintat a jsem v pokušení se natáhnout a přitáhnout si ji k hrudi.

Její kroky jsou krátké a pomalé, dokud nás nemine, a pak vyběhne ke dveřím, jako by najednou spěchala. Zatlačí na těžké, kovové dveře, aby je otevřela, ale než stačí vkročit dovnitř, někdo zakřičí z kuchyně.

„Stello!“ Při zvuku jejího jména, vyskočí, napnou se jí ramena a tiše vykřikne. „Kde zatraceně jsi?“ Pokračuje mužský hlas. Slyšet ten peskující tón, který používá, mě nutí chtít jít dovnitř, useknout mu prsty a nacpat mu je do krku. Vím, že nemám důvod být ochranitelský k téhle holce, konec konců je tou, která drží naše životy ve svých rukách, ale jsem.

„Už jdu!“ zakřičí zpátky.

„A radši tentokrát dej ty zatracené odpadky do popelnice.“

Ten samý hlas zazní dveřmi a do celé uličky. Nevím, co je na tom, že na ni křičí, ale opravdu mě to tlačí špatným směrem. Jestli bude pokračovat, zarazím mu zuby do prdele. Stella otočí hlavu a ohlédne se přes rameno na nás. Její pohled se pak pohne a spadne k zemi, kde sedí odpadkový pytel. Neudělá pohyb, aby ho zvedla, což znamená, že se víc bojí nás než toho chlapa, se kterým pracuje. Dobře. S tím jsem spokojený.

Zkřížím si ruce na hrudi a zírám na ni, s lehkým úšklebkem na rtech. 

Pojď sem, zlato…

Cam, jelikož je tím rytířem v zářivé zbroji, tam ledabyle přejde, zvedne pytel a hodí ho do popelnice. Když se otočí zpátky, ten bastard na ni mrkne a já si nemůžu pomoct, ale víc se usměji. Tohle bude taková zkurvená zábava.

Ona vážně zamumlá, „díky,“ než se otočí zpátky a zmizí uvnitř. Dveře se za ní zavřou a já se otočím ke Camovi.

„To šlo dobře,“ ušklíbne se.

„Šlo, ale myslím, že se musíme ujistit, že chápe, jak daleko jsme ochotni zajít. Chci se ujistit, že nám opravdu věří.“

„Jo?“ Cam nakloní hlavu, „Co máš na mysli?“

„Myslím, že za ní pojedeme domů a dáme jí ochutnat, co jí můžeme udělat.“

Můžu vidět, jak Camovi běží kolečka v hlavě. „Jsem si dost jistý, že je panna, podle reakce na to, co jsi předtím řekl, a nejsem v pohodě s tím, utrhnout její třešničku dneska v noci.“

Věnuji mu kamenný pohled, „Neřekl jsem, že ji ošukáme. Dost pochybuji, že by dovolila, aby se to stalo. Myslím otestovat vody. Trochu si s ní pohrát, zahnat ji do kouta, možná ji trochu ochutnat. Zjistit, jestli je vážně panna, nebo ne.“

Normálně, bych se o holku nesnažil, ony chodí za mnou, na zádech, nebo na kolenou, ochotně, ale Stella je úplně něco jiného. Bude s námi bojovat zuby nehty, ale bude si to užívat. O tom se ujistím.

„Jo, to udělejme. Přitahuje mě. Nejsem si jistý proč. Vypadá na tu nejjednodušší holky tady v Blackthornu, ale přitom není vůbec jednoduchá.“

„Chápu.“ A skutečně, protože ve své vlastní mysli, se snažím si zdůvodnit ty rostoucí posedlé myšlenky, které o ní mám. Chci vědět všechno, co jde. „Můžeš o ní získat informace? Kolik jí je, adresu a tak? Najít cokoliv, co proti ní můžeme použít?“

Cam protočí oči, „Myslíš, že to dělám poprvé?“

„Ne, ale je to první holka, u které jsi musel zjistit jméno,“ dobírám si ho.

„Drž hubu. Když je šukáš, všechny vypadají a znějí stejně. Plus, jména nejsou potřeba, když jim dávám nejlepší orgasmus jejich života.“

Cam je playboy a kretén. Já jsem jen kretén, s temnou posedlostí, kterou dobře skrývám. Není tajemstvím, že se rádi dělíme, a Stella, ona se možná jen stala naším dalším úlovkem.

„Dnes večer jí ukážeme, čeho jsme schopní.“

„Dnes večer,“ řekne Cam a rozejdeme se každý svou cestou.

*****

Sledovat Stellu domů, bylo snazší, než jsem očekával. Na holku tak vyděšenou, jako byla ona, nás zavedla přímo ke svému domu, bez náznaku pasti. Připustíme-li, že i když by hledala auto, které by ji sledovalo, nemohla vidět skrz těžký oblak kouře, který její auto táhlo za sebou. Potřebuje nové auto a včera bylo pozdě.

Následujeme ji do nejhorší části města a sledujeme, jak zajede na cestu k malému, zchátralému domku. Ježíši, ta holka má na sobě přímo napsáno – případ pro charitu. Není divu, že ve škole pracuje, místo aby ji navštěvovala.

Má v kapse sotva dva centy.

Jako bezpečnostní opatření, zaparkujeme o dobrý blok dál a sledujeme ji vystoupit z auta a jít do domu. Nelíbí se mi fakt, že je tak nevšímavá ke svému okolí. Měla by dávat větší pozor. Hlídat si záda. Tady venku je spousta kreténů, kteří by jí mohli ublížit. Kreténů, jako jsme my…

„Tahle čtvrť je příšerná.“ Poukáže Cam na to, co je zjevné.

Čekáme v autě asi půl hodiny, než vystoupíme a vyrazíme po chodníku.

„Měli bychom se vloupat, nebo prostě zazvoníme na zvonek?“ zeptám se a nejsem vůbec sarkastický.

„Překvapme ji,“ ušklíbne se Cam a vydáme se kolem domu. Dojdeme k zadním dveřím a já už vidím, že nebude potřeba moc síly, dostat se dovnitř. Je tam tence vypadající sklo uprostřed dveří, které bude snadné rozbít.

Než se vůbec dostaneme blízko ke dveřím, rozsvítí se nad námi světlo a svítí přímo na nás. Do prdele. Podívám se na Cama, který prostě pokrčí rameny. O chvíli později, se ty samé dveře, kterými se chystáme vloupat, otevřou a před námi se objeví šedovlasá dáma. Kurva, tohle nebyla součást plánu. Chystám se vyplivnout nějakou prostou omluvu, proč se potloukáme vzadu kolem domu, když mě překvapí širokým úsměvem.

„Och, tady jste,“ pozdraví nás, jako by čekala že tu budeme. „No, pojďte dál, nestůjte tady venku v zimě.“ Ustoupí stranou a otevře dveře do široka, aby nám udělala prostor na projití.

Dobře… Tohle je divné. Věnuji Camovi tázavý pohled, ale on si toho ani nevšimne, přijme pozvání a vstoupí dovnitř. Zavrtím hlavou a následuji ho.

Zádveří vede přímo do kuchyně. Je malá, nábytek barevný a nesourodý, ale má to v sobě i nějaký zvláštní druh útulného půvabu.

„Co kdybyste si udělali pohodlí v obýváku a já udělám rychle něco k jídlu, když jste propásli večeři?“

„Babi? S kým to tam mluvíš?“ Ozve se Stellin hlas odněkud zezadu z domu. „Pro lásku Boží, nezapínej sporák, babi!“ V jejím hlase je slyšet paniku.

Její babička najednou vypadá rozrušeně, jako by si vzpomněla na něco zlého. Otevře pusu, aby promluvila, ale je přerušena Stelliným hlasitým výkřikem. Otočíme hlavy ke dveřím, kde se Stella právě objevila. Má kolem sebe omotaný tenký ručník, ale krom toho, stojí nahá, jen pár stop od nás. Vlasy má stále mokré a přilepené ke štíhlému krku a ramenům. Kapky vody odrážejí světlo na její porcelánovou pokožku.

„C-co tady děláte?“ zeptá se a její hlas je stejně vyděšený, jako sevření jejího ručníku. „Babi, pojď sem. Odstup od nich,“ řekne své babičce nervosně.

„Co je špatně?“ Zeptá se její babička, nyní se stejnou panikou v hlase.

Do prdele, tohle se vymyká kontrole.

„Nic není špatně,“ zkouším uvolnit situaci. „Jen jsme přišli pozdravit.“

Stella se dívá mezi námi, s panikou v očích, jakou jsem nikdy předtím neviděl. Jsem si jistý, že se právě teď bojí o život své babičky víc, než se včera bála o svůj.

„Babi, je pozdě. Co kdyby ses šla nachystat do postele? Pojď, pomůžu ti.“ Stella mluví k babičce, jako by byla dítě a najedou to secvakne. Je její pečovatelkou. Babička musí mít Alzheimer, nebo stařeckou demenci, nebo tak něco.

„Ano, babi, co kdybyste si šla odpočinout,“ zavrká Cam. Jemně, vezme starou paní za paži a vede ji před místnost tam, kde stojí Stella. Pak se nakloní a zašeptá Stelle něco do ucha. Ztuhne, ale přikývne, než odvádí babičku pryč.

Přejdu k němu a šťouchnu ho do boku, „Cos jí řekl?“

„Řekl jsem jí, aby se radši neopovažovala obléknout,“ ušklíbne se. „Teď, si pojďme udělat pohodlí do obýváku,“ odejde směrem k barevnému gauči.

Už cítím, jak se můj pták probouzí k životu, „Jo… jdeme.“