HY - 3. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 3 – Stella

Cestou domů, mám pocit, že blázním. Dokonce i v pohybujícím se autě zjišťuji, že se pořád všude dívám, a čekám, že něco vyskočí a dostane mě.

Ne něco. Někdo.

„Přestaň být paranoidní,“ zamumlám si pro sebe. Nechali mě jít, takže mě určitě nebudou znovu hledat, dokud udržím jejich tajemství, což by neměl být problém, když nemám v plánu nikomu nic říct. Nejen, že jsem nechala DNA a otisky prstů po celém místě, ale jak ten světlovlasý muž, poukázal tak výmluvně, je to slovo dvou bohatých mužů, proti mému. Ti dva nejspíš mají armádu právníků za zády, zatímco já, no… nic.

Takže mi řekněte, kdo by věřil čemukoliv, co bych řekla. Nikdo, tak to je.

Trvá mi trochu déle dostat se domů, protože jezdím bezcílně okolo, jen pro případ, že by mě někdo sledoval. Jsem k smrti vyděšená, ale nemůžu nic dělat. Po krátké chvíli, se cítím dost bezpečně na to, jet domů, a o pár minut později, přijedu k babiččině obyčejnému, jedno-ložnicovému domku, který je v podstatě i mým domovem, když tu žiji posledních šestnáct let, svého života. Zaparkuji svou starou rachotinu, znovu se zhluboka nadechnu a pak teprve otevřu dveře a vystoupím ven. Nemůžu se psychicky zhroutit před babičkou.

Nemůžu. Jakmile otevřu vchodové dveře, nakrčím nos; zápach je pronikavý a visí ve vzduchu, jako hustá mlha. Něco se pálí, a i když jsem právě vstoupila do dveří, vidím kouř, vycházející z kuchyně. Znovu ne.

Nevím, jestli je to proto, že už jsem zažila dneska hromadu paniky, nebo proto, že se to není poprvé, co se to stalo, ale z nějakého důvodu, se nevyděsím. Prostě vejdu do kuchyně a vezmu kouřící pánev ze sporáku.

„Babi?“ zavolám ji, ale neodpoví mi. Ale nedělám si starosti. Vždycky tady někde je. Vypnu horkou plotýnku a otevřu kuchyňské okno, aby se vyvětral kouř. Pak zamířím do ložnice.

Pootevřu dveře a najdu ji ležet v posteli, klidně spící. Proklouznu do místnosti a posadím se kraj matrace. Otevře téměř ihned oči. Na rtech se jí objeví ospalý úsměv.

„Ahoj, dýničko, zrovna jsem si dala šlofíka, zatímco jsi byla ve škole,“ vysvětlí. Neopravím ji a neřeknu jí o tom, že nechala puštěný sporák, než si šla lehnout, protože si to stejně nepamatuje. A tohle si zítra nejspíš taky nebude pamatovat.

„Jak ti šel test z matematiky? Dostala jsi dobrou známku?“

„Už nechodím do školy, pamatuješ? Maturovala jsem.“

„Ach, ano? Kdy je maturitní ples?“ zeptá se a hlas jí zbarví nadšení. Ples byl před měsíci a ona tam byla, ale taky si to nepamatuje, což mi trhá srdce.

„Brzo, babi…. Brzo.“ Pohladím ji po paži, s přáním, abych mohla vyléčit její zlomenou mysl. „Půjdu nám udělat něco k jídlu, dobře? Přijď, až budeš připravená.“ Věnuji jí lehký úsměv, který mi vrátí a opustím místnost.

Smutek, který cítím pokaždé, když ji takhle vidím, mě obklopí. Je to tak silné, že skoro zapomenu, co se předtím dnes stalo. Téměř. Jak se mohl můj život takhle podělat? Proč něco nemůže pro jednou jít dobře? Vařím, uklízím a mluvím s babičkou, dokud znovu neusne, ale nic neuklidní mou mysl.

Tělo je tak unavené, vyčerpané a všechno, co chci, je jít spát, ale moje mysl ubíhá rychlostí tisíc mil za hodinu. Nemůžu ji vypnout, najít klid, ani na vteřinu. Jsem plně vzbuzená, bez šance na spánek v dohledné době, takže udělám jedinou věc, co můžu. 

Házím sebou a otáčím se na rozkládacím gauči. Už nějakou dobu spím v obýváku. Je tu jen jedna ložnice a bývala moje, ale s babiččiným stavem a mým vstáváním do práce, jsem jí nechala pokoj. Nevadí mi spát na gauči, ano, není to nejpohodlnější věc, ale lepší, když jsem to já než babička.

Snažím se uklidnit mysl, ale pokaždé, když zavřu oči, vidím je… a nevím, jestli je někdy vůbec dostanu z hlavy.

*****

Slunce vychází, zářivě svítí okny, ale já nejsem v žádné případě, připravená vstávat. Nejspíš proto, že jsem ještě nespala. Obavy uvnitř, mě požírají zaživa a hrozí, že mě celou pohltí. Nevím, jak zvládnu celý den. Všechno, na co dokážu myslet, je minulá noc. Ti dva muži, mrtvé tělo, cokoliv udělali, a skutečnost, že se musím vrátit do Blackthornu do práce.

Ale myslím, že možnost, že je znovu uvidím, mi dělá největší obavy. Není to tak, že bych mohla opustit práci a jít pracovat někam jinam. Plat je dobrý, je to blízko domova, ale nevím, jestli mám žaludek na to, vidět je znova.

Uhm, možná dokážu najít jinou práci, až budu mít volný den, ale pro teď, se musím připravit a dotáhnout zadek do té současné.

Když opouštím dům, babička ještě spí. Udělala jsem jí snídani a nechala zprávu na stole; snad ji najde a nepokusí se znovu podpálit dům. Vedla si dobře, poslední dobou, ale riziko je tu každý den. Některý den, něco půjde dělat a já tady nebudu, abych ji zastavila.

Spěchám do auta, protože je venku stále příšerná zima a moje tenká bunda mě moc nechrání před drsným ranním vzduchem, nasednu, nastartuji motor a zapnu topení naplno, než vyjedu z příjezdové cesty. Teď, když je venku světlo, cítím se trochu méně paranoidní, ale ne o moc.

Jak jedu do práce, jsem požírána strachem. Kdo byli ti muži? Co dělali s tím tělem? Opravdu zabili jiného člověka? Mám tisíc otázek, které nebudou nikdy zodpovězeny, protože v žádném případě se jich nezeptám, a možnost, že bych šla na policii, je vyloučená.

Jestli mám tohle přežít, musím se přinutit zapomenout, co se stalo.

Čím blíž se dostávám k Blackthornu, tím víc mě strach pohlcuje. Když zajedu na zaměstnanecké místo na parkovišti, srdce mi buší tak rychle, až mě bolí na hrudi. Musím si dát své sračky dohromady, než tam vejdu. Jinak, budou všichni vědět, že to nedávám a něco se děje.

Zkontroluji čas, a zjistím, že přijdu pozdě, jestli tu budu sedět ještě déle, takže se zhluboka nadechnu pro uklidnění a vylezu z auta. Při každém kroku, který udělám, se ohlížím přes rameno. Rozhlížím se po okolí a hledám ty dva muže. Očekávám, že vyskočí zpoza auta, nebo za každým rohem který vidím.

Záměrně jdu bočními dveřmi, místo zadní uličkou. Ani náhodou tam znovu nepůjdu, pokud nebudu absolutně muset.

„Nechala jsi odpadky venku na zemi,“ zaječí na mě Paul, vedoucí kuchyně, jakmile vejdu dovnitř. Zvuk jeho hlasu mě vyděsí, a já si přitisknu ruku k hrudi, abych udržela srdce uvnitř.

„Cože?“ zalapám po dechu, ve snaze zakrýt svůj strach.

Paulův pohled přejde k mé hrudi, kde si rukou svírám tričko a, na chvíli, se cítím podivně odhalená. Vím, že se mi nedívá na ruku, ale na prsa. Nesnáším, když se na mě takhle dívá, a děsí mě to. 

Konečně zvedne oči, a na chvíli, v nich vidím záblesk touhy, než jeho pohled ztvrdne. „Říkal jsem, že jsi nechala venku na zemi pytel s odpadem.“

Ach do prdele. S tím vším, co se včera večer stalo, jsem naprosto zapomněla na odpadky. „Omlouvám se, byl moc těžký a nemohla jsem ho zvednout do popelnice.“ To není lež, ale přesto se cítím špatně, že jsem ho zklamala.

„Nějaká havěť se do něj dostala. Odpadky jsou po celé uličce. Měla bys jít a uklidit to, než si píchneš příchod.“

„Ale… já potřebuji plný plat…“

„Buď, nebo budeme muset přejít na jiné opatření,“ řekne a olízne si rty. Málem se pozvracím. To je ale hajzl.  Nejsem si jistá, o jakém opatření mluví, ale jsem si jistá, že to ani vědět nechci.

„Uklidím to, než se zapíšu.“ Přinutím se k úsměvu, ale až to bolí, zkroutit rty tím směrem. To jediné místo, kterému se chci vyhnout, je to místo, kam vím, že se musím vrátit, ale pořád je to lepší než zůstat tady s Paulem.

Vezmu si rukavice a menší odpadkové pytle ze skladu, a jdu dozadu ven. Napůl čekám, že tam ti dva chlapi budou na mě čekat, ale nejsou tam a jejich auto je pryč. Díkybohu. Ulička vypadá ve světle jinak, ale i tak mě k smrti děsí.

Tak rychle, jak můžu, uklidím nepořádek a nacpu všechny odpadky do popelnice, a snažím se nedívat na své uschlé zvratky vedle ní. Když přijdu zpátky dovnitř, hodím rukavice do koše a umyji si ruce, a přeji si, abych mohla smýt vzpomínky i z mé hlavy. Paul je už v plné práci, a tak hned začnu se svými povinnostmi dne.

Než bude rušno a většina studentů přijde na snídaně, rychle doplním dochucovadla, příbory a ubrousky. Nesu si krabici všeho, takže nemusím chodit třikrát. Když je všechno plné a pěkně srovnané, dám zbývající věci do krabice a otočím se k odchodu.

Právě se chystám zmizet ve skladu, když pár studentů, mi zkříží cestu a jeden z nich mi narazí do ramene, a vyrazí mi krabici z rukou na zem. S hrůzou sleduji, jak se štos ubrousků a asi stovka párátek, rozletí po zemi všemi směry.

„Ups, sorry,“ zamumlá kluk, ale ani nezastaví, aby mi nabídl pomoc se sebráním toho nepořádku, který způsobil. Zakleji si pod vousy, klesnu na kolena a začnu sbírat věci a házet je naštvaně do krabice.

„Tady, nech mě ti pomoct,“ pronikne mi do uší ženský hlas a než na ni můžu vzhlédnout, objeví se ta holka vedle mě. Dřepne si na tvrdou zem, aby mi pomohla sebrat, co jsem upustila, a zamračeně zamumlá. „To je pitomec, co?“

„Och, to je v pořádku. Nemusíš mi pomáhat. To je moje práce,“ řeknu jí.

Poslední věc, co potřebuji, je být nahlášena proto, že jsem zničila jídlo někoho z Blackthornské honorace. Potřebuji tuhle práci; záleží na tom moje živobytí.

„Není tvoje práce, vypořádávat se s nějakým troubou, ne?“ zažertuje a poprvé ten den, se usměji. Zatímco sbírám ubrousky, nakouknu na krásnou dívku vedle mě. Netrvá mi dlouho poznat, že je to rozhodně zdejší studentka. Upravené nehty, designerská kabelka, visící jí na paži a perfektně natočené, černé lokny vlasů, které jí dávají vzhled, jako by právě vyšla z luxusního salonu.

Vypadá jako typická Blackthornská studentka, bohatá, krásná a úspěšná. Všechno na ní, křičí vyšší třídou. Jediná věc, která je jiná, že vážně zastavila, aby mi pomohla, místo toho, aby prošla kolem mě, jako by byla něco víc než já.

„Willow…“ Zavolá nějaký kluk za námi a přitáhne naši pozornost. Vzhlédnu, abych našla záhadného muže, stát u dveří a držet je otevřené jednou rukou. V jeho očích je temnota a sleduje mě, jako žába mouchu, která letí kolem její hlavy. „Přijdeme pozdě do třídy.“

„Ach, sakra, musím jít,“ řekne mi dívka a pustí to, co posbírala, do krabice.

„Děkuji ti!“ zavolám za ní, než chytne za ruku toho kluka a políbí ho na tvář. Sleduji, jak ona a ten kluk, který je zjevně její přítel, zmizí a dveře se za nimi zabouchnou. Hloupě nechám svou mysl bujet myšlenkami, a krátce uvažuji, zda ví, jak šťastná je, že má všechno to, co má. Rychle, zvednu zbytek věcí a říkám sama sobě, abych přestala přemýšlet o životě, který nikdy mít nebudu.

Zbytek dne strávím mytím nádobí, čištěním brambor, krájením cibule a mrkve. Obvykle čekám s vynesením odpadků, dokud nejsou všichni pryč, ale dnes ne. Obejdu kavárnu a vysypu každý koš a pytle shromáždím u dveří, abych musela ven jen jednou. Část mě chce požádat Paula, aby to udělal, ale znám to. Je to moje práce, takže to spolknu a udělám to. Není ani ještě venku tma.

Vezmu pytle, které, mimochodem, váží snad víc než já, a projdu zadními dveřmi. Rozhlédnu se na obě strany a rychle vyrazím k popelnici. Začnu do ní házet pytle, když zvuk bot, křupajících po asfaltu, dolehne k mým uším. Jako šílená, se otočím, s jedním odpadkovým pytlem stále v rukou.

Pane Bože, prosím pomoz mi. Jsou to ti dva muži ze včerejšího večera. Stojí blízko jediného vchodu do budovy. Můj jediný únik. Přišli mě konečně zabít? Slzy mi naplní oči. Přišli, rozhodli se, že nedokážu mlčet.