TWWB - 19. kapitola

 Překlad: Lucianna

19 – Noah

Mou jedinou možností, je teď sledovat Poppy/Simone. To je jediný způsob, abych měl šanci správně identifikovat Poppy a vyhnul se Simoniným pastem. Také to je nejlepší způsob, jak zjistit, co má Simone za lubem. Měl jsem špatný pocit o jejím obchodování na dark webu. Můj mozek si začíná dávat dohromady kousky skládačky a modlím se k Bohu, abych se pletl v tom obraze, který se začíná vynořovat.

Opustím její budovu a venku si chytím taxi. Okno jejího bytu vede do ulice, takže musím udělat představení svého odjezdu, jen pro případ, že by se dívala. Když mě vyzvedne žluté taxi, přiměji ho zajet za roh, kde mu podám pár babek a vystoupím. Odjede a já se vracím zpátky.

Držím se ve stínech vchodů a průchodů budov a jdu tam, odkud mohu vidět Poppyinu budovu. Když jsem v dobré pozici, schovaný, ale schopný vidět dveře, usadím se a čekám.

Napíšu Gregorymu o jeho vodítku. Odpoví rychle. Ukáže se, že to není nic, co bych už nevěděl. Měl jsem to vědět. On je dobrý pracovník, ale nechová naději na to, že nás tihle zmizelí kriminálníci, dovedou ke Carteru Finchovi, muži, který ukradl dva nejdůležitější lidi z mého života. Okradl mě o všechno a já si odpočinu až v den, kdy ho najdu. Nebo až budu mrtvý. Podle toho, co přijde dřív.

Ne, ve většině případů pohřešovaných osob, týkajících se lidí zákona – v jakémkoliv sektoru – má obvykle největší šanci na vyřešení případu osoba, s největším zájmem o oběť, a v tomto případě, jsem to nejvíce pověřenou osobou já. Ne můj partner. Ne FBI. Ne místní policie.

Já.

Jsem přinucen zatlačit všechno tohle stranou, když uvidím ženu – blondýnu, která je zcela jasně Simone, když je oblečená v upnuté, černé sukni, karmínovém korzetu a s černým, péřovým boa přes ramena – opouštět budovu. Vypadá jako šlapka z filmů sedmdesátých let. Ale šlapka nebo ne, stále je krásná. Stále je to žena, kterou miluji.

No, tak nějak.

Než by si chytla taxi, vybere si Simone, že pár bloků jde pěšky. Lehce ji následuji. To je tréninkem.

 O tři bloky dál, zahne za roh a zvedne ruku na taxík. Zastavím tam, kde jsem a udělám to samé, držím hlavu dole. Nedávám zjevně najevo, že ji sleduji, jen pro případ, že by se ohlédla a viděla mě, což není pravděpodobné, ale držím si ji v periferním vidění pravého oka. Jsem na ni připojený, citlivý ke každému jejímu pohybu, dokonce i když skloní hlavu a nastoupí do taxíku.

Zní to jako klišé, ale nastoupím a požádám řidiče taxi, aby „sledoval to auto“, protože laciné, nebo ne, je to to, co potřebuji, aby udělal.

Simonino taxi jede spletitou trasou přes tři různé části města. Když konečně zastaví před levným motelem, přiměji svého řidiče, aby zastavil dost daleko, abych ji mohl vidět, ale ona mě nemohla vidět na zadním sedadle, a sleduji.

Vystoupí, zaplatí taxikáři a čeká, až zmizí z dohledu, než se otočí a přejde ulici a o blok dál, k jinému motelu. Tam, zamíří na poslední místo na konci, nastoupí do bílého sedanu a vyjede.

Následujeme ji, když jede zpátky cestou, kterou jsme přijeli, pak dál a směrem k letišti. Nezastaví, dokud nedojedeme ke klubu, zvanému Zanzibar, na západní straně města. Je to dost zjevně striptýzový klub a tam, zajede do uličky vedle něj. Nevystoupí ale za auta. Jen sedí uvnitř, světla vypnutá, motor běží, jako by čekala.

Nemůžeme se zdržovat na ulici u ústí uličky, aniž bychom byli viděni, takže řeknu řidiči, aby objel blok a vrátil se zpátky na parkoviště u silnice a doufám, že zatím neodjede. Přesně po šesti minutách, bílý sedan opustí uličku.

Pokud bych nevěděl, že řídí Simone, nemohl bych ji poznat. Převlékla si oblečení a paruku, zatímco čekala. Sotva před hodinou, když jsem ji sledoval po chodníku, byla blondýna s dlouhými, vlnitými vlasy. Teď má krátké, hnědé usedlé mikádo a vypadá to, jako by si oblékla strohou, propínací halenku. A brýle. Brýle s černými obroučkami.

Mohla by to být asistentka, učitelka, sekretářka v kostele. Mohla by být kdokoliv, což je hádám účel. Vypadá tak obyčejně, že je skoro neviditelná.

Ale není neviditelná pro mě. Pro mě nikdy.

„Znovu ji sledujte, prosím. Držte bezpečnou vzdálenost.“

Taxikář ani neodpoví. Nejspíš si myslí, že jsem vyšinutý stalker. Ale za peníze udělá, co mu řeknu. To je universální přesvědčovací nástroj. Agent, otupující svědomí.

Jak projíždíme ulicemi města, moje mysl si stále připomíná pohled na Simone v jejím převleku. Myslím, že to jsou brýle, co mi to dělá – hází mě do téhle smyčky. Věděl jsem, že Poppy nosí čočky, ale nikdy jsem ji neviděl v brýlích. Vlastně ani Simone, když na to přijde. Je to překvapující přeměna. Vypadá tak… normálně.

Odtrhnu svou mysl od tohoto vlaku myšlenek, a soustředím se místo toho na to, co má Simone v autě přede mnou za lubem.

Má spolujezdce. Z toho, co jsem zahlédl, když vyjížděli z uličky, je to muž, něco přes třicet, běloch, průměrný ve všech směrech, z toho, co jsem z něj viděl. Má kravatu, což není neobvyklé, vzhledem k tomu, kolik podnikatelů navštěvuje taková místa, která se nachází blízko letiště, ale je to zvláštní vzor, který mi připadá pozoruhodný. Je na ní něco, co vypadá jako bílé kruhy. Ne typická, usedlá, konzervativní kravata.

Teď sedí vedle Simone, a dívá se přímo před sebe. Ani jednou neotočí hlavu, aby se na ni podíval. Z toho, co můžu říct, spolu ani nemluví. Chovají se jako cizinci, což vyvolává celou další řadu otázek.

Kdo to je?

Kdo to je pro ni?

Kam jedou?

Proč se s ním setkala tady, vyzvedla ho takovým způsobem?

Proč změnila svůj vzhled?

Znovu a znovu, se převalují, rachotí kolem nezodpovězené, až mám ruce zklamaně zatnuté v pěsti, a spočívající na mých stehnech.

Následujeme Simone zpátky přes město, do jiné oblasti levných motelů, kde ona a její pasažér, vystoupí z auta a nastoupí do jiného auta – malého, stříbrného auta. Nevýrazného ve všech směrech, stejně jako ona, stejně jako její pasažér.

Odtud, je veze do třetí destinace. U tohoto motelu zajede na místo, jako by se chystala zůstat. Vypne motor a vystoupí ven, před dveřmi s číslem 109. Ale nevejdou do tohoto pokoje; vystoupají po schodech, přejdou po pavlači a do pokoje 206.

Sleduji okno. Žaludek se mi stáhne do uzlu, když se nerozsvítí světlo. Co by tam dělali po tmě?

Velká část mě, co nechce vědět.

Ale neodjedu.

Nemůžu.

Místo toho, sedím vzadu ve špinavém taxíku a dusím se dlouhé minuty, co jsou tam, a proklínám je oba každou vteřinu, co nevyjdou ven.

Dokážu si představit spoustu nechutných věcí, které tam možná dělají, věci, které by vyžadovaly tolik špionážních rutin. Žádná z nich není dobrá. Všechny mi obracejí žaludek.

Když se dveře konečně otevřou, o nějakých dvacet minut později, je to jen Simone, kdo vyjde ven. Vypadá přesně tak, jak když vešla dovnitř, což mi dodává zvláštní, neurčitou útěchu. Jde zpátky k autu, nastartuje a odjíždí pryč, aniž by se ohlédla zpátky.

Vrací se po svých stopách, další oklikou, a zaparkuje bílé auto tam, kde s ním začala. Tentokrát je v něm o pár minut déle než předtím, a když se objeví, je oblečená tak, jak byla, když opustila byt – jako šlapka ze sedmdesátých let. A stejně jako to udělala, když přišla, jde po ulici, ale tentokrát zahne za roh a chytne si další taxi.

Škoda, že jsem si nepoznamenal poznávací značky těch různých aut. Normálně, by to byla jedna z prvních věcí, co bych si zapamatoval, ale byl jsem zaměstnán Simone… rozptýlila mě, ona a její nezákonné aktivity. Kéž bych se dokázal nestarat. Ale nemůžu. Nemůžu se nestarat, protože se starám zatraceně moc.

Simone dojede taxíkem do kavárny, kde si vezme capuccino sebou (vím to, protože vidím dívku, jak jí to dělá) a pak jde zpátky ven, zastaví si další taxi, které jí vezme zpátky do jejího bytu.

Zpátky tam, kde jsme začali. A kvůli čemu? Co se to sakra právě stalo?

Jsem zmatený.

Jsem naštvaný.

Jsem neochotně ohromený.

Cokoliv Simone dělá, přijímá různá, dobře promyšlená opatření. A evidentně jsou taky účinná. Skutečnost, že nebyla během toho chycená, vypovídá o tom, jak chytrá její metoda je, jak chytrá je ona. Další stránka ženy, kterou miluji. Zdá se, že vrstvy jsou nekonečné, každá z nich je svým způsobem stejně fascinující, ale je to celek, který uchvátil mé srdce.

I tak, potřebuji vědět, co dělá, což znamená, že se musím vrátit do jejího počítače. Něco mi říká, že je tam toho k nalezení víc, informace a postupy a možná dokonce důvody, ukryté hluboko ve všech těch nulách a jedničkách. Jako proč byla sakra pokrytá hlínou, tehdy v noci? Musela to být Simone, která se vrátila do postele takhle, ale co dělala?

Taky potřebuji kontakt s Poppy. Zoufale. Potřebuji s ní věci napravit. Jen si prostě nejsem jistý, jak na to jít.

Je zraněná, což je pravděpodobně důvod, proč je právě teď dominující osobností Simone. Možná by pomohlo, kdybych ji oslovil svou láskou k Poppy. Pokud nemůžu mluvit přímo s Poppy, možná můžu mluvit nepřímo k Poppy.