HY - 2. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 2 – Cameron

Do prdele, kurva! Nikdo tu neměl být. Jak to, že jsme ji neslyšeli přijít? Jako myš, zůstala schovaná a sledovala nás. Bůh ví, jak dlouho. Nutíc své nohy běže rychleji, pronásleduji tu holku, která právě viděla, jak házíme Jamesovo mrtvé tělo do Eastonova kufru auta.

Ačkoliv její tvář byla schovaná ve stínech, vím, že je mladá, ze způsobu, jak běží, jak jí sametové, blond vlasy vlají a z toho, jak se jí hýbe zadek s každým krokem. Vsadím se, že má i pěknou tvář a měkké rty.

Škoda, že jí teď musím zabít.

Můj táta může být šéfem policie, ale i to, co může udělat, abych neskončil za mřížemi, má své meze. O tohle se musím postarat sám, a to znamená, že nemůžu nechat svědky. Musím zařídit, aby zmizela.

S každou vteřinou, se k ní blížím. Může být rychlá, ale já jsem rychlejší a silnější. Než se naději, doháním ji. Mohu slyšet její dýchání, každé zalapání po dechu, které opustí její plíce. Jakmile jsem přímo za ní, natáhnu prsty a omotám je kolem její štíhlé paže, zatáhnu ji dozadu a na mou hruď. Jako banshee, vydá ten nejhlasitější skřek, jaký je možný, tak hlasitý, že mi na chvíli začne zvonit v uších.

Kroucením se snaží odtáhnout, ale já jen utáhnu sevření a mrsknu s ní na trávu vedle nás. Než stačí vstát, zalehnu ji, obkročmo na její tělo. Pomocí paže, jí přitlačím loket na krk a volnou ruku jí připlácnu na ústa.

Musím ji nechat, že je bojovnice, jako vzpínající se kůň, se pode mnou kroutí. Nehty mě škrábe do paží, ramen a krku. Bojuje, jako bych se jí chystal zabít. Ale tak, proto jsem ji honil, ne? Je to hubená, malá věcička, která nemá na kostech ani moc svalů.

Nehty zatne hluboko do mého předloktí a já zasyčím mezi zatnutými zuby. Než stihne udělat skutečnou škodu, uvolním jí krk a popadnu její paže, abych je nacpal mezi naše těla. Skloním se na její tělo a tím ji naprosto znehybním. Z nějakého důvodu, mě to vzruší. Pták mi ztvrdne v džínách na ocel a euforické potěšení, mi prolétne žilami.

S tváří jen pár centimetrů od její, jí odhrnu pár blond pramenů, které jsou přilepené na vlhkém čele. Je cítit strachem, ale pod tím, zachytím náznak vanilky a něčeho sladkého. Jako když se roztáhnou závěsy, se na ni poprvé skutečně podívám.

Soustředím svou pozornost na její tvář, a bezvýrazně na ni koukám. Oči má vykulené, hrůzu a strach v nich, zatímco jí z koutků padají velké slzy. I jako vyděšená sračka, je krásná, naprosto ohromující. Nemůžu dobře posoudit barvu jejích očí, v tom slabém světle, což jen přidává na její přitažlivosti.

Je pro mě jako záhada. Pandořina skříňka. Něco na ní je a já to nedokážu uchopit. Ale cokoliv to je, zajímá mě to. Strašné je, že nebudu schopen prozkoumat svůj zájem o ní. Okolnostmi jsme se potkali na špatném místě, ve špatnou dobu, a já se jí teď potřebuji zbavit, ne ji poznávat.

„Neboj se, udělám to rychle. Bez bolesti,“ zkouším ji uklidnit, ale moje slova ji jen ještě víc vyděsí. Rty se jí pod mou rukou chvějí a celé tělo třese, jak ji strach požírá. Zkouší něco říct, ale její slova nejsou nic víc než tiché mumlání, s mou rukou přes její ústa.

Moje vlastní srdce prudce buší v mé hrudi. Není to tak, že bych tohle dělal normálně. Ubližoval lidem, pronásledoval holky a lámal jim krky, a kdyby nebylo toho, že viděla, co jsme udělali, ani bych na to nepomyslel.

„Chceš něco říct?“ Přikývne, jak jen může, v mém sevření. „Budeš křičet, když dám ruku pryč? Protože pokud jo, budu ti muset ublížit.“ Z koho si dělám srandu? Ublížím jí tak jako tak.

Vyděšeně vrtí hlavou, prosí mě jen svýma očima, a protože mám moc rád trestání, pomalu zvednu ruku.

Po pravdě, nejsem si jistý, proč to dělám, možná proto, že chci slyšet její hlas a vidět, jestli je krásný stejně jako její tvář, nebo možná proto, že jí chci dát šanci promluvit na svou obhajobu. Každopádně, dám ruku pryč a připravuji se na neúspěch.

Jakmile uvidím její plné rty, začne mluvit. „Prosím, nezabíjej mě. Přísahám, neřeknu nikomu ani slovo. Opravdu jsem nic neviděla. Prosím… prosím, prosím. Starám se o babičku a ona nemá nikoho jiného. Prosím,“ prosí mě o život a všechno, co můžu dělat, je sledovat její oteklé rty, zatímco mluví. Tak pěkné, tak k zulíbání. Chci je ochutnat. Nechápu, proč jsem jí tak pohlcený.

„Jak se jmenuješ?“ zeptám se jí, ačkoliv bych neměl. Neměl bych jí ani nechat mluvit. Neměl bych se na ni ani podívat. Všechno to desetkrát ztíží nutnost ji zabít.

„S-Stella,“ řekne přes chvějící se rty.

Stella…

„J-jak se jmenuješ t-ty?“ vykoktá a očima těká kolem, a já si nemůžu pomoct a usměji se, její schopnosti, být statečná.

„To bych ti nejspíš neměl říkat, srdíčko.“

V očích se jí zaleskne naděje, „Znamená to, že mě nezabiješ?“

„Ještě nevím,“ řeknu, ale pak si uvědomím, že si vskutku nejsem jistý, jestli ji ještě dokážu zabít. Stella by jistě ječela a nemohl bych ji vinit. Kdybych byl v její situaci, byl bych nasraný. Představa mých rukou, omotaných kolem jejího štíhlého krku a škrcení ji k smrti, mi obrací žaludek. Dokážu zabít nevinnou? Právě jsem viděl zemřít Jamese a necítím výčitky, ale on byl hanbou lidstva, takže jsem nejspíš udělal světu službu, když jsem ho nechal jít. Ona, na druhou stranu, je jiný příběh.

Ale tak, co je alternativou? Abychom já a Easton šli do vězení na zbytek života? Můžu ušetřit její život a ohrozit náš? Můžu jí ublížit jen proto, abych udržel naše prdele mimo vězení a rodinné jméno mimo bahno?

Nevím…

Překulím se z ní, zvednu se a vytáhnu ji nahoru se mnou. Pochybuji, že půjde se mnou zpátky k Eastonovi. Jedním pohybem ji zvednu a hodím si ji přes rameno. Neváží skoro nic, což jen přidá k mé provinilosti, že ji ubližuji. Jak můžu zabít nevinnou dívku, která váží polovinu, co já?

„Co… co to děláš?“ zeptá se vyděšeným hlasem. Plácne mě rukama do zad, než začne svírat v pěstích látku mého svetru. 

„Hádám, že budeme hlasovat, jestli budeš žít, nebo zemřeš,“ řeknu, jak ji nesu zpátky k autu. K mému překvapení ochabne. Napůl jsem čekal, že mi bude škrábat záda, kopat nohama a možná křičet. Ale místo toho mi její ochablé tělo visí přes rameno, když mě nechá ji nést jak pytel brambor. Ani si nemyslím, že ještě brečí.

Vzdala to? Jakmile vyjdu zpoza rohu a uvidím Eastona, věnuje mi tázavý pohled.

„Zabil jsi ji?“ zeptá se, jakmile jsme v doslechu.

„Ještě ne.“ Při mých slovech cítím, jak Stellino sevření svetru se utáhne. Dobře, stále je v ní trochu bojovníka.

„Je mi špatně,“ dolehne ke mi k uchu napjatý hlas. „Prosím, dej mě dolů. Myslím, že budu zvracet.“

Jelikož nechci, aby mě celého pozvracela, dám ji dolů na nohy. Jakmile to udělám, zkusí se dostat pryč, ale nechám železný stisk na jejím zápěstí.

„Ani o tom nepřemýšlej,“ zavrčím.

Udělá pár kroků, než se ohne v pase a proud zvratků jí vyletí z pusy na zem. Stále ji držím za paži, ale odtáhnu se, zatímco ona použije volnou ruku, aby se opřela o popelnici. 

Easton přijde k nám a pohledem ji přejíždí od hlavy k patě. Okamžitě vím, co si myslí, protože to samé si myslím i já. Takhle ohnutá, má vystrčený zadek a je těžké ignorovat, jak perfektně je tvarovaný. Kulatý a přitom pevný.

Sebere její blond vlasy a stáhne jí je dozadu, aby je udržel pryč z její tváře, zatímco si vyprazdňuje vnitřnosti. Potom co vyhodí celý obsah žaludku, nebo to, co vypadá, že je všechno, a skončí s dávením, pomalu se narovná.

Rukávem košile, si utře mokré oči a ústa.

Easton pustí její vlasy a já sleduji ty hedvábné prameny, spadnout jí přes ramena. Pak ji poplácá po zádech a s tichým ušklíbnutím, řekne, „Dobrá práce, zlatíčko. Zvracení ti právě zachránilo život.“

Se zvednutým obočím, pohlédnu na svého přítele. Než se ho můžu zeptat, o čem to zatraceně mluví, vezme ji za druhou paži a začne ji táhnout k autu. Já ji pustím a nechám ho to převzít. Zjevně, má nějaký plán, o kterém zatím nevím.

„Co to děláš?“ zeptá se, když dojdou k autu.

„Dej sem ruce,“ nařídí Easton. Zaváhá, ale zvedne po chvíli ruce. Zvědavě sleduji, jak ji Easton za obě chytne a přitáhne je ke kufru auta, donutí jí dotknout se kovu kolem zámku. S úšklebkem řekne, „Teď jsou tvoje otisky prstů na autě, a nechala jsi svou DNA na místě činu.“

„Já… já ne. Neřeknu to nikomu…“ Vykulí oči hrůzou a těká pohledem mezi námi dvěma.

„Tohle zajistí naši bezpečnost i tvou. Půjdeme ke dnu my, půjdeš ke dnu i ty, a věř mi, když řeknu…“ Easton se nakloní k její tváři, a dokonce i já, cítím temnotu v jeho hlase, „že jestli to zkusíš a svedeš to na nás. Jestli řekneš policii něco z toho, nejenom, že tě zabijeme. Uděláme něco horšího. A až s tebou budeme hotoví, budeš si přát, abys byla mrtvá.“

Eastonova výhrůžka visí těžce ve vzduchu a když vidím Stellin výraz, myslím, že se snaží zjistit, jestli to myslí vážně, nebo se ji jen snaží vyděsit. Brzy zjistí, že myslí vážně všechno, co právě řekl.

Lidé v Blackthornu, znají Eastona, jako hezouna, který dostal víc zadků než záchodové prkénko, má dobré známky a rád tráví volný čas v místním strip klubu a bere tance na klíně. Ale je tu i jeho temná stránka. Stránka, kterou většina lidí nezná, nebo nikdy neviděla. Je surový a krutý, když je potřeba, a pokud naše životy visí na vlásku, pak udělá cokoliv, aby nás ochránil.

„Co jsi tady vůbec vzadu dělala?“ zeptám se zvědavě. Vypadá, že je v našem věku, ale vím, že tady do školy nechodí. Rozhodně bych si jí všimnul už dřív, kdyby chodila.

„J-já tady pracuji. V kavárně.“ Nervosně si kouše ret a já uvažuji, co si myslí, kromě faktu, že jsme šílení a ona vyděšená.

„Hádám, se tady uvidíme,“ usměje se Easton, jako bychom se právě sešli na obědě, a právě se loučíme.

Stella vypadá nejistě, co má dělat. „Takže, mě necháte jít?“ Překvapení prostupuje každým jejím slovem. 

Easton nakloní hlavu na stranu, „Pokud si nemyslíš, že děláme chybu, když tě necháme odejít?“

Zavrtí hlavou, „Ne, ne! Neřeknu ani slovo. Přísahám!“

„Dobře. Pochybuji, že by ti stejně někdo věřil. Myslím tím, bylo by to slovo dvou studentů, proti slovu chudé holky,“ řeknu jí. Nevím, proč jsem to takhle řekl, ale jakmile ta slova opustí mou pusu, lituji své povýšenosti. Stáhne obočí a rty sevře do pevné linky, jako by byla uražená tím, co jsem řekl. Mělo by mi to být jedno, ale nějak… není. Strčím tyhle pocity tam, odkud přišly, a odmávnu ji.

„Tak už běž,“ propustím ji, jako rodič dítě. Chvíli na mě zírá, než udělá váhavý krok zpátky. Sleduje mě, jako by si myslela, že po ní každou vteřinu skočím. „Není to trik, můžeš jít,“ ujistím ji.

Věnuje mě a Eastonovi poslední pohled, než se otočí a běží zpátky dovnitř. Sleduji, jak se za ní zavřou dveře, uvažujíc, jestli jsme právě udělali největší chybu v životě. Pokud něco řekne, můžeme se rozloučit s budoucností, ale pokud ne, možná bychom mohli… Ne, nechci o tom ani přemýšlet. Nemůžu ji mít a nebudu ji mít.