HY - 10. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 10 – Cameron

Zatne se do mě panika. Kde zatraceně je? Už je to pár dní, co jsme Stellu viděli. Neukázala se vůbec v práci a pokaždé, když jsme zkusili jí zavolat, šlo to rovnou do hlasové schránky. Normálně, bych se o holku nestaral, ale Stella není jen někdo.

Chtěl jsem zajet k ní, ale museli jsme se nejdřív vypořádat s tou sračkou s Paulem. Ten sráč vážně zkusil zavolat na nás policii, protože jsme ho trochu pocuchali, dobře, možná trochu víc. I tak, zasloužil si to. Popravdě, má štěstí, že jsem byl schopný z něj Eastona stáhnout, protože to mohlo skončit mnohem hůř.

Samozřejmě, táta všechno urovnal a pomohla i Eastonova máma. Jen to trvalo déle, než se očekávalo. Zatímco jsme čekali, museli jsme se uklidit, takže nám táta dal prostě domácí vězení, ale to teď skončilo. Teď jsme znovu volní.

Easton nasedne na sedadlo spolujezdce do mého auta. Zavře dveře a já vyjedu, směrem k domu Stelly. Zkrátím tu dvacetiminutovou cestu na patnáct, tím že poruším všechny rychlostní limity. Potřeba ji vidět, dotknout se jí, je na hranici šílenství. Moje posedlost jí, jen za poslední dva dny vzrostla. Soudě podle Eastonova netrpělivého poklepávání nohou, se cítí stejně.

Když jsme byli zavření doma, zkontroloval jsem, jestli je na nějakých sociálních sítích, a samozřejmě, neměla. Ale tak, připomněl jsem si, jak moc jiná je, ve srovnání s ostatními holkami v Blackthornu.

Mé myšlenky zmizí v mé mysli, jakmile přijedeme do její čtvrti, a mám pocit, že je něco špatně. Nemůžu to uchopit, ale něco je špatně. Když zabočím do její ulice, hned to spatřím.

„Kurva,“ zamumlá Easton a zavrtí hlavou, jeho noha podupává rychleji a rychleji, čímž ukazuje své znepokojení nad situací.

Pomalu, přijedu blíž ke Stellinu domu… nebo k tomu, kde býval. Všechno, co zbývá, je hromada černého popela a sutin.

Co se sakra stalo?

Zaparkuji před přední hromadou spáleného dřeva a moje mysl uhání milion mil za minutu, otázky víří a pálí mě na jazyku. Prostě sedíme v autě, ani jeden z nás neřekne slovo, jak zíráme na to, co býval dům. Vzduch je těžký, až se špatně dýchá a obrací se mi žaludek. Jsem si vědom toho, že bych neměl opravdu nic cítit k té holce, ne když náš plán byl ji mučit a udržet ji potichu, ale to je teď poslední, na co myslím.

Můj pohled něco zachytí a ta věc mi obrátí žaludek naruby. Květiny. Podél sutin, jsou položené barevné květiny. Jsou tam jako pěst na oko. Pak si všimnu, že někdo přinesl věnec a dal ho vedle poštovní schránky. Nejsem hloupý. Lidé nosí květiny a věnce jen z jednoho důvodu: vzpomínka, což znamená…

Nemůžu o tom ani přemýšlet. Někdo zemřel. Ne někdo, Stella. Kurva, nemůžu to pochopit. Mrtvá? Sevře se mi hruď, jak se emoce tlačí na povrch. Všechno, co můžu dělat je přemýšlet, když tam sedím, zírajíc na to, co býval její dům.

Měl bych být šťastný, že je mrtvá, o člověka méně co se týká starostí o naše tajemství. Měl bych si otevřít pivo, na oslavu toho, jak snadno mi spadl vesmír do klína. Ve skutečnosti, mám pocit, jako bych ztratil něco… drahého. Neumím to plně vysvětlit, jen že je tam někde chybějící kousek, kde něco bylo.

„Zavolej tátovi,“ prolomí Easton ticho, jeho tvář je bez emocí. „Musí něco vědět.“

Samozřejmě, proč jsem na to nepomyslel? Nejspíš proto, že jsem byl tak šokovaný, abych přemýšlel o něčem dalším. Vytáhnu telefon a navolím tátovo číslo. O chvíli později, se ozve jeho chraplavý hlas.

„Ahoj synu, dneska mimo problémy?“ zeptá se táta pobaveně.

„Ahoj tati. Jo, ale potřebuji něco… Můžeš mi říct, co se stalo s domem na druhé ulici?“

„Mluvíš o tom domě, co shořel?“ zeptá se táta zběžně.

„Jo, o tom. Někdo zemřel?“ Ta slova jsou jako střepy na jazyku.

„Proč? Určitě tam nikoho neznáš v té čtvrti.“

„Vlastně ano… holka, co občas vídám,“ přiznám.

„Ach, no. Neznám celý příběh; vypořádávali se s tím chlapi z PR. Jen vím, že bylo nalezeno jedno tělo, ale nemohlo být identifikováno, a jedna stará paní byla odvezena do nemocnice. Náčelník hasičů řekl, že ta paní podpálila dům sama. Stařecká demence, nebo tak něco. To je všechno, co vím.“ V žilách mi koluje hrůza. Babička zapálila dům a Stella… zabolí mě čelist, jak silně ji tisknu. Ona kvůli tomu zemřela.

„Ach, dobře. No, díky, tati.“

„Kdykoliv.“ Zavěsí a já pustím svůj do klína a otočím tvář k Eastonovi, který vypadá trochu pobledle.

„Chci říct… měli bychom být šťastní, že je mrtvá. O člověka míň, na vypořádávání se. Rozhodně nikomu teď neřekne, že jsme zabili Jamese.“ Pokusím se to utrpení zlehčit, ale ústa se mi naplní kyselostí, při pomyšlení o ní takhle mluvit.

„Podívej, sračky se stávají,“ řekne Easton, „nemůžeme se poutat k nějaké holce. Je po všem, lidé umírají a nic s tím neuděláme. Pojďme do Night Shift a najdeme někoho, s kým si zapícháme. Pochybuji, že si zítra budeme tu holku vůbec pamatovat.“ Easton se snaží zakrýt své emoce naší obvyklou aktivitou, ale vidím, že má s tím potíže. Možná to neukáže, ale má.

„Jsi si jistý, že to je to, co chceš dělat?“ zeptám se a dávám mu šanci napravit jeho omyl. Nejsem nadšený z myšlenky na vyšukání Stelliny památky z mého mozku, ale co jiného se dá tady dělat?

„Jo, jsem si jistý. Nebuď kundička. Pojďme si vyšukat cestu přes pár holek a zapomenout, že vůbec existovala. Stejně nebyla nikým důležitým.“

Přikývnu a polknu přes chuchvalec, který mám v krku. Chci mu říct, že je hloupý čurák, ale není důvod se s ním hádat. Je zraněný a tohle je jeho způsob - skrývání, aby se vypořádal s bolestí.

Nastartuji auto, a jedu směrem k Night Shift, za přemýšlení, jestli opravdu budu schopen na Stellu zapomenout.

Když přijedeme do Night Shift, jdeme dovnitř, jako vždycky, přímo k baru na pivo. Sotva si sedneme, obklopí nás holky, s vědomím, že po nás, pro ně zbude pořádná hromádka peněz. Všechny jsou hezké tím falešným způsobem, se svými falešnými řasami, kozami, namalovanými tvářemi a normálně by mě to neotravovalo, ale dneska večer potřebuji něco jiného.

Easton mi čte myšlenky, protože otevře pusu, aby promluvil dřív než já, „Dámy, jste hezké a tak, ale my hledáme dneska večer trochu něco jiného.“

Bridget, holka, kterou znám jménem, protože si ji beru pokaždé, když sem přijdu, začne fňukat. Saje ptáka, jako vakuová pumpa, ale to není to, co dneska chci. Myslím tím, chci vykouřit ptáka, ale ne od ní. 

„Ale, no tak, Came.“ Bridget mi přejede rudě nalakovaným nehtem po hrudi.

„On se udělá, ale ne od tebe,“ ušklíbne se Easton.

„Jsi si jistý? Pamatuješ si, co umím se svým jazykem?“ Nakloní se a přitiskne své tělo ke mně, takže je pro mě těžké ignorovat její přítomnost. Prakticky můžu vidět její bradavky přes tenký obleček, který má na sobě, a jsem v pokušení se naklonit a jednu nasát do pusy. Pak něco v dálce zachytí mou pozornost. Blonďaté vlasy, barvy slunce, odvádí mou pozornost od Bridget.

Srdce mi začne v hrudi tlouct, jako by chtělo vyskočit. To nemůže být? Může? Zpotí se mi obočí a já odstrčím Bridget pryč a udělám krok dopředu, jako by mi to mohlo pomoct líp vidět. Holka, na kterou zírám, je zády ke mně, a já čekám se zatajeným dechem, až se otočí.

Svaly v žaludku se mi stáhnou a při tiché modlitbě, mě Bůh vyslyší a bezejmenná dívka se otočí, její šedé oči nervosně skenují místnost a já přísahám, že se mi v plicích zadrhne dech. Kurva, do prdele.

„Eastone,“ dokážu nějak vyslovit jeho jméno. Podívá se na mě a odvrátí se od brunetky, která se chystá mu vylézt na klín.

„Co je? Snažím se smočit ptáka,“ zavrčí frustrovaně a všechno, co můžu udělat, je zvednou ruku a ukázat Stelliným směrem. Otočí se a během vteřin, jeho výraz změkne. Pak vypadá, no… vypadá tak, jako já se cítím.

Jako bych právě viděl zkurveného ducha.

„Ona je naživu?“ Promluví tak tiše, že ho sotva slyším.

„Ano, je to… je to ona.“ Můžu to říct, nejen podle jejích vlasů, nebo očí, ale podle toho perfektně tesaného těla, a navíc má na sobě dokonce víc oblečení než barmanka. Křičí z ní nevinnost, na takovémto místě. Půlka chlapů na ni zírá a očima ji zvou, aby přišla blíž.

Každá jiná holka by už byla na něčím klíně, ale Stella tam prostě stojí a důkladně se rozhlíží kolem. Jako zatracená laň, vedená na jatka.

Ta nejistota, která mi seděla na ramenou jako tíha, v okamžiku zmizí. Je na živu, ona je zkurveně živá, a je… kurva, pracuje v Night Shift.

Eastonův pohled se stočí ke mně. „Musíme ji dostat. Je naše.“ Řekne ta slova, jako by právě neřekl, že bychom se na ni měli snažit zapomenout.

„Myslel jsem, že se na ni snažíme zapomenout,“ dobírám si ho, protože chci vidět, jak se trochu ztratí. Vědomí, že mu záleží na Stelle stejně, jako mě, jen zesílí mé city k ní.

„Drž kurva hubu,“ dloubne mě loktem silně do boku, „Je na čase, dát vědět, že patří nám. Jsem už unavený z toho, jak se na ni lidi dívají a dotýkají se jí. Je čas ji vzít domů.“

„Vzít ji domů?“ zvednu tázavě obočí.

Easton se temně usměje „Jo, je čas.“

„Je to ten samej chlap, se kterým jsem mluvil jen před hodinou? Neřekl jsi, že pro nás nic neznamená? Pamatuji si něco tom, že si ji zítra nebudeme ani pamatovat.“

„Drž hubu a nedívej se na mě takhle. Já kurva vím, že si myslíš to samé.“

Vskutku, zkurveně myslím.

„Tak dobře tedy, pojďme ji udělat naší.“