HY - 1. kapitola

 Překlad: Lucianna

Kapitola 1 – Stella

Stlačím naposledy pytel s odpadky, vytáhnu strany pytle a udělám uzel na plastových uších. Nemůžu uvěřit, že jsem na tenhle málem zapomněla. Paul by se ráno psychicky zhroutil, kdybych tady nechala odpadky.

Stojí mě to všechnu sílu, co mám, zvednout plný pytel z odpadkového koše, takže místo abych ho nesla, rozhodnu se ho za sebou táhnout. Doufám, že na podlaze univerzitní kavárny, neudělám za sebou škrábance. Potřebuji tuhle práci příliš zoufale na to, abych se dostala do problémů kvůli něčemu tak hloupému.

Je to tu děsivé, bez všech těch studentů. To obrovské místo je tak tiché a prázdné, ale i tak, tomu dávám přednost před všemi těmi bohatými dětmi, které se tu scházejí. Opravdu se snažím nežárlit, ale není to tak snadné. Celý den, se musím dívat na tyhle lidi, kteří mají všechno, co jsem kdy chtěla. Rodinu, vzdělání a šanci na dobrý život. A nejhorší na tom je, že oni ani nevypadají, že si váží toho, co mají.

Přestala jsem počítat, kolikrát jsem tady zaslechla stížnosti na ty nejsměšnější věci. Být naštvaný na to, že obchod nemá nejnovější designové boty a kabelky. Že nedostali speciální edici sportovního auta, které chtěli. Nutnost počkat jeden den, než dostanou do ruky nejnovější iPhone… a seznam pokračuje. Každá stížnost ještě absurdnější než ta první.

Já zatím dřu jak mezek, jen abych se uživila. S tím, že mi zemřeli rodiče a babička trpí demencí, je všechna zodpovědnost za babičku na mě. S tím, přichází hromada účtů každý měsíc, a to je důvod, proč jsem nešla na vysokou, ačkoliv jsem měla známky a ambice, tam jít. Místo toho, beru každou práci, kterou můžu dostat, od té doby, co jsem skončila střední, jen abych uživila babičku a sebe.

Když to konečně zvládnu k zadní dveřím kavárny, bolí mě paže od táhnutí toho zatraceně těžkého pytle. Co do něj sakra naházeli? Betonové kvádry? Zatlačím na těžké, kovové dveře, aby se otevřely a vyjdu do chladného, večerního vzduchu.

Venku je tma, a vítr je studený, jak fouká na mou kůži, ale užívám si jeho čerstvosti, po celém dnu, kdy jsem byla zavřená uvnitř. Dostanu se k popelnici a snažím se vymyslet, jak do ní dokážu zvednout ten přecpaný pytel, aniž bych si zlomila záda. S bručením, to zvednu celou svou silou, ale sotva se zvednu ze země. Zatracená věc.

Zvuk zpoza mě, mě přinutí vyskočit málem z kůže, a tiše zalapám po dechu. Nejspíš je to jen mýval, nebo něco takového. Se silně bušícím srdcem v hrudi, nakouknu kolem popelnice, abych to zkontrolovala, ale není tam nic…

Další zvuk, tentokrát takový, co zní víc jako zabručení, což rozhodně není mýval, ve mně vyvolá zvědavost. Měla jsem si pamatovat na rčení: zvědavost zabila kočku…

Nechám pytel stát na zemi, po špičkách obejdu popelnici, abych nakoukla za roh budovy. Vím, že bych neměla slídit okolo, ale je to doslova ta nejvíc vzrušující věc, co se mi za týdny stala.

Až na to, že necítím zrovna vzrušení, když se podívám za roh. Je to spíš hrůza a strach. Krev v mých žilách se změní v led, a vzduch v plicích se zadrhne, při tom pohledu přede mnou. Dva muži, zvedají třetího muže, do kufru auta.

V hlavě mi nabíhají všechna možná vysvětlení. Ten chlap je opilý… prostě odpadl. Nejspíš je to žert… ani náhodou jsem nevstoupila do vraždy.

Jeden z mužů zavře kufr, otočí se ke svému příteli, a klidně se ho zeptá. „Kde se zbavíme těla?“

Hlasité zalapání po dechu, opustí má ústa dřív, než to dokážu zastavit. Ruka mi vylétne k ústům, abych je zakryla, ale je příliš pozdě. Oba muži se ke mně otočí, zírají tam, kde stojím, a nejspíš si uvědomují, že jsem právě byla svědkem toho, co udělali.

Jeden úder srdce, pak další, a my prostě koukáme jeden na druhého. Mé tělo je zkamenělé strachem, když prohlížím ty dva muže přede mnou. Oba jsou vysocí, převyšují mě nejméně o stopu, a svalnatí, jako sportovci. Jsou také dobře oblečení, což mě vede k víře, že jsou to nějaké bohaté děti. Myslím si, že jsem je už viděla předtím, a jsem si na sto procent jistá, že chodí tady do školy. I v tom slabém světle nad námi, mohu říct, že jeden z nich je blonďák s pichlavě zelenýma očima, a ten druhý je hnědovlasý s tmavýma očima.

Aniž bych si to uvědomovala, ztrácím se v těch tmavě-hnědých očích, jejichž hloubka mě nasává, a nechává mě chvilkově zapomenout, kde jsem a co tam dělám.

„Zůstaň tady, postarám se o ni,“ prohlásí hnědooký muž ke svému příteli a najednou, se z toho proberu. Ta hypnóza, kterou na mě působil, je pryč a právě, když jsem si myslela, že nemůžu být víc vyděšená, vrhne se ke mně. Jeho dlouhé nohy, dělají velké kroky směrem ke mně. Do prdele. Jako by se můj mozek konečně spojil s tělem, vím zatraceně dobře, že pokud se nezačnu hýbat, dopadnu přesně jako ten chlap v kufru, takže rozmrznu.

Bez rozmýšlení, se otočím a zdrhám pryč. Nevím, kam jdu, všechno, co vím je, že se musím dostat pryč. Nohy dopadají na chodník a plíce mě pálí, když nutím nohy běžet rychleji než kdy předtím. Kéž by mě mohla celou pohltit zem a vzala mě pryč od tohoto místa a toho muže, který se o mě chystá postarat.

Bez ohlédnutí zpátky, sprintuji temnou nocí a doufám a modlím se, že jsem dost rychlá, abych se dostala pryč. Doufám kvůli svému životu a životu mé babičky, že dokážu dnes v noci přežít.