HTSAL - 7. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

Je legrační, jak rychle změní člověka zkušenosti. Legračně fascinující, haha to teda ne. Jednu chvíli si myslíte, že jste to zmákli. Víte, co chcete a jak toho dosáhnout. A v příští chvilce vám život nabídne něco jiného a vy musíte všechno zpochybnit.

Moje nová práce se mi opravdu líbí. Jsem tu tři týdny a pořád se budím plná energie na další den. Plahočení se z Manhattanu na Staten Island každý večer je na houby, ale jinak jsem opravdu šťastná, že dělám zadarmo… což opravdu dělám, když každý týden předávám svůj šek Tommymu a jeho vyděrači. Dodatečný bonus je, že kvůli práci je neskutečně snadné opustit Staten Island a všechny své problémy nechat za zády, nečekala jsem, že to bude tak osvobozující. Je to skoro až hříšně dobré. Jako když jste šli na střední za školu.

„Co budete dělat dneska?“ řekne muž, který se vyžívá v tom dělat ze mě svého soumara. Jo, vůbec se nezměnil. Když mi tu práci nabídl a řekl, že umí být na lidi tvrdý, nepřeháněl.

Vzhlédnu od Maisie, která si hraje v ohrádce s novou panenkou, kterou jí Jordan koupil. Měla by ji aspoň na dalších deset vteřin zabavit. Smrťák stojí vedle vařící konvice na kávu, má na sobě další hravou kombinaci, tmavě šedý oblek s černou košilí a šedou kravatou. Každopádně to dělá z jeho čelisti ještě ostřejší a jeho oči jsou zelenější, takže možná dosáhl kýženého efektu. Vzezření funebráka pracuje pro něj.

Konvice zapípá a vypne, je uvařeno. Jordan vytáhne z horní skříňky dva hrnky. Na muže vychovaného se stříbrnou lžičkou v ústech je velmi samostatný. Sám se stravuje a nikdy mě nežádá, abych dělala jeho domácí práce – jako chodit do čistírny nebo na nákup potravin. Do domu někdo každý den záhadně dodává tašky s čerstvými potravinami. A úklidová služba chodí s vojenskou přesností. On odmítá být na někom závislý… řekla bych, že trochu jako já.

Mimochodem, úklidová služba posílá každý druhý den podle přání pořád ty samé lidi, protože Smrťák nemá rád lidi ve svém bytě.

Jakože… cože? Tohle je jedna z věcí, která mě mate. Je tajemství, proč je se mou ve svém osobním prostoru v pohodě a s ostatními ne. A tím myslím s nikým. Nikdo se tu neukázal. Nikdo nepřišel na návštěvu. Nikdo nevolá. Má vůbec přátele? Nevypadá to tak. Což mě samozřejmě nutí ho litovat. Zase zasáhla empatie.

Na druhou stranu mě ještě nepožádal, abych zůstala přes noc. Netěším se na všechny ty rozpaky, které to vytvoří, protože já s jeho přítomností ve svém osobním prostoru úplně v pohodě nejsem.

„Nepůjdeme na hřiště v parku. To je jasné,“ zamumlám.

„Proč ne?“

Protože se chůvy vyžívají v tom, že děti jedí hovínka. Kdyby to věděl, donutil by nás obě vzít si ochranné obleky.

„Protože ty chůvy dělají tichou vzpouru.“

„Nemyslím, že chci vědět, co to znamená.“

„Nechceš, věř mi.“

Úsměv v jeho očích nedosáhne ke rtům. Je to jako by sám sobě nedovolil jakoukoli radost. Přemýšlím, proč. Co ho nutí utahovat smyčku na každé normální lidské emoci? Musí být únavné držet to tak pevně. Nebo už to tak má tak dlouho, že si to ani neuvědomuje. Jediná doba, kdy se nekrotí, je čas strávený s Maisie.

„Na čí pohřeb jdeš dneska?“

Svraští obočí, v očích má zmatení. „Nejdu na pohřeb.“

„Hm, určitě?“ kousnu se zevnitř do tváře, abych se nezasmála jeho výrazu.

„Co se snažíš říct?“

„Nic, šéfe.“

Jordan otevře lednici a zamračí se. Vytáhne malou krabičku smetany a zvedne ho pro mou osvětu.

„Co je tohle?“

„Smetana. Denní produkt z kravského mléka. Někteří lidé s tím vaří, někteří ho dávají do kávy--“

Nepobavilo ho to, tvář má jako kus ledu. „Nemluvili jsme o tom, že budeš kupovat jen organickou stravu?“

To je nějaké postižení? Pro boha živého…

„Ano.“ To je moje smetana a měla bych mu to říct. Nedávám ji Maisie. Ale nemůžu se přimět, abych utišila jeho zkoušenou duši. Jeho přehnané reakce vídám už tři týdny. Naučila jsem se šetřit energií.

„To je ono? To je všechno, co řekneš? Vysvětlil jsem ti, proč je důležité, aby Maisie jedla organickou--“

Může za to nedostatek kávy. Ještě jsem neměla svůj druhý šálek a myšlenky v mé hlavě náhodně vyklouznou. „Drahý deníčku, ta chůva zase dneska zlobila…“

Za to si vysloužím mrkání a tvrdý pohled.

Seskočím ze židle a vezmu mu smetanu z ruky. „To mám do kávy.“ Pak vezmu čerstvě uvařenou, naleju ji do dvou hrnků a do své si tu smetanu naleju. Jemu podám černou – jak má rád. Já vím, to je šok.

Znovu si sednu ke kuchyňské lince a Jordan ke mně pošle dózu s cukrem.

„To platí i pro tebe,“ řekne jemně. Zní trochu kajícně. Možná, že se zázraky dějí. „Taky bys neměla jíst nic neorganického. Není to zdravé.“

Mám mu říct, že mi máma zapomínala někdy dávat jídlo, když táta umřel?

„Několik let jsem chodila do školní jídelny, Jordane. Ta loď už odplula.“ Usrknu si kávy, odvrátím zrak. Zrovna teď nechci vidět tu reakci na své přiznání. „Myslela jsem, že bychom dneska s Maisie navštívily přírodovědné muzeum.“

Maisie odhodila novou panenku a baví se se starými kostkami.

„Dej mi vědět, jak ses rozhodla. Budu doma včas na večeři.“

S tím dopije svou kávu a vezme ze židle sako. Vezmu oba hrnky, opláchnu je, položím je do jedné ze dvou myček a on odejde.

Zavedli jsme takovou příjemnou rutinu. Když přijíždím v sedm ráno, Maisie už je oblečená a nakrmená. Já během dne hlídám, večer nachystám večeři – někdy je tu, aby pomohl, jindy ne. Pak ji okoupu a uložím ke spánku a on přebere rodičovské povinnosti na noc.

Je to příjemný, dobře zorganizovaný domácí život, divná napodobenina toho opravdového. Ani nemluvím o tom, že pořád nevím nic o událostech, které předcházely Maisiinu příchodu sem a on mi ptaní neulehčuje.

Půl hodiny po obědě si s Maisie vezmeme Uber, aby nás zavezl k muzeu. Byla to dokonalá volba, její malý obličej se rozzáří nadšením ve chvíli, kdy vejdeme dovnitř a ona nad námi uvidí tu visící modrou velrybu.

Smrťák: Jak je v muzeu?

Další přijde, když stojíme u chlupaté kostry mamuta. Jak se má? Vyšiluje v kočárku, natěšená, že se dostane blíž.

Já: *pošlu obrázek smějící se Maisie, jak se po ní natahuje*

Smrťák: Nebojí se.

To je prohlášení. Ne, nebojí. Měl by dostat pár lekcí.

Já: Hned tak ji něco nevyděsí.

Podtext je jasný. Chápu, že je ochranářský a obezřetný, ale jeho obavy jsou tak temné a hluboké a připadají mi trochu bláznivé.

Smrťák: …

Smrťák: Jak dlouho tam budete?

Nevím, jestli by mě to mělo děsit nebo těšit. S ním to může být tak i tak. Bez ohledu na to, co si myslím, se mi v hrudi rozleje jemné teplo. Možná to nakonec není taková mrtvola. Možná je jako na přístrojích a potřebuje něco, za co bojovat. A ještě divnější je, že já chci, aby bojoval. Jordan je dobrý člověk – každý, kdo ho vidí s Maisie by souhlasil – jen je… těžké s ním vydržet. Být v jeho společnosti je jako celou dobu narážet do zdi. Je snadnější se mu vyhnout.

Já: Můžeš se k nám přidat. Dej mi vědět, kdy dorazíš.

Když Jordan nepíše, beru to jako pozitivní znamení. Kdyby neměl chuť se tu s námi potkat, už by mě utnul.

V mezičase dojdu do jídelního koutku. Koupím Maisie bio jogurt a z tašky vytáhnu ovoce, sobě koupím zmrzlinový kornout. Pak najdu volný stůl a zaparkuju sporťák před sebou. Problém je, že se zrovna dneska Maisie rozhodne, že jogurt už ji netěší. Neustále odstrkuje lžičku.

„Ne,“ trvá na svém Slečna Žádostivá. Natáhne se k mé oříškové zmrzlině, buclaté ručičky jasně naznačí, takže udělám to, co mi přijde přirozené. Bez ohledu na přání šéfa jí dám ochutnat.

„Jen trošku, Mais. Klid, holčičko,“ řeknu jí, dám to dost daleko, aby zmrzlinu nechytila oběma rukama.

„Kousnout!“ zopakuje.

„Jen trošku,“ varuju ji znovu.

Vezme trošku do pusy, zamrká, mozek jí zpracovává, jestli je to dobré nebo ne, pak se usměje a zachichotá.

„Máš to ráda, že? Ještě?“

Udělá nadšený zvuk. „Ještě,“ slyším, což zní jako „Etě.“

Tak ji nechám ještě párkrát líznout. To jí neublíží ne? Ani to není otázka. Je schopná ječet jako siréna, kdybych jí nedala a ozvěna na tomhle místě je impozantní. Nebudu to riskovat.

„Prvně ochutnala zmrzlinu?“ ozve se z mé pravé strany. Je to mužský hlas.

Samozřejmě se pokradmu podívám. Ve vteřině, kdy se naše oči střetnou, se usměje. Delší, rozcuchané tmavě blond vlasy by na komkoli jiném vypadaly divně, ale na něm ne. Oříškové oči. Může mu být kolem pětatřiceti. Je atraktivní. A jeho vysoké lícní kosti ještě víc. Ale to nejde. Nejsem tady, abych okouzlovala taťky. Jeho syn sedí vedle něj.

„Ta zmrzlina. Je to poprvé, kdy ji zkusila?“

To se mnou flirtuje nebo je to agent, kterého poslal Jordan? Z toho druhého mám vážné obavy. Co se prvního týče, tuhle svou část jsem vypnula na tak dlouho, že to nedokážu posoudit.

Když nechce přerušit oční kontakt, rozhodnu se, že se mnou opravdu flirtuje. Jeho syn vedle něj je jeho malá verze, může mu být tak pět, šest a jí sendvič a zírá na iPhone. Mohl by být stejně dobře na jiné planetě, tak moc se soustředí na to, co sleduje.

„Myslím, že ano. Není moje. Jen ji hlídám.“

„Jsem Todd,“ představí se cizinec. „Můj syn Jake.“

Díky bohu je Jake zcela netečný k machinacím svého otce. Ale teď mám stále nepohodlnější pocit. Poslední věc, při které bych chtěla být přistihnutá Jordanem, je flirt během práce. Můžu si jen představovat, jak by se to odehrávalo.

„Riley,“ odpovím s napjatým úsměvem, protože nemůžu být hrubá. Prostě to v sobě nemám.

„Rád tě poznávám uh…“ – pohled mu sklouzne dolů a nakrčí obočí—„Hej, myslím, že s tvou holčičkou je něco špatně.“

Podívám se a na Maisiiných líčkách vidím hořící rudá místa. Vypadá to, jako by ji někdo opálil. Je jasné, co to je. Mám ta slova na jazyku, ale Todd mě předběhne.

„Myslím, že má alergickou reakci.“

***

„Bude v pořádku,“ řekne mi doktorka na pohotovosti Lennox Hill, vyzařuje z ní laskavost a pochopení. Otřu si z tváří slzy, které mi pořád tečou a zabalím kolem sebe ruce. Odeznění adrenalinu mě nechalo slabou, roztřesenou a zmrzlou do morku kostí. Nepomáhá, že tu jede naplno klimatizace a já jsem se tak bála, že jsem propotila tričko.

Todd, ten cizinec, mi pomohl zavést Maisie na pohotovost a trval na tom, že zůstane. On a jeho syn čekají v prostoru pro návštěvníky, dokud nebude Maisie čistá. Byl tak neskutečně milý a nápomocný, že celkem snadno obnovil mou důvěru v lidskost.

Nikdy v životě jsem nebyla tak vyděšená. Teď už vím, jak se Jordan celou dobu cítí a moje sympatie k němu mi v hrudi otevřely kilometrovou díru.

„Kde je?“ slyším zvyšující se hlas od recepce, ta panika je nezaměnitelná. Napsala jsem mu hned, jak jsme se sem dostali. Nedostala jsem odpověď.

Horečnatě prohlíží prostor pohotovosti a naše oči se střetnou. V tu chvíli vím, že to bude zlé a srdce mi uhání míli před dechem. Je vyděšený a nasraný, což je nebezpečné kombinace, a já budu cílem jeho skrývaných emocí. Pokud jsem přemýšlela, co je spustí, tady mám odpověď a vím, že je mi líto, že jsem se vůbec ptala.

A nejsem jediná, kdo si toho všimne. Jak k nám mašíruje, sestry a další personál mu dělají cestu, aby prošel.

„Jak je jí?“

„Pan West?“ zeptá se doktorka, indická žena s tmavě hnědou kůží a velkýma mandlově vykrojenýma očima.

Přikývne, ušetří mě jakéhokoli pozdravu. Ani se na mě nepodívá. Třesu se, sotva se držím pohromadě.

„Jste zákonný zástupce Maisie Nobleové?“

„Ano.“

„Maisie měla mírnou alergickou reakci na arašídy--“

„Arašídy?“ přeruší ji. Poprvé od doby, kdy vešel, mi věnuje pozornost a já sebou cuknu. Kdyby pohled zabíjel, byla bych už v hrobě.

„J-já jsem jí dala několikrát líznout zmrzliny… měla jsem oříškovou, a um, myslím, že v ní byly arašídy.“ V ústech mám sucho z paniky, snažím se to co nejlépe vysvětlit. „Nevěděla jsem…“

Tohle nespraví žádné vysvětlení. Vidím mu to ve tváři.

„Pane Weste, podali jsme epinefrin a zvládá to dobře. Symptomy už jsou pryč. Každopádně doporučuji, abyste se ujistil, že už nebude v budoucnu konzumovat výrobky s arašídy. Možná z té alergie později vyroste – někdy se to dětem stává – ale nevíme to jistě.“

„Můžu ji vidět?“

„Ano, samozřejmě,“ řekne mu doktorka. „Tudy.“

„Jordane…,“ tiše prosím, ale on se na mě nepodívá. Bezmyšlenkovitě se dotknu jeho ramene, ale on se mi vytrhne. Je to automatické gesto a přesto jsem měla vědět, že nemám překračovat jeho hranice.

„Ty blbko!“ zařve dost nahlas, aby to všichni na pohotovosti slyšeli. Udělá krok dozadu, zhluboka se nadechne, projede si prsty ve vlasech, nozdry mu planou. „Měla jsi jedinou práci a…“ Zavrtí hlavou, jako by se snažil udržet hněv na uzdě.

I když se snažím, nemůžu přestat brečet. Nemůžu se přestat třást. Ani si nepamatuju, že bych se takhle rozsypala na pohřbu svého otce.

„Je mi to líto, nechtěla jsem--“

„Máš padáka,“ odfrkne. „Skončili jsme. Poslední šek ti pošlu mailem.“

Věděla jsem to. Věděla jsem to ve chvíli, kdy vešel na pohotovost.

„Můžu se rozloučit?“ Nemůžu vystát myšlenku, že by si Maisie myslela, že jsem ji opustila jako její matka a otec. Neudělala nic, čím by si tenhle pocit zasloužila. Je to moje vina. Beru plnou zodpovědnost, ale aspoň mi mohl dovolit se rozloučit.

„Prosím, Jordane. Já tě žádám. Nech mě se rozloučit.“

„Nechci tě nikde poblíž.“ S tím se otočí a odejde, zatímco já se na něj dívám.

„Kdo byl ten kretén?“ zeptá se Todd, který najednou stojí vedle mě a dívá se za Jordanem.

„Nikdo.“ Znovu si otřu tvář. „Jen chlap, pro kterého jsem pracovala.“