HTSAL - 4. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

„Co tu děláš?“

V uličce před vchodem pro zaměstnance restaurace na mě čeká Tommy ve svém omšelém červeném Jeepu Wrangler z roku 1990 s oprýskanými zadními světly a původním přehrávačem na kazety.

Nemluvili jsme spolu od té hádky před třemi dny, toho dne, kdy se v mé práci ukázal Jordan West a nabídl mi… práci. Jo, pořád mi to zní divně – i v hlavě. Každopádně Tommy trval na tom, že musí toho nečekaného návštěvníka poznat a já jsem trvala na tom, že to není jeho starost. A pak udělal něco neodpustitelného – odešel z práce, aniž by mi a Fat Jesusovi pomohl uklidit.

Má štěstí, že jsem neměla nastřelovací pistol, jinak by dostal jeden hřebík přímo do jeho pěkné hlavy.

„Jak to jde, bejby.“ Zeširoka se usměje a hodí si jednu svalnatou paži kolem opěrky hlavy na místě spolujezdce. Ale ten úsměv je nucený. Znám ho až moc dobře na to, abych to nepoznala.

„Neříkej mi tak. Víš, že to nesnáším.“ On to ví, protože jsem mu to řekla už tak milionkrát. Takhle mi říká vždycky, když po mně něco chce.

„Takže ještě jednou, proč jsi tady?“ Přejdu ke dveřím spolujezdce a čekám na vysvětlení, moje ženská intuice mi říká, že se mi líbit nebude.

Jsou jen dva důvody, proč by Tommy jel do města: rande z Tinderu nebo peníze. A Bůh ví, že nejsem žádné Tinder rande.

Byla taková divná doba, kdy mi bylo šestnáct a Tommy si myslel, že je do mě zamilovaný. Díky Bohu to netrvalo déle než jeden z jeho šlofíků. Zchladit ho bylo nejlepší rozhodnutí, co jsem kdy udělala.

Roky jsem ho sledovala, jak střídá holky. Výmoly ve Staten Island jsou doslova naplněné zlomenými srdci, která Tommy využil a odhodil, a já jsem nehodlala být jednou z nich. Navíc jsem ho nechtěla ztratit jako kamaráda a to by se nevyhnutelně stalo.

„Naskoč. Odvezu tě domů.“

S rostoucím uzlem v břiše si hodím tašku na zadní sedadlo a nasednu. Tommy zapne kazetu a teplou noční oblohu protne hlas Bruce Springsteena. Jediná věc, o kterou se Tommy zajímá, je hudba. Taky má napůl přijatelný hlas. Bohužel mu chybí důležitější část – smysl pro to, aby to poznal.

„… Takže jsi vyděšená a myslíš, že už nejsme mladí. Ukaž trochu víry, v té noci je kouzlo. Nejsi kráska, ale hej, jsi správná…“

„Pamatuješ, když jsme chodili ven do doků s Mikem a Kelly a Jorgem a tahle písnička vyřvávala a lidé z bytů přes ulici na nás ječeli,“ řekne, připomene mi, když jsme byli teenageři.

Připomene mi to, že Jorge měl docela štěstí, když se přidal k armádě a dostal se odtud, Mike zemřel na předávkování a Kelly pořád drogy prodává.

Nemluvíme další dva bloky a ta hudba mě vezme na místo v hlavě, kde se děsím toho, co řekne jako další. Když dojedeme na červenou, ztiší hlasitost. Vedle Jeepu stoupá z poklopu od kanálu pára. Připomene mi to tátu.

Když mi bylo sedm, slyšela jsem ho mluvit s jedním z kamarádů o Puffovi, magickém drakovi. Když jsem se ho zeptala, co to je, přesvědčil mě, že je to jméno draka, který žije pod ulicemi New Yorku se svou dračí rodinou. Naprosto jsem tomu věřila, dokud mě z omylu nevyvedla matka, když mi bylo devět.

„Ne, tvůj táta na tom už lépe nebude, Riley,“ prohlásila jednoho večera, kdy mu bylo opravdu zle. „Potřebuje tě přestat krmit fantaziemi jako byl ten příběh o drakovi.

„Pokazil jsem to, Rie,“ řekne Tommy, přenese mě zpátky do přítomnosti.

Uzel v mých střevech se utáhne. Otočím se, abych se podívala, jak vážně to Tommy pokazil tentokrát a najdu ho zírat před sebe, jeho tvář je napjatá, jeho pohled prázdný.

„Jak moc?“ odvážím se zeptat, protože soudě podle jeho výrazu hádám, že to bylo opravdu špatné.

„Hodně.“ Žvýká si vnitřek úst. „Dlužím prachy.“

„…Nejsem hrdina, to je jasné. Veškeré vykoupení, které můžu nabídnout, holka, je pod touhle špinavou kapucí s šancí to nějak zvládnout. Hej, co dalšího můžeme udělat kromě toho, že otevřeme okno a necháme vítr, aby ti foukal do vlasů…“

Bruceova slova se přelijí přes mé myšlenky a praskliny, pak se rozplynou ve větru. Ani Bruce nemůže zmenšit napětí, které se tvoří v autě. Na hrudi mi leží tunové závaží. Sotva dýchám, když ta slova vypustím. „Kolik?“ Další minutu je ticho a moje obavy narůstají. „Kolik, T?“

„Bylo to v pokeru… zasraná bouda…“

Jeep najede na Verrazano Bridge a hučivý zvuk pneumatik na kovové mříži spojený s větrem mě prakticky donutí zakřičet. „Kolik?“

Unaveně vydechne. „Třicet.“

Třicet. Třicet tisíc dolarů. Závažnost toho se mi přitiskne k hrudi a do krku mi vyletí žluč.

„Zastav,“ zaskřehotám, když dojedeme na druhou stranu. Když to trvá moc dlouho, panika se mi vymkne z rukou. „Řekla jsem zastav!“

Prudce zastaví v temné opuštěné uličce mezi dvěma cihlovými budovami. Vyskočím a chodím dokola, snažím se zhluboka nevdechovat smrad motorového oleje a odpadků. Cokoli, abych odvrátila to nutkání zvracet.

„Jsi v pořádku?“

„Ne. Nejsem v pořádku.“

Spojí si ruce za hlavou, zírá na noční oblohu s dotčeným pohledem na tváři, a já jsem rozpolcená mezi tím, jestli ho zavraždím ve spánku nebo se kvůli němu budu cítit špatně. Tohle je naše přátelství v kostce.

„Třicet tisíc…“ Pořád mi to hlava nebere. „Co je to kurva s tebou?!“ Vypadá v rozpacích, ani se nesnaží bránit. „Komu dlužíš?“

„Ivanovi DeloRusso.“

Ivan je místní gangster. I když celkem tíhne ke gamblerství, není to člověk, jehož byste chtěli mít proti sobě.

„Kurva.“

„Omlouvám se.“

Na pojištění mám odloženo pět táců. Pokud nejste pojištění, nemáte skoro žádnou šanci získat práci na opravách domů. Je to kariérní sebevražda, ale není na výběr. Je to Tommy. Vždycky jsme si kryli záda. I teď, když se na něj podívám, vidím jen toho kluka s permanentními monokly.

Když můj táta umřel, máma strávila týdny v posteli, brečela, truchlila, dělala všechno možné, až na starost o svou dvanáctiletou dceru. Což znamenalo, že jsem strávila léto sezením na schodech před domem, sledovala jsem, jak jde život beze mě, přemýšlela jsem, jestli se to zlepší, až bude máma zase normální. Spojler: To se nestalo.

Všechno nebylo tak špatné. Lidé na nás dohlíželi. Byli laskaví a nápomocní. Ta jednota je silná. Nosili jídlo, sedávali si k ní. Každý v sousedství věděl, co se s Bonnie Jamesovou děje, ale možnosti byly malé. Nebyli jsme jediní, kdo trpěl. Jiné rodiny hasičů čelily podobným utrpením.

Naproti přes ulici byl pán, který si pronajímal dům. Byl sám, něco kolem pětapadesáti. Jmenoval se Marvin Stills a vždycky na nás byl hodný. Znali jsme ho roky. Když se vracel domů z práce, mávnul a ptal se, jestli něco nepotřebujeme, postaral se o naše popelnice a postavil nám je u garáže, když máma zapomněla, což bylo často.

Jednou odpoledne, když jsem ho sledovala sekat trávník, přestal a zeptal se, jestli bych nechtěla vidět jeho králíčky. Měl vedle garáže kotec. Tak jsem šla za ním, nadšená z toho, že budu dělat něco jiného než sledovat jiné lidi žít a už vůbec ne nadšená z toho, že budu muset zpátky domů a poslouchat mámu brečet.

O té chvíli často přemýšlím. Co kdybych řekla ne? Co kdybych se vrátila zpátky domů a sledovala telku? Byl by můj život jiný?

Marvin neztrácel čas. Zpětně si uvědomuju, že to musel nějakou dobu plánovat, nabízel svůj čas jako ostřílený predátor. Jakmile mě doprovodil na zadní verandu, pryč z dohledu ulice a za garáž, strčil mě na zem a zakryl mi pusu svou špinavou dlaní. Smrděla potem a motorovým olejem a trávou. Od té doby nesnáším pach čerstvě posekané trávy. Neuvědomila jsem si, co se děje, dokud jsem nebyla na zádech a on mi nerval moje růžové kraťasy z těla.

Nejdřív jsem byla v kompletním šoku, paralyzovaná, ani ne tak ze strachu, spíš proto, že můj mozek nedokázal dost rychle zpracovat, co se děje. Je to jako byste měli mimotělní zážitek, odpojení od toho hrozivého incidentu, nad kterým nemáte žádnou kontrolu. Pak následovalo moje spodní prádlo a něco přimělo můj mozek začít pracovat, nějaká nashromážděná energie navíc.

Začala jsem ječet, snažila jsem se ho setřást. Ale bylo mi dvanáct a on byl starý chlap. Bojoval se svými kalhotami, když najednou jeho tělo zmizelo. Jednu chvíli na mě leželo těžké závaží, skoro mě udusilo, a v další chvíli bylo pryč.

Vyškrábala jsem se na nohy a posbírala kraťasy ze země, otočila jsem se zády ke všemu, co se za mnou odehrávalo, a že se něco odehrávalo. Jestli jste ještě nikdy neslyšeli zvuk kontaktu masa s masem, praskání kostí, víte, je to zvuk, který nikdy nezapomenete.

Otřeseně jsem si natáhla kraťasy a otočila se, abych našla patnáctiletého Tommyho Marsdena, jak stojí nad vláčným tělem Stillse a upravuje jeho zakrvácený obličej do něčeho nerozeznatelného, něčeho nelidského. Tommy byl v jiném světě, mlátil Stillse jako by doháněl něco zanedbaného, jako by mu odplácel za každou špatnost na světě. Pořád vidím tělo toho starého muže, jak se třese pokaždé, když do něj udeřila Tommyho pěst.

Tehdy jsem o Tommym věděla jen to, že žil dva domy od nás a jeho tatík ho rád používal jako boxovací pytel, když pil. Jen zřídka jsem ho vídávala bez monoklu.

Tommy musel ucítit, že se dívám, protože přestal Stillse mlátit a podíval se na mě, sotva skrýval hněv. Vypadal jako divoké zvíře.

„Běž domů. Nikomu neříkej, co se stalo,“ řekl. Bylo to poprvé, kdy na mě promluvil. Když jsem se nepohnula, dodal, „Jsi v pořádku že?“

Nebyla to ani tak otázka jako spíš prohlášení. Teď si uvědomuju, že takhle přežíval to peklo s názvem jeho dětství – přesvědčoval sám sebe, že je v pořádku. Že všechno je fajn. Ale tehdy jsem to brala jako příkaz a asi to tak bylo nejlepší. Nebyla jsem připravená to pochopit a zpracovat, co se stalo.

Přikývla jsem, proběhlo mezi námi porozumění, a já jsem šla, otřela si slzy a špínu – jako důkaz – z tváře. Nikdy už jsem Stillse neviděla. Další den jeho auto zmizelo, a i králíci. Tommy a já jsme nikdy nemluvili o tom, co se toho dne stalo. Ale ten den všechno změnil.

„Kdy je chce?“

Nastane pauza. „Brzo… asi hned.“

„Promyslím to. Na něco přijdu.“ Když nerespektuje můj příkaz, znovu to rozezní můj vnitřní alarm. „Tommy, neudělej nic hloupého. Nic. Slyšíš mě? Něco vymyslím.“

Přikývne a nastoupíme zpátky do Jeepu. Zbytek cesty domů doprovází ticho. Ani Bruce to nezlepší.

***

Detektiv Dominic Vega byl na cestě domů ze směny v místním okrsku, když se zastavil v supermarketu tři bloky od domu na kávu. Vešel a pozoroval náctiletou holku – přesně řečeno šestnáctiletou – jak si do černé bundy strká sáček mini donutů. Pak je sledoval přejít ke stěně s nápoji, kde vzala plechovku Dr. Pepper a strčila ji do druhé kapsy. Detektiv Vega šel k pokladnímu a okamžitě za ty věci zaplatil. Pak tu mladou delikventku sledoval na parkoviště a přečetl jí její práva.

Když mě vyděsil k smrti, dal mi na výběr: přijít další večer k němu domů na večeři nebo mít záznam za krádež. Přišla jsem k němu.

„Drž,“ dožaduje se moje nejlepší kamarádka, zatímco má plnou dlaň mých vlasů a tahá mi je i s hlavou dozadu. Veronica je sestra, kterou jsem nikdy neměla, je velmi ochranářská a zároveň trochu násilnická – i když tím nejvíc milujícím způsobem.

„Auuuu,“ skuhrám s pusou plnou popcornu. V telce je maraton seriálu Euphoria, máme dost nezdravého jídla, abychom přežily zombie apokalypsu, a Vern mi dělá make-up. Typický nedělní večer. Až na to, že na tomhle nedělním večeru není nic typického.

Je to pět dní od chvíle, kdy mi Tommy zkazil život a já jsem se konečně rozhodla, vymyslela jsem určitý plán. Nebo spíš bylo to rozhodnutí uděláno za mě – je to výsledek mé volby mezi tím, že budu hlavou tlouct o stěnu a tím, že se sbalím do klubíčka jako mimino. Ale rozhodla jsem se nevracet se ke spoušti ve svém životě, nebo začnu brečet a nikdy nepřestanu.

Dala jsem Tommymu svých pět tisíc, co jsem naspořila na své pojištění, řekla mu, aby si s Ivanem dohodl splátky. Ivan je kriminálník a totální hajzl, ale souhlasil, ačkoli chce za zbytek částky úroky. Dvacet procent navíc.

Tohle se dalo čekat; každý v sousedství ví, jak tihle chlapi pracují.

Takže, ten plán… je jen jedna cesta, jak můžu vydělat zbytek peněz – vzít Westovu nabídku. Jsou jen dvě možnosti, které neskončí tím, že půjdu k soudu: příštích pár měsíců pracovat bezplatně pro Westa, nebo předat papíry ke svému domy, k jedinému majetku, který vlastním. To druhé je investiční majetek. Jelikož mám neustále málo peněz, ještě jsem nedokončila renovaci, a stejně je zatížený hypotékou. Hlavně o něj nehodlám přijít. Nehodlám se vzdát všeho, na čem jsem dřela a obětovat to kvůli Tommymu, dospělému blbečkovi, který neumí kontrolovat své závislosti.

Ten chodící bankomat je nejlepší šance, kterou mám, abych nás dostala z tohohle chaosu s co nejmenšími ztrátami. Pokud teda nabídka ještě platí.

Což mě přivádí sem. Potřebuju, aby mi Veronika pomohla tenhle kousek zvládnout. Problém je, že jí nemůžu říct celý příběh. Trvala by na tom, že do toho zapojíme Doma, a to nemůžu dopustit. Což znamená, že to musím trochu poupravit.

„Seď klidně. Přestaň se hýbat. Ničíš moje dílo.“ Namočí štětec do metalicky měděných očních stínů, nehtem na něj poklepe a nanese mi to na oči.

Oficiálně jsem pokusný králík a to od doby, co jsem před lety přišla na tu osudovou večeři. Tehdy jsem procházela gotickou fází a myslela jsem, že se dokonale hodí ukázat se s černou rtěnkou a botami s platformou Doc Martins. Nemusím říkat, že Veronica se svými dokonale dlouhými hnědými vlasy a bezchybným make-upem, byla i v sedmnácti děsivá, stejně jako teď.

„Proč to nosíš?“ řekla mi po hodině, co na mě zírala přes stůl u večeře.

Pokrčila jsem rameny. To byla má odpověď. Dříve jsem to dělala často.

„Nevypadáš v tom pěkně,“ řekla mi rovnou. Později jsem se naučila, že podle Vern je to doslova zločin proti přírodě. Pro mě to ale bylo dobře. Rychle jsem rostla a poslední věc, kterou jsem chtěla nebo potřebovala, byla jakákoli mužská pozornost.

„Můžu ti udělat make-up?“ zeptala se.

Pokrčila jsem rameny a přikývla. Protože… proč ne? Měla jsem málo kamarádek, a nechtěla jsem, aby se na mě naštvala.

Veronica mi udělala make-up a od té doby jsme nejlepší kamarádky.

„Trubko, co kdybys používala opalovací krém,“ řekne ta kožní policistka. Udělá obličej a znovu mě zatahá za vlasy. „Cítím, jak ti stárne kůže, jak spolu mluvíme.“

„Au, au, používám, ty sadistko. Tohle je výsledek sedmihodinové práce na střeše.“

„Tak si vezmi klobouk. Nebo budeš před třicítkou vypadat na osmdesát.“

„Vypadá to, že mě to nějak zajímá?“

„Ne. A to je ten problém.“

Čas změnit téma. Jinak mě bude trestat chemickými peelingy. „Tommy se na tebe ptal.“

Protočí oči. „Řekla jsi mu, že nerandím s chlapy, kteří kradou peněženky, aby zaplatili za večeři?“

Aj. Bohužel to není daleko od pravdy. „Částečně…“

Nemám to v sobě, aby se cítil špatně a ona to ví. Už tak od sebe čeká jen málo – a je mnohem citlivější, než je ochotný připustit. Proto trpím všechno, do čeho mě zatáhne, nemůžu na něj zůstat naštvaná.

„Tys mu neřekla, že s někým chodím?“

„Řekla.“

„Když toho prevíta přestaneš omlouvat?“

Nikdy. Vždycky se ho budu snažit chránit. „Víš, že nesnáším, když musím ranit jeho city.“ Vern zavrtí hlavou a vrátí se k týrání mých víček kleštičkami na řasy. „Neděláš to stejně?“

„Trochu,“ řekne s malým ďábelským úsměvem. „Jmenuje se Brad. Je to manažer investičních fondů.“

Chudák Brad. Jen pro upřesnění, Veronica je menší portorikánská verze Gal Gadot s taktikou pětihvězdičkového generála. Jedna plus jedna rovná se Brad je v pytli a ne v dobrém slova smyslu.

„Onehdy večer jsem zachránila jednoho týpka…“ prohodím nenuceně, hodím jí návnadu. Ona přestane a věnuje mi Vegovský pohled, kterého se bojím i za její budoucí děti.

„Zachránila jsi nějakého chlapa?“

„Neříkej to tátovi.“

„To záleží – tak se vymáčkni.“

„Nic. Byl na večeři u nás v restauraci – teda většinou jen pil – a když mi skončila směna, narazila jsem na něj, jak ho přepadli.“

„Ty jsi narazila na chlápka, kterého přepadli?“ Ten pohled na její tváři stojí za všechny prachy. Vern sice hodně mluví, ale je to skrz naskrz holka, ten druh, který panikaří, když si pokazí bezchybný lak na nehtech. „A ty sis myslela… můžu se do toho vložit?“

Vnitřně se mě dotýká, když vidím, jak se někomu děje křivda a mou reakcí není odvrátit pohled jinam. Je to tak těžké pochopit?

„Opravdu mu dávali nakládačku.“

Zavrtí hlavou a protočí oči. „Opravdu zoufale potřebuješ chlapa. Potřebuješ, aby tě někdo udržoval zaneprázdněnou, aby ses držela dál od problémů. Je aspoň pěkný?“

„Eh… asi.“

Technicky byl – na objekt bez života.

„Asi?“ Zírá na mě ještě víc. „Jak se jmenuje?“

„Joey Nikdo.“

Hodí kleštičky na řasy na stolek vedle zbytku make-upu a vezme řasenku. „Obtěžovala ses vůbec se ho zeptat na jméno?“

„Samozřejmě že ano. Šla jsem do jeho bytu.“

Přestane mi nanášet řasenku a zakloní se dozadu. „Co jsi udělala?“

„Zavezla jsem ho do bytu.“ Další nevěřícně pohled a hodně mrkání. „Několikrát ho udeřili do obličeje, V. Nemohla jsem ho tam nechat.“

„Zavezla jsi ho čím? Tvoje kraksna neujede ani jeden blok.“

„V jeho Bentley.“

To množství emocí, které se jí mihnou v obličeji, by bylo legrační, kdyby nebyla jako na jehlách. „Jak se jmenuje, trubko?“ řekne a popadne telefon.

„Negoogli si ho.“

„Jméno.“

„Jordan West.“ Několikrát klepne dokonalými nehty na telefon a pak zamrzne. „Ani to nezní opravdově,“ slyším samu sebe mumlat.

Sleduju, jak se jí hnědé oči rozšíří a její dokonale tvarované obočí vystřelí. „Děláš si ze mě prdel?“

„Co?“

„Tenhle chlap?“ Ukáže mi telefon, tak pár centimetrů před obličej. Na obrazovce je… jo, to je on. „Ty jsi tohohle kořena zavezla domů?“

„Jo, to je on.“

„Sladký Ježíšku, ten je sexy. Je to jako by měl jednorožec dítě s ďáblem.“

„To je trochu nadnesené.“

„Je to jako by se Brad Pitt spářil s Bohem Smrti a stvořili tohle.“

„Tak určitě.“

Ale teď musím přiznat, že jsem zvědavá. „Kdo to je a jak to, že jde vygooglit?“ Strčím si do pusy několik sušenek a čekám na její odpověď.“

„Je to boháč a je sexy. Potřebuješ ještě nějaký důvod?“

„Něco dalšího?“

„Dělá něco přes techniku.“ Čte dál. „Vymyslel nějaké něco a je desetkrát žhavější než ten týpek od Facebooku. Taky nevidím žádnou manželku. Prosím, řekni mi, že máš jeho číslo.“

„Jo, jasně, to mi dal hned potom, co jsem mu ukázala svůj trestní rejstřík.“

„Nemáš v něm záznam.“

„Díky tvému tátovi ne – ale mohla jsem.“

Na svou obranu musím říct, že jsem se vypořádávala se smrtí mého táty a matkou, která sotva fungovala. Tehdy byl jedinou osobou, na kterou jsem se mohla spolehnout, Tommy. Proto se o něj vždycky budu snažit postarat.

„Měla sis vzít jeho číslo a dát mi ho.“

Bohatý a dobře vypadající je určitě její typ. Veronica je jedna z těch pozitivních lidí, kteří z celého srdce věří, že jestli něco moc chcete, jdete si za tím a dosáhnete toho. Já jsem víc cynická.

„Tohle není jedna z tvých knih Miliardář a chůva, kočko. Navíc, není o co stát. Je asi tak šarmantní jako břitva. Víc jsem se bavila, když jsem se klepla do prstu kladívkem.“

„Kdo tu říkal něco o mluvení?“

Nikdy jsem nebyla fanouškem příležitostného sexu. Nemůžu nechat někoho cizího, aby se mě dotknul uvnitř, aniž bych neznala aspoň to základní. Jako jeho prostřední jméno, jak často si mění spoďáry nebo jestli hrál v pornu. Nikoho nesoudím, jen to prostě nemůžu udělat.

„Opravdová otázka--“ řekne moje nejlepší kamarádka, vypadá napůl vážně. „Máš někdy potřebu vidět opravdový penis zblízka? A kdyby se to stalo, vzpomeneš si, co s ním?“

„Onehdy jsem jeden viděla.“ Pokrčím rameny. Je to pravda. Ne taková, po které ona touží, ale nevadí.

Vern mi věnuje opravdu zvláštní pohled – zmatený. Pak se jí rozsvítí a výraz se jí rozjasní. „Viděla?“

Předpokládá, že myslím Westa. „Jo, ten bezdomovec na dvacáté třetí čůral na rohu, když jsem procházela. Skvěle mi demonstroval, jak se s tím zachází.“

„Jsi beznadějná,“ zabručí, když mi dokončí řasy. „Udělám ti dneska rasta copánky.“

„To nemůžeš,“ řeknu jí. A jsme u toho.

„Proč ne?“

„Nabídl mi práci a já ji chci vzít.“

„Práci? Ten žhavouš?“ Bez ohledu na to, že je situace smrtelně vážná, se rozesměju. „Co máš dělat? Bože, doufám, že něco nestydatého.“

„Jako osobní asistentka.“

„Cože? Proč bys brala takovou práci, když máš své vlastní podnikání?“

Nemůžu jí říct o Tommym. Buď by mě zatratila nebo to řekla otci, a já si nemůžu dovolit do toho Doma zasvětit. Ivan DeloRusso není Tony Soprano, ale taky to není žádný hej počkej. Nikdy bych si neodpustila, kdyby byl Dom zraněný.

„Dobře platí. Navíc víš, jak je to v zimě mizerné.“

„Jak dobře?“

„Tři tisíce týdně.“

„Doprdele.“

„Vidíš, to nemůžu odmítnout.“

„A co tvoje práce? A restaurace?“

Je to jako bodnutí do srdce. Myšlenka na to, že se vzdám své práce v restauraci – práce, kterou nikdy nenahradím ani nedostanu zpátky – a na to, že se vzdám svého milovaného podnikání bolí tak, že to sotva snesu, ale nesmím se mučit. Je to moje šance, jak si ponechat svůj majetek. Musí to fungovat. Není žádná alternativa a nedá se to vrátit.

„Teď na to zapomeň. Potřebuju tvou pomoc.“

„Jasně.“

„Oblečení… musím nějak vypadat. Co si vezmu?“