HTSAL - 19. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

„Nemáte tu čelenku s krůtími pery…“ řekne mi Julie, manažerka kosmetického oddělení. Julie je jednou z těch znepokojujících lidí, kteří mají pořád úsměv na tváři, i když vás bodají do zad, a myslí si, že svátky jsou oslavou života a očekává, že každý kolem bude podle toho jednat. Julie si odfoukne.

„Snažím se tu šířit trochu sváteční nálady a chci, aby je všichni nosili.“

Vytáhnu za pultem čelenku z mé tašky, nasadím si ji na hlavu. Ona se usměje jako Disneyho postavička a loudá se pryč.

„Tohle nosit nebudu,“ řeknu své nejlepší kamarádce v záchvatu uražené pýchy.

Mám na hlavě krůtí ocasní pera. Tam až došel můj život, ten, na který jsem byla dřív hrdá, se změnil v tohle.

Statečná bílá holka si vede dobře po špatném startu!

Takhle by možná vypadal titulek mého příběhu, kdyby ho nezničili dva muži, které miluju. Místo toho nosím pera, odporná hnědá pera, abych vyšla s penězi.

Veronica přestane hrabat v šuplíku s očními stíny a vzhlédne. Taky má jednu. Rozdíl je, že ona v ní vypadá sexy, zatímco já vypadám blbě.

„Jdu do skladu. Dochází nám černá řasenka,“ oznámím vzpurně.

Veronica mě přemluvila k částečnému úvazku v obchoďáku během svátků. Jsem zaměstnaná do Nového roku. Potom už to bude zase na mně.

Za dva dny je Díkůvzdání. Nesnesu na to ani pomyslet. Maisie je pryč. Tommy je pryč, sedl na autobus do Kalifornie, jak sliboval. Prosila jsem, aby zůstal a dal se na léčení. Trval na tom, že potřebuje někde začít od znova a já jsem ho nehodlala nutit zůstat a znovu čelit Ivanovi. Slíbil mi, že ho můžu navštívit, až se finančně uzdravím, což se asi nikdy nestane.

Veronica pozvala mě a Bonnie, abychom to oslavily s její rodinou, ale myslím, že svátky strávím v posteli se dvěma chlápky. Benem a Jerrym. Aspoň se budu cítit dobře a nebudou mě obviňovat z krádeže jejich peněz.

Pak taky potřebuju sbalit nějaké věci. Prodávám dům. Bonnie a já se musíme přestěhovat do garsonky. Tohle je prostě teď realita mého života. Plakat nad ztracenými věcmi mi nepomůže.

„Nevzdávej se svých nadějí a snů, hvězdo,“ říkával mi táta.

Nemůžu. Odmítám se vzdát bez boje. Ale jsem tak unavená z toho, jak bojuju o každý malý ždibec.

Poslední dny se snažím nemyslet na Jordana. To neznamená, že jsem v tom dobrá – jen říkám, že se snažím. Což je celkem velká věc, když uvážím, že jsem strávila první týden v posteli a brečela, dokud jsem z těla nevyplavila úplně všechnu sůl.

Byl šok, když jsem zjistila, že jsem víc jako moje matka, než jsem chtěla. Vidět ji trpět mě vyvádělo z míry. Proč se přes to nedostala? Teď vím, proč – neměla na výběr. Láska vám nedává na výběr. Diktuje, jak to bude.

Pravda o lásce je ta, že je to bolestivé. Tak poznáte, že je opravdová. Lidé, které milujeme, občas nejsou hodní nebo milí, a často dělají chyby. Někteří zemřou. Někteří odejdou. Někteří vás podrazí. Ale stejně je milujete.

Asi to znamená být člověkem, že bez ohledu na to, co to bude stát, bez ohledu na bolest, pořád milujeme. I když si mnohokrát řeknete, že se přes to přenesete. I když si mnohokrát řeknete, že půjdete dál.

Tohle je přesně můj případ. Protože bez ohledu na všechno, ho miluju. Pořád ho miluju. A asi vždycky budu.

„Veronica Vegová… správně, to jsou dvě V…“ slyším říkat Vern. Vzhlédnu ze svého přikrčení za kosmetickým pultíkem a sleduju, jak se usmívá na pohledného muže, něco k padesátce, oblečeného jako z módního listu.

Nemá šanci. O Vánocích už z něho bude plačící hromádka neštěstí, která bude vyhrožovat, že si něco udělá.

„… jako vítězství. Nebo když je dáte dohromady, W jako winner (vítěz – pozn. překl.).“

Odfrknu si a ona mě kopne do boku špičkou svých deseticentimetrových jehel od Manola Blahnika. Nevím, jestli se smát nebo skučet.

„To se vsadím,“ odpoví ten dobře vypadající brzy-uplakánek.

Vrátím se zpátky k doplňování černé řasenky ve spodním šuplíku, když uslyším děsivě známý hlas říct, „Kde je?“

Je to jako úder do žeber, puls se mi splaší a ruce roztřesou. Prožívám tolik protichůdných emocí, které do sebe navzájem naráží. Naposledy když jsem ho viděla, to byla naprostá katastrofa. Ale asi se to musí vyřešit. Už nelze utíkat před pravdou.

„Veronico, kde je?“ zopakuje.

V tu chvíli převládne hněv nad vším ostatním. Na něj, na život obecně, který se mě snaží při každé příležitosti ponížit. Tuhle scénu jsem si přehrávala v hlavě asi tisíckrát a nikdy to nezahrnovalo moji pozici na čtyřech, jak se skrývám za kosmetickým pultíkem obchoďáku, zatímco mám na hlavě krůtí pera. Teď ne. Ne tady. Ne když tuhle práci potřebuju víc než opičí palce.

„Omlouvám se, pane. Hned jsem u vás,“ donutí se říct Veronica s nacvičeným úsměvem.

„Opravdu s tebou potřebuju mluvit, hned teď,“ řekne muž, kterého miluju a zároveň nenávidím k smrti. Ale mou pozornost upoutá panika v jeho hlase. Připomene mi den, kdy reagoval na Maisie v nemocnici, když měla tu alergickou reakci na oříškovou zmrzlinu. Jeho zlomený výraz toho dne, kdy na mě žárlivě zaútočil venku před nemocnicí.

„Nevadí, tak mu pomozte,“ slyším říct toho zákazníka Veronice. „Přijdu později.“

„Ne, ne, ne. Obsloužím vás,“ prosí Vern svou nevědomou oběť. „On není nic – a nikdo.“

„Jo, díky, chlape. Je to urgentní,“ vloží se do toho Jordan, ignoruje Veroničin pokus se ho zbavit.

„Není to urgentní. Ani nevím, kdo jste.“

Následuje chvíle ticha, kdy jsem si celkem jistá, že ten muž odejde.

„Snažil jsem se jí volat, ale myslím, že si mě zablokovala.“

To si piš, že jo. Bylo to takové prázdné gesto. Nečekala jsem, že zavolá. Ne, že bych nebyla statečná nebo tak. Ve skutečnosti, jestli mě tahle zkušenost něco naučila, tak to, že nejsem ani náhodou tak statečná, jak jsem si myslela. A to byla hořká pilulka.

„Zbláznil ses!“ vypálí Veronica. „Zrovna jsem přišla o obchod.“

„Tady. Připiš mi to na účet. Koupím to všechno. Jen mi řekni, kde je. Byl jsem u ní doma a nikdo neotevřel, ani její matka. Její sousedka mi nic neřekla.“

Udělám si v hlavě poznámku, že paní Argentové odpustím poslední nájem.

„Neměl bys být chytrý nebo tak něco? Nechce tě vidět, blbečku. Nechce o tobě slyšet. Posral jsi to. Bůh ti dal dar a tys jí to otloukl o hlavu. Chápeš tu narážku?“

V krku se mi udělá knedlík. Láska je možná bolestivá, ale taky brutálně krásná, když září, když dostanete zpátky desetkrát víc, než kolik dáváte. Nemůžu si představit svůj život bez Vern a jsem vděčná, že nikdy nebudu muset.

„Já vím,“ přizná tiše Jordan, jedna z mála chvílí, když ho slyším zahanbeného. Je hezké vědět, že je toho schopen. „Já vím… jen… jen chci šanci se omluvit.“

„Na to jsi měl myslet dřív, než jsi ji obvinil z toho, že je zlodějka.“

„Technicky jsem ji z toho neobvinil.“

„Ano, obvinil.“

„Ne, neobvinil. Nevysvětlila mi, proč vzala ty peníze a já jsem předpokládal to nejhorší. To ode mě bylo špatné--“

„Jo, obvinil, Jordane. Obvinil jsi ji z krádeže.“

„Prostě mi řekni, kde je!“ rozlehne se po celém patře s kosmetikou.

Do pytle…

Místnost naprosto utichne. Veronica má na tváři ten výraz, co říká, že spáchá vraždu a sepisuje seznam, který dvakrát zkontroluje: omračovací pistol, elektrická páska, pytle na odpad, bělidlo.

Už jsem to jednou viděla, když si její sestra Selma bez dovolení půjčila její kabelku Louis Vuitton a zničila jí ji lakem na nehty. Další den byla Selma bez obočí a nikdo se na nic nezeptal. Prostě jsme to všichni věděli.

„Právě jsi na mě neječel.“ Ta slova jsou jako vydrcená mezi zuby. „Riley – pojď si pro svého chlapa, než ho zabiju.“

To je můj signál, abych vstala. Pomalu, tak hrdě, jak to jde, vstanu a narovnám si oblečení a krátce se rozhlédnu. Každá žena v oddělení kosmetiky nás teď sleduje tak pozorně jako epizodu Zoufalých manželek. Klidně si z hlavy sundám tu čelenku, protože tenhle rozhovor nepovedu s krůtími pery na hlavě a konečně se Jordanovi podívám do očí.

Vypadá tak zničeně, že moje odhodlání ho okamžitě poslat pryč, vyprchá. Není to vzhled, který mi řekne, že se má špatně. Při jeho standartu je to dokonalý muž – ale navenek. Dokonale zastřižené vlasy. Černá košile pod drahým kašmírovým kabátem. Nikdo jiný by si nevšimnul toho plochého, bezedného pohledu v jeho tmavě zelených očích. Je to ten samý pohled, jako když je zraněný, přemožený emocemi, které neumí zpracovat.

„Co chceš?“ zvládnu ze sebe dostat, zní to znuděně a přirozeně – víc a víc jako on každý den. A i tak jsem od těch dvou věcí zrovna teď velmi daleko. Ruce se mi třesou a mé srdce – to, které pečlivě dávám dohromady – se znovu sype.

Jordanův výraz se zjemní, vidím na něm úlevu. Stažená ústa a napjatá čelist se okamžitě rozjasní. „Riley…“

„Pracuju.“

Obejde pult a nacpe své velké tělo mezi krabice výrobků, které musím přeskládat. „Můžeme jít někam stranou a promluvit si?“

„Nemůžu. Pracuju.“

Jeho zelený pohled zostří a míří přímo na Veronicu, která, jak se teď všimnu, drží jeho černou Amexku, a zírá na ni s téměř ďábelskou radostí ve velkých hnědých očích.

„Všechno na tomhle pultě mi připiš na účet. Koupím to,“ nařídí jí.

„Hotovo,“ je její rychlá odpověď. Nemůžu ji vinit; pracuje za provize.

„Veronico, ne--“ Můj čas stojí víc než jen několik řasenek a rtěnek. „Já tohle nemůžu, Jordane. Musíš odejít.“

Vidět ho spouští celou vlnu vzpomínek. Jako pohled na jeho tvář toho zatraceného dne před měsícem, kdy mi řekl, abych odešla. To, jak mě donutil se cítit jako ten nejhorší odpad.

Zůstala jsem v tom samém okruhu přátel, které mám celý život. Nemám jich moc, ale jsou opravdoví. Možná je to proto, že mi něco vždycky říkalo, ať se nepletu do světa, kam nepatřím. Po všem, co jsem udělala, abych si vybudovala upřímný život, prosperující firmu, jsem byla obviněna z krádeže mužem, o kterém jsem si myslela, že mu na mě záleží – jediný člověk, u kterého jsem chtěla, aby na mě byl hrdý – to byl ten nejhlubší omyl.

„Dej mi jen pár minut a--“

„Není o čem mluvit,“ vyhrknu, frustrace bublá na povrch.

„Ano, je.“ Odhrne mi z tvář pramen vlasů.

„Vyhodí mě, a pak budu znovu bez peněz a bez práce.“ Snažím se, abych nebrečela, odstrčím ho a odejdu, zamířím k nejbližšímu východu, Jordan mě následuje.

Venku na chodníku mi skoro mrazivá teplota vezme dech, studený vítr se do mě zařízne. Mám máminu starou halenku a sukni, kterou jsem si upravila. Nejsem na takové počasí oblečená.

„Riley, počkej.“

„Už to nebudu dělat, Jordane!“ Křičím, jak mířím k Paris Theater na padesáté osmé ulici, pryč z doslechu obchoďáku nebo bůh mi pomoz, mé šéfky.

Vezme mě za paži, otočí mě a pevně mě obejme. Pak vezme klopy svého kabátu a zabalí mě do něj. Jsem obklopena jeho tělesným teplem, známou vůní jeho kůže, mýdlem, které má rád, cítím pod košilí jeho svaly.

Je to tak skvělý pocit, že nijak nespěchám, abych ho odstrčila a to bych měla. Opravdu bych měla. Jednu minutu, jen jednu minutu, řeknu si, a pošlu ho pryč.

Ale místo toho se zabořím hlouběji, blíž. Tak moc mi to chybělo. On mi chyběl. Jak můžete zároveň někoho tak hluboce milovat a nenávidět? Zdá se to nemožné, a přesto jsem teď tady.

„Chybíš mi,“ zašeptá mi do ucha.

Otřesu se a automaticky ho obejmu kolem pasu a položím si tvář do ohbí jeho krku. Voní jako můj. Je jako můj. Ale není můj. Byl taková krátká půjčka. Dost dlouhá na to, abych uvěřila, a teď je čas na návrat do reality. Už nejsem ta malá holčička, co věřila na draky žijící pod ulicemi New York City. Přestala jsem věřit na draky toho dne, kdy můj táta zemřel. Přestala jsem věřit ve šťastné konce pro lidi jako já toho dne, kdy mě Jordan vyhodil.

„Pojďme dovnitř. Nachladíš se.“

To je jeho největší strach. A pravděpodobně vždycky bude. Nevím, jestli se někdy dostane přes svou víru, že každý, na kom mu záleží, onemocní a zemře.

„Omlouvám se… omlouvám se za to, co se stalo. Pořád ti chci říct, jak moc mě to mrzí, ale nechci to dělat tady venku, když stojíme ve sněhu.“

Otevřu oči. Zakloním hlavu a na nos, pusu a oči mi padají sněhové vločky. Sníh spadne na Jordanovy vlasy a zmizí. On mi přejede palcem přes spodní ret a pomalu se skloní. Je blízko tomu, aby mě políbil, když si na všechno vzpomenu.

Propadlá hypotéka. Balení a stěhování. Moje drahá firma v chaosu.

„Nemůžu. Už si tě nemůžu dovolit, Jordane. Nemám čas na tvé drama. Když jsem řekla, že jsem švorc, myslela jsem to vážně. Potřebuju tuhle práci.“

Jeho výraz ztvrdne, ten lehký zasněný pohled na jeho tváři zmizí mrknutím oka. „Platil jsem ti čtyři tisíce za týden. Jak můžeš být švorc?“ Snažím se ho odstrčit, ale drží mě pevně. „Čekáš, že já budu otevřená kniha, zatímco ty si vybereš, co mám dovoleno vědět?“

Nemůžu vinit jeho logiku. Bez ohledu na to, co se mezi námi stalo, si zaslouží pravdu.

„Peníze jsou pryč. Splácela jsem dluh.“ Hlas se mi zlomí, má frustrace se dere na povrch. „Proto jsem vzala tu práci.“

„Jaký dluh?“

Co záleží na tom, jestli budu Tommyho dál chránit. Je pryč, doufejme, že někde v bezpečí.

„Jaký dluh, Riley?“ zopakuje Jordan, sleduje mě s intenzitou tisíce sluncí, zatímco já uvažuju, jak to celé od začátku vysvětlím.

Najednou se pohneme. S pažemi kolem mých ramen mě tlačí směrem ke vchodu Ritz Carltonu naproti přes ulici.

„Kam jdeme?“

„Nebudu to řešit na chodníku uprostřed sněhové bouře.“

„Zrovna jsem ti řekla—“

„Vím, že to byl Tommy. Vím, že to on vzal peníze ze šuplíku a ty jsi ho chránila. Poslal mi dopis“ – Jordan má bolestný výraz – „se vzkazem, že mi dluží.“

Zrovna když si myslím, že jsem už všechno viděla a slyšela. „Vrátím ti to. I kdyby mi to trvalo věčnost.“

„Není to o penězích.“

„Ne pro tebe!“

Prudce vydechne, rozhořčeně. „Riley…“

„Ne. Dost.“ Odstrčím ho a tentokrát už se mi to povede. Vypadá stejně překvapeně jako já. „Nebudeš se mnou jednat jako s ostatními. Platila jsem dluh za Tommyho. Proto jsem vzala tu práci. Udělala jsem to, protože jsem nechtěla přijít o svůj majetek a stejně jsem o něj přišla!“

Jordan zamrká, asi zpracovává všechno, co jsem mu právě vyložila. Pak se zamračí. „Bejby, onemocníš--“

„Jako kdo? Jako Lainey?“ To ho zastaví. „Láska tvého života? Byla jsem připravená si nalhávat, že je to v pohodě. Přišla dlouho přede mnou, a měli jste společnou historii… a já jsem měla historii – Tommy a já jsme ji měli. Potřeboval mou pomoc a nemohla jsem ho v tom nechat.“

„Proč jsi mi to neřekla?“

Vydere se ze mě smích, který naprosto postrádá humor. Už se ani netřesu. Celé tělo mám necitlivé. „Oh, jasně, jo. Protože bys mě pochopil.“

„To není fér.“

„Ne, to není. Ale ani ty jsi nebyl. Milovala jsem tě. Milovala jsem tě a tys mě ponížil přes svým kamarádem. Řekl jsi, že jsem rozptýlení--“

„Tak to není… nemyslel jsem to vážně. To přece víš.“

Ani se nepokouší maskovat překvapení na tváři nad mým vyznáním lásky. Jestli jsem měla pochybnosti, co ke mně cítí, tady mám konečně odpověď.

„Přiměl jsi mě, abych se cítila malá… menší, než kdy dřív. Vím, že nejsem ve tvé lize – ani jsem to nikdy nepředstírala… ale taky nejsem odpad.“

Zamrká a zmlkne. Takhle je to nejlepší. Jasná přestávka. Nikdy mě nemiloval. Záleželo mu na mě. Ta náklonnost byla skutečná – nepředstavovala jsem si ji – ale nikdy to nebyla láska.

Nikdy jsem se nestyděla za to, kým jsem. A nemusím. Mám – měla jsem firmu, na kterou jsem byla hrdá. Mám lidi, kteří mě milují.

„Už se takhle nikdy nechci cítit.“

Nezůstanu, abych viděla, co dalšího řekne. Odejdu. Tentokrát to je po mém.