HTSAL - 15. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

„Tak se to ne…ne…ne…nedělej to. Musí se to…,“ řekne nedospělý jedinec číslo jedna.

„Tohle nebude držet…ne, nejde, a ty spadneš…,“ odpoví nedospělý jedinec číslo dvě.

Další den jsem ani ne pět minut zpátky z běhání, když tohle uslyším vzadu za domem. Obejdu ho, tu delší stranu, a najdu Eliho a Jordana připravené se vyzvat.

„Udělej to ještě jednou a já tě udeřím…“

„To si kurva zkus.“

Pak se zase začnou válet po zemi.

„Snažil ses mi ukrást mou ženu!“ ječí Eli.

„Tehdy nebyla tvou ženou!“ vrčí Jordan.

Tohle není žádný drobek. Tohle je mnohem víc. Tohle je celá zatracená porce.

Přejdu k zahradní hadici na rohu a postříkám je. „O co tu jde?“ Přestanou bojovat a podívají se na mě, voda jim kape z tváří. „Ahoj, pamatujete“ – mávnu – „ta zodpovědná dospělá v domě?“

Jordan vypadá vytočeně, zatímco Eli mě ignoruje úplně. Vstanou a Eli se vrátí ke zkoumání dřeva a překližka byla to, co měli nařezat, když jsem byla pryč.

„Viděl tu někdo dvouleté dítě?“ řeknu, naštvaná na oba.

„V ohrádce pod verandou.“ Jordan naznačí, jeho výraz je otřesený. Podívám se přes rameno a vidím dítě, jak si hraje s vycpanou panenkou, takže úlevně vydechnu. Vypadá to, že tu bitku neviděla. Díky Bohu je pod markýzou, bezpečně skrytá větru a slunci, a dva dospělí muži stále bojují o její mrtvou matku.

Chce se mi brečet.

„Co se tu vy dva snažíte se vším tím dřevem dělat?“ zeptám se, skryju své zoufalství ve zdvořilostní konverzaci.

„Dům na stromě,“ oznámí Eli, zatímco táhne jeden pilíř přes trávník k prastarému dobu, který se v polovině kmene rozdvojuje. Kdyby vás chtělo zajímat, dělá to v červeném terakotovém županu. Ten župan mu vlaje ve větru, odhaluje jeho gigantickou výbavu skrytou pouze průhlednýma boxerkama.

Podívám se na Jordana, který je buď zahanbený, aby se na mě podíval nebo ztracený v myšlenkách na svou mrtvou lásku.

„Vždycky se takhle chováte?“

Našpulí rty a pokrčí rameny. „Ne tak moc, když s námi byla Lainey.“

My dva sledujeme, jak se Eli pokouší táhnout druhé břevno úplně sám. Jakmile to zvládne, jde k nám. „Chápu, že to je tvoje pole působnosti,“ řekne mi velmi věcně.

„To ano.“

„Potřebuju pro úžasnou Maisie postavit domek na stromě.“

Snažím se volit slova velmi opatrně. Z toho, co jsem za těch pět dní pochytila, je Eli spíš výstřední, takový šílený génius. Jen nevím, kolik žalu z něj dělalo spíš šíleného než génia.

„Jsou jí dva roky, Eli.“

„Tak až bude starší.“ Vypadá ztraceně, obočí svraštělé hlubokou myšlenkou.

„Laine a já jsme ho měli, když jsme byli malí. Chci, aby Mais měla taky jeden.“

Přejdu k tomu dubu, který je tak minimálně sto let starý, nemá mnoho větví, ty, co zůstaly, jsou těžké a visí dolů. Váha by musela být kompenzovaná, aby větve neprorůstaly skrz a kolem a celé to neshodily.

„Přijdu s hrubým nákresem a zítra můžeme začít.“

Eli mě obejme, zvedne a zatočí se mnou.

„Dobře, to už s tou vděčností stačí,“ zabručí Jordan.

Směju se, Eli mě postaví zpátky na nohy, a Jordan si mě okamžitě nárokuje. Obalí mi paži kolem ramen, políbí mě na krk. Je to poprvé, kdy je ke mně tak láskyplný na veřejnosti.

Miluju toho muže. Miluju ho naprosto a kompletně i když on pořád miluje někoho jiného. A já mám před ním velké tajemství. Není to správné. Vlastně je to opravdu špatné. Je to jako bych v rukou držela tikající bombu, která mi co nevidět vybouchne do tváře. Musím mu říct o Tommym, jestli chci s Jordanem budoucnost.

Ale jak? Jak mu řeknu, že se můj život rozpadá, aniž bych ho během toho neztratila?

***

Další dva dny neúnavně pracujeme na stavbě Maisiina zámku – jak to pojmenoval Eli. Jordan, který není na fyzickou práci zvyklý, je každý večer tuhý kolem desáté. Naše noční aktivity byly vážně omezeny a on z toho není šťastný.

Otevřu knihu, kterou jsem našla v knihovně, jednu z Eliho fantasy novel, zatímco muž mých snů mluví ze spaní.

„…příliš… špatné…“ Projedu mu prsty ve vlasech a on zafňuká, přitiskne se k nim. I ve spánku vítá můj dotek.

Jsem tak daleko, že už si život bez něj neumím představit. Ale naše dny tady jsou sečtené – je jen otázkou času, než Eli najde pro Maisie chůvu – a nevím, co s námi udělá návrat domů. Taky mi neuniklo, že neřekl nic o lásce. Neudělal žádné prohlášení. Ale já taky ne.

***

Jordan

„Zabal sendviče. Vyjedeme dneska na lodi.“

Neplachtil jsem od loňského léta a toužím se vrátit zpátky na vodu. Dneska pěkně fouká, což je dokonalá výmluva. Je to krytí. Upřímně, potřebuju mít Riley zase pro sebe.

Ty velké modré oči hledají v mé tváři. „Ale co domek na stromě?“

Vypadá tak nejistě, že se skoro vzdám. Ty oči na mě mají takový vliv, že mě to až děsí. „Domek na stromě se bez nás pár hodin obejde.“ Když Riley něco slíbí, dodrží to a slíbila Elimu, že ten domek dokončí, než za pár dní odjedeme.

Riley položí Maisie zpátky do ohrádky a pohladí ji po hlavě. „Cítím se kvůli Elimu špatně.“

Ta žena, které propadám, má tak velké srdce jako slunce, které je sotva viditelné na horizontu za stěnou mraků, které se blíží.

Vezme sluneční brýle, které jsem jí včera koupil ve městě zpoza lemu svého trička a nasadí si je. Skoro jsem se počůral smíchy, když se mi za ně pokusila dát peníze. Někdy nemůžu uvěřit, že je opravdová, že ji tenhle svět ještě nezničil.

„Už jsme se o jeho dceru starali tři měsíce. Udělali jsme pro něj, co šlo.“

Vypadá tak roztomile, když váhá, takže přijdu k ní a zvednu jí bradu, abych ji mohl něžně políbit. Ona mi zaboří prsty do hrudi a já okamžitě ztvrdnu. Nevím, co to na té ženě je, ale její dotek do mě vdechuje život.

Hlavou mi probleskne obrázek… Riley držící dítě, naše dítě, a můj pulz zrychlí. Na jeden jediný moment mi v hrudi vybuchne taková radost, že mě to obere o kyslík. Pak si vzpomenu, že nemůžu mít děti a všechno to na mě dolehne. Děti, rodina – nikdy jsem o rodině ani neuvažoval. Ne se svou historií.

„Krůtí nebo šunkové?“

„Krůtí.“

Den, kdy se budeme muset vrátit domů, se rychle blíží a s každou uběhlou hodinou ve mně narůstá neklid. Nebo něco nevyjasněného.

„Kam jdete, vy dva?“ zeptá se Eli, když mě vidí připravovat loď. Postavím na palubu chladící box s pitím, tašku s jídlem, kterou Riley připravila.

„Provětráme loď,“ je vše, co mu řeknu. „Našel jsi nějakou chůvu?“

Nebyli jsme kvůli tomu schopni odjet. Nemůže se o ni starat sám, a já bych s ním samotným Maisie nikdy nenechal.

Eli přikývne. „Jednu sestřičku v důchodu, která žije ve městě.“

„Dobře.“

„Odjedete už brzy?“ Vypadá zničeně, na hraně. Něco v jeho hlase upoutá mou pozornost. Měli jsme popudlivý vztah už ode dne, kdy jsme se potkali. Nejdřív přátelé, pak rivalové, pak zase přátelé. Všechno kvůli Laine.

„Musíme. Musím se vrátit do práce.“

Mám podezření, že protahuje to nalezení chůvy proto, abychom tu zůstali. Ne že by to Eli někdy přiznal, ale je osamělý a mít tu v domě někoho, kohokoli, ale obzvlášť ženu jako je Riley, všechno mění. Nic už nevypadá beznadějně. Znám to z vlastní zkušenosti.

„Brzy se vrátíme, Eli. Slibuju,“ řekne mu Riley, když kolem něj projde a vstoupí na palubu.

Přikývne.

Vím, jak se cítí. Znám ten pocit ztráty, a jak to podbarví všechno ostatní. Ale konečně mám šanci na štěstí a nehodlám se jí vzdát.

***

Riley

„Jordane…“

„Hmm.“

Nedostali jsme se moc daleko. Plachtili jsme kolem pobřeží, našli opuštěnou zátoku a zakotvili. Od té doby jsme v podpalubí. Ten muž je neukojitelný. Nechápejte mě špatně, nestěžuju si, ale taky bych chvilku ráda viděla sluneční světlo.

Projedu mu prsty po hrudi, obkroužím jeho bradavky, a on už má zase erekci. „Půjdu si zaplavat.“

„Voda je studená.“

„To je mi jedno. Neplavala jsem… celou věčnost.“

Zvedne hlavu z polštáře. „Vzala sis ty červené plavky?“

Jeho úšklebek mě přiměje se zasmát. „Takže se ti líbily.“

„Až moc, bejby. Líbily se mi příliš. Ztvrdnul jsem na veřejnosti.“

Na tváři se mi rozzáří úsměv. „Jsem polichocená.“

„To bys měla,“ zabručí do polštáře. „Tohle se mi nikdy nestalo.“

„No tak,“ řeknu, pohladím jeho erekci.

„Nemůžeš mě takhle nechat,“ prakticky zakvílí.

Jak ho nemám přestat hladit? Je to ten nejtvrději pracující orgán na jeho těle. Měla jsem za týden s Jordanem víc sexu než za dva roky, co jsem chodila s Jimmym.

„To přežiješ. Pojď se mnou.“

Na palubě sleduju hradbu mraků v dálce, jak se přibližují. Počasí tady v Cape je vrtošivé, zvláště ten vítr. Když má den, může vás přelomit vejpůl.

Sundám si své tričko s dlouhým rukávem a kraťasy, skočím do vody jen v podprsence a kalhotkách. Ty červené plavky zůstaly v šuplíku v domě, protože někdo mě přiměl věřit, že jsem až příliš sexy.

Zajíknu se. Ta voda je ledová. Sotva popadnu dech.

„Říkal jsem ti to,“ řekne muž mých snů, který stojí na palubě jen v kraťasech a slunečních brýlích. Sundá si je a skočí za mnou.

Vynoří se, ostře vydechne a zatřese hlavou. Pak mě chytí za boky a přitáhne si mě blíž, já mu automaticky omotán nohy kolem pasu.

„Kurva, to je studené,“ zavrčí.

„Neměl jsi skákat za mnou,“ řeknu mezi sladkými pusinkami, které mi dává na rty.

„Šel bych za tebou kamkoli,“ zašeptá.

A zrovna když si myslím, že už mu nemůžu propadnout víc, že už ho nemůžu milovat víc než teď, zase mi dokáže opak.

***

„Jordane…“ Konečně posbírám odvahu promluvit. Dělá něco s lodí, upravuje lana nebo připravuje plachty nebo co.

„Hmm.“

„Co se stalo s Lainey a Elim? Mezi vámi třemi.“

Jordan odloží lana a přejde k přídi lodi, podívá se na horizont, jako by něco hledal. Vydechne a posune si sluneční brýle na hlavu. Zamžourá na mě.

„Bylo mi čtrnáct, když jsem onemocněl. Víš, na co myslí kluk toho věku?“

„Na holky?“

„Holky.“ Usměje se. „Laine a já jsme měli něco společného – rakovinu. Tu nemoc, se kterou jsme oba bojovali. Je to jako jít do války. Ta zkušenost tě spojí… Ona z toho udělala něco romantického. Až příliš knih Jane Austenové.“

Posadí se vedle mě.

„Byla krásná a zábavná a… já jsem byl kluk bez vlasů, bez společenského života, a hrstkou přátel, kteří mě nikdy nepřišli navštívit. Ona mi věnovala pozornost, cítil jsem, že mě… vidí.“ Pokrčí rameny.

„Tvrdě jsem se zamiloval. Ale Eli byl pořád tady, denně ji navštěvoval. Přesvědčil jsem sám sebe, že ji získám. A několik let mě ona nechala věřit, že se to stalo. Oba jsme se uzdravovali, takže jsme mohli být spolu… aspoň jsem tomu díky ní věřil. Udělal jsem všechno, co mi doktoři nařídili, nikdy jsem se nevzdal, protože jsem to dělal pro Laine.

„Ona mi řekla, abych si to nechal pro sebe, protože nechtěla ranit Eliho city. Řekla mi, abychom počkali, než půjdeme na Harvard – oba jsme se tam dostali. Eli mířil na Yale… Roky mě tahala za nos. Až do prváku na Harvardu. Zatlačil jsem na ni a tehdy mi přiznala, že miluje Eliho… další semestr jsem odešel na Massachusetskou Technologickou.“

Slyším, jak se mi láme srdce. Kvůli němu, kvůli sobě. Zase ta věc s empatií. Hruď mě bolí pro kluka, proti kterému se postavilo tolik věcí. Ale taky k Lainey vyšlu tichou modlitbu vděčnosti. Dala mu důvod žít, důvod bojovat, a za to jí děkuji. Pravděpodobně mu tou nadějí zachránila život, ať už byla falešná nebo ne.

„A zůstali jste přátelé?“

„Lainey…“ Usměje se jemně. „Nemohl jsem na ni zůstat naštvaný.“

„A Eli?“

„Neví o tom.“

„Nikdy jsi mu to neřekl.“

Zavrtí hlavou. „Na co? Aby se cítil tak mizerně jako já? To bych jí neudělal.“

Vstanu a přejdu k němu, obejmu ho kolem pasu a zabořím mu tvář do krku. Je to tak příjemný pocit a vřelý a… přítomný. Nikdy nemám pocit, že je jeho mysl někde jinde nebo s někým jiným, když jsme spolu.

„Je to skutečné?“ zašeptám.

Jordan mě stiskne pevněji. Políbí mě na tvář, na čelo. „Tohle je skutečné,“ zašeptá.