HTSAL - 13. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Riley

Cesta na Cape Cod jde rychleji, než jsem čekala. Nikdy jsem nebyla tak daleko severně, nikdy jsem k tomu neměla důvod, takže jsem z toho výletu nadšená. Možná je to proto, že se všechno zdá nové. Možná proto, že je překrásný slunečný den na konci září a v Nové Anglii je chladněji; stromy podél cesty I-95 se začínají barvit, ze zeleně vykukují červená a žlutá místa. Nebo možná je to kvůli muži, který řídí. To je asi blíž pravdě.

Kromě toho, že chce zastavit na Rhode Islandu na oběd – chce mi představit „nejlepší krabí rolku na východním pobřeží“ – je zticha. Nemluvili jsme o tom polibku a právě teď to mezi námi stojí jako těhotenství teenagerky. Nezáleží na tom, jak moc oba předstíráme, že se to nestalo, nechce to zmizet.

Míjíme jedno malebné přímořské městečko za druhým, většina z nich jsou malé přístavy s plachetnicemi. Každé město je jako vystřižené z programu Hallmark. V mém životě by se mi trocha z toho hodila. Uvědomuju si, že jsem toho tolik neviděla. Tolik mi toho uniká.

„Loď,“ řekne Maisie, ukáže na starší, vybledlou červenou zakotvenou v doku. Jordan nás dovede ke stolu u vody v té restauraci s „nejlepšími krabími rolkami na východním pobřeží.“ Dáme si židle tak, abychom viděli na lodě a Maisie se zdá unešená.

„Červená loď,“ řeknu jí.

„Červená loď,“ okamžitě zopakuje.

Poslední dobou skládá dvě slova dohromady častěji. Pokaždé, když se naučí něco nového nebo má nový zážitek, přemýšlím, jestli to Lainey ví. Jestli vidí, jak její holčička roste tak rychle… a je šťastná. Vím, že o tom přemýšlí i Jordan. I když se o své myšlenky nedělí. Vidím ho, jak ji z dáli sleduje s podivným výrazem. Jen nejsem dost statečná, abych se zeptala, co si myslí.

Ten, kdo je statečný, je volný… měl můj táta vytetované na rameni. Asi to o mě hodně vypovídá.

Už podruhé od chvíle, co jsme se usadili, přistihnu Jordana, jak mi zírá na rty, na lícních kostech mu naskočí barvička. To je trochu směšné. My oba víme, že se to stane. Tancujeme kolem toho už dva měsíce. Začíná to být jako nejdelší předehra v historii lidské civilizace.

Ale je to chyba? Protože existuje dobré a špatné a my oba máme všechny druhy špatného.

Pak je tu taky Maisie. Bude těžké nechat ji jít a nic mě na to nemůže připravit. Oběma nám bude chybět, opravdu ukrutně. Ale lhala bych, kdybych nepřiznala, že jsem zvědavá, jací bychom s Jordanem byli bez ní. Už tak dlouho spolupracujeme de facto jako rodiče, že by to možná vůbec nefungovalo. Kdo ví, možná by po Maisiině odchodu ztratil veškerý zájem.

„Měl jsi pravdu. Ty rolky byly výborné.“

Podepíše účtenku a vstane. „Vrátíme se sem.“

To jsou tři slova nacpané spoustou významů. „Ano?“ chci se zeptat, ale neudělám to.

Opouštíme restauraci – Jordan zrovna připoutává Maisie do sporťáku – když se k nám přiblíží starší muž, určitě mu není míň jak osmdesát. Položí svraštělou ruku Jordanovi na rameno. Jordan se nejdřív zamračí, ale když vidí, kdo se snaží upoutat jeho pozornost, výraz mu změkne.

„Máš překrásnou rodinu,“ řekne ten muž. Pak se usměje, odhalí několik chybějících zubů. „Jsi velmi šťastný muž.“

My dva tam stojíme trochu otřeseně, oněměle úžasem, díváme se jeden na druhého a nevíme, jak reagovat. Jordan má ten uzavřený pohled, který u něj vídám celou dobu. Ale pak se na toho milého starého muže zeširoka usměje. Je to vřelé a upřímné a naprosto to zdevastuje mou poslední odolnost. Srdce mi ukradl trpící milionář a jeho zřídkavé úsměvy a nemůžu s tím vůbec nic dělat.

„Velmi šťastný,“ zopakuje. Přes hlavu starého muže se mi podívá do očí. Nevím, co si myslet. Právě teď ho nedokážu přečíst. Vím, co říká mé srdce, ale moje srdce do toho nemá co mluvit. Miluju toho muže. Jen nevím, jak to cítí on.

„Bůh ti žehnej,“ řekne ten muž a odbelhá pryč. Vyjde z restaurace a z našich životů tak rychle jako přišel, zanechá za sebou probuzenou emocionální destrukci.

***

„Jak byla ta adresa?“ zamumlám, částečně nesoustředěná kvůli domům na ulici, kterou projíždíme. Připomínají mi staré domy Kennedyů z toho seriálu. Majestátné domy s rozlehlými trávníky s výhledem na oceán.

„Eli žije tady?“ řeknu nevěřícně. „Co ten chlap dělá, tiskne peníze?“

„V podstatě.“

„Cože?“

Jordan k mému překvapení zvedne jeden koutek úst. „Eli Noble – zní ti to povědomě?“

„Ty dystopické knihy, ze kterých udělali minisérii?“

„Taky je to dědic impéria mražených ryb.“

To je depresivní. Tahle konverzace mě úplně vykolejila. „Je někdo, koho znáš, kdo není bohatý?“ zeptám se ho, bojuju, abych nezněla pateticky.

Ve známých hranicích jeho apartmá je pro mě snadné zapomenout, že Jordan žije v jiném světě, na míle vzdáleného od toho mého. Tady je to nemožné ignorovat. Tady musím čelit realitě. Po tomhle výletu budu mít ještě nižší sebevědomí.

Konečně najdeme ten dům, typicky obložený bílými deskami s modrými okenicemi. Je velký a majestátní a má nekonečný přední trávník. Co to kruci je? Co je to s těmi lidmi a jejich trávníky? A kdo je seká?

Najedeme na štěrkovou příjezdovou cestu k hlavním dveřím a najdeme přesně toho, koho celou dobu hledáme… Eliho.

Své kaštanové dlouhé vlasy má nahoře v culíku, jeho vousy jsou nepoddajné a upřímně – nechutné. Má na sobě zelený tartanový župan, jehož konce vlají ve větru. Za poslední půl hodinu dost zesílil a pořád sílí. Pokaždé, když se župan rozevře, mám tu čest vidět naplno jeho boxerky s potiskem vánočních stromků.

„Co to dělá?“ zamumlám nepřítomně.

„Vyvěšuje na stožár vlajku.“

Oprava, vyvěšuje jednu z vlajek jeho fiktivních zemí, o kterých píše ve svých knihách. Otočím se k Jordanovi, který je na tom podobně jako já soudě podle jeho strnulého výrazu – tahle situace je hrozná.

„Vem to z té lepší stránky – našli jsme ho,“ nabídnu.

„Nevím, jestli se tu dá najít lepší stránka.“

Jordan zaparkuje Audi a otočí se ke mně s vypočítavým pohledem. „Počkej chvíli tady v autě.“

Dobře, protože tohle není divné.

„Proč?“

„Protože tě o to žádám.“

Nelíbí se mi to, ale stejně to udělám. Tohle je jeho kamarád. Zná ho lépe než kdokoli jiný. Mohl by být třeba násilnický, co já vím. Jordan vystoupí z auta a já otevřu okénko, abych slyšela, co si říkají. Protože jo, tohle si nenechám ujít.

Eli, který už skončil s vlajkou, spatří auto a najednou začne být na svého nového hosta zvědavý. Jakmile rozpozná Jordana, zeširoka roztáhne paže, které mají rozměry medvěda, a zakření se.

„Kámo!! JoJo!“ Eli se pohne, aby se objali a vypukne peklo.

Nebyl to Eli, u kterého jsem se měla bát násilí. Kruci, ne – to Jordan. Uslyším, „Tvoje dcera je alergická na buráky, ty sobecký zkurvysyne.“ A pak toho chlápka praští pěstí do obličeje. Přistane mu přímo na dokonalém nose.

Kdo je ten člověk, se kterým žiju?

Eliho hlava odskočí dozadu a na tváři se mu objeví okamžitý šokovaný pohled. Opatrně zkoumá obrovskými medvědími prackami svůj nos. Potlapká si po tváři, kolem lícních kostí, které by mohly řezat sklo. Jakmile zjistí, že je noc pořád nedotčený, skočí na Jordana a než se naděju, sleduju tady MMA zápas. Dva dospělí chlapi se tu válí po trávníku.

„To si děláte srandu.“

Zmáčknu klakson. Třikrát. Vůbec je to nezastaví. Pořád se tam jeden po druhém válejí. Naštěstí se pokaždé netrefí. Po dvou minutách tohohle nesmyslu přejdu k plánu B.

Když se ujistím, že je zatažená ruční brzda, popadnu lahev minerálky. Maisie se zrovna budí ze spánku, ale nebudu pryč dlouho a nechám otevřené dveře.

„Nechte toho, vy přerostlá děcka.“ Třesu na ně obsah plastové lahve, což je cola. Plán B funguje.

Ztěžka dýchají, přestanou a podívají se na mě. „Ahoj Eli. Jsem Riley, starám se o tvou dceru.“

„Ahoj,“ řekne bez dechu a usměje se.

„Máš společnost, tak bys měl asi pořádně utáhnout župan.“

Podívá se dolů, vidí, co vidím já a díky Bohu poslechne.

***

Jordan

Jsem naštvaný. Jsem víc než to. Ve skutečnosti zuřím.

Tři měsíce jsem měl starosti, nespal jsem, obrátil jsem svůj život naruby. Obrátil jsem naruby i život Riley. Ztráceli jsme čas myšlenkami na to, kde je Eli a jestli si něco neudělal. Abychom zjistili, že je v Cape a ponořený do svých fantazií, což mě nutí chtít ho znovu udeřit.

„Cítím odsud tvůj smrtící pohled,“ zakřičí ten zkurvysyn přes verandu. Je s Maisie na houpačce. Je načase, aby strávil čas se svou dcerou. Je to poslední kousek Lainey, který zůstal na světě, takže má štěstí, že ji má. Místo toho je tady a dělá bůhví co.

„Jsem rád, že sis všiml. Chceš mi vysvětlit, proč jsem o tobě tři měsíce neslyšel?“

„Hlava nebyla v pořádku.“

„A nemohl jsi zavolat?“

„Hlava nebyla v pořádku.“

Shledání otce s dcerou bylo nejdřív jako dotkni-se-a-můžeš. Nějakou chvíli trvalo, než ho Maisie obměkčila. Ty vlasy a vousy věci moc neprospěly. Opustíte dceru na tři měsíce a pouto je problém.

Skenuju trávník, abych našel Riley, ale nikde ji nevidím. Odešla před deseti minutami, aby si prohlédla pozemek a od té doby jsem ji neviděl.

„Jdu se podívat po Riley.“

„Už jde.“ Naznačí hlavou ke straně domu.

Znovu zafouká vítr a rozfouká její dlouhé vlnité vlasy všude možně. Sleduju, jak se směje, když se je snaží upravit. Zasáhne mě to do hrudi jako beranidlo.

Chci ji přimět se smát. Chci, aby křičela moje jméno, až se udělá. Chci ji udělat šťastnou. Ale prostor mezi tím, co chci a tím, co můžu mít, se zdá nepřekonatelný.

Zkoušel jsem se držet zpátky. Být zaneprázdněný a mimo dům. Taky jsem šel na rande – to byla neskutečná katastrofa. Jsem unavený z toho boje. Chci ji a ona chce mě. Mělo by to být snadné. Problém je, že to, co k ní cítím, není vůbec snadné.

Přistihnu Eliho, jak zkoumá její dlouhé opálené nohy v džínových kraťasech a vyšlu mu varování. Riley je mimo limit. Pravděpodobně si myslí, že si zasloužím dávku své vlastní medicíny, ale ty dny, kdy jsme my dva bojovali o jednu holku, jsou dávno pryč.

„Ty máš loď!“ křičí Riley, úsměv má od ucha k uchu. Pokaždé, když si myslím, že už nemůže být krásnější, mi dokáže opak. „Eli, můžu přespat na lodi?“

„Cokoli pro ženu, která se starala o mou holčičku.“

Je tak krásná, že se někdy přistihnu, jak na ni zírám. Jako bych nemohl uvěřit svým očím. A ona netuší, neví, jaký má efekt na muže. Všechen ten sex appeal a ona to neví.

„Jordane, je to plachetnice. Pojď se podívat.“ Zvednu se a jdu k ní. Je to pro mě tak snadné, tak přirozené jako dýchání. „Vrátím se.“ Projdu kolem něj, pohladím Maisie po překrásné hlavičce a ona se na mě usměje.

„Dobře se o ni postarej,“ řeknu Elimu. Je v tom milion a jeden význam a on je zná všechny do jednoho. Eli se odvrátí, zpátky ke své dceři, která by teď měla být jeho jediným zájmem.

„Slyšíš to, moje úžasná Maisie? Tvůj strýček Jordan se o tebe stará.“

„Jo!“ řekne malá, a zvedne hlavu, aby se na mě znovu podívala. Je to poprvé, když řekla mé jméno a já skoro nedýchám, jsem uvězněný mezi všemožnými pocity a zoufale se snažím to blokovat. V obou věcech selžu.

Eli mě pozorně sleduje. „Neumřeš, když budeš někoho milovat, Jo.“

Dělá si srandu. My dva jsme dokonalý příklad toho, jak destruktivní může láska být. Roky jsem hrál roli třetího. Teď je na řadě on. „Jsi si tím jistý?“

„Jordane! Jdeš?“

„Běž za svou holkou“ – na zarostlé tváři se mu objeví pomalý úsměv – „nebo to udělám já.“

Riley zamířila na pláž. Běžím za ní, protože je to jediná věc, která je v mém životě v pořádku. Ona je ta jediná věc, která je správná.

***

„Líbí se mi tu,“ řekne Riley, seskočí z lodi poté, co prozkoumala podpalubí.

Můžeme se sem vrátit, kdykoli budeš chtít, chci jí říct. Dám jí všechno, co chce. Pořád bojuju s tím, že udělám cokoli, abych si ji mohl nechat a vědomím, že nemůžu. Nebylo by to vůči ní fér. Nejsem si jistý, jak dlouho s ní budu a nechci slibovat něco, co nemůžu splnit.

Nechá mě v doku, aby mohla prozkoumat pláž, a já jdu pomalu za ní, sleduju její nadšení. Opíjím se jím. Někdy mi připadá, že můj život začal té noci, co jsme se poznali. Zachránila mě nejen před nakopáním zadku.

Když k ní dojdu, sedí na pláži s pažemi kolem kolen a zírá na oceán.

„Většinu času v létě trávím v Marthině Vinici,“ řeknu jí, posadím se vedle ní do písku. Nevím, proč jsem jí to řekl, možná je to ale podruhé v mém životě, kdy chci, aby mě nějaká žena poznala, opravdu mě znala, a ne si o mě jen přečetla ty kraviny, co píšou na netu.

„Je to jako tady?“

„Ano, ale je to ostrov.“

Podívá se na mě. „Máš štěstí.“

„Tak daleko bych nezacházel.“

V dálce se blíží mraky. Vítr změnil směr.

„Beau mi řekl, že jsi byl nemocný, když jsi byl mladší.“

Přikývnu. Ta informace se dá najít všude, takže to není velké tajemství. Spousta rozhovorů, které jsem poskytl. Spousta článků, které o mě napsali. Byl jsem spíš překvapený, že to ještě nevěděla, když to Beau zmínil. Říkal, že Riley tu zprávu moc dobře nepřijala a od té doby mě to trápilo. Poslední věc, kterou chci, je její obava o mě. Už si toho vytrpěla dost. Kdybych byl lepší, poslal bych ji pryč, ušetřil ji svého trápení. Ale takový nejsem.

„To jsi myslel tím, když jsi říkal, že jsi trávil spoustu času o samotě?“ Položí si bradu na kolena a sleduje mě. Přikývnu. „Jsi úžasný.“ Její velké modré oči jsou plné obdivu, který ani nechci, ani si nezasloužím. Raději bych je viděl zamlžené chtíčem, když ji budu bezhlavě líbat.

„Na tom není nic úžasného. Měl jsem štěstí, že moje rakovina nebyla agresivní.“

Riley zavrtí hlavou a podívá se na oceán. Teď, kdy se vítr uklidnil, vypadá nepřirozeně klidně. „Můj táta ji měl. Bylo to to nejtěžší, co kdy dělal a tahal lidi z hořících budov… myslím, že jsi úžasný. Všechno, čeho jsi navzdory tomu dokázal…“

Mohl bych tuhle holku milovat. Nemluvili jsme o tom, jak to bude, až se vrátíme domů, ale něco pro ni najdu. Je mi jedno, co, ale nemůžu ji ztratit.

„Jak jste se vy všichni stali přáteli?“

„Já a Eli?“

„A Lainey.“

Lainey… i mrtvá stojí mezi námi. Rozhodnu se říct pravdu. Je čas to všechno nadobro pohřbít.

„Poznal jsem Laine v Dana Farber… v nemocnici. Ona a Eli vyrostli spolu. Jejich rodiče byli nejlepšími přáteli.“

„Jak zemřela, pokud nevadí, že se ptám?“

Moje hruď je jako z cementu. Je těžké dýchat, je těžké mluvit. Všechny ty pocity jsou zpátky. Ty, které jsem roky tišil.

„Rakovina se vrátila… byla agresivní.“

Riley vyskočí na nohy, opráší si písek ze zadku. Ten spadne na její holou kůži stehen. Chci je políbit. Chci ji stáhnout pod sebe a zabořit se do ní tak hluboko, až hranice mezi námi vybledne a zmizí.

„Závodíme na konec pláže,“ řekne, její úsměv značí potíže.

„Ne já--“

Napřáhne se a kopne mi písek do tváře, já se zakřením.

„Jordane! No tak!“ Směje se.

Vrátí se mi vzpomínka a udeří do mě jako tuna cihel. Podobný obrázek… živá vzpomínka z mého snu. Dívka s tmavými vlasy na pláži. Smála se a volala mě jménem. A byla šťastná. Tak zatraceně šťastná… chci být taky šťastný.

„Jordane!“

Vstanu a běžím za ní.

***

Riley

„Ještě jedna hra,“ řekne Eli Jordanovi jako by to byl vládce světa. „Pokud nejsi baba.“ Vyzývavě zvedne své nazrzle blond obočí.

Už to takhle je dvě hodiny. Dvě podělané hodiny. Rychlé šachy. Provokují se tak, jak jsem nikdy neslyšela ani u Sala v baru, když Jets hráli proti Pats.

„Jsem unavený. Půjdu si lehnout,“ řekne mu Jordan.

Eli udělal večeři. Je velmi dobrý kuchař. Ugriloval steaky a zeleninu, kterou mu vozí místní farmáři, udělal bramborový salát, všechno sám, mou pomoc odmítl. Taky má lednici rozměrů lidského šatníku, takže mám podezření, že ven moc často nechodí.

Pak jsme se přesunuli do obývacího prostoru – což je tahle místnost. Je to tu samá knihovna plná knih. Jednu stěnu zabírá masivní krb na dřevo. Tenhle dům je na můj vkus příliš tradičně koloniální, ale i tak pěkný.

Mám v uších sluchátka a poslední hodinu předstírám, že poslouchám audioknihu, ale slyším jejich konverzaci. Protože, jo, tohle si nenechám ujít.

„… ty jsi řekl Laine, že jsi mě viděl s Brittney Walshovou--“ řekne Eli obviňujícím tónem. Zní to, jako by v tom pořád bylo rozhořčení.

„Ty jsi byl venku s Brittney,“ hádá se Jordan.

„Jako kamarád. Věděl jsi, že o ni nemám zájem.“

„Ale vážně? Pořád jste v kontaktu?“

Konverzace už se zase přiostřuje. Dokud nezačne další partie šachů. Pak se začne hodně mlátit do časovače. Do záznamu – je to divná hra.

Z drobečků, které jsem sesbírala od Jordana, si dneska už dělám lepší obrázek, o co tu šlo.

Myslím, že ji milovali oba a Eli vyhrál. Přemýšlím, jaká to musela být žena, když z ní dva velmi chytří muži byli tak unesení. Já se v porovnání s tím cítím malá, připomene mi to, že sem nepatřím… nepatřím k němu.

„Začni,“ trvá na svém Eli.

Čas učinit tomu přítrž.

***

Jordan

Riley dojde ke stolu a tyčí se nad námi s rukama v bok. „Nevím, jaký šampionát v porovnávání ptáků tu hrajete, ale potřebujete vyrůst. Je konec. Jednejte podle toho… Dobrou noc.“

„Dobrou noc, Riley. Hezky se vyspi,“ řekne Eli s potměšilým úšklebkem.

Ve chvíli, kdy vyjde z místnosti, jeho úsměv opadne. Je těžké zachovat zdání normality, když jediné, co chcete, je jít spát a už se nikdy neprobudit. Něco o tom vím.

„Končím.“ Vstanu, připravení jít za ní. Je to podvědomá reakce. Moje tělo má vlastní hlavu a ta chce být s ní, blízko u ní, zase se cítit dobře.

„Bábovko,“ zamumlá Eli. „No tak do toho. Jdi za ní. Vím, že umíráš touhou.“

„Nic o tom nevíš,“ řeknu mu narovinu. Nebudu poskvrňovat to, co se děje mezi mnou a Riley problémy ze své minulosti.

Běžím přes zadní dvorek k doku. Vzal jsem si ložnici v domě, ale ať se propadnu, jestli tam budu spát. Marnil jsem svůj čas, čekal tři měsíce na šanci se jí dotknout, a teď tu příležitost nezahodím.

Světlo v doku září na jméno na boku lodi.

Moje Laine.

Nazval tu zatracenou loď Moje Laine. Nikdy se přes to nepřenese.

Odkopnu boty, vylezu na palubu a sejdu po schodech do podpalubí. Ta nejkrásnější žena, co jsem kdy viděl, stojí v kuchyňce a pije sklenici vody.

„Ahoj,“ řekne, zvedne obočí v otázce. Usměje se tak sladce, že ji chci ochutnávat, dokud nebude vykřikovat mé jméno. „Potřeboval jsi něco?“

Skoro se zasměju. Kde bych tak začal?

Dvěma kroky mezi námi uzavřu mezeru, vezmu jí sklenici z ruky a položím ji na stůl. Pak vezmu její tvář do dlaní.

Zamilovávám se do téhle ženy. Nebo si ze sebe dělám srandu a už ji miluju. Nechci ji milovat. Nechci milovat nikoho. S láskou jsem skončil. Příliš mnoho bolesti. Příliš mnoho utrpení. Ale už si nemůžu dál lhát.

„Já… potřebuju tě.“

Podívá se mi do očí, dotkne se mě, přejede mi prsty po obličeji a přiloží své plné rty k mým. Pokaždé, když ji líbám, je to jako poprvé, výbušný oheň, chemická reakce. Nikdy jsem s nikým neměl takovou chemii.

Zvednu ji a nesu do ložnice na zádi.