TWWB - 9. kapitola

 Překlad: Lucianna

9 – Poppy

 

Jakmile jsme propuštěni, Noah mě doprovodí domů. Oba jsme cestou potichu, ale cítím se už trochu líp, ne tak roztřesená a nejistě, jako předtím. Jsem si jistá, že oboje je dobrým znamením, že nejsem v šoku.

U mých dveří, se Noah ani nezeptá, jestli může jít dovnitř a já se s ním nehádám, když jde. Potřebuji ho a myslím, že on to ví. Nechtěla bych teď být s nikým jiným.

Jakmile jsme uvnitř, zeptá se, která ložnice je moje a kde mám koupelnu. Řeknu mu to bez zaváhání a ukážu jejich směry. Beze slova, mě zavede do koupelny, postrčí mě, abych si sedla na toaletní mísu a natáhne se, aby zapnul sprchu, aby se ohřála voda.

„Přinesu ti nějaké oblečení, zatímco se osprchuješ. Jak se cítíš? Je ti zima?“ zeptá se, když mi stáhne nejdřív jednu a pak druhou tenisku.

„Trochu.“

Stáhne mi ponožky a pak mi dlaněmi tře rychle lýtka. Je to božské a bohužel, navzdory kalamitním událostem dnešního večera, mi to zahřeje víc než jen lýtka.

„Lepší?“

Usměji se. „Pro koho?“

Usměje se na oplátku. „Hej, jsem tu jen abych ti pomohl. Nikde není řečeno, že si to nemůžu užít, ne?

Zavrtím hlavou. „Asi ne. Ale myslím, že odtud to už zvládnu.“ I když bych se s ním ráda osprchovala, cítila jeho ruce, jeho divoké, bojovnické tělo, aby mě držel blízko, nejsem si jistá, že mám energii.

Zatím.

„Určitě nepotřebuješ pomoct se svlékáním? Na vysoké jsem byl specialista na uniformy servírek. Znám všechny způsoby, jak se dostat do nich i z nich.“

Dobírá si mě.

A, i přes večer, jaký jsem měla, to miluji.

„To bych se vsadila, že jo.“

„Tu sázku bys vyhrála.“

„No, nejsi ty šikovný muž?“

Pokrčí rameny. „Jsem šikovný muž?“

„To vidím.“ Cítím, jak můj úsměv nějak zmizí, když přemýšlím o tom, čeho jsem byla svědkem dnes večer. „Kde ses tohle všechno naučil?“

Když řekl, že pracuje pro FBI, předpokládala jsem, že je to nějaká kancelářská práce. Vypadá to, že jsem předpokládala špatně.

„Ztracené mládí?“ nabídne hravě.

„Hmm,“ odpovím vyhýbavě, spokojená s tím, aby si nechal své soukromí ještě o něco déle. „No, ať už je pravé vysvětlení jakékoliv, jsem vděčná.“ Hlas mi klesne a naplní se upřímností tak moc, jak jen do něj dokážu napumpovat. „Děkuji ti, Noahu. Zachránil jsi mi dnes večer život.“

„Nemyslím si, že by někoho zabili. Aspoň ne úmyslně. Co mě znepokojovalo, byly neúmyslné, zoufalé činy zločinců. Dokážou být jako zvířata, když jsou zahnáni do kouta – nebezpeční a nevypočitatelní.“

„To je důvod, proč jsem šťastná, že jsi tam byl. Nikdy ti to nebudu schopná oplatit. Můj hrdino.“

Vzhlédne ke mně, tak milý, tak silný. Něco v jeho pohledu mě ujistí, že není ničí hrdina, ale to neznamená, že nemůže být můj hrdina. „To bych po tobě nikdy nechtěl.“

Znovu mi přejede po lýtkách a pak se postaví. Já také. Otočí se, aby odešel, ale zastavím ho, rukou na jeho paži. „Zůstaneš?“

Pozoruje mě, prohledává mou tvář. Kvůli čemu, nevím. „Chceš, abych zůstal?“

„Víc než cokoliv.“ Nemohla bych to myslet vážněji. On je všechno, co chci právě teď.

„Pak zůstanu.“

„Vidíš? Hrdina.“

„Možná to neřekneš, až se tě později pokusím svést.“ Mrkne na mě, abych věděla, že žertuje. Snaží se mě rozptýlit, uvolnit mou mysl. Uklidnit mě. Kupodivu si myslím, že to funguje. Aspoň trochu.

„Nemůžeš svést svolnou. Nebo můžeš?“

Držím jeho pohled, když vyzývavě zvedne obočí. Nic neřekne, když opustí koupelnu.

Řekl, že není hrdina, ale dokonce se ani nepokusí využít příležitost svést ženu v téhle slabé pozici. Jen flirtuje. Zcela jasně nemá skutečný zájem s tím něco udělat. Většina mužů by nebyla tak galantní, a to ho prostě pro mě dělá ještě víc hrdinou.

Svléknu se a vstoupím do horkého proudu a na okamžik si přeji, abych mu neřekla ne.

O hodně, hodně minut později, vypnu sprchu a odtáhnu sprchový závěs. Tam, ležící na umyvadle, je světle růžová noční košile a černé kalhotky. Usměji se. Co tenhle výběr říká o Noahovi? Má rád své ženy napůl anděly a napůl ďáblicemi? Slušné a spořádané na povrchu a nízké a sprosté uvnitř?

Nemůžu si pomoct, ale přemýšlím, za jakou považuje mě. Před pár dny, bych řekla, že za anděla. Rozhodně anděl. Ale po tom večeru na schodech, je těžké říct, jak ďábelské chování by ve mně mohl vyvolat.

Chvění mnou prochází od hlavy ke kolenům a rozpaluje všechno mezi tím. Ale i když má vášeň se zapaluje, vyčerpání mi tahá za víčka a ta jsou těžká a pálící.

Obléknu se a vyjdu do obýváku. Noah nesedí na gauči, jak jsem očekávala. Stojí u okna. Když mě slyší, otočí se. Jeho úsměv rozpouští mé vnitřnosti.

„Cítíš se líp?“

„O moc.“ A velmi neefektivně potlačím zívnutí.

„Co kdybys šla do postele? Já zamknu a vezmu si gauč.“

Prsty si nervosně hraji s lemem své noční košile. „Bylo by ode mě kruté, požádat tě, abys spal se mnou, ale jen spal?“

Už teď se cítím jako puritánka, když se ptám.

Jeho výraz se zjemní, když ke mně dojde. Vtiskne mi jeden sladký polibek na temeno hlavy a přitáhne mě do náruče. „Možná trochu, ale jsem velmi dobrý v odplatě.“

Zasměji se a omotám své paže kolem jeho širokých ramen, jak jen můžu.

Zakloní se, aby se na mě podíval a dramaticky stáhne obočí. „Sakra, vypadáš vyčerpaně! Nech mě ti pomoct.“

Než můžu něco říct, zvedne mě do náruče, se spokojeným zábleskem v očích, a nese mě do ložnice.

S něžností, která rozpouští mé srdce, vezme Noah přikrývky a nacpe mě pod ně, pak vyleze na postel vedle mě, jen na peřinu.

„Jak je to bezpečné?“

Přetočím se na bok a přitulím se zády k němu, spokojenější, než jsem byla, co si pamatuji. „Je to perfektní.“

A to je poslední myšlenka, kterou si pamatuji, než mě odnese spánek.