DB#1 - 13. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

 

„Poppy, jsi to ty?“ zeptala se Emma, která volala z telefonního automatu.

„Emmo?“

„Jo. Říkala jsem ti, že ti zavolám zpátky.“

„Já vím, ale jen jsem musela - nevadí, na tom nezáleží. Myslela jsem, že jsi říkala, že ses zbavila svého mobilního telefonu, vzpomínáš si?“

Emma svraštila obočí. „To jsem udělala. Hned poté, co jsme domluvily, jsem ho vyhodila.“

„Tak proč mi z tvého čísla před pěti minutami přišla zpráva?“

K čertu.

Abyste se dostali do jejího telefonu, bylo potřeba znát kód pro odemknutí. Jediný způsob, jak z něj někdo mohl poslat zprávu, bylo buď to, že prolomil heslo nebo zadal správný přístupový kód. Emma si byla jistá, že telefon vyhodila na místě, kde by ho Calisto v případě, že by po ní šel, nenašel.

Doufala…

„Jsi tam?“ zeptala se Poppy.

„Jo.“

„Slyšela jsi, co jsem ti řekla o zprávě? Proč tam je?“

„Nevím,“ řekla Emma tiše. „Odpověděla jsi?“

„Zatím ještě ne.“

Emmina úzkost narostla ještě výš. „Nedělej to. Dobře?“

„Ano, jistě.“

Venku před kavárnou si Emma všimla zapadajícího slunce. Růžové a oranžové nebe na horizontu jí připomnělo, že se den chýlí k večeru a potřebovala najít místo, kde přenocovat. Měla jen pár stovek dolarů, které byly uložené na dně její šperkovnice a dvě stovky ve dvackách, které našla v přihrádce na rukavice v Calistově Mercedesu, ale to nebylo dost.

Emma si nemyslela, že její útěk bude snadný, ale hloupě se domnívala, že by se jí alespoň dřív, než nastane noc, mohlo podařit dostat se alespoň z Las Vegas. Nevzala v úvahu to, kam by mohla jít, jak by se tam dostala poté, co Calistovo auto zanechala na náhodném parkovišti, nebo co dělat poté.

Neměla dost peněz. Neměla žádný způsob, jak se někam dostat, aniž by utratila peníze, které měla. Její plány selhaly. Zkurvená mizérie.

Cítila se jako idiot.

Emma spatřila na Calistově klíně bezdrátový telefon, který byl bez dozoru, pomyslela si, že ochranka možná podělala to, kdo byl s kým v apartmá, vzpomněla si na dveře nouzového východu a využila šanci. Nezastavila se, aby vzala v úvahu vše ohledně toho, že při útěku nebude mít peníze po ruce ani to, že neměla jakýkoli skutečný plán, kam zamířit.

Stále ji neopouštěla přetrvávající vina za to, jak Calista ošálila a nechala ho, aby vysvětlil čin jejího nenadálého zmizení. Sžíralo jí to, ale se Emma donutila zatlačit to pozadí. Neměla na výběr, musela odejít.

Nemohla dobrovolně odjet do New Yorku.

V žádném případě.

„Kde jsi teď?“ zeptala se Poppy.

„Dole ve městě.“

To bylo maximum, co své kamarádce mohla říct. Poppy Johansen pocházela z dobře situované rodiny ve Vegas, která vlastnila pár kasin. Emma se s touto svou starou kamarádkou seznámila při jedné z mnoha charitativních akcí, kterých se její rodina zúčastnila.

„Dobré, nebo špatné místo?“

„Něco mezi tím,“ odpověděla Emma.

„Řekneš mi, co se teď děje?“ zeptala se Poppy.

„Bude lépe, když se to nedozvíš. Potřebuji jen vědět, zda mě nemůžeš nasměrovat na někoho, kdo by mi mohl pomoci, Poppy. To je vše. Potřebuji se dostat bezpečně z Vegas, aniž by někdo věděl, že jsem to já. O tom muži, o kterém ses zmínila dneska ráno, když jsem ti volala – podařilo se ti získat další informace?“

Poppy vydala smutný zvuk. „Jsi na útěku, Emmy?“

Emma si povzdechla. „Na tom nezáleží.“

„Mně ano. Co se stalo?“

„Věci,“ řekla Emma neurčitě.

„Jde o to, co dělá tvůj strýc... mafie a všechny tyhle věci?“

Emma nechtěla, aby se její kamarádka do těchto věcí nějak zapojila. Dokonce ani nechtěla, aby na to Poppy v sebemenším pomyslela. Rozhodně by to nevedlo k ničemu dobrému.

„Poppy, přestaň se mě vyptávat. Potřebuji pomoc bez nějaké zatracené inkvizice. Dobře?“

„Jo, dobře, chápu to.“

„Ten chlap - Mika, říkala jsi, že?“ zeptala se Emma.

„Myslím, že jsme mu tak vždycky říkali, ale o svém příjmení se nikdy nezmínil.“

To neznělo dobře.

„Neznáš jeho příjmení?“

„No, když někdo něco chtěl - cokoli, zavolali Mikovi a on se ukázal s tím, co chtěli.“

„Jako drogy?“ zeptala se Emma.

„Jo.“

To nebylo neobvyklé. Bohaté děti nezískávaly drogy stejným způsobem jako obyčejní lidé.

Jejich dealeři nebyli jen lidi pohybující se ve stínech na rohu ulice nebo ti, kdo při pomalé jízdě v autě natáhli ruku ven z okénka auta. Své dealery měly obvykle na rychlé volbě v telefonu, ti se ukázali v obleku a nevypadali tak, že by nepatřili do davu bohatých spratků.

Tohle nebyla oblast, ve které by se Emma pohybovala. Věděla však, že Poppy občas některé z těch substancí užívala. Nebylo na Emmě soudit ji za to.

„Ale nemyslím si, že chceš jít za ním, Emmy,“ řekla Poppy po chvíli mlčení.

„Proč ne?“

Pokud by ji ten chlap mohl dostat ven z města, Emmě bylo ukradené, jak by to udělal.

„Udělala jsem pár hovorů a poptala se kolem. Mika nemá byznys založený na dealování tak, jak se říká. Pracuje s jinými lidmi - špatnými lidmi. Nebo se to tak povídá. Nic z toho nemůžu potvrdit, ani vyloučit, protože jsem s Mikou přes rok nemluvila.“

„Ale kdybys ho dokázala zkontaktovat, udělal by ti laskavost?“

Poppy tiše vydechla. „Dřív jsem s tím chlapem chodila. Rozešli jsme se v pohodě. Myslím si, že ano, ale i tak mi to nezní dobře. Myslím to, co o něm lidé říkají.“

„Jako co?“

„Není toho moc. Ale když se dealování změní z dobrého a solidního zdroje příjmů k něčemu, o čem se jen šeptá, nemůže to být tak bezpečné ani skvělé, Emmy. Podle toho, co se říká, přestal zásobovat své uživatele a možná, že místo toho pracuje s kůží. To není druh sraček, do kterých se chceš dostat, že?“

Kůže…

Tenhle termín Emmě neznala.

„Ano ale -“

„A možná je to spojeno s cenou,“ přerušila ji Poppy jemněji.

„Chápu. Bojíš se. Potřebuji jen pomoc. Pomůžeš mi, nebo ne?“

Poppy byla na dlouhou dobu zticha. Na dost dlouho na to, aby si Emma pomyslela, že kamarádka možná hovor zavěsila.

„Řekneš mi, co se stalo?“ zeptala se Poppy.

„Řeknu ti, že jsem na útěku,“ řekla místo toho Emma.

„Zavolám Mikovi. Měl pro mě soukromé číslo, které nebylo určené pro jeho klienty. Možná, že ho pořád má. Pokud ne, udělám pár dalších hovorů.“

„Díky.“

„Zavolej mi ráno. Už se stmívá. Zkus si na noc sehnat slušný pokoj v hotelu, něco sníst a všechno to si promyslet. Nechci, aby ses zapletla do špatných věcí, Emmy,“ dokončila Poppy a zněla smutněji, než kdy dřív.

„Neboj se o mě. Zvládnu to. A hele, pokud mě tvůj ex může dostat bez problémů ven ze státu, pak jsem ochotna odvrátit oči od jakýchkoli věcí, ve kterých jede.“

Koneckonců, celý svůj život strávila odvracením tváře na druhou stranu.

Jaký by to byl rozdíl?

„Jen prostě buď opatrná,“ řekla Poppy. „Byl důvod, proč jsem to s Mikou ukončila.“

„Proč?“

„Protože jsem si začínala myslet, že ani já jsem nevěděla, kým byl.“

Emma se pomalu nadechla.

Musela na sebe přijmout riziko.

„Zavolám ti ráno, Poppy.“

„Buď v bezpečí, Emmy.“

Emma zavěsila telefon a dala si okamžik na to, aby si srovnala myšlenky. Možná, že na začátku neměla moc dobrý plán, ale teď začala dávat dohromady lepší.

Jeden krok po druhém.

Rozhodla se začít tím, že si pořídí novou kávu, sežene v kavárně polívku a něco sladkého a pak si najde pokoj ve slušném hotelu, který ji na noc nebude příliš stát. Popadla svou tašku, která jí ležela u nohou, a vydala se k pokladně. Objednala si kávu a jídlo, zaplatila a pak čekala na svou objednávku.

„Dva bloky odsud je klidný, čistý motel,“ řekla pokladní.

Emma zvedla oči od země. „Prosím?“

Pokladní kývla k malému kufru v Emině ruce. „Tuším, že pravděpodobně hledáte pokoj, pokud ho již nemáte. Občas tu vídáme turisty, kteří přijedou na poslední chvíli a nemají nic rezervovaného. Jak jsem řekla, o dva bloky dál je slušné místo. Tracy's Motel. Není příliš velký, ale nebudete si muset dělat hlavu s divnými lidmi nebo špatnými věcmi.“

Emma si ani neuvědomila, že vypadala jako turistka, nicméně s malým kufrem by ji nemělo překvapovat, že pokladní předpokládala, že byla jednou z nich. Nezáleželo na tom. Emma teď měla představu, kam se jít na dnešní noc schovat.

Žena přistrčila přes pult směrem k Emmě kávu a sáček s jídlem. Emma si ho vzala.

„Káva je čerstvá, právě jsem připravila novou várku. I když až se dostanete do hotelu, polévku si možná budete chtít ohřát.“

„Díky,“ řekla Emma.

„Bez problémů. Přeji vám příjemný pobyt. Snažte se tu příliš mnoho neprospat. Víte, že Vegas je město, které nikdy nespí.“

Emma se zasmála.

Jo, to věděla.

„Spánek je to poslední, na co myslím.“

Slova byla pravdivější, než by kdy pokladní mohla vědět.

O dvacet minut později a dva bloky pěší chůze dál Emma našla motel, o kterém se pokladní zmínila. Na parkovišti bylo solidní množství aut a na to, že byla v chudší části města, místo vypadalo dost klidně. Na recepci Emma zaplatila za pokoj, pro případ škod způsobených během jejího pobytu dovolila ženě kopírovat její doklad totožnosti, a pak s klíčem v ruce odešla.

Emma vyšla po venkovních schodech do druhého patra motelu a našla čtvrté dveře zleva, které patřily jejímu pokoji. Jakmile odemkla dveře a ocitla se uvnitř, se Emma dokázala opravdu nadechnout.

Měla pocit, jako by se nemohla nadechnout celé hodiny. Ne od okamžiku, kdy popadla Calistovy klíče a s ničím víc než slepou vírou v rámci ukvapeného rozhodnutí utekla pryč.

Emma hodila své malé zavazadlo do rohu místnosti, našla židli u okna a usadila se do ní. Bolely ji nohy. Byla si docela jistá, že toho nikdy nenachodila tolik, jako právě dnes. První doušek kávy byl nebeský pocit.

Emma vzala prsty za závěs, který zakrýval okno a mírně ho poodtáhla na stranu tak, aby mohla získat výhled ven. Vypadalo to, že se tam nedělo nic neobvyklého. Emma i tak raději nechala závěs vrátit zpátky na své místo, jen pro případ, že by ji někdo - bez ohledu na to, jak nepravděpodobné to bylo - poznal.

Věděla, že pro tenhle okamžik byla v bezpečí. Ale podivně to nijak nepomohlo jejím nervům, které se stále dostávaly napovrch.

I když to bylo tak šílené, mnohem lépe se cítila v okamžiku, kdy věděla, že ji Calisto za zády sledoval.

Rozhodla se správně?

Mohla tohle zvládnout?

Bude to fungovat?

Emma v to doufala.

*********

Emma se rukama objímala kolem těla a přitom přistoupila k vyhazovači, který hlídal dveře. Stála na vstupních schodech klubu, do kterého by se nikdy nedostala živá. Ten druh klubu, který by její otec ani strýc nikdy neschválili.

Nad hlavou jí zářil neon, na kterém byla znázorněna téměř nahá dívka, která se svíjela kolem tyče.

Emma si připomněla svůj předchozí rozhovor s Poppy a to, co její kamarádka o striptýzovém klubu říkala.

Mika bude vzadu. Řekni tomu chlapi uvnitř, že se jmenuješ Emma, a že jsi přišla za Mikou. Až uvidíš Miku, nezapomeň se zmínit o tom, že jsi kamarádka kamarádky a vytáhni mé jméno.

Poppy se zmínila i o tom, že by Emma měla Mika na první pohled poznat, a znovu zopakovala své obavy ohledně toho, že to možná nebylo bezpečné.

Emma neměla na výběr.

Neměla jinou možnost.

Další noc v motelu by ji stála osmdesát dolarů. Už tak zaplatila za minulou noc a vzhledem k tomu, že potřebovala místo, kde si nechat své věci, si rezervovala pokoj i na další noc. S jídlem a předplaceným telefonem, který si Emma pořídila po snídani, její hotovost rychle mizela.

Přemýšlela, zda už její rodiče věděli, že utekla. Nebo zda to věděl dokonce i Affonso.

Emma se teď už vrátit nemohla.

Musela to zvládnout.

„Hodláš tam stát celý den a čumět do zkurvený oblohy, jako by na tebe měla spadnout, či co?“ zeptal se vyhazovač se svýma masitými pažemi překříženými na prsou. Při mluvení v puse žvýkal žvýkačku. „Ukaž mi svůj průkaz totožnosti, nebo z toho zkurvenýho schodu vypadni.“

Emma zamrkala, mužova krutost ji ohromila. „Jsem tu za Mikou.“

„Je to tak? Proč?“

„Poslala mě kamarádka kamaráda. Obchod, víš.“

Emma neměla tušení, o jaký obchod se přesně jednalo, ale očividně to bylo přesně to, co měla říct.

Vyhazovač ze své žvýkačky znovu vykouzlil bublinu. Při pohledu na holou hlavu a silný krk, v kombinaci s jeho jako zbraň ostrou hrudí a končetinami silnými jako tank, měla Emma sto chutí před tím mužem ucouvnout. Všechno na něm křičelo „dej si pozor“ a určitě při jeho popisu by nepoužila slova jako „milý“ nebo „bezpečný“.

Předpokládala, že byl ve své práci víc než dobrý.

„Jaký kamarád?“ zeptal se chlap.

„To není určeno pro tebe. Tohle řeknu Mikovi,“ řekla Emma rychle.

Vyhazovač se uchechtl. „Dobře, holčičko.“

Holčičko?

Emma se naježila, ale podařilo se jí zůstat zticha.

„Připadáš mi povědomě,“ prohlásil muž a přejel jí pohledem od bot až po bundu, do které se choulila. „Jako bych tě už někde viděl.“

Kolik společenských časopisů tenhle chlap četl? To bylo to jediné místo, kde mohla dřív toho muže poctít svou přítomností.

Nic neřekla.

„Mika, řekla jsi?“

„Ano,“ odpověděla Emma.

„Než půjdeš dovnitř Mika hledat, dám ti varování,“ řekl vyhazovač.

Emma se na něj podívala a střetla se s mužovým pohledem. „Jaké?“

„Nechoď tam a vůbec ho nehledej. Mika nemíchá své obchody s pěknými, čistými věcmi jako jsi ty.“

„Čisté věci?“

Vyhazovač natáhl ruku a dřív, než moha Emma zareagovat, vytáhl jí rukáv bundy až k lokti a prstem mávl nad její neposkvrněnou kůží.

„Na pažích nemáš žádné stopy po jehlách, zuby máš dobré. Neužíváš, což znamená, že nepotřebuješ ten druh obchodu, který tam Mika poskytuje pro dívky, které potřebují napravit. Chápeš, co tím říkám, děvče?“

Ne.

Emma začala mít pocit, že byla ve svém životě mnohem chráněnější, než si dřív myslela. Očividně vystoupila ze svého obvyklého životního stylu a to opravdu ne dobrým způsobem. Tohle nebylo její hřiště, a když zírala dolů na svou neoznačenou kůži, po páteři jí stoupal chlad, který jí tuto skutečnost připomínal.

Neužívala drogy, ale občas se bavila. Ráda chodila do frekventovaných klubů a její rodina byla díky svému bohatství a postavení už dlouho považována za jednu z elitních rodin v Nevadě. Viděla lidi, kteří si ráno házeli prášky do svých skleniček s vínem a přitom nemrkla ani okem.

Při tom, co tenhle vyhazovač naznačoval, jí však svrběla kůže.

„Nemám moc na výběr,“ řekla Emma upřímně.

Vyhazovač se zachmuřeně usmál, pustil její paži a pak otevřel dveře do tmavé chodby. „No, myslím, že to jediné, co ti můžu říct, je hodně štěstí. A neříkej, že jsem tě nevaroval.“

Emma vešla do podniku a rychle si upravila rukáv svého kabátu.

„Pokračuj dál rovně, až uvidíš dívky u tyčí,“ řekl vyhazovač za ní. „Až Miku uvidíš, poznáš ho.“

Stejně tak jí to řekla i Poppy.

„Děkuji,“ odpověděla Emma.

Vyhazovač se zasmál. „Neděkuj mi, děvče.“

Emma pokračovala chodbou a ignorovala strašidelné vibrace, které měla usazené hluboko v žaludku. Čím víc se blížila ke konci chodby, tím hlasitěji slyšela hudbu a viděla víc světla. Sotva se dostala na konec chodby a už uviděla podium, na kterém byla dívka v těch nejtitěrnějších G-stringách a zadečkem vzhůru, kterým byla otočená přímo k Emmě.

„Kurva,“ zamumlala Emma.

Rychle obešla podium a přistoupila k baru, u kterého na špinavých, červených stoličkách sedělo pár štamgastů. Předstírala, že jí jejich upřené pohledy neviděly, pokračovala v chůzi dál a přitom míjela další pódium.

Na tomto místě očividně nebyli zvyklí vídat plně oblečené ženy.

Když Emma prošla podlažím, rychle našla toho, koho hledala. Poppy s vyhazovačem měli pravdu. Mika byl nepřehlédnutelný. Seděl v prostoru odděleném provazy, na stole měl láhev Patrónu a s mužem u stolu hrál karty. Další čtyři muži, oblečení v černém, sekci střežili.

Mika, oblečený v černém obleku, vypadal tak, jako by sem vůbec nepatřil. Jeho velice dobré oblečení a zapálený doutník hovořili o bohatství, nicméně striptýzový klub byl zatraceně cítit trávou.

Sakra, dokonce i Emma to mohla vidět.

Do čeho se to teď zapletla?

Udělej to, nebo se vrať, vysmívala se jí její mysl.

Emma udělala další krok. Pak další a další. Nakonec byla u Mika a jeho mužů tak blízko, že jeden z bodyguardů natáhl ruku, aby jí zabránil jít dál.

„Jsem tu za Mikou,“ řekla Emma tiše.

Mika od své karetní hry nezvedl ani oko. Neřekl ani jediné slovo.

„Jsi tu, aby tě nikdo neviděl,“ řekl jí bodyguard.

Emma se nepohnula. Svá slova adresovala přes rameno buldoka přímo k muži. „Poppy tě pozdravuje, Miko.“

Mika se pomalu usmál, jeho temný pohled se zvedl, aby se podíval na Emmu. „Emma, že?“

„Emma,“ potvrdila.

„Pojď se dát drink, Emmo.“

Ve skutečnosti to neznělo jako nabídka. Ve skutečnosti to znělo tak, jako by jí Mika nedával na vybranou.

Emma ztěžka polkla, uvnitř cítila cosi příšerného. Instinkty jí nelhaly. Něco jí říkalo, že tím, že sem přišla, udělala špatné rozhodnutí. Netušila, co to bylo, ale když se rozhlédla po omámených dívkách, které tančily na podiu, na muže, kteří Miku obklopovali, a na Mikův predátorský úsměv, se kterým si ji prohlížel, Emma to prostě… věděla.

Tohle bylo špatné.

„Drink,“ zopakoval Mika pevně.

Bodyguard ustoupil stranou.

Emma cítila, jak se ruka dotkla spodní části jejích zad a zatlačila ji dopředu.

Do prdele.

„Slyšel jsem, že potřebuješ na nějakou chvíli zmizet,“ řekl Mika, když byla Emma usazena na židli u stolu.

„Poppy říkala, že bys mi mohl pomoci dostat se ven ze státu.“

Mika se uchechtl. „Ach, s tím můžu pomoci.“

Před Emmou se najednou objevila průhledná sklenice s červenou tekutinou uvnitř. Podívala se na ni, přemýšlela, co to sakra bylo.

„Jen mix Sourpuss a 7 Up,“ řekl Mika. „Nic, co by ti ublížilo. Nejdřív si promluvíme a pak ti dám vědět, kam odsud zamíříme.“

Emma přikývla. „Dobře.“

„Napij se, děvče.“

Zvedla sklenici a usrkla. Bylo to kyselé, ale nebylo to špatné. Mika mával ke sklenici, jako by jí říkal, ať si dá další doušek. Emma to udělala, ale stále se snažila vymyslet, jak odsud zatraceně vypadnout, aniž by někoho nasrala nebo urazila.

Mika a jeho host pokračovali ve své karetní hře, Emmě nic neřekli. Usrkávala ze svého pití, stále si pohledem měřila špičkově vypadající tanečnice a štamgasty u baru.

„Mimochodem, proč dívka jako ty potřebuje zmizet?“ zeptal se Mika jen tak.

Emma zvedla oči, ale měla omámené vidění. V ústech měla sucho.

„Já... já, eh,“ zkusila Emma říct, slova se jí pletla.

I paže měla až příliš těžké.

Mika se usmál. „Nathane?“

Nathane?

Emma ucítila, jak jí na rameno dopadla ruka, která ji udržovala ve svislé poloze. Zvedla oči nahoru a nad sebou našla strážce, který ji předtím nechal vejít dovnitř. Stál nad ní, držel ji za rameno.

„Měla bys být opatrnější v tom, komu věříš,“ řekl jí Mika tiše. „Zejména Poppy. Ona je sladká jako hřích, ale to děvče má zkurveně černou duši. Proto ji miluji. Jsem si jistý, že její táta by na ni byl tak hrdý. On je dobrý člověk, podporuje chudé a přispívá ženským útulkům. Vsadím se, že kdyby věděl, že jeho malá holčička pomáhá při obchodu s lidmi jako profesionálka, umřel by. Je zatraceně dobrá rybářka. Vsadím se, že zítra mi vyneseš zatraceně dobrou cenu, Emmo. Nevím, kdo jsi, ale pokud chceš zmizet, neexistuje lepší způsob jak to udělat, než jsou podzemní aukce. Koneckonců, to ty jsi chtěla zmizet.“

Cože?

Ach Bože.

Poppy ji varovala.

Ale také lhala.

Při té zradě se Emmě zvedl žaludek.

Kůže…

Emma o těchto věcech už slyšela - aukce. Byla si zatraceně jistá, že to bylo to, o čem Mika mluvil. Dívky mizely, prodaly se komukoli, kdo dal největší částku, a pak už jste o nich nikdy znovu neslyšeli.

Myslela si, že to byly fámy.

Krev jí stydla v žilách.

„Zhluboka se nadechni, jinak než budeš mimo, sama sebe pozvracíš,“ varoval ji Mika.

Dřív, než Emma ztratila vědomí, pomyslela na jediného člověka, který by jí byl schopný pomoci.

Jediný člověk, kterého ošálila, aby se dostala pryč, kterému ukradla věci a pravděpodobně ho nasrala.

Calisto.