CC - 4. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Carmen se zhluboka nadechla, jak se to naučila v  meditačním kursu v Kolumbii. Kevin Arbor, její nadřízený v Security International ji po smrti Scotta poslal na terapii. Terapeutka Connie Wong ji naučila meditační techniky. Vysvětlila jí, že jí to pomůže se záchvaty paniky a depresí, kterými po tom traumatickém zážitku trpěla. Carmen se je naučila už kvůli tomu, aby se mohla soustředit na poslední cíl, kterého chtěla ve svém životě ještě dosáhnout: zabít Javiera Cuella.

„Všechno bude dobré,“ opakovala Carmen nahlas. „Musím jen zjistit, jak se dostat z této planety domů. Ty to zvládneš. Zvládneš všechno, co si umaneš. Nevzdávej to; nepřestávej,“ mumlala si Carmen potichu pro sebe, zatímco se soustředila na své dýchání. „Jen potřebuješ nějaký plán, to je všechno.“

Na uklidněnou hladila rukou velké zlaté stvoření, které vypadalo jako úžasně dokonalá kopie Harveye, jejího starého jezevčíka s dlouhýma ušima, kterého měla jako dítě. No, byl to trochu větší a zářivější Harvey než originál. Přesto mělo na ni jeho objevení utěšující vliv, a když hladila tu měkkou, hladkou srst, musela se usmát.

„Máš nějaké jméno?“, zeptala se tiše. „Jestli ne, tak ti budu říkat Harvey. Byl to takový nemotorný, miloučký pes. Bylo to jediné zvíře, které mělo raději mě než Ariel. Chodil všude za mnou,“ zašeptala a najednou se cítila poprvé klidněji, aspoň od té doby, co… co zemřel Scott.

Carmen sklopila zrak, a když ji zaplavila vlna tepla, škubla sebou. Před očima se jí objevily obrazy jejího starého jezevčíka. To jí vehnalo slzy do očí. Když zlaté stvoření uvidělo její překvapení a úsměv, začalo mávat ocasem sem a tam.

„Já to moc nechápu,“ zašeptala a zakroutila hlavou. „Tento svět, tebe, válečníky, se kterými jsem se seznámila, a ten muž…“, zarazila se, když se jí v mysli mihl obraz muže z transportní místnosti. Když se obraz zaostřil, zachvěla se. Velký bojovník se jí vyrovnal. Reagoval tak elegantně a stylově, až se jí udělalo horko. Když ho přehodila přes rameno, pohyboval se ladně jako tanečník.

Carmen dostala strach a zareagovala instinktivně, když se snažila před dravcem uprchnout. Nepochybovala, že byl přesně to; smrtící dravec. Každý sval jeho těla doslova křičel, jak je nebezpečný. Jeho zlaté oči žhnuly tak, že probudily v jejím nitru něco, o čem si myslela, že zemřelo před třemi roky. Jeho dlouhé černé vlasy se mu vlnily až na svalnatá záda, zřetelně se rýsující pod černou koženou vestou. Látka černých kalhot se mu napínala přes pevná stehna. Dostala strach, že jestli okamžitě neuteče, tak už mu možná neunikne nikdy.

„Je to tvá druhá polovina?“, zeptala se, zatímco si kousala spodní ret a rozhlížela se kolem sebe.

Nová vlna tepla, vyslaná zlatým stvořením, potvrdila její tušení. Pokud je to stvoření symbiontem toho muže, tak se musí držet dál i od něj. Pokud ovšem – Carmen pohlédla do těch smutných očí – pokud ovšem by jí symbiont nemohl pomoci.

„Musím najít svou sestru a dostat se zpátky domů. Mohl bys mi pomoci utéct?“, zeptala se prosebným hlasem. „Prosím. Musím se okamžitě vrátit domů. I tak už uběhlo příliš mnoho času. Musím někoho najít. Je důležité, abych se co nejrychleji vrátila na svou planetu. Mohl bys mi pomoci?“

Jedna její část se cítila vinna, protože prosila to stvoření o pomoc, ale věděla, jak mocní symbionti byli. Pozorovala je, když se rozhlížela po lodi a snažila se zjistit všechno o rase, která unesla její sestru a kamarádky. Věděla, že jim Abby důvěřuje. Zamilovala se do jednoho z nich. Zorana. Carmen nechtěla nikomu bránit v jeho šanci na lásku, nebo ji zničit. Ona svou šanci už měla. Nechtěla odejít bez Ariel, Trishy nebo Cary, pokud by ovšem nechtěly zůstat. Pokud by to bylo jejich přání, šla by sama. Byla si jistá, že Trisha bude chtít zpátky na Zem. Nikdy by svého otce neopustila.

Pro ni a pro Ariel byl Paul Grove něco jako druhý otec, dokonce i před smrtí jejich vlastních rodičů. Trávily u Trishy skoro tolik času jako doma. No, pokud se zrovna nesnažily Trishu schovat a nechat si ji napořád.

Carmen měla tu klidnou holku, která byla jen asi o rok starší než ona, ráda. Několikrát Trishu přesvědčila, aby se u nich schovala, aby měla dvě velké sestry. Paul a její rodiče to nakonec vzdali a nechávali děvčata přespávat střídavě u něj a u nich. A jejich zvláštní přátelství vydrželo až do dospělosti. Kdyby tam pro ni Paul a Scott nebyli, zlomilo by jí to srdce, když Ariel s Trishou odešly na střední školu. Když přišli její rodiče o život, převzal Paul v posledním ročníku školy nad Carmen poručnictví. Vzal ji s sebou několikrát na ta svoje bojová cvičení a ukázal jí, jak přežít v divočině. Také jí ukázal, jak dokážou pokojné hory utišit aspoň trochu bolest. Společně se Samarou – jednou dívkou, co pro Paula pracovala na poloviční úvazek a byla stejně stará jako Carmen, se na Paulově ranči starala o koně. Samara nebyla o moc větší než Cara a byla skoro stejně tak potřeštěná. Měla doslova explozivní temperament. Pravděpodobně proto, že měla čtyři starší bratry, kteří ji rádi komandovali. Carmen byla tak ponořená do svých vzpomínek, že musela zatřepat hlavou, aby se vrátila do reality, když se Harvey najednou postavil. Jakmile si všimla, že už není sama, nasadila na svůj bledý obličej tvrdou masku.

„To jsi zase ty!“, vyrazila ze sebe sarkasticky. „Nestačil ti jeden výprask?“, mračila se na vysokého muže, před kterým v panice utekla. Ale že má strach, by nikdy nedala najevo. A už nikdy se nenechá od nikoho odvrátit od své mise. To mu musela dát na srozuměnou hned od začátku. Nedopustí, aby její tělo převzalo kontrolu nad jejím rozumem. Vyzývavě se před ním postavila. „Musím se okamžitě vrátit na svou planetu,“ dodala a vystrčila odhodlaně bradu. „Nejlépe včera.“

***

Kreon si netrpělivě vyslechl obavy, které si matka dělala o štíhlou ženu v zahradě. Vyprávěla mu, že ta žena chtěla ukončit svůj život. Že je kvůli něčemu hluboce zraněná. Když mu vyprávěla o jejím vystrašeném šepotu a mučivém výkřiku, který ze sebe žena vyrazila, když objímala jeho symbionta, vyhrkly jí do očí slzy. Bolest musela být tak silná, že něco z ní musel zachytit i jeho symbiont a také ho to rozesmutnilo.

„Ještě nikdy jsem neslyšela symbionta takto křičet,“ dodala Morian zoufale. „Ten zvuk byl tak srdceryvný a tak smutný, že mi to trhalo srdce. Tvá družka trpí. Nevím, jestli je nemocná nebo co, ale musíš jí pomoct.“

Kreon hleděl na svou matku dost pochybovačně, dokud se mu v mysli neobjevil obraz štíhlé postavy objímající jeho symbionta. Při pomyšlení, že má jeho družka bolesti, ho zachvátil strach. Musel se spojit se svým symbiontem, aby se dozvěděl, co to s ní je. Pokud by musel riskovat její proměnu, při které by jí mohla pomoci léčivá schopnost jeho draka, tak by to udělal. Bylo to nebezpečné, ale pokud tu bylo i tak riziko, že zemře, tak by neměl na výběr. Kreon věděl, že by to nepřežil, kdyby s ní nebylo něco v pořádku a ona to nezvládla. I když si ji ještě nenárokoval, už byly jejich životy spolu svázány, ať se jim to líbilo nebo ne.

„Jsi si jistá?“, zeptal se své matka tiše.

„Ano,“ odvětila Morian a pozorně sledovala svého nejmladšího syna. Během Velkých válek toho tolik vytrpěl. Kromě toho byl důvodem, že války skončily mírumilovně. Ze všech jejích synů si dělala největší starosti o něj. Vždy byl ze všech pěti chlapců, kterými byla požehnána, ten nejklidnější. Ale také ten nejsmrtonosnější, pokud šlo o to, chránit Valdier a jejich národ. I její ostatní synové bojovali, jak nejlépe uměli, ale Kreon obětoval kus sebe samého, aby se postaral o úspěšný konec válek.

„Je to démonka,“ odpověděl s lehkým úšklebkem. „Je těžké si představit, že jí něco je, ale ujistím se, že bude v pořádku,“ dodal. Poté se otočil a vyrazil po schodišti dolů.

„Kreone,“ zavolala jeho matka tiše.

Kreon se ve dveřích zastavil a obrátil se ke své matce. „Ano?“

„Musíš pohlédnout za tu zeď, za kterou se ukrývá, pak uvidíš její pravou tvář,“ poradila mu Morian tiše. „A připrav se na boj, který bude jiný než cokoliv, co jsi kdy zažil. Nevzdá se snadno.“

Kreon se usmál a oči se mu rozzářily. „Co se týká bojového umění, jsem velmi dobrý, Dola. A nikdy neprohrávám,“ odvětil pevným hlasem.

Morian sledovala, jak její syn schází dolů do atria a blíží se k malé lidské dívce, klečící vedle jeho symbionta. Když se postavila, i na tu dálku uviděla, jak se jí tělo v obraně napnulo a vystrčila odhodlaně bradu. Morian zakroutila hlavou. „Doufám, že máš pravdu, můj synu, protože tato bitva by tě mohla stát tvé srdce a tvůj život, pokud ji prohraješ.“

***

Kreon zakroužil rameny, aby si je uvolnil, a když ucítil novou podlitinu, zašklebil se. Setkání s bělovlasou divoškou v zahradě probíhalo asi stejně tak dobře, jako to v transportní místnosti. Nakonec ji musel svázat a odvléct z atria. Kopala kolem sebe, křičela a vyhrožovala mu, že až bude zase volná, tak ho zbaví mužství. Jeho symbiont ženu na jednu stranu chránil, ale na druhou stranu mu ji pomohl chytit. Podívala se na jeho symbionta, jakoby ji zradil, takže zmizel hned, jak ji zavřeli v Kreonově bytě. Když poté, co za sebou zavřeli dveře, uslyšel Kreon zvuk rozbitého skla, došel k závěru, že se za tu dobu, co ji nesl přehozenou na rameni ke svému bytu, neuklidnila. Aspoň zjistil, že neměla žádné fyzické zranění. Každopádně to mu sdělil jeho symbiont z krátkého kontaktu s ní. Náramky a řetízek, které jí věnoval, ze sebe strhla a vyhodila oknem dřív, než se mohl ujistit, že je opravdu zdravá. Nyní musel dolů do konferenční místnosti. Měl se tam setkat se svými bratry, aby spolu probrali informace, které se jim dosud podařilo nashromáždit. Nejnovější informace od Ha’vena byly příliš děsivé, než aby jim je mohl sdělit už teď. Chtěl vyčkat, až je bude mít potvrzené. Za pár dní se s ním měl setkat. Do té doby bude lepší, když si své podezření nechá pro sebe. Chtěl svým bratrům říct, co zjistil na své cestě Sarafinským hvězdným systémem. Setkal se s Voxem, vůdcem kočičích měničů. Vox mu vyprávěl, že jeden z jeho nejdůvěryhodnějších bojovníků mu sdělil, že se s ním chce setkat člen valdierské královské rodiny. Vox setkání odsunul, protože se právě chystal na cestu do jednoho valdierského vesmírného přístavu, aby zprostředkoval obchod s krystaly a vyzvěděl další zneklidňující informace o jednom jeho poradci, který tam z ničeho nic zmizel. Vox si dělal starosti, protože ten muž byl jeden z jeho nejbližších přátel.

Zhluboka se nadechl a soustředil se na setkání. Musel jít, ale nejdřív se chtěl ujistit, že je jeho družka v bezpečí. Hleděl na zavřené dveře, za kterými byly ještě stále slyšet výkřiky a výhrůžky jeho družky.

Nejraději by svého nejstaršího bratra praštil po hlavě. Sice by to ničemu nepomohlo, ale aspoň by se cítil lépe. Znovu zakroužil rameny a kývl na strážné, kteří odstoupili stranou, aby počkali na jeho pokyn. Oba nedůvěřivě zírali na dveře, jakoby čekali, že je najednou prorazí nějaká šílená bestie.

„Chraňte ji svými životy,“ přikázal jim Kreon. Poté se ušklíbl. „U dračího vejce!“, zamumlal, když skrz dveře pronikla řada dalších, dámy nehodných nadávek, následované třeskem skla. „Jen dávejte pozor na to, aby dveře zůstaly zavřené a ona se nedostala ven,“ zabručel zoufale.

Strážní přikývli a znovu se postavili před dveře. Když se od dveří ozval dutý zvuk, následovaný hlasitým příkazem, aby ji okamžitě pustili, jeden ze strážných sebou škubl. Kreon rezignovaně zakroutil hlavou, poté se otočil a vyrazil dlouhou chodbou pryč. Dnes to bude velmi, velmi dlouhý den.