CC - 16. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Carmen se usmála na obchodníka u stánku, který vzbudil její pozornost díky velké sbírce zářivě barevných skleněných perel. Když sepnul svoje malinké ručičky a doslova ji prosil, aby si něco v jeho stánku koupila, rozesmála se. Pohledem přeběhla po stáncích a bytostech, pohybujících se na trhu. Jeden starší bojovník, pracující v kantýně Horizonu, se spřátelil s Calem a slíbil, že ho s Melem na trh doprovodí, a všichni se tam pak sejdou. Harvey je uviděl ještě dřív než Carmen. Velký zlatý symbiont poskočil k Melovi, několikrát ho obešel a poté se posadil, aby se mohl kluk sklonit a pohladit ho. Chlapec měl skloněnou hlavu, kterou mu pokrýval velký klobouk. Carmen ještě stále neviděla jeho obličej. Kluk byl extrémně stydlivý. Když je navštívila, tak se nikdy moc nepřiblížil a raději se držel poblíž malého paktora, o kterého se staral, nebo se schovával ve velkém labyrintu z krabic, ve kterých byly uloženy náhradní díly. Nevěděla, kdo byl překvapenější, jestli ona, Cree nebo Calo, když se jejich symbionti najednou vrhli na chlapce, klečícího na zemi. Přitiskli se k němu a dožadovali se jeho pozornosti, která se momentálně soustředila pouze na Harveye. Sledovala, jak chlapec, se stále skloněnou hlavou, oba symbionty láskyplně pohladil.

„Carmen, rád tě vidím,“ pronesl usmívající se Cal s lehkým jižanským přízvukem. „Zuk nás tu trochu provedl. Opustili jsme loď hned, jak jsme přistáli, abychom obstarali pár věcí, které s Melem potřebujeme. Už jste jedli? Zuk říkal, že nedaleko odsud je dobrý podnik.“

„Ještě ne. Zatím se tu rozhlížíme. Není to tu naprosto ohromující? Už jsem viděla pár filmů s mimozemšťany, ale realita je tak… tak jiná, než jsem si myslela!“, vyhrkla Carmen, zatímco si prohlížela několik bytostí, které vypadaly, že jsou ženského rodu. Prošly kolem nich a prohlížely si Carmen stejně zvědavě.

„Pokud byste dovolila, Mylady, bylo by mi potěšením, kdybych vás, Cala a Mel mohl doprovodit někam, kde bychom se najedli,“ pronesl Zuk zdvořile a ujistil se, že s tím souhlasili i Cree a Calo.

„Děkuji, Zuku,“ odvětila Carmen a vrhla pohled na Mela, který ještě stále klečel na zemi obklopený všemi třemi symbionty. „Cale, myslíš, že by to Melovi vadilo, kdybychom šli s vámi?“

Cal se váhavě obrátil na svého vnuka. Přitom koutkem oka sledoval oba muže stojící za Carmen. „Ano, myslím, že to bude v pořádku. Jen dávej pozor, aby se ti dva drželi zpátky, jinak se vyděsí. Necítí se venku dobře a je dost lekavý. Možná by se mohli vaši zlatí přátelé posadit k němu. Očividně mají na chlapce uklidňující vliv.“

Carmen se s pochopením usmála. „To by bylo skvělé,“ odvětila s úlevou.

Malá skupinka pomalu prošla trhem na druhou stranu, vyrazila dlouhou ulicí a navíc o dvě úrovně výš. Mel společně s Harveyem a kočičími dvojčaty tvořili zadní voj. Dával si pozor na to, aby udržoval určitý odstup od Calo a Cree, kteří se neustále ohlíželi a mračili se na něj, když se za nimi táhnul příliš pomalu. Carmen bylo chlapce líto. Jeho malé tělíčko se pod obrovským kloboukem a v příliš velkém oblečení doslova ztrácelo.

„Cale, byl Mel takový vždycky?“, zeptala se Carmen tiše, aby ji chlapec neslyšel.

„Nee. Až když jsme byli uneseni,“ odvětil tlumeným hlasem. „Pro něho to bylo obzvlášť těžké. Vytrhli ho z jeho světa příliš mladého. To jediné, co mu bylo útěchou, byly ty zatracené potvory v dole, o které se staral.“

„Možná bych si mohla s Kreonem promluvit o tom, zda bychom vás nemohli odvézt zpátky na Zem,“ pronesla Carmen váhavě. „Nemohu nic slíbit, ale možná by souhlasil, že tě tam s tvým vnukem odveze, až tu bude po všem. Pokud ne, tak budete na Valdieru srdečně vítáni. Je to opravdu neuvěřitelný svět, a určitě by vás tam přivítali s otevřenou náručí.“

Cal se otočil na Mela, který se zase opozdil. Když k němu Calo vyrazil, cukl sebou. Zamračeně sledoval, jak sebou Mel škubl a hned na to ho ochranitelsky obklopili Harvey a ostatní symbionti. Calo něco Melovi zašeptal a poté se s naštvaným výrazem vrátil zpátky po bok Carmen.

„Byli bychom vděční za každou pomoc,“ pronesl Cal smutně. „S Mel na tvou dobrotu nikdy nezapomeneme,“ dodal a vrhl na Mela poslední pohled, protože už se Zukem dorazili k malé hospůdce, o které jim vyprávěl.

Byli usazeni k velkému stolu poblíž vchodových dveří. Místo Carmen připomínalo otevřené kantýny v Mexiku. Uprostřed místnosti se nacházel půlkruhový bar. Kolem něj a u stolů seděly všechny možné bytosti a pily a jedly. Carmen nejdřív překvapilo, jak daleko byly od sebe stoly rozmístěné, ale pak uviděla číšnice, pohybující se mezi stoly a roznášející nápoje. Ta nejmenší musela být aspoň metr dvacet široká a metr osmdesát vysoká. Byly oděny do šátků, pod kterými měly něco jako dvojdílné plavky, tak tak zakrývající vícečetné poprsí a pohlaví. Měly tmavě červenou šupinatou kůži a dlouhé zelené vlasy. Jejich tváře byly placaté a místo nosu měly jen dvě škvírky. Rty neměly vůbec a měly maličké černé oči.

Carmen věděla, že zírá a musela se přinutit upřít pohled zpátky na obrázky na stole. „Jestli si budeš chtít něco objednat, stačí se dotknout obrázku,“ instruoval ji Zuk s úsměvem. „Jestli nevíš, co ty obrázky zobrazují, mohu ti pomoci.“

Cree pohlédl k zadnímu konci stolu, kde seděl Mel. Zamračeně hleděl na zlaté stužky na jeho štíhlých zápěstích, než je chlapec schoval zpátky do dlouhých rukávů bundy.

„Chceš něco jíst, kluku?“, křikl hrubě.

Melovi krátce zablýsklo v jeho tmavě zelených očích, ale hned nato opět sklonil hlavu a zkroutil se na židli, jakoby chtěl nejraději zmizet. Cree zatnul zuby a pohlédl na svého bratra, který na Mela mlčky zíral. Když se obrátil k němu, jen zakroutil hlavou.

„Něco mu objednám,“ prohlásil Cal prudce. „Chlapec toho moc nesní.“

„Musí víc jíst,“ namítl Calo přísně. „Je na svůj věk moc malý. Jak se z něj má stát silný bojovník, když nebude víc jíst? Možná bychom s Cree mohli zapracovat na jeho síle a bojovém umění.“

„To nebude zapotřebí,“ odvětil Cal. „Carmen se zeptá svého druha, jestli by nás nemohl odvézt zpátky na naši planetu. Až se vrátíme domů, bude Mel v pořádku.“

Oba muži se otočili na Carmen, ale hned na to své naštvané pohledy sklopili na stůl. „Možná to tak bude lepší,“ pronesl nakonec klidně Calo. „Jestli vám to nevadí, tak nemám hlad. Budu hlídat venku,“ dodal a zvedl se.

Cree se také postavil. „Postarám se o zadní vchod. Necháme tu s vámi naše symbionty. Kdybyste něco potřebovali, jednoduše zavolejte. Nebudeme daleko.“

Carmen hleděla zamyšleně za bratry, kteří chvatně opouštěli lokál. Když uviděla, že Mel sleduje oba muže pohledem, překvapilo ji to. Očividně jí něco unikalo, ale netušila, co. Právě chtěla něco říct, když se jedna z číšnic objevila s jejím jídlem. S úlevou pohlédla na chleby, sýr a ovoce. Hodně z toho znala z válečné lodi a z Valdieru.

Když se Zuk zachechtal, vzhlédla. „Vycházel jsem z toho, že s tradičního jídla místních obyvatel bys asi nadšená nebyla,“ pronesl a ukázal na svůj vlastní pokrm, který vypadal jako směs z vařených červů a fialových kousků masa.

Carmen si přitiskla ruku na břicho, ve kterém to najednou velmi nepříjemně zakručelo. „Musím si odskočit na toaletu,“ zašeptala a zbledla.

Cal se podíval na Carmen s obavou v očích. „Jsi v pořádku?“, zeptal se zneklidněně.

„To bude dobré,“ vyhrkla. „Toaleta?“

Zuk ukázal na úzkou chodbičku. Carmen se na něj vděčně, i když trochu roztřeseně usmála a vyrazila směrem k toaletě. Úlevou si povzdechla, protože poznala symbol ze svého studia a zatlačila na dveře. Sotva doběhla k toaletě, když se jí vzbouřil žaludek. Když měla pocit, že už vyhodila veškerý obsah žaludku, opřela se o stěnu. Rukou si otřela ústa a znovu se narovnala. Přes mísu přeběhlo světlo a obsah zmizel. Odpotácela se k přístroji na stěně a zamávala před ním rukama. Objevilo se další světlo a umylo jí ruce. Teď už potřebovala jen něco pro svá ústa. Zkusila štěstí, předklonila se a otevřela před senzorem pusu. A skutečně. Světlo se zaměřilo na její ústa a vypláchlo je. Carmen s úlevou otevřela dveře a ocitla se tváří v tvář fialovým ženám, stojící před nimi. Jedna z nich jí něco vstříkla do obličeje. Carmen matně zaregistrovala, že se ta druhá po ní natahuje a v tom se zhroutila. Její první myšlenkou bylo, že se to neděje doopravdy, a než kolem ní všechno ztmavlo, krátce vykřikla.

***

Zuk tiše hovořil s Calem, když se Harvey najednou proměnil v kočku a zařval na poplach. Dvě bytosti, sedící vedle Mela, okamžitě vyrazily k němu, a když také ucítily nebezpečí, na které Harvey reagoval, po těle jim přeběhly barevné blesky. Zuk přikázal Calovi, aby zůstal u Mel a rychle zavolal na Cree a Calo. Harvey proletěl pod stoly a ignoroval nadávky, když jich pár převrhl a jídlo a nápoje se rozlétly na všechny strany. Rychle běžel k chodbě, ve které zmizela Carmen. Zastavil se a začichal. Poté ze sebe vyrazil stále se stupňující tón, který byl tak vysoký, že začalo praskat sklo.

„Co se děje?“, zeptal se Calo, prodírající se davem.

Cree se tiše připlížil od zadního vchodu. „Marastinové,“ prohlásil, zatímco se sklonil a zvedl prázdnou dózu od omračujícího plynu.

Calo zaklel a rozhlédl se. „Předním vchodem se ven nedostali,“ zavrčel.

„Zadním vchodem také ne,“ dodal Cree. „Museli se transportovat přímo na loď. Pravděpodobně spolupracují s někým ze Strážní věže. Jinak by se jim to nikdy nepodařilo.“

Bez předchozího povolení nesměla ve vesmírném přístavu používat transportní zařízení žádná rasa. Všude byly ochranné štíty, které tomu bránily. Jinak by to bylo pro vrahy, zloděje a jiné kriminálníky příliš jednoduché, aby tímto způsobem mizeli, což by vedlo k masové panice. Marastinové nedbali na žádná pravidla a byli toho názoru, že se jich jakákoliv omezení netýkala. Cree zapnul komunikátor a informoval o situaci Horizon. Dokud Kreon či Ha’ven nezapnou svůj komunikátor, nemohli se s nimi spojit. Nechtěli, aby je něco rozptylovalo, nebo byli odposloucháváni a proto je měli oba vypnuté.

„Pošlete ke Strážní věži bezpečnostní jednotku. Chci, aby byly všechny lodě zadrženy. Nikdo odsud nesmí pryč, dokud nebudou všechny důkladně prohledány,“ vydal rozkaz Cree. „Kreonova družka byla unesena Marastiny.“

Calo se mezitím procpal davem a následoval Harveye, který komunikoval se zlatými stužkami, které měla Carmen na sobě. „Zuku, okamžitě odveď Cala a jeho vnuka zpátky na loď,“ vykřikl Calo, zatímco vybíhal z lokálu.

Cree se na chvíli zastavil před Zukem, než následoval svého bratra. Pohledem spočinul na Melovi, stojícího vedle jeho symbionta a symbionta jeho bratra. Zavolal na svého symbionta, aby zůstal u Mela. Poté se přinutil odvrátit pohled od malého chlapce se sklopenou hlavou.

„Osobně zodpovídáš za jejich bezpečí,“ zamumlal a poté zavolal na symbionta svého bratra, aby ho následoval. Oba se pak rozběhli za Calo. Věděl, že symbiont jeho bratra Calo, který běžel za Harveyem skrz přeplněné uličky, najde. Jak to vypadalo, tak se velká zlatá kočka vzdalovala od přístavních doků a pronikala dál do zpustlejších částí vesmírného přístavu. Přidal na tempu a zahlédl před sebou svého bratra. Když zabočil za roh a uviděl stát svého bratra ve tmě, prudce se zastavil. Harvey se plížil po zdi vysoké budovy a u každého dosaženého patra se vždy na chvíli zarazil.

„To se Marastinům moc nepodobá,“ zašeptal za zády svého bratra.

„Proč by ji vodili sem?“, zeptal se Calo, zatímco sledoval Harveye, jak šplhá k balkonu na dalším patře.

„Nevím, ale za chvíli budou mrtví, takže je to jedno,“ vyrazil ze sebe Cree a rozběhl se, aby Harveye následoval. Spolu s Calo šplhali tiše nahoru, zatímco se Calův symbiont proměnil ve velké létající stvoření, vzlétl a přistál na střeše budovy vedle Harveye. Vyšplhali k nejvyššímu poschodí budovy. Dveře tam byly vytržené z pantů a za nimi se nacházelo tmavé schodiště. Oba bratři povolali své draky, aby ve tmě lépe viděli. Symbiont Calo se rozpůlil a pak ještě jednou. Největší část vzala na sebe podobu zlaté kočky, zatímco dvě menší části vytvořily brnění pro bratry.

Calo kývl na svého symbionta, aby šel s Harveyem a zmizeli v temnotě. Museli najít Carmen. Oba bratři cítili vinu, že se jim nepodařilo ji ochránit. Kdyby se jí něco stalo, tak by nedokázali s tou ostudou, že zklamali při ochraně družky svého prince, žít.

***

Zatímco pomalu přicházela k sobě, ani se nepohnula. Carmen slyšela v pokoji tiché mumlání žen. Znělo to, jakoby se horečnatě snažily někoho dalšího o něčem přesvědčit. Neměla pocit, že by byly naštvané, spíš… zoufalé? Zamračila se a otevřela oči, aby se podívala, kde se nacházela. Když nad sebou uviděla pár tmavě hnědých očí, jak si ji starostlivě prohlížejí, překvapeně sebou škubla.

„Rozumíš, co říkám?“, zeptal se chraptivý hlas.

„Kdo jsi? Co tu děláš?“, zeptala se Carmen, když pohlédla do tváře stoprocentně lidského muže.

Muž se nervózně usmál. „Jmenuji se Ben Cooper. Jsi v pořádku? Je mi líto, co se stalo. Nevěděl jsem, že to Evetta a Hanine udělají,“ řekl tiše, zatímco přitáhl židli k posteli, na které ležela.

Carmenin pohled padl na dvě ženy s fialovou pokožkou, stojící za ním. Jedna z nich si kousala ret, zatímco ta druhá hleděla na Bena s obavou v očích. Jedna na Bena tiše promluvila a poté odešla do vedlejšího pokoje.

„Proč… proč mě unesly?“, zeptala se Carmen zmateně. Posadila se, takže si mohla místnost prohlédnout. Byla v něm dost tma. Světlo pocházelo jen z jedné lampičky. Stěny byly špinavé a ošumělé, ale i tak to vypadalo, že se v něm někdo snažil udržovat i přes starý nábytek pořádek. Stěny a podlaha byly šedé. Nábytku bylo pomálu, jen jedna postel, malý stůl a jedna židle. Vedlejší pokoj na tom nebyl o moc líp. Zahlédla v něm další opotřebovaný stůl a čtyři židle.

„Kde to jsem?“, zeptala se váhavě a pozorně si prohlížela muže, stojícího před ní. Měl dlouhé, světle hnědé vlasy a tmavě hnědé oči jako ona. Odhadovala ho tak na třicet pět. Měřil určitě metr devadesát. Vypadal hubeně, jakoby už dlouho nic pořádného nejedl.

„V bytě, který jsme si na nějakou dobu pronajmuli,“ odvětil tiše, zatímco pohlédl za sebe a natáhl ruku. „To je Evetta, má žena,“ prohlásil láskyplně, když ji uchopil za štíhlé fialové prsty. „Spolu s mým bratrem jsme byli před skoro patnácti lety uneseni ze Země. Několikrát jsme byli prodáni jako otroci, ale pak nákladní loď, na které nás převáželi, napadla loď Evetty a její sestry,“ vyprávěl Ben a políbil Evettu do dlaně. „Od našeho únosu se nám podařilo každou rasu přesvědčit, že s mým bratrem Aaronem nemůžeme být odloučeni, protože bychom jinak zemřeli. Evetta a její sestra pracovali na lodi, která na nás zaútočila, jako inženýrka a specialistka na programování.“

„Uviděla jsem Bena,“ pronesla Evetta váhavě, zatímco se na Bena jemně usmála. „Jeho doteky, jeho hlas ve mně vzbudily pocity, jaké jsem do té doby ještě nikdy necítila. Dala bych za něj život. Je to můj muž,“ prohlásila hrdě a věnovala mu další úsměv.

„Od té doby, co se nám před dvěma týdny podařilo uniknout, jsme na útěku. Aaron byl zraněn. Potřebuje pomoc. Evetta a Hanine se snažili najít nějakého léčitele, který by se nechal podplatit. Moc toho nemáme a musíme si dávat pozor, s kým mluvíme,“ pokračoval unaveně. „Vypadám tak nezvykle, že nemohu ven. Okamžitě bych k nám přitáhl pozornost.“

Evetta pohlédla na Carmen. „Má sestra a já jsme tě uviděly. Vypadáš jako můj muž a jeho bratr. Myslely jsme si, že bys mohla vědět, jak vyléčit muže mé sestry. Má velké bolesti. Cestuješ s Valdiery. Jejich zlato je magické. Tím bys ho mohla vyléčit,“ prohlásila Evetta důrazně. „Muž mé sestry nesmí zemřít.“

Carmen pohlédla z Benova unaveného, vychrtlého obličeje do Evettiných očí. „Nejdřív se na něj podívám. Možná nebudu moci nic udělat, ale léčitel na Horizonu mu bude umět pomoci,“ řekla, zatímco se zvedala z úzké postele. „Udělám, co bude v mých silách,“ prohlásila a položila Benovi povzbudivě ruku na paži. „Ty, tvůj bratr a vaše ženy, můžete jít s námi. Máme s sebou další dva lidi, kteří byli také uneseni. Doufám, že je můj druh odveze zpátky na Zem,“ dodala.

Evetta opatrně odsunula Carmeninu ruku z Benovy paže a přitáhla si ho blíž k sobě. Ben se na svou ženu usmál a objal ji kolem pasu. Zašeptal jí do ucha něco, co ji očividně uklidnilo, protože se o něj uvolněně opřela.

„Tvé nabídky si vážím. Byli bychom vděční, kdybyste nás mohli vzít na bezpečné místo, ale můj bratr a já se na Zemi vrátit nemůžeme. Jistě si dokážeš představit, jak by tam byla Evetta a Hanine nápadné a my je neopustíme,“ pronesl Ben klidně a rozhodně.

Carmen se usmála. „Vím přesně, jak se cítíš. Pojďme se podívat na tvého bratra.“

Ben se otočil a přešel do vedlejšího pokoje. Tam stála u zdi další úzká postel, na které ležel bledý, zpocený muž. Otevřel oči plné bolesti a podíval se na ni. Hanine mu mokrým šátkem otírala čelo. Trup měl ovázanou obvazem nasáklým krví.

„Prosím, pomoz mému muži,“ pronesla Hanine pomalu. „Má velké bolesti.“

„Podívám se, co mohu udělat,“ řekla Carmen přátelsky. „Budu muset kontaktovat své přátele. Má pomoc nebude dostačující.“

„Ne!“, vykřikla Hanine a postavila se před Aarona. „Musíš pomoct! Jsi jako on! Víš, co dělat.“

„Hanine, nejsem léčitelka,“ pronesla Carmen jemně. „Udělám, co budu moci, abych mu pomohla. Prosím, důvěřuj mi. Tvé sestře ani Aaronovi nebo Benovi neublížím.“

Když Hanine konečně ustoupila stranou, klekla si Carmen vedle Aarona. Položila mu ruku na čelo. Bylo horké. Měl vysokou horečku. Opatrně odtáhla obvaz. Na pravém boku měl hlubokou ránu. Byla asi sedm centimetrů dlouhá a pravděpodobně stejně tak hluboká. Okraje byly rudé, horké a oteklé. Navíc z ní vytékal hnis.

„Rána je zanícená,“ pronesla a odtáhla obvaz ještě trochu víc. Prosím, musíte mu pomoci, zašeptala ke zlatým stužkám na svých zápěstích. Ucítila, jak se stužky neochotně rozvibrovaly. Nechtěly jejím únoscům pomoci. Spatřila obrázek Harveye, jak je na cestě k ní. Prosím, je to také člověk, naléhala. Unesly mě jen proto, že byly zoufalé. Jinak by to nikdy neudělaly. Musíme jim pomoci. Prosím. Kvůli mně.

Zlato k ní vyslalo horkou vlnu své nespokojenosti, ale poté se pomalu uvolnilo a přelilo na muže, ležícího ztuhle na úzké posteli. Rychle po něm přeběhlo, vyčistilo ránu a vytáhlo z ní jed. Poté se stejně rychle přetransformovalo zpátky a ovinulo znovu kolem Carmeniných zápěstí.

Rána sice nebyla úplně vyléčená, ale symbiont z ní vytáhl infekci a kůže už nevypadala tak zarudle. Carmen se natáhla po čistém šátku a položila ho přes ránu. Poté se obrátila na Hanine, která ji sledovala zoufalým pohledem. „Symbiont je příliš malý a jeho rána je příliš velká, proto ji nedokáže vyléčit úplně. Už není tak zanícená a rána je čistá. Ale tvůj muž potřebuje další léčbu a to můj symbiont nedokáže,“ řekla Carmen, zatímco se postavila a otočila se k Benovi a Evettě.

„Ne!“, vykřikla Hanine a vytáhla svůj laserový meč. „Postarej se o to, aby ho vyléčil! Chci, aby byl vyléčen úplně!“

„Je zraněný tak těžce, že ho nedokážu vyléčit úplně,“ trvala na svém Carmen a pohlédla Hanine do jejích divokých očí. „Hanine, vím, jaké to je ztratit milovaného člověka. Když mě necháš promluvit si s mými přáteli, může přežít. Prosím. Je to jeho jediná možnost.“

„Je to trik,“ prohlásila a zvedla svůj laserový meč. „Mohla bys ho vyléčit, kdybys chtěla, ale ty nás chceš oklamat a vydat nás. Můj muž nezemře!“

„Hanine,“ zašeptal slabý hlas. „Má pravdu. Všiml jsem si, že ten symbiont udělal všechno, co mohl, miláčku. Důvěřuj jí,“ řekl Aaron. „Pro mě… pro nás. Důvěřuj jí.“

Ale než mohla Hanine odpovědět, rozlétly se dveře k jejich malému ubohému bytu a dovnitř vlétla rozzuřená zlatá bestie. Jedno ze svých zlatých chapadel ovinul kolem ruky Hanine, která ještě stále svírala laserový meč, a hrubě ji přitáhl k sobě, zatímco druhý kousek zlata vytvořil před Carmen ochranný štít.

Aaron slabě vykřikl. Ben odsunul Evettu za sebe a nevěnoval jejímu naštvanému výkřiku, když ta zlatá bestie stáhla její sestru pod sebe, žádnou pozornost. O okamžik později vtrhli dovnitř Cree a Calo s vytaženými laserovými pistolemi. Cree zvedl ruku, aby vystřelil na Bena.

„Cree! Opovaž se!“, vykřikla Carmen z plna hrdla. „Harvey, okamžitě Hanine pusť! Myslím to vážně. Okamžitě!“

Cree se zastavil, ale ruku dolů nespustil. Harvey rozevřel tlamu, aby zabořil své zuby ostré jako dýky do Hanine krku. Z jeho zubů už kapaly kapky krve, zatímco Hanine se snažila bez úspěchu bránit.

„Uklidněte se,“ pronesla Carmen ostrým hlasem. „Harvey, pusť mě ven.“

Zlatý štít se pomalu rozplýval a proměnil se v malé zlaté dráčky, které kolem ní kroužily jako malé mušky. Carmen naštvaně zakroutila hlavou, ale nic neřekla, protože věděla, že ji zlatý symbiont chce jen chránit. Udělala krok k Hanine, ležící bez hnutí na zemi. Carmen pískla na Harveye a natáhla k Hanine ruku, aby jí pomohla vstát. „To je Harvey,“ řekla, když se Hanine schovala za ni. „Ti dva jsou Cree a Calo. Nic si z toho nedělej, když je nerozeznáš. Reagují na obě jména.“

„No teda, Carmen,“ zabručel Calo hlubokým hlasem. „Co se tu, u všech dračích vajec, děje a proč ten Marastinský odpad chráníš?“

„Drž hubu,“ zavrčel Ben a udělal krok směrem ke Calovi. „Ten odpad, o kterém mluvíš, jsou má žena a žena mého bratra.“

Cree tiše pískl. „Jedna z nich je tvá družka?“, zeptal se se zdviženým obočím a překvapeně pohlédl na obě štíhlé fialové ženy.

„Ano,“ zabručel Ben skrz zatnuté zuby. „Je mi srdečně jedno, co si o tom myslíš. Jestli k nim nedokážeš být zdvořilý, tak raději drž hubu, nebo se postarám, abys zmlkl.“

Calo vypadal pobaveně. „Vypadáš, jakoby tě odvál i ten nejslabší vánek,“ ušklíbl se Calo. „Carmen, možná bys nám mohla vysvětlit, proč bychom je s Cree neměli zabíjet?“

Carmen si zapřela ruce v bok a vrhla na něj vyzývavý pohled. „Protože vás zmlátím, jestli to uděláte. A pak řeknu Kreonovi, že jste mě naštvali. Myslím, že už to bude stačit jako důvod, aby vás zabil,“ dodala posměšně. „Evetta a Hanine mě uviděly a došlo jim, že musím být člověk jako Ben a Aaron. Aaron potřebuje okamžitou lékařskou pomoc. Myslely si, že bych mu dokázala pomoci, když patříme ke stejné rase. Teď mi pomozte dostat ho na Horizon.“

„Je ti jasné, že se Marastinům nedá věřit,“ pronesl Cree skepticky, zatímco zíral na obě ženy.

Carmen vystrčila na Cree prostředníček. „Jdi do háje, Cree. Já jim důvěřuji. Kdybych měla vůči Valdierům takové předsudky, jako vy vůči Marastinům, tak bych žádnému z vás nevěřila ani slovo.“

„Ty srovnáváš Valdierského bojovníka s Marastinem?“, zeptal se Calo nevěřícně, zatímco zastrkoval pistoli do opasku. „To nemůžeš porovnávat!“

„Ach, ano?“, zeptala se Carmen a založila si ruce na prsou. „Jen jedno slovo – Raffvin.“

Při vyslovení toho jména oba muži zbledli a zamumlali pár nepěkných slov. „V pořádku, ale vysvětlíš to svému druhovi a Ha’venosti sama, až uvidí na palubě válečné lodi tenhle Marastinský odpa - ehm tyto ženy,“ zavrčel Calo na Bena, když k němu výhružně vykročil, protože jeho a Aaronovu ženu skoro znovu urazil.

„Tady to bude ta nejpodivnější cesta, jakou jsem kdy podnikl,“ zamumlal tiše Cree a kontaktoval Horizon, aby je varoval předem, že se mají připravit na pár nových pasažérů.

„Musíme ho dostat na Horizon, aniž bychom vzbudili moc velkou pozornost,“ prohlásila Carmen opatrně. „Ben a Evetta mají strach, že je pár Marastinů ještě stále hledá.“

„Hanine se o to postará,“ řekla potichu Evetta a kývla na svou sestru. „Dostaň nás k jejich přístavišti, Hanine.“

Hanine se natáhla k tabletu a zadala pár příkazů. „Okamžik,“ pronesla s úsměvem a znovu po něm přeběhla prsty.

Všechno kolem nich se rozmazalo a vybledlo. Tolik k vyhýbání se transportování během těhotenství, stačila si Carmen pomyslet.