CC - 11. kapitola

Překlad: Mirus

Kor.: Evudar

Kreon ležel na boku a pozoroval uvolněnou tvář své družky. Žasl nad její krásou, silou a odhodlaností. Když si všiml, že se mu lehce třese ruka, usmál se. Mátla ho. Nárokování jeho draka nebo jeho se nikterak nebránila. Celou noc odpovídala na každý jeho dotek, každý jeho polibek a poté, když Měsíce zapadly a na horizontu vyšlo Slunce, upadla do hlubokého spánku. Jeho úsměv pomalu bledl. Nikdy ji nenechá samotnou vrátit se na svou planetu. V noci mu nejprve váhavě vyprávěla o jejím starém životě. Mluvila o svém muži a nic nevynechala. Nejdřív byl překvapený, jak málo na toho druhého muže žárlil. Možná to bylo kvůli smutnému, ale smířenému způsobu, jakým o svém starém životě vyprávěla. Čím více se dozvídal, tím více byl vděčný za to, čím pro ni ten druhý muž byl. Držel ji, když mu popisovala, jak byl zavražděn a muže, kterému se chtěla pomstít. A utěšoval ji, když mu se slzami v očích vyprávěla, že v důsledku svých těžkých zranění přišla i o dítě. Na místě si slíbil, že udělá tři věci: Zaseje do ní své semeno. Ne, aby nahradil dítě, které ztratila, ale aby vyplnil tu díru v jejím srdci a v její náruči. Bude ji ochraňovat každou buňkou svého těla stejně tak jeho drak a symbiont. A vrátí se do jejího světa, aby mohl osobně zabít muže, který jí toho tolik vzal.

Rukou jí přejel po plochém bříšku. Když pomyslel na to, že svůj první úkol už úspěšně splnil, úsměv se mu rozšířil. Chvíli předtím, než Měsíce zapadly, naplnil ji svým semenem. Cítil, jak se její dračice zmateně otočila a podivila se, když se jí hluboko v lůně probudila dvě malá světélka. Spokojeně zavrněla a ochranitelsky se stočila kolem nich.

Má družka, mručel jeho drak potěšeně. Říkám ti, já si ji nárokovat.

Ano, máš pravdu, odvětil Kreon suše a skulil se neochotně z postele. Opravdu se musíš naučit trochu se ovládat.

Kontrola je pro slabochy, odpověděl jeho drak a protočil oči. Potřeboval jsi mé dračí koule, aby ses přestal ovládat.

Naser si, zavrčel Kreon naoko.

Ne, šukat mou družku, odpověděl jeho drak a zívnul si. Po šlofíčku.

Kreon zakroutil hlavou. Později bude asi taky potřebovat šlofíček, pomyslel si, když odvrávoral do koupelny. Nejdřív musel tu věc prodebatovat se svými bratry, než vyrazí na cestu. Kromě toho si chtěl promluvit se svou matkou. Chtěl jí poděkovat za její pomoc. Řekla mu, že musí pohlédnout za masku, aby tam našel zraněné stvoření. Teď chápal, jak velká byla bolest a smutek jeho družky a on udělá všechno, co bude moci, aby byl její život šťastný a naplněný. Dnešek byl prvním dnem jejího nového života a on se postará o to, aby toho nikdy nelitovala.

***

O pár hodin později běžela Carmen s Carou, Ariel, Trishou a asi tuctem strážných, kteří je následovali, k bytu Abby.

Když se ode dveří ozvalo zaklepání, Carmen to překvapilo a ze zvyku se chopila vázy, stojící vedle ní, když jí došlo, že už ji pravděpodobně nebude potřebovat. Otevřela dveře a uviděla, jak před nimi, poskakuje Cara jako gumový míček. Za ní stály Trisha a Ariel spolu s vozíkem plným hrníčků s…

„Kafe?“, zeptala se Carmen nadějně, zatímco upírala na vozík pohled, ze kterého stráže ustoupily ještě o krok dál. „Vy máte kafe?“

Chodbou se rozlehl Cařin smích. „Kýble! Všechny sorty! Extra jsem kvůli tomu přeprogramovala replikátory. Chvíli to trvalo, ale myslím, že už to mám vychytané. Udělala jsem ještě pár dalších věcí. Je to tak cool! Věděly jste, že když…“

Carmen velmi rychle ztratila pojem o tom, co říkala. Cara blabotala něco o tom, co se stane, když se určitý drát spojí s něčím jiným, a že z toho vznikne něco úplně nového. Její mozek došel k závěru, že to voní po kávě. Kdyby to znamenalo, že dostane šálek kávy nebo stovku šálků, šla by za těmi ženskými kamkoliv.

„Jsme na cestě k Abby. Zažila neuvěřitelné dobrodružství!“, vyhrkla Cara nadšeně. „Slyšela jsem, jak Mandra Kelanovi vyprávěl, že Trelon říkal, že toho týpka, co ji unesl, upekla jako buřt! Taky se to chci naučit.“

Carmen zavrtěla hlavou a položila Caře ruku na rameno, aby ji v jejím energií nabitém poskakování zadržela. „Jen chci vědět, jestli dostanu kafe, když s vámi půjdu?“

„Ano!“, zachichotaly se trojhlasně.

Carmen koukla na stráž a ti okamžitě ustoupili o další krok. Zmateně nakrčila čelo. Dřív už by měla nejméně dva nebo tři z nich v patách. Udělala krok směrem k nim, a muži málem zakopávali, jak se jí snažili vyhnout. Udiveně zakroutila hlavou, zavřela za sebou dveře a následovala kamarádky. Občas koukla přes rameno, jestli jdou bojovníci za nimi. A ano, šli za nimi, ale chovali se jako hejno ryb a drželi si od ní odstup. Když se k nim přiblížila, ustoupili. Když šla dopředu, tak ji následovali. Bylo to fakt podivné.

„Hele, co to má znamenat se všemi těmi strážnými?“, zeptala se Cara, poskakující chodbou. „Myslela jsem, že naši zlatí přátelé nás ochraňují dostatečně.“

Carmen by nepřekvapilo, kdyby Cara najednou začala tancovat po stropě, při vší té energii, co v sobě měla. Kdyby se dala ta její energie nějak využít, tak by byla určitě schopná jeden nebo dva měsíce zásobovat proudem celou planetu. Místo toho, když uslyšela odpověď její sestry, tak se jen zamračila.

„Ale ano, dávají na nás pozor. Strážní jsou tu jen proto, aby zajistili, že se s Carmen nepokusíme znovu o útěk,“ odpověděla Ariel.

Cara se otočila a běžela pozpátku. Přitom se doslova třásla nadšením. „Potřebujete pomoc? Vsadím se, že bych mohla přeprogramovat celý V’ager! Mohly bychom vyrazit na objevitelskou cestu. Možná bychom se mohly pokusit…“ Když strážní hlasitě zasténali, všechny ženy se rozesmály.

Dokonce i Carmen nedokázala potlačit úsměv. Cara byla ohromující a únavná zároveň. A dnes byla očividně ve vrcholné formě. Zajímalo by ji, jak se asi daří Kreonovu bratrovi. Unavený, vyčerpaný, ubitý, byly jediné možné adjektivy, které ji napadaly. Carmen Trishu a Ariel za poslední tři roky navštěvovala dostatečně často, aby věděla, jaká její malá kamarádka dokáže být. Nemožná, když měla dobrý den a devastující, když měla ten lepší. Ještě nikdy nezažila Caru špatně naladěnou, takže odhadovala, že dokud ten den nepřijde, svět je v bezpečí. Když dorazily ke dveřím Abby, v duchu si oddechla. Jestli brzy nedostane kafe, tak se snad zblázní. Voněla úžasně a ona chtěla víc, než jen její aroma. Sklonila hlavu, aby ostatní neviděly, že zčervenala, protože si vzpomněla, proč tak nutně potřebovala hrnek kafe. Spala jen asi tři hodiny. Kreon byl minulou noc neukojitelný. Už dlouho neabsolvovala tak intenzivní trénink. Ne od doby, kdy se Scottem strávila v Rio de Janeiro velmi dlouhý víkend. Zaplavil ji pocit tepla. Už na něj dokázala myslet s určitým pocitem štěstí, místo s bolestí a zármutkem. Žili svůj život naplno, milovali se a užívali si ho. Teď nastal čas začít znovu. V očích ji pálily slzy. Ale tentokrát ne proto, že byla smutná, ale proto, že byla vděčná, protože byla milovaná. A ne jen jednou, nýbrž dokonce dvakrát ve svém životě. Když ucítila teplo, které se jí šířilo od konečků prstů až k pažím, spustila ruce a pohladila Harveye, který se k ní přitiskl. Ze srsti mu vyrašila dlouhá chapadla, ovinula se jí kolem paží a vplížila se jí pod tričko, kde se jí ovinula kolem krku.

„Děkuji, kamaráde,“ zamumlala tiše.

Krátce si odfrkl a poté prošel otevřenými dveřmi do Abbyina bytu, kde se několikrát otočil kolem své osy a lehl si na první sluncem ohřáté místo, které našel. Carmen poslouchala, jak se ostatní ženy baví o všem, co se stalo. Mlčky si nalila šálek kávy a posadila se na židli u oken poblíž místa, kde si lehl Harvey. Skrčila si nohy pod zadek a naslouchala Abby, jak vypráví, co se jí všechno přihodilo. Když Abby vypustila do placu tu bombu, naklonila se dopředu.

„Dokážu se proměnit v draka,“ pronesla Abby a nervózně se zachichotala.

Zatímco Abby popisovala Caře, jak se jí to podařilo, Carmen ještě stále znělo v uších její prohlášení. Carmen pohlédla na svou měkkou, broskvově zbarvenou kůži na rukách a pomyslela na minulou noc. Viděla, jak se na ní objevily pestré šupiny.

Přesně jako u Kreona, když se u hangáru proměnil, vzpomněla užasle. Tak tohle myslel tou proměnou. To byl ten dračí oheň, o kterém mluvil. Proměnil mě… je to jako – na chvíli se zarazila – jako u fénixe. Minulou noc jsem se znovu narodila. Když si vzpomněla na další a další podrobnosti z minulé noci, uniklo jí tiché, nervózní zachichotání. Jaký to byl pocit, když se jí pod kůží něco pohnulo. Jak ji pálila a svědila záda, jakoby se jí chtělo něco prodrat skrz kůži. Jak mu zářily oči vášní, touhou a láskou, když se na ni díval. Jak se něco hluboko v jejím nitru tlačilo ven…

Můj druh, zašeptal chraplavě hlas v jejím nitru. Chci svého druha.

Carmen se ani nepohnula a místo chechtání Cary a Abby naslouchala hlasu ve své mysli. Sklonila hlavu, aby si ostatní nevšimly jejího udiveného pohledu nebo si nevšimly, že zavřela oči a soustředila se na své nitro, aby zjistila, jestli to, co slyšela, bylo reálné, nebo si to jen představovala.

Já reálná, zavrněl hlas. Stejně jako naše děťátka.

Carmen vytřeštila oči a puls jí pádil jako splašený, až měla pocit, že začne hyperventilovat. Naše co?, zeptala se v duchu.

Naše děťátka, povzdechl si spokojeně hlas. Podívej, ty kouknout. Vidíš mě a naše děťátka, která nám věnoval náš druh.

Carmen se roztřeseně nadechla a znovu zavřela oči. Soustředila se na své nejhlubší nitro, přičemž ani netušila, co má vůbec hledat, nebo co má dělat. Bylo to, jakoby se jí v mysli najednou rozsvítilo. Motaly se tam obrazy, nabývaly ostrosti, a čím déle se soustředila, tím byly jasnější. Objevil se obrázek krásného, štíhlého draka v barvách fénixu z jejích zad. Bílé odstíny se mísily s rudými, růžovými a fialovými od špičky její dlouhé, úzké tlamy až po jeho ocas. Křídla měl pevně přitisknutá k tělu.

Podívej se pořádně, pronesl chraplavý hlas. Pohlédni na dárek od našeho druha.

Carmen sledovala, jak se jedno z jemných křídel nadzvedlo a odkrylo dvě malé jiskřičky. Byly droboučké, přesto zářily tak jasně, že to popíralo jejich velikost. Tiskly se k sobě a dračice byla ochranitelsky stočená kolem nich. Carmen ucítila v hrudi svíravý pocit, protože ji přemohly emoce. V myšlenkách se natáhla k malým zářivým jiskřičkám a pohladila je.

Také se mohu proměnit v draka, jako Abby?, zeptala se své dračice třesoucím se hlasem.

Hlupáčku, jak jinak bych se mohla dotknout svého draka, kdyby ses nedokázala proměnit!, ušklíbla se její dračice a přikryla ty dvě jiskřičky svým křídlem. Můj druh je stejně tak nadržený jako ten tvůj. Už dlouho čekat nebude. Uvidíš. Volá mě.

Carmen nedokázala potlačit nervózní zachichotání, které z ní vytrysklo. Otevřela oči a znovu pohlédla na Abby. Když jednou začala, už nedokázala přestat. Její chechtot se rozléhal místností, protože ji najednou zaplavil pocit radosti, o kterém si myslela, že už ho nikdy nepocítí. Všechny oči v místnosti se na ni nevěřícně upřely, protože její kamarádky nemohly uvěřit, odkud se to chichotání vzalo.

Carmen si otírala oči a snažila se přestat se smát. „Och, Abby, prosím, nauč nás to. Taky bych ráda někoho upekla a jsem si jistá, že jako draka mě napadne mnohem víc možností, jak to provést,“ řekla, když se jí v duchu promítly obrázky Kreona v jeho dračí podobě, jak se ji snaží polapit.

Brzy se řehtaly všechny a vymýšlely možnosti, jak by mohly muže díky proměně v draka a pomocí jejich symbiontů dohnat k šílenství. Cara byla z nich ta nejkreativnější, ale Carmen měla ty nejďábelštější nápady. Mohla by utéci oknem a slétnout dolů i několik poschodí nebo přeletět oceán, který z dálky zahlédla. Nebo kdyby byl Kreon příliš panovačný, tak by mohla kolem něj ovinout svůj ocas a pověsit ho z balkonu hlavou dolů, dokud by se nevzdal. Seznam byl nekonečný a byl stále vtipnější a vtipnější. Když o pár hodin později vstoupil do pokoje Zoran a našel všech pět žen, jak se hystericky smějí, hlasitě zasténal. Carmen se na něj podívala a musela se smát ještě víc.