CA - 18. kapitola

 Překlad: Lenuszka

„Co je dnes na programu?“ zeptám se, usrknu z jednoho latté, které jsem pro nás připravila.

Jake mi věnuje vědoucí úsměv, který znamená, že z něj žádnou informaci nedostanu. Pak si strčí lžíci Cheerios do zrůžovělých úst ze všeho toho našeho líbání.

Láska je mocná droga.

Nikdy jsem si nemyslela, že pro mě bude polonahý muž pojídající cereálie smrtelně sexy, a přesto je to tak. Zírám na zřejmě nejvíc sexy chlapa na zemi, který má jen černé boxerky a ležérně se opírá o linku s miskou v ruce.

Nikdy bych to neřekla nahlas, ale pokaždé, když se na něj podívám, nemůžu uvěřit, že je můj. Chci říct – ne můj sám o sobě. Vím, že je to dočasné. Nežiju ve světě fantazie. Nakonec se naše cesty rozdělí. Problém je, když o rozdělení těch cest začnu uvažovat. Je mi z toho zle od žaludku.

Černí jestřábi z Chicaga ho strašně chtějí. Pořád se ho snaží zlanařit. Od chvíle, kdy se před pár týdny objevila ve městě ta manažerka, každý týden mu volají a zvyšují nabídku.

Mám plíživé podezření, že Jake tu nabídku chce přijmout.

„Potřebuješ jen vědět, že půjdeme na výšlap. Všechno ostatní jsem zařídil. Vybavení, obuv, všechno…“

„Vybavení? Hmm, to zní vážně.“

Položí misku do dřezu, otře si do papírové utěrky pusu a ruce, a dojde na druhé konec malé kuchyňky, kde stojím já.

Vezme mi šálek z ruky, položí ho na stůl. Pak mě zvedne a vysadí na linku. Svou tváří se mazlí s mým krkem, když mi vejde mezi nohy. Netrvalo nám dlouho, než jsme zjistili potřeby a rozkoše toho druhého. Taky je třeba říct něco o trénování.

Rukama mu instinktivně vyjedu k hlavě a krátkými nehty mu projedu ve vlasech. On spokojeně povzdechne a já to udělám znovu.

Věděla jsem, že Jake bude skvělý milenec, jen jsem nikdy nečekala, že bude tak láskyplný. Tak ochotný dávat lásku a uspokojení, a tak zoufalý po tom to dostat. Bolí mě srdce z toho, co všechno mu jako dítěti nebylo dopřáno.

„Potřebuješ ostříhat,“ řeknu mu, políbím ho na spánek a líně mu kroužím v hustém porostu tmavě hnědých vlasů. „Nemůžu uvěřit, jak rychle ti rostou.“

„Potřebuju tě,“ zamumlá mi do kůže, ten pocit je ještě znásobený chrapotem v jeho hlase a polibky, které následují.

Ve způsobu, jakým se se mnou Jake miluje, je vždycky náznak zoufalství. Jako by nedokázal ovládnout, co zrovna chce, možná to nikdy nedostane, což je pro něj naprosto nesnesitelné.

Chytí mě za zadek a přitiskne mě blíž ke kraji linky a vkročí mi mezi nohy, natlačí své tělo na mé. „Tohle je pro tebe,“ zamumlá a zahýbá boky.

Jako bychom se dnes za rozbřesku nemilovali a pak ještě jednou ve sprše.

Dělí nás jen naše spodní prádlo a mé nadrozměrné tričko, a přesto je oblečení jen nástrojem ke zvýšení rozkoše. Znovu zahýbá boky, a já se jen z toho skoro udělám. „Jen tebe…“ Cítím jemné škrábání zubů v místech, kde měl předtím rty.

Natlačí se ke mně a stanoví pomalý rytmu a zanedlouho jsem vteřinu od toho se udělat. „Ještě ne,“ zavrčí.

Sotva si pamatuju své křestní jméno a on chce, abych poslechla jeho příkazy? „Udělám se,“ varuju ho.

Stáhne si boxerky, zatáhne mé spodní prádlo na stranu a vstoupí do mě – z hrudi se mi vydere výkřik, jak se udělám.

Pevně mě drží, oba ztěžka dýcháme, Jake na mě počká a pak se začne hýbat v líném tempu, které mě přivádí k šílenství. Je kontrolované a stabilní, a přesně takové, jaké mé tělo potřebuje, aby se začalo znovu šplhat na vrchol vstříc volnému pádu.

„Jakeu… Jakeu…“ Jeho jméno pro mě znamená tolik věcí. Lásku a přátelství a všechno dobré. Všechno, co jsem hledala a v co doufala. A jelikož nic z toho nemůžu říct, jelikož mu nemůžu říct, co cítím, řeknu jeho jméno.

Zabořím mu paty do skvělého zadku a povzbudím ho. A jelikož je velkorysý, udělá to. Dá mi to. Opustí svou vychvalovanou kontrolu a dá mi všechno, co má. A když se udělá, já taky. Uděláme se společně. Dva samotáři, kteří našli svůj protějšek.

***

„Tohle měla být ta sranda? Naznač mi, až se dostaneme k té zábavné části,“ řeknu s heknutím.

Už dobré dvě hodiny šplháme do kopce a podle muže, kterého bláznivě miluju, ještě tak hodinu půjdeme. „Vážně?“ On mě neposlouchá, jeho dokonalý kulatý zadek se dál hýbá, jak vykračuje. Díky Bohu za hokejové zadky: aspoň ten výhled za to stojí. „Jakeu!“ Potřebuju zastavit a na něco se podívat… do práce.“

„Nebudeš zapínat Twitter.“

„Budu. Je to moje práce.“

Zakření se, ale aspoň se zastaví a otočí. „To není tvoje práce. Tvoje práce je psát. Twitter je pro lidi s tunou hněvu, kteří potřebují někoho, na kom si ho vybijí, aniž by skončili u rozvodového soudu nebo se zákazem přiblížení.“

Není tak daleko od pravdy. „Jo, ale je to dobré pro obchod, ty cyniku.“

Už necítím nohy. Posadím se na plochý kámen, sundám si svůj batoh, vylovím lahev vody a uhádli jste, svůj mobil. „Někteří z nás jsou rádi součástí společnosti. Ale pokračuj, Kapitáne Ameriko. Za chvilku tě doženu.“

„V těchhle horách je spousta černých medvědů.“

„Tak pojď sem a ochraň mě.“

„Řekl jsem ti, že neuškodí vytvořit trochu svalů.“ Ušklíbne se.

„Já si tvořím svaly. Minimálně dvakrát denně teď vážně posiluju. Trénuje mě světový atlet… i když teď z jeho postoje nejsem nadšená.“

Přejde ke mně, sleduje, jak zvedám paži a snažím se zachytit singál. O vteřinu později jsem bez mobilu, protože sleduju, jak proletí vzduchem a přistane v hluboké rokli.

Zaječím. „Můj mobil!!“

„Pořídím ti jiný.“

Jsem v šoku. Skoro nedýchám. Jake se skloní a políbí mě. Když ho nepolíbím taky, protože jsem v šoku, políbí mě znovu.

„Zítra,“ zavrčím. „Ve vteřině, kdy se vrátíme. Koupíš mi nový.“

Drze se uchechtne a napije se z mé vody. Mezitím hluboce truchlím kvůli svému mobilu.

Podívám se na horský výhled, Jakeův výraz najednou zvážní. „Tohle si do L.A. nevezmeš.“

V tom má pravdu. Krása tohoto místa mě pořád překvapuje. Nevím, proč. Vyrostla jsem tu. Nebylo tu všechno jen špatné. O Vánocích tu jezdí koně se saněmi a v červenci je tu ten nejkrásnější ohňostroj. Čistý vzduch a duši inspirující výhled jako tenhle.

„“Jo, ale tady není tu Gettyho muzeum a nedáš si o půlnoci sushi na Sunset Strip. Nemáš tu Hollywood Bowl a Malibu Cove.“

Otočí se, aby mi viděl do tváře. „A ty nemůžeš bez půlnočního sushi žít?“

Polknu, moc dobře vím, co tím myslí. Bez půlnočního sushi žít můžu. Můžu se obejít bez toho všeho, ale jsem si celkem jistá, že nemůžu žít bez něj.

„To záleží…“

„Připravená jít dál?“

Přikývnu. Tohle je víc než túra, tohle jsme my v očekávání něčeho velkého.

Jake mi nabídne ruku, zatímco já zírám na jeho důmyslné tetování na předloktí. Už ho znám jako svoje vlastní. Zbytek cesty už moc nemluvíme, oba šetříme energii. Nebo je to vědomí, že je čas vyložit karty na stůl.

Můj sloupek si získává každým dnem nové čtenáře a jeho chtějí zoufale Černí jestřábi. Jak dlouho můžeme pokračovat v životě v téhle bublině potěšení, aniž by nám do toho zasahoval svět z venku.

„Tohle je ono,“ řekne, když konečně dojdeme na vrcholek.

Posune si své sluneční brýle nahoru do vlasů a podívá se na mě přes rameno s jiskrou v očích. Odloží svůj mnohem těžší batoh a přejde ke mně, aby vzal ten můj.

Z tohohle místa lze vidět všechna tři jezera a jejich křišťálovou průzračnost. Slunce je tak silné, že si ani nemůžu sundat sluneční brýle. Skloním hlavu a zamrkám, abych ulevila očím a pár metrů od sebe uvidím malý placatý kámen. Je na něm něco napsáno. Je to vybledlé. Skoro nečitelné.

Miluji tě navždy.

„Hodně jsem přemýšlel o tom, co jsi řekla – o tom velkém dobrodružství.“

Má pozornost se vrátí pátky k muži, kterého miluji, žaludek se mi kroutí z nervů.

„Když jsem žil se svou matkou, sbírával jsem plastové lahve a plechovky, abych si něco vydělal. Potřebovali jsme to, ale bylo v tom něco víc. Byl to způsob, jak udržet zaměstnanou mysl. Spousta dětí v našem domě na tom bylo stejně špatně a moje máma neměla ráda, když jsem se s nimi stýkal… každopádně po své smlouvě s Medvědy jsem mimo sezónu hodně cestoval. Thajsko, Itálie, Norsko. Asi jsem taky hledal velká dobrodružství.“

Podívá se na mě upřímným pohledem. „Ale víš co…“ Zavrtí hlavou. „Nebylo to o nic lepší, než lov na ty lahve.“

„Miluju tě. Miluju tě tak, až mě to děsí k smrti. Ale nebudu ten chlap, co tě drží zpátky od toho, co chceš… myslím, že někoho milovat znamená nechat ho udělat vlastní volbu. Když jsem ti na tom kluzišti řekl, že pro tebe všechny ty věci chci, a ty sis myslela, že si dělám legraci“ – zavrtí hlavou – „nedělal jsem si ji.“

Uplyne vteřina ticha a pak už to nevydržím. Dojdu k němu a obejmu ho kolem pasu. „Taky tě miluju.“

***

Postavíme stan a jíme večeři. Zabalila jsem sendviče. Když se setmí, jsme utahaní a brzy se zachumláme do jednoho obrovského spacího pytle.

„Kde jsi sehnal tuhle věc,“ zeptám se, jak si ji prohlížím.

„Amazon.“

Směju se a směju. A Jake mě líbá. Líbá mě, jako by mě miloval. A já ho líbám taky, jako bych ho milovala ještě víc. Sundá mi legíny a spodní prádlo, dotkne se mě svými zkušenými prsty mezi nohama. Je to tak krásné, že z toho šílím. Netrvá dlouho a já vykřičím svůj orgasmus do noční oblohy ozářené milionem hvězd. Kouzlo této chvíle není žádné vyumělkované, ale navždy si ho budu pamatovat.

Vezme mě za boky, přitiskne si mě zády ke své erekci, která je na mé kůži tvrdá a horká. „Tak dobré,“ řekne.

Všechno je dobré. Všechno s ním je dobré. Jak se toho mám zříct?

Vstoupí do mě zezadu, ruku mi vsune pod tričko na prsa. Svá ústa má poblíž mého ucha.

„Miluju tě,“ šeptá mi znovu a znovu, když do mě přiráží.

„Jakeu,“ vykřiknu, když se udělám. A když jsme hotoví a on mě drží, jsem tak šťastná, že mi po tváři tečou slzy. Zašeptám, „Miluju tě navždy.“

***

„Tak pojď, Andersonová.“

Tahle túra mi nakopala zadek. Paradoxně se pohybuju mnohem pomaleji, když sestupujeme než při výstupu.

„Můžeme zastavit?“

„Zbývá nám hodina.“ Otočí se, aby mě zkontroloval. „Pros o milost, pokud chceš.“

Nebudu prosit o milost. Ani náhodou. On mi to pak bude navždycky připomínat… nebo minimálně tak dlouho, dokud jsme spolu. Což doufám je navždy.

Nehodlám si ze sebe dělat legraci – pokud bych si musela vybrat mezi ním a životem. Vybrala bych si jeho. Pokaždé.

„Bejby… chceš zase hrát?“

Konečně zastaví. Kdybych věděla, že je tohle správné heslo, použila bych ho už mnohem dřív.

Otočí se na mě a pokrčí rameny. „Před rokem bych řekl ne. Ale…“

„Ale teď chceš.“

Přikývne. Moje podezření bylo správné.

„Co s tím budeš dělat?“

Sklopí pohled. „Nevím… nevím.“

„Můžu se zeptat na něco jiného?“

„Na cokoli.“

„Před pár měsíci jsem se dívala na zápas o Stanley Cup proti Tučňákům.“ Jeho tvář se napne. Je v tom obrana. Teď už to vím. „Když tě srazili ve třetí třetině, měl jsi otřes mozku?“

Pohled na jeho tváři ve mně vyvolá můj reportérský alarm, že se blížím k cíli. „Udeřili tě do tváře. Viděla jsem to na té nahrávce, Jakeu. Vezli tě na vyšetření kvůli otřesu mozku?“

Jake zamrká, neutrální výraz. Je to prakticky přiznání.

„Vezli.“

Znovu se vydá po cestě dolů.

„Jakeu? Jakeu!“ běžím za ním. Popadnu ho za zápěstí, zastavím ho a on mě nechá. „Mluv se mnou. Říkal jsi, že si o všem vždycky promluvíme. Tak se mnou mluv. Měl jsi toho večer otřes mozku… proč jsi řídil?“

Ramena mu klesnou. Otočí se ke mně tváří. „Toho večera jsem měl otřes mozku. Proto jsem taky neslavil v šatně se všemi ostatními.“

„Tak proč jsi řídil?“

Trvá mu celou věčnost, než odpoví. „Ne… toho večera jsem neřídil. To Mike.“

Nemyslím, že mě mohl šokovat víc. Chci se zeptat na milion otázek, ale nic mi z pusy nevyjde.

„Mike řídil?“ Odvrátí pohled a přikývne. „Mike řídil a boural… proč?“

„Policie to posrala a já jsem je neopravil. Měl jsem krevní testy v pořádku a Mike byl nad povolený limit. Prostě… to bylo snazší.“

Skloním se, dám si ruce na kolena a zhluboka se nadechnu, jsem na hraně hyperventilace. Jake mě hladí po zádech.

„Zrovna jsme vyhráli pohár. Bylo to pro tým snazší… pro Karen, aby jí vyplatili Mikeovu pojistku. Kdyby zemřel s drogami a alkoholem v krvi a řídil, pojistka by byla neplatná.“

„Ale pro tebe to nebylo snazší.“

„Mike měl spoustu dluhů.“

„Takže ses do toho nechal zatáhnout.“ Udělá obličej. „Můžeš být rád, že žiješ. Mike vás mohl zabít oba…“ Právě teď jsem na něj tak naštvaná, že bych toho bastarda chtěla vzkřísit, abych ho mohla vlastnoručně uškrtit.

„Bejby…“

„Mike mě měl rád. Byl to můj nejlepší kamarád. Nemohl jsem ho v tom nechat.“

„Jakeu…“ Zvednu ruce a vezmu jeho tvář do dlaní. „To on tě v tom nechal. Kdyby řekl, na letišti by vám dali řidiče.“

„Je to tak, jak to je.“

Odtáhne mé ruce z tváře a znovu se vydá na cestu. Po zbytek výletu nikdo z nás neřekne ani slovo.