CA - 14. kapitola

 Překlad: Lenuszka

Dalšího dne míříme s Reginou na farmářský trh. Potřebuju inspiraci pro svůj další článek. První člověk, na kterého narazíme, je Beth Hermanová, jedna z těch drzých holek, která nás terorizovala u oběda. V závěsu za sebou vláčí čtyřletá dvojčata a jednoho unaveně vypadajícího manžela.

„Gina Polizzi a Carrie Andersonová! Ó můj Bože. Tak ráda vás dvě vidím. A pořád jste kamarádky. To je milé!“

Ten pocit není vzájemný. A k mému vzteku navíc vypadá úplně stejně. Malá, blond a krásná.

Předvedeme zdvořilou konverzaci, a ona mi řekne, jak moc se jí líbil ten článek. „Brad a já přispíváme. Chudáci ti kluci. Je to strašné. A je super, že ten hokejista“ – otočí se k manželovi—„Zlato, jak se jmenuje?“

„Turner. Jake Turner.“

„Jo, pravda. Je tak hezké, že je učí.“ Zakryje si rukou ústa. „Madison říká, že je totálně žhavý. Je z něj hotová.“

Madison může odprejsknout.

Znovu se otočí. „Zlato, minutku.“ Zlato vypadá, jako by se chtěl zastřelit.

Ona nás vezme stranou, pryč z doslechu rodiny a to, co přijde potom, všechny překvapí.

Beth začne brečet.

Pořád brečí a vykládá nám, kolikrát myslela na to, jaké hnusné věci nám celé ty roky říkala. Řekne, že teď, když má děti, si neumí představit, že by někdo, kdokoli, takhle jednal s jejími dcerami. Upřímně, přeju si, aby své prozření zažila dřív. Asi tak o pár desítek let. Ale její omluvu přijímám. Po incidentu se Seanem Gormanem je to vážně něco.

Už se stmívá, když se dostanu zpátky ke Cottages. Celou cestu domů se usmívám, hluboko v kostech mám uspokojení, které jsem necítila od doby, co jsem přišla se svým velkým článkem před několika lety. Věci se obrací k lepšímu.

Po cestě zpátky k Austenové přemýšlím o Jakeovi a uvažuju, co má v plánu. Taky zvažuju, že bych mu zaklepala na dveře. Až na to, že nikdy nevím, jakého Jakea dostanu. Netuším, jak se bude pan Nepředvídatelný chovat. A jelikož ještě nejsem připravená dostat se z toho blaženého oparu dnešního vítězství, škrtnu to.

Když míjím dům, spatřím pod světlem z verandy vysokou postavu. Vypadá jako můj otec, ale to nemůže být on. Nemůže, protože tenhle muž stojí neskutečně blízko u ženy s hnědými vlasy po ramena, jejich pozice je nepopiratelně intimní. A každý ví, že můj otec nerandí.

Dokud se nepřiplížím blíž a nevidím ten úsměv. No do pytle, to je můj otec. Tohle je hlavní zpráva dne. Vlastně skvělá zpráva.

Vytáhnu z kabelky svůj mobil a píšu sestře.

Já: Pozor. Pozor. Eugene Anderson má konečně románek se ženou!! Haleluja a chvalme Pána.

Zazvoní mi příchozí textovka a já okamžitě vypnu zvuk. Můj otec a ta tajemná žena mluví šeptem, a já nechci, aby mě přistihli, jak je sleduju.

Jackie: OMG!!!!

Mezitím se jako slídil, přesně jako slídil, přikradu blíž a schovám se za keřem azalek. V tu chvíli mi volá sestra.

„Nemůžu zároveň mluvit a šmírovat!“ zasyčím šeptem.

„Jak vypadá?“ šeptá Jackie taky.

„Slyšelas´mě? Vydrž--“ znovu se na ně podívám. „Vysoká, štíhlá, hnědé vlasy. Oblečená trochu ošuntěle, má vybledlé džíny a modrý svetr.“

„Eh, nevím no,“ řekne moje sestra, ta trubka. „Táta si zaslouží něco lepšího.“

„O čem to mluvíš?! Tohle přesně táta potřebuje. Řeknu ti, co nepotřebuje – další kariéristku, která po něm bude chtít změny, na které není připravený. Jako třeba prodat hotel a cestovat po světě. Táta by to nenáviděl.“

Moje sestra se zasměje. „Kdo jsi, doktor Phil? Ještě nepodepisuj manželskou smlouvu. Může to být nějaká dodavatelka.“

„Jo? Hladíš své dodavatele ve vlasech, když ti něco přinesou do kanceláře?“

„Nevadí,“ řekne a zachichotá se.

Roky jsme se ho jemně snažily postrčit, aby se začal s někým scházet. Můj táta má to největší srdce a ještě tolik života před sebou. Měl by se o to dělit s někým, kdo si ho váží a obdivuje ho. Nezaslouží si být zbytek života sám, protože se spálil kvůli jedné vychytralé podvodnici.

„Oh, oh, Jackie, musím jít. Myslím, že ji chce políbit a musím se dostat blíž.“

„Ne že mi zavěsíš! Počkej! Vyfoť to--“ Slyším Jackie zasyčet těsně předtím, než jí zavěsím. Vyfotit… ty hormony jí lezou na mozek.

Strčím si telefon do zadní kapsy svých černých džínů, a vyplížím se z azalek k živému plotu.

Teď stojí ještě blíž, tulí se k sobě. Sleduju, jak se skloní a políbí ji krátce na rty, ta tajemná žena, která nejspíš ukradla tátovo srdce mi přímo pod nosem. Musela, protože jak znám svého tátu, nebyl by tu, kdyby k ní něco necítil.

Už bylo kruci na čase.

Strávil příliš mnoho hezkých let toužením po Zeldě. Znám víc než několik žen ve městě, které si na něj brousily zuby, ale pak byly jen zklamané.

„Co to děláš?“ ozve se chraplavý mužský hlas.

Vyděšeně se ohlédnu. Jake stojí mezi mou chatkou a křovím, asi tak deset stop ode mě. Jeho hlasitost je příliš velká, abych mohla špehovat, takže udělám obličej a dám si ukazováček před pusu. V tu chvíli spatřím jeho oblečení. Nebo spíš jeho nedostatek. Nemá na sobě tričko, je zpocený a zhluboka dýchá, protože se právě vrátil z běhání.

Beze slova přijde, jeho černé saténové šortky se lepí ke každému svalu, když jde. I k jiným partiím, ale snažím se nezírat. Chci říct, nejsem naprostý barbar. Ale jeho hruď, to je něco. Netřeba říkat, že na tu se vynadívám.

„Co to děláš?“ zopakuje s naprosto normální hlasitostí.

„Nic. Nic. Nedělám nic. Šššš.“

Vytáhne si sluchátka z uší a prohlíží si mě, pak sleduje můj pohled. „To je divné, protože to vypadá, jako bys špehovala svého otce.

„Ztiš se!“ zašeptám. „A skloň se. Nebo tě uvidí.“

Přiblíží se ke mně, položí si ruce na kolena a zírá na mě, zatímco já sleduju svého tátu. „Tohle je špatně.“

„Zaznamenáno. Můžeš se teď už ztišit?“

Je tak blízko, že se jeho nahé rameno otře o moje a můj puls zrychlí. Ačkoli mám na sobě svetr, nezmění to skutečnost, že ho cítím. Je to jako opium pro mé smysly – a naprosto mě to vyvádí z míry. Měl by mít na zadku varovnou cedulku.

„Přestaň na mě zírat,“ zamumlám.

„Proč? Nelíbí se ti to?“

Rty se mi zavlní potřebou se usmát. Zábavný Jake je asi můj nejoblíbenější. „Ne. Ruší mě to. Rušíš mě, když jsem uprostřed velmi důležité investigativní práce.“

„Špehuješ svého tátu.“

„Tak určitě,“ zasyčím a skousnu si ret, abych se neuchechtla. To by ho jen povzbudilo.

Mezitím se naproti horko mezi tajemnou ženou a mým otcem zvyšuje. A zatímco je sleduju, neustále mi v hlavě vyskakuje fakt, že jen před pár dny jsme byli s Jakem ve stejné ne-li horší situaci.

On to ale nezmínil a ani já to neudělám. Není to tak, že bych se ho prostě zeptala, co si myslí. Například kdyby se mu to líbilo stejně jako mi. Kdyby si pořád myslel, že mezi námi je chemie. Z toho, co vím, si přišel na své a ztratil zájem. To poslední zmíněné mě možná zlomí.

Polibek nabírá na vášni, a já se začínám cítit čím dál víc nepříjemně. Jake má pravdu. Tohle je špatně. Možná že sledování, šmírování, nebo co to je, není zas tak úžasný nápad. Už chci odejít, když se od sebe odtrhnou a táta otevře zadní dveře rodinné rezidence.

Ó můj Bože, ta žena u něj přespí!

Jsem vteřinu od toho, že zavolám Jackie a hodím jí tu bombu do klína, když mi druhá vybuchne přímo před obličejem.

Ta záhadná žena se otočí a já ztratím pevnou půdu pod nohama.

Je to Zelda.

Z obličeje mi vyprchá veškerá barva. Zamrkám a zamrkám znovu, snažím se, aby zmizela, ale to se nestane. Stejně to ale zkouším znovu a znovu. Matně vedle sebe cítím Jakeovu silnou, klidnou přítomnost, ale všechno ostatní je teď jako bílý šum.

Automaticky se postavím, znovu do plné výšky. Jestli mě uvidí nebo ne, na tom už nezáleží, protože se vydám přes trávník za nimi.

„Carrie,“ slyším za sebou.

Zděšená, zmatená, znechucená, sleduju svého otce, toho muže, na kterého jsem vždy spoléhala, že mi řekne pravdu, jak se usmívá na ženu, která nás opustila. Bezmyšlenkovitě se vydám přímo k nim. Nevím, proč, ale právě teď úplně nepřemýšlím. Jsem naštvaná a chci odpovědi.

„Co tady děláš?“ vyštěknu, když dojdu ke schodům verandy.

Vyděšeně se ke mně otočí. Táta zbledne, ve tváři má překvapení a pak vinu. Ale Zelda? Je nonšalantní jako vždy. Žádné starosti. Tak typické.

Jemně se usměje. „Carrie, ahoj zlato--“

„Ušetři si ty přezdívky.“

„Snažila jsem se ti dovolat.“

„Jo, vím,“ řeknu jí. „Proto ti neberu telefon. Je tak těžké to pochopit?“

Právě teď nedokážu být milá. Jsem příliš naštvaná, abych byla racionální. Navíc když vám někdo nevolá, není jasné, že o to nestojí?

„Tati?“ Můj obviňující výraz těká mezi těmi dvěma. Můj otec právě teď vypadá jako dítě chycené s rukou v dóze se sušenkami.

Projede si rukou v šedých vlasech a povzdechne. „Co chceš, abych řekl, Carrie?“

„Pokud si vzpomínáš, ta žena nás opustila.“

Táta sebou cukne a Zelda se zamračí. „Gene, nenech ji s tebou takhle mluvit.“

„Proč jsi vůbec tady? Nezničila jsi mu život už dost? Chci říct, vím, že ničit lidi je tvůj sport, ale nemůžeš si k mučení najít někoho jiného?“

„Carrie…“ Jake mě vezme za paži a já ho setřesu.

„Ne.“

Zelda udělá krok dopředu, takže si všimnu změn. Rozcuchaných vlasů, absence těžkého make-upu a botoxu. Oblečení… kruci, její oblečení je směšné. Je to jako by se snažila hrát roli venkovské ženy.

„Vím, že to nebudeš chtít slyšet, ale tvůj táta mě pořád moc zajímá…“ Odmlčí se a podívá zpátky na tátu. „Nikdy jsem ho nepřestala milovat.“

Asi přijdu o rozum. Pro jednou vypadá Zelda nejistě, a to mě povzbudí. „To si ze mě sakra děláš srandu!“

„Carrie! Víš, že nemám rád taková slova,“ řekne táta, to ztělesnění morálky. Ten, který se tu bůh ví jak dlouho plíží za mými zády.

„Jak dlouho se s ní vídáš?“ Ticho. Mé podezření roste. „Vídáte se celé týdny, že? Možná měsíce. Jsem si celkem jistá, že jsem tě viděla v obchodě.“

Nikdo neřekne ani slovo. Ale kolem nás je hodně trapná atmosféra.

Podívám se přes rameno na Jakea, jehož výraz je trochu zaražený. Poškrábe se na zadní straně krku a přeruší oční kontakt. „Proto jsi mě toho večera vyzvednul v Reginině baru. Neobtěžuj se s odpovědí.“

Otočím svůj hněv zpátky na matku. „Vzpomínáš, když jsi byla lesba?“

„Bisexuální, zlato. To jsem pořád.“

„Tati!“

„Nemůžeš ovlivnit, koho miluješ, Carrie,“ řekne můj otec, snaží se ospravedlnit Zeldin podraz, zatímco vypadá frustrovaně a vykolejeně. To není snadný úkol a přesto to zvládne. Nemůžu uvěřit, jaký slušňák ohledně toho je. Ohledně ženy, která ho opakovaně podváděla.

„I když ta osoba příležitostně miluje jiné ženy!“ Můj obličej hoří, moje drdůlky se uvolní.

„Nikdy jsem Joan nemilovala,“ odpoví Zelda, znovu se do toho vloží. „Ale starala jsem se o ni. A vždycky jí budu vděčná, že mi asistovala v sebe-aktualizaci--“

„Pche! To je ještě horší. Ty jsi sociopatka,“ křičím do nočního nebe. „Já… S touhle doutnající hromadou smetí nemůžu!“

Otočím se a jdu pryč, zamířím do tichého útočiště Austenové. Mysl té ženy byl poklad. Už tehdy věděla, že člověk potřebuje čas od času útěk z reality.

Už chci vzít schody po dvou, když se otočím a místo toho zamířím k jezeru. Potřebuju cítit něco jiného než hořící vztek.

Ačkoli je skoro konec května, teplo vypadá jinak. Ve skutečnosti ještě většinu času nosím zimní bundu. Jediná obrana proti chladu je asi Jake.

To je jedno. Jsem rozžhavená vzteky a chladno se mě teď netýká. Dojdu ke břehu jezera a nezastavím, nějaká neviditelná síla mě táhne. Sundám si svoje botasky a vejdu přímo do mrazivého jezera.

„Carrie!“ Ten zvuk se ke mně donese a pak se utopí, jak ponořím hlavu pod vodu, celé moje tělo je v šoku z té mrazivé teploty. Kyslík v mých plicích jakoby ztvrdne. Nebo je to takový pocit. Cítím se jako kámen.

Za paži mě chytí silná ruku a vytáhne mě nahoru, ten pohyb je bolestivý. Objevím se na hladině a lapám po dechu. Přísahala bych, že obě mé plíce zkolabovaly. Tak bolestivé je dýchat.

Jake mě nepříliš jemně vytáhne z vody. Váha mého oblečení mi nedovoluje udělat jediný krok. Je to jako chodit v pohyblivém písku. On je prakticky nahý, takže ten problém nemá.

K smrti unavená padnu na písek na pobřeží, kuckám a plivu vodu, zatímco on nade mnou stojí s rukama v bok. Vzhlédnu a vidím jeho hněv, hruď se mu rapidně zvedá a klesá s každým dechem.

„No tak to bylo zatraceně hloupé. Potřebuju tě dostat dovnitř, než se podchladíš.“

Nabídne mi ruku a já mu podám svou. Něco zamumlá a dřepne si, zahákne si paži za moje podpaží a zvedne mě. Jakmile to udělá, omotám kolem něj paže i nohy a držím se jako o život. Vypadá to, že s Jakem to poslední dobou dělám často.

S drkotajícími zuby si zabořím tvář do ohbí jeho ramene a zachumlám se tam, zoufale se toužím ohřát. Je mi taková zima, že mi znecitlivěly rty. Každý pokus promluvit končí jen žvatláním.

„Nemluv… promluvíme si později.“ Pohladí mě po zádech a vydá se do kopečka k domkům.

Uběhne celá věčnost, než překročíme práh jeho domku a zamíříme do koupelny. Donese mě dovnitř a postaví na nohy. Pak nastaví sprchu na plný výkon.

„Jakeu…“

„Prostě… počkej.“

Za pár minut naplní místnost horká pára. Dostane se mi do plic a roztáhne je, utiší mou palčivou bolest. Tělo se mi mohutně třese, opřu se o Jakea. Už je to běžná praxe. Jeho pevná síla je to jediné, na co můžu v těchto dnech spoléhat. Což pro mě úplně dlouhodobě nehraje. Tu myšlenku budu zkoumat později.

Když má sprcha správnou teplotu, vezme mě za paži a zatáhne nás oba do sprchy. Před třemi lety můj otec zrekonstruoval všechny koupelny, aby měly velké sprchové kouty s masážními hlavicemi a tryskami. Díky Bohu za tu malou laskavost. Jinak bychom se do ní teď oba nevešli.

Jake klesne na podlahu a já ho následuju. Obejme mě a já se opřu o jeho hruď, usazená mezi jeho nohama. Pak mě drží, dokud se nepřestanu třást. Dokud chlad v mém těle v mém srdci nahradí jiné city.

„Hej, hej, nebreč. No tak, bejby.“

Bejby?

„… nechtěl jsem na tebe ječet… víš, že jsem to tak nemyslel…“ zamumlá mi do ucha, políbí mě tam a já se otřesu tentokrát ze správných důvodů. „Chci říct… bylo to hloupé – vlézt takhle do vody. Nechápej mě špatně. Myslel jsem…“

Opravdu nezvládá ženské slzy. Měla bych mu říct, že brečím, když jsem naštvaná… a smutná… a šťastná. Ale možná ho nechám, aby mě ještě chvilku držel.

***

„Vlez tam,“ řekne, stojí přede mnou v černých boxerkách.

Jeho tělo je strhující umělecké dílo, dokonalá vyváženost svalů a kostí, teď když ho vidím v celé kráse. Škoda, že jsem tak unavená, že skoro neudržím otevřené oči, abych si to mohla opravdu užít.

Potom, co mi Jake umyl vlasy a opláchl, mě nechal v koupelně, aby mi přinesl jedny své boxerky a tričko, zatímco já jsem si sundala mokré oblečení. Jestli nebude opatrný, je tu velmi dobrá šance, že se do něj zamiluju.

„Já spím tady?“ zeptám se víc než trochu rozpačitě, protože Bůh mi pomoz, kdybych to nepochopila. Jsem tak hotová a unavená, že teď dokážu pokazit úplně všechno.

„Neměla bys být sama.“

Tím asi ukončil debatu. Vklouznu pod jeho chladné přikrývky, a on mi zajde do kuchyně pro lahev vody.

Zhasne lampičku a místnost se ponoří do tmy, kterou ruší jen jemné světlo pronikající oknem. Vklouzne do postele vedle mě a bez váhání mě obejme a přitiskne k sobě. Já skoro povzdechnu.

„Díky, žes´ mě znovu zachránil. To poslední dobou děláš pořád.“ Studem mi hoří tváře.

„Přestaň se omlouvat.“ Vezme mi ruku a položí si ji na hruď. Jeho kůže je pod mou dlaní horká, jeho chloupky na hrudi jemné.

„Co to celé bylo? Je to tvoje matka, Carrie.“

„Moje matka nás opustila, když mi bylo deset.“

„Ať už Genovi udělala cokoli, je to jejich věc.“

Znovu se ozve hněv. „V létě, kdy mi bylo devět, mě brávala pětkrát týdně na film. Ještě jsem nebyla na táboře a Jackie mě nemohla hlídat. Myslela jsem si, že to je super. Sedávala jsem v potemnělém sále a jedla sladkosti. Celkem záhy už nebylo na co koukat, tak jsme musely cestovat dál a dál, to větších kin. Nechávala mě tam a na konci vyzvedla.

Jednoho dne jsem snědla příliš mnoho sladkostí a začala zvracet. Ten mladík, co tam pracoval, mi přiběhl na pomoc a když zjistil, že tam jsem sama, zavolal policajty. Tak můj otec zjistil, že má moje matka poměr.“

„Ježíši. To je zlé. Chápu to, ale…“

„Ale co?“

„Alespoň nějakou máš.“

Nemyslela jsem si, že se dneska můžu cítit ještě hůř, ale tady to je. „Omlouvám se… jak zemřela?“

„Infarkt. Špatná chlopeň. Stalo se to, když byla v práci a roznášela večeře. Byla číšnice. Neměli jsme dost peněz na doktory, takže se to nikdy nedozvěděla.“

„Jak jsi to zjistil?“

„Pracovala na noční směně. Okolo půlnoci někdo zaklepal na dveře. Poldové mě našli doma samotného a zavolali sociálku.“

„A tvůj táta?“

Slyším, jak se zhluboka nadechne. „Potkal jsem ho jednou – když mi bylo šest. Ale pamatuju si jen to, že byl velký a děsivý. Pro šestiletého kluka byl děsivý. Myslím… měl jsem dojem, že je nám líp bez něj.“

V krku se mi udělá knedlík a do očí vhrknou slzy. Roztřeseně se nadechnu a natáhnu se k němu, vezmu do dlaní jeho škrablavou čelist. Chci se ho jen dotknout. Je to automatické a intuitivní. On mi políbí dlaně, když mi ty ruce sundá. Pak mě otočí a přitiskne si mě k přední části těla.

„Spi,“ zamumlá unaveně. „Oba to potřebujeme.“