BY - 17. kapitola

 Překlad: Lenny

WARREN

Po celou dobu, co byla Harper ve třídě, jsem se cítil hrozně a nejradši bych si nakopal. Nikdy jsem s ní takhle nemluvil. Jako teritoriální kretén. Vím, že je moje, a ona to také ví, a přesto jsem musel udělat tu hloupou poznámku.

Opírám se o strom před vědeckou laboratoří a čekám, až Harper skončí hodina. Na jazyku mi už sedí omluva. Studenti začnou vycházet ven z budovy. Ale Harper mezi nimi není. Ve chvíli, kdy uvidím Eastona vycházet ven, jeho oči se setkávají s mými a vím, že něco není v pořádku.

Odstrčím se od stromu a potkám se s ním na půli cesty. "Co se děje? Kde je Harper?“

Easton zavrtí hlavou: „Nějaká ženská z finanční podpory přišla a odvedla ji ze třídy. Nikdy se nevrátila. Myslel jsem, že ti už volala.“

Strach bublá v mých útrobách. "Kurva. Jak víš, že to byla finanční podpora? Kdo to byl?“

„Brian mi řekl, kdo to je,“ pokrčí rameny Easton. „Neznám její jméno, ale měla hnědé vlasy, brýle a na sobě šedý kostým.“

Otočím se na patách a rozběhnu se, než Easton vůbec domluví. Běh, no, spíš utíkání do administrativní budovy trvá věčnost, a když přijedu, na recepci se zeptám, kde najdu finanční podporu. Žena ve středním věku mi s tázavým obočím ukáže, kterým směrem jít. Jsou tam tři kanceláře pro finanční podporu, ale pouze jedna patří žene, takže jsem se rozhodl, že to musí být ona.

Zaklepu, ale nečekám, až něco řekne. Otevřu dveře a současně vejdu do kanceláře.

"No dovolte," napůl křičí, zatímco se zvedá od stolu. Ta žena vypadá přesně tak, jak ji Easton popsal, takže se jí nezeptám na nic jiného než na nejdůležitější otázku.

"Proč jste odvedla Harper Martinovou ze třídy?" Udělám další krok a zastavím se přímo před jejím stolem a připíchnu ji temným pohledem.

"A vy jste? Z právního hlediska vám nemohu na takové otázky odpovědět.“

"Jsem její přítel," odpovím bez přemýšlení. Zní to divně, opakovat ta slova znovu, ale nemám čas se touto myšlenkou zabývat.

„Pokud je to tak, pak víte, kde bydlí?“

"Se mnou."

"A uvědomujete si, že slečna Martinová dostává peníze na bydlení v areálu?"

Kurva, takže to zjistili.

"No a co? Koho to zajímá? A jak o tom vůbec víte?" Když už jsem ji rozvázal jazyk, možná z ní dostanu nějaké informace.

„Nezáleží na tom, kdo nás o tom informoval, důležité je, že se to stalo a bylo třeba to okamžitě vyřešit.“ Nevím, jestli úmyslně zmínila kdo, ale ať tak či onak, vím, že ji to někdo prásknul a mám dobrou představu o tom, kdo by to mohl být. Budu se s ním ale zabývat později, protože právě teď to musím napravit. Napravit tenhle velký zmatek pro Harper.

"Co myslíte tím vyřešit? Co se stane? Přijde o stipendium?“

"Ještě ne, ale, pokud peníze nevrátí, nedostane žádné další příspěvky na bydlení. A i když se jí to škole podaří vrátit, bude si muset najít bydlení.“

Bez přemýšlení vytáhnu peněženku, popadnu kreditní kartu a hodím ji na lesklý dřevěný stůl mezi námi.

"Tady, zaplatím to."

"Dobře," pípne paní a bez otázek si vezme mou kreditku. Myslím, že je jim jedno, odkud peníze pocházejí, pokud jsou uhrazeny. Načte kartu a pak mi ji podá zpátky, podepíšu stvrzenku a vložím svou kartu zpět do peněženky, než vyrazím ven. Nemyslím na to, kolik peněz jsem utratil nebo co se mezi námi děje. Právě teď je pro mě důležité jen zajistit, aby Harper mohla pokračovat ve svém studiu.

Zpočátku jsem chtěl, aby odešla, ale teď ... jen ... potřebuji ji mít na blízku, potřebuji vědět, že je v pořádku.

Zavřu za sebou dveře kanceláře a okamžitě vytáhnu telefon z kapsy. Vytočím Harpeřino číslo a držím telefon u ucha jenom abych se setkal se zvukem její hlasové schránky. Kurva. Zmačknu pevně telefon až se obávám, že by se mohl pod tím tlakem rozpadnout.

Vypnula si podělaný telefon ... znovu.

V krku mě pálí žluč a zachvátí mě panika. Přestože jsem naštvaný, obavy z jejího odchodu jsou horší. Kam sakra šla? Co si myslí? Kurva, vím přesně, co si myslí. Obviňuje mě. Myslí si, že jsem to udělal já, přesně jako jsem vyhrožoval, že to udělám.

Cestou do svého auta volám Valerii, ale ta má taky hlasovou schránku. Myslím, že tam stejně není. Je jen jedno místo, které mě napadne, a to je dům jejích rodičů. Najdu adresu, kterou mi předtím dala, a vložím ji do GPS. O deset minut později jsem na cestě a doufám, že ještě není pozdě.

Jak jsem to mohl posrat? Měl jsem už zaplatit ty pitomé peníze za bydlení. Měl jsem jí říct, že chci, aby zůstala, že o tom univerzitě nikdy neřeknu. Ale moje hloupá hlava se mi postavila do cesty. Chtěl jsem něco, co bych proti ní mohl použít, a to všechno proto, že jsem se bál, že mě opustí.

Jsem asi v půli cesty do domu Harperinych rodičů, když mi zazvoní telefon. Popadnu ho ze sedadla spolujezdce, překvapen, když vidím, že na obrazovce svítí jméno Valerie.

Zvednu ho a říkám: „Ahoj.“

"Udal jsi Harper škole?" Valeriin obviňující hlas prochází linkou. Zaskočí mě, ale rozhodně jsem to očekával a řeknu jí pravdu.

"Ne, já to kurva neudělal. Víš, kde je?“

"Ano ..." Odmlčí se a já čekám, až přijde nějaké ale, "je u mě. Řekla jsem jí, že může zůstat se mnou, ale já to nechci. Víš, s mojí prací a tak. Nebude jí trvat dlouho, než zjistí, že nepracuji v bistru.“

Valerie pořád mluví, zatímco na další křižovatce otáčím vůz.

„Pošli mi svou adresu a já tam budu za třicet minut.“ Šlápnu na plyn a v ruce mačkám volant.

"Dobře, už jsem na cestě do práce. Možná ji nemusíš říkat, že jsem ti volala? Nechci, aby se na mě zlobila.“

„Jo, jo ... chápu, nechceš, aby věděla, co za člověka ve skutečnosti jsi.“

"Tak to není, Warrene," zafuní Valerie.

"Pošli mi adresu. Neřeknu jí tvé tajemství; to je na tobě.“ Když zavěsím telefon, vydám se zpět do Blackthornu. Po několika minutách mi přijede zpráva s adresou a já ji naťukám do GPS v telefonu.

Celou cestu zpět k Harper přemýšlím, co řeknu a jak to řeknu. Nedokážu si představit, na co právě myslí. Jak je naštvaná, jaké sračky si o mě myslí. Vztek ve mně pění a rukou praštím do volantu.

Jak míle ubývají, v útrobách se mi vytváří uzlík nervů a než zajedu k bytovému komplexu, je ze mě troska. Zaparkuji auto a podívám se nahoru na budovu. Je podobná té, ve které Harper dříve žila, což mě jen více napálí. Řekl jsem jí, že už nikdy na takovém místě nezůstane, a myslel jsem to vážně.

Vystoupím z SUV, projedu parkovištěm až k předním schodům. U předních dveří není žádný bzučák, takže jdu přímo dovnitř. Vylezu dvě patra a vykráčím dlouhou chodbu směrem k číslu bytu Valerie.

Když k němu dojdu, prudce se nadechnu a pokusím se dostat svůj hněv a dýchání pod kontrolu. Jsem tak zatraceně naštvaný, že jí tohle někdo udělal. Ano, vyhrožoval jsem jí, že to udělám, ale to bylo předtím, než se všechno stalo.

Zatnu pěst a zabuším na dveře.

Nic.

Zopakuji to, tentokrát o něco tvrději.

"Otevři dveře, Harper. Vím, že tam jsi.“

O vteřinu později slyším kroky přicházející ke dveřím. "Jdi pryč, Warrene. Nenávidím tě a už tě nikdy nechci vidět.“

"Tak to je smůla. Otevři ty podělané dveře, nebo je vykopnu." Neobtěžuji se skrýváním svého podráždění. Jediné, co potřebuji, je mít ji v náručí, říct jí, co se stalo a že já to neudělal. To uleví mému hněvu a šílenství, které hrozí, že mě dožene.

"Ne," odpoví, a já si frustrovaně promnu tvář. Pochybuji, že by někdo mrknul okem, kdybych začal kopat do těchto dveří. Tahle čtvrt stojí za hovno a dveře jsou dost křehké, takže by to nevyžadovalo mnoho úsilí.

"Harper," varuji. "Mám v plánu ty podělané dveře vykopnou a pak bude Valerie naštvaná. Otevři je nebo jinak mě donutíš se tam dostat sám. Ať tak či onak se k tobě dostanu."

O vteřinu později uslyším uvolnění zámku a dveře se kousíček otevřou, malý prostor zaplní Harpeřin ospalý obličej.

"Prosím běž pryč. Už jsi všechno zničil, vzal jsi mi všechno. Co bys ještě chtěl? Přišel jsi sem, abys mě ještě víc ztrapnil? Znovu mi zlomit srdce?" Zní stejně poraženě, jako se já cítím, a jediné, co chci udělat, je zabalit ji do náruče, ale pochybuji, že by mě teď nechala dotknout se jí, aniž by na mě nezaútočila jako divoká kočka.

"Pusť mě dovnitř," nařídím a udělám krok vpřed.

"Ne," zavrtí hlavou.

"Dobře," pokrčím rameny a pak se vrhnu dopředu a otevřu dveře. Klopýtne dozadu a téměř padne na zadek, ale včas ji chytím, abych ji stabilizoval. Snaží se ode mně vytrhnout, ale nepustím jí. Nikdy se jí nevzdám a zavřu za sebou dveře.

„Proč mě nemůžeš prostě nechat na pokoji?“

„Ty víš proč, a nebyl jsem ten, kdo škole řekl o tom, že žiješ mimo kampus.“

"Jo, jasně. Samozřejmě, že ne. Byl jsi jediný, kdo mi celé týdny vyhrožoval, že tak učiní.“ Mává rukama kolem, jako by nevěděla, co s nimi a nějak potřebuje ten hněv vypustit. "Teď máš, co jsi chtěl, jsem pryč. Chystají se vzít mi stipendium - “

"Ne, nevezmou. Zaplatil jsem, co jsi dlužila. Tvoje stipendium je v pořádku." Má slova mají požadovaný účinek a přestane se hýbat. Svěsí paže podél těla.

„Cože si?“ zeptá se se širokýma očima.

"Ano, řekl jsem ti, nebyl jsem to já. Nechci, abys odešla ...“ Jsem blízko tomu, abych jí řekl, proč nechci, aby odešla, proč bych udělal cokoli, abych ji udržel v blízkosti, ale moje hloupá hlava se pořád staví do cesty tomu, co chce mé srdce vylít.

"V čem je háček? Co pro tebe musím na oplátku udělat?" I když je její reakce zcela oprávněná, stejně se naštvu. Možná víc na sebe.

"Potřebuji tvou úplnou poslušnost za všech okolností," napůl vtipkuji. Její ústa se otevřou a já vím, že na mě chystá křičet, ale přeruším ji, než začne. "Dělám si srandu. Není v tom žádný háček.“

"Warrene, tohle nemůžu dělat. Kde mám zůstat? Ze zbylých peněz jsem platila za jídlo a knihy. Bez nich nemám nic.“

"Zůstaneš se mnou a dám ti všechno, co potřebuješ. S tím si nemusíš dělat starosti. Stačí si sbalit věci a vypadneme odsud.“

Dlouho na mě jen zírá, nevím, jestli očekává, že řeknu něco dalšího, ​​a pokud ano, nevím, co chce, abych řekl.

"Myslíš to vážně?" Její výraz se promění ve zvláštní pohled. Vidím v něm strach i radost. „Počkej, myslíš.“

"Pojďme, Harper. Nesnáším, že jsi znova ve stejné situaci jako předtím, a navíc musím provést nějaké vyšetřování a zjistit, kdo to k čertu udělal.“

"Nemusíš mi pomáhat. Dokážu na to přijít sama.“ Tvrdohlavě prohlásí, ale já to neberu. Popadnu ji za bradu a nakloním se k její tváří.

"Udělám, co budu kurva chtít, a protože ti chci pomoci, udělám to. Teď, prosím, přestaň být tvrdohlavá, sbal si své sračky ať můžeme vypadnout.“

Harpeřiny rty se zformují do rovné linky a vypadá to, že se mnou možná bude ještě trochu bojovat. Můj pták při té myšlence ožije. Rád si ji přehnu přes koleno a neplácám jí, dokud v ní nezůstane ani špetka vzdoru. Ale překvapivě se vytáhne z mé ruky, popadne batoh z gauče a obuje si boty, než se ke mně vrátí.

„Připravená,“ zamumlá.

Přikývnu a chytím ji za ruku, vytáhnu z místnosti a zavřu za námi dveře. Mlčky kráčíme dolů k autu, i když vřu vztekem a nutností ho uvolnit. Jakmile mám Harper v autě, vytáhnu telefon, obejdu auto a vlezu si na stranu řidiče. Dřív, než začnu řídit, vytočím otcovo číslo.

"Synu," jeho hlas se setká s mým uchem.

"Proč jsi to udělal? Jenom mi to řekni,“ zavrčím a škrtím volant volnou rukou.

"Udělal co?" Hraje hloupého, což mě jen víc rozpálí.

"Nejsem zasraný idiot. Jak jsi se dozvěděl o tom, že Harper bydlí mimo akademickou půdu, a proč jsi sakra šel s touhle informaci do školy?“

Ticho. Nepřivítá mě nic než jen ticho, a to je vše, co potřebuji.

„Drž se kurva dál od mých věcí a nech Harper být.“

"Opravdu si myslíš, že dívka jako ona je na univerzitě jako Blackthorn, aby získala vzdělání? Je tu jen kvůli jediné věci, najít si bohatého chlapa a využít ho. Pravděpodobně se snaží nechat se zbouchnout.“ Přitisknu telefon blíž k uchu.

"Ty o ní nic nevíš," zavrčím do telefonu v naději, že Harper neslyšela, co právě řekl.

"Vím dost. Není pro tebe dobrá. Bude tě využívat jako předtím. Pamatuj na má slova. Zničí tě. Zasloužíš si něco lepšího, a jestli se jí můžu zbavit, udělám to.“

"Nech. Ji. Kurva. Být.“ Každé slovo vrhám do reproduktoru s drsností, kterou jsem si jistý, že může cítit.

Skončil jsem, kurva. Harper je moje, jako vždycky byla. Je mi jedno, jestli pro mě její rodiče pracovali. Už se o naši minulost nezajímám. Vše, na čem mi záleží, jsme my a naše budoucnost. Konečně ji mám znovu ve svých rukou a nic nám to nezničí.

"Děláš chybu, Warrene. Zatraceně obrovskou chybu.“

"Ne, to ty. Nech jí být.“ Zavěsím telefon a hodím ho přes rameno, přitom jsem zatraceně blízko k tomu, abych sjel ze silnice. Nadechnu se a soustředím veškerou svou pozornost na dýchání a zhluboka se uklidňuji. Podívám se na Harper, napůl jsem očekával, že bude zabořená v sedačce se strachem ve svých oříškových očích, ale to je to poslední, co uvidím.

Místo toho vidím něco, o čem jsem si nikdy nemyslel, že v jejích očích znovu uvidím. Lásku.

Je to tak silný pocit, že všechny ostatní emoce ve mně se rozpustí v prach. Láska? Mohl bych Harper znovu milovat? Mohl bych se oprostit ode všeho, zapomenout, že mi někdy ublížila? Hádám, že se budu muset rozhodnout, protože jít proti mému otci nebude snadné, ale bude to stát za to, pokud se mi podaří získat Harper.