SFD - 22. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 6. srpna

Od: Cole

Komu: Jared

 

Ví, kde jsem. Kde mě najít, ale neudělal to. Miluju ho, Jarede, víc než dokážu vyslovit. Řekl, že mě taky miluje, ale i tak mě nechal odejít.

 

S RADOSTÍ jsem skončil s prací v účetní firmě a ponořil se do nové role Coleova účetního. S Chesterem jsem se sešel několikrát – a Cole nelhal. Vážně je arogantní, homofobní kretén, ale také je zřejmé, že je důkladný a neuvěřitelně čestný a já ho za to musím obdivovat.

Chvilku mi zabere vpravit se do osobního účetnictví a pochopit, kde jsou všechny jeho peníze. Existuje několik účtů, ale jen jeden, který aktivně využívá. Musí tam být pořád dost peněz, aby to pokrylo jeho spontánní nákupy, nebo cestovní výdaje, ale ne zas tolik, aby bylo katastrofální, kdyby debetní kartu ztratil nebo mu byla odcizena. Má taky účet pro jeho matku. Peníze jsou zde vkládány vždy k prvnímu daného měsíce a vždy je do pětníku utratí. Má také vytvořeny účty pro každého zaměstnance v každém domě. A uvědomím si, že dělají mnohem víc, než jen uklízení.

Jsou spíš jako správci majetku a on jim štědře platí, i když o tom pravděpodobně ani neví. Účty používají, aby platili výdaje za nemovitosti. Součástí mé práce je zajistit, aby měli dost peněz na pokrytí výdajů, ale aby zároveň nevyužívali výhodného přístupu k jeho fondům.

A uvědomím si ještě něco jiného. Vážně má hodně peněz. Také měl pravdu, když říkal, že by pro mě bylo neuvěřitelně snadné okrást ho a nikdo by to nezjistil. Je zbytečné říci, že jsem o tom nikdy neuvažoval.

Týdny ubíhají. Pořád jsou dny, kdy mi strašně moc chybí – dny, kdy i ty nejmenší maličkosti mě kvůli němu bolí. Chybí mi společné večeře, nechávat ho, aby se mi smál a probouzet se vedle něj každé ráno. Ale existují i dny, kdy na něj můžu myslet a usmívat se a ta bolest v mé hrudi se dá téměř snést.

Taky mi chybí sex. Několikrát jsem uvažoval, že navštívím lázně, ale nakonec jsem to nikdy neudělal. Tak nějak jsem cítil, že najít si nového partnera, nebo jen anonymního partnera skrz glory hole (pozn: díra ve zdi nebo v jiné přepážce, často mezi kabinkami veřejných toalet. Slouží pro zapojení do sexuálních aktivit nebo ke sledování osoby v sousední buňce) by byla poslední tečkou. Znamenalo by to připustit si porážku, akceptovat skutečnost, že jsem ho ztratil navždy. A na to jsem ještě nebyl připravený.

Zjistil jsem, že můžu žít zprostředkovaně za něj skrze jeho účty. Používá kartu na všechno. I když trvalo i několik dní, než se výdaje objevili na účtu, dávám si dohromady obrázek toho, co dělá. Vždycky jsem věděl, v kterém je městě. Viděl jsem, že nakoupil něco za osm tisíc dolarů v galerii v New Yorku, a uvažuju, co přesně si koupil. Viděl jsem, kdy jedl v jeho oblíbené restauraci v Paříži a přemýšlím, jestli tam byl sám.

Vím, že to nemusí být zrovna zdravé, ale pomáhá mi to se s tím vyrovnat. Přináší mi to s ním spojení, ať už je sebevíc chabé.

Mé dny nemají stejný rytmus. Jsem pánem vlastního času. Poskytl mi svobodu, kterou jsem neměl už od vysoké a já se z ní těšil. Spal jsem dlouho. Většinu svých obleků jsem věnoval charitě, i když jsem si nechal každou kravatu, co mi koupil. Nosím džíny, nebo šortky, jako běžný člověk. Neholil jsem se každý den. Někdy ale cítím, jako by na mě doma padal strop, tak vezmu notebook a jdu pracovat do kavárny.

Pořád, skoro každý den běhám, ale raději než vstávat v pět hodin ráno, abych se vyhnul arizonskému vedru, čekám až do devíti, desíti večer, až zapadne slunce. A konečně, téměř po roce, co mi daroval certifikát, ho využiju a skočím z letadla. Byl to jeden z nejděsivějších a zároveň nejvíce vzrušujících zážitků v mém životě. Dokonce jsem nebyl ani překvapený, že měl Cole pravdu. Toužil jsem létat.

Šest týdnů poté, co jsem vzal práci, jsem se rozhodnul, že potřebuju vypadnout z domu. Vezmu si notebook do kavárny poblíž domu, kde nabízí bezplatné připojení k internetu. Objednám si Cobb salát (pozn. jeden z nejpopulárnějších amerických salátů z rajčat, slaniny, avokáda, sýru, kuřecího a vajíček) a skleničku vína. To byla další malá výhoda mého nového života: mohl jsem si k obědu dát víno. Nemusím se vracet do kanceláře, žádní klienti, na které musím zapůsobit, nikdo, kdo by se na mě mračil. Usměju se, když si objednávám Suvignon Blanc, protože si dokážu představit výraz na jeho tváři, kdybych objednal Chianti.

Zatímco čekám na jídlo, připojím se a zkontroluju jeho účty. Před dvěma dny si koupil letenku z Paříže do New Yorku. Není těžké zkontrolovat číslo letu na stránkách letecké společnosti. Měl by přiletět do New Yorku zítra pozdě odpoledne. Uvažuju, jestli noci stráví v Raulově společnosti, zatímco tam bude. V hrudi mi vybuchne bolest, ale potlačím ji.

„Už máme rezervaci!“ Přitáhne moji pozornost k vedlejšímu stolu, kde spolu obědvá mladý pár. Muž má na sobě oblek a aktovku položenou u nohy židle. Žena potlačuje slzy. To promluvila ona. Šeptá, očividně se snaží udržet hlas v klidu, ale nedokázala ho udržet pod kontrolou. „Plánovali jsme tenhle výlet měsíce!“

„Co chceš, abych dělal? Pokud odmítnu, dají tu práci Connorovi.“

„Tak je nech!“

„Claire nepřeháněj to. To je šance, na kterou jsem čekal, na kterou jsme oba čekali –“

„Jediné, na co jsem čekala je naše výročí!“

„Možná příští rok –“

„To jsi říkal i minule!“

„Pořád můžeš jet, Claire. Můžeš využít ty letenky.“

„Sama?“

„Jasně, proč ne? Pobav se. Možná s tebou pojede Carrie –“ Zazvoní mu telefon a přeruší ho. Claire se posadí zpět na židli se zkříženýma rukama před hrudníkem a naštvaně si stírá slzy z tváří.“

Ten debil opravdu přijme hovor. „U telefonu Mike.“

Připomene mi to mé první rande s Colem, kdy odešel. Byl jsem takový debil, co se honil za kariérou, že jsem si nemohl ani užít večeři, ale i když můj telefon neustále zvonil, dal mi své číslo a řekl mi, abych zavolal.

Co kdyby mi nebyl ochotný dát druhou šanci?

Co kdybych ji nikdy nevyužil?

Mike pořád mluví. „Jistě pane. Ujišťuji vás, že to není vůbec žádný problém.“

Claire se postaví, popadne kabelku a vyjde z kavárny. Mike za ní nejde.

A najednou si až bolestivě jasně uvědomím, jaký jsem idiot. Julie mi to říkala i táta. Proč mi trvalo až doteď si uvědomit, že měli pravdu, fakt netuším.

Před deseti lety v bytě v Coloradu jsem si sbalil tašku a vyšel ze dveří, nechal jsem tam svoji kočku – ne protože bych ji nechtěl, ale protože jsem si byl jistý, že neodcházím natrvalo. Byl jsem si jistý, že mě Zach bude žádat, abych se vrátil. Čekal jsem a čekal a po celou dobu mi chyběl.

Nikdy nezavolal.

Mé vlastní selhání mě stálo muže, kterého jsem kdysi miloval, ale poučil jsem se? Očividně ne. Tady jsem, starší, ale o nic moudřejší, čekám, až si Cole uvědomí, že mě miluje stejně jako já jeho. Čekám, až si uvědomí, že k sobě patříme.

Čekám, až zavolá.

Co když nezavolá?

Nechci si připustit, že by mohl být konec, ale pokud budu čekat, až si přizná, že se mýlil, nebo až změní svůj dosavadní toulavý životní styl, mohl bych čekat po zbytek života. Rezervuji si let předtím, než odejdu z kavárny a zamířím hned k Julii.

„Potřebuju, abys mi chvíli dohlídla na dům. Mohla bys?“

„Samozřejmě.“ Už jsou to měsíce, kdy necestuju, ale pořád má mé klíče. „Jak dlouho budeš pryč?“

„Ještě nevím, zavolám ti.“

„Kam jedeš?“

„Za ním.“

Usměje se na mě. „Bylo sakra na čase.“

 

LET z Phoenixu do New Yorku trvá šest hodin. Šest hodin, kdy jsem zvažoval všechny možnosti, jak by to mohlo skončit.

Každá minuta byla pro mě cvičením v trpělivosti. Před nástupem na palubu mi bušilo srdce. Zpotili se mi dlaně při hledání mého místa. Vzlet mi téměř způsobil hyperventilaci – ale teď už nemůžu couvnout. Dostal jsem pytlík preclíků (protože arašídy už nebyli k dispozici) a trochu Spritu. To, co jsem doopravdy potřeboval, bylo Valium, ale byl jsem si zatraceně jistý, že letuška ho ve svém malém, rozviklaném vozíku neměla.

Každá volba, kterou jsem udělal, mě přivedla sem, do tohoto letadla.

Vše co jsem chtěl, bylo na druhém konci tohoto neuvěřitelně děsivého letu přes celou zemi. Co když se všechno pokazí?

Co když mě už nebude chtít?

Na letišti si půjčím auto a zamířím do jeho domu v Hamptons. Po nervy drásajícím letu se příjezd do prázdného domu zdá tak nějak méně vzrušující.

Cole mi řekl, že jeho dům v Hamptons je menší. Byl rozhodně méně okázalý, než mnoho dalších domů v oblasti, ale i tak, stál určitě přes dvacet miliónů. Je to hezký dům ve venkovském stylu s velkými, otevřenými místnostmi a neuvěřitelnou kuchyní, kterou pravděpodobně nechal přestavět podle svých specifických požadavků. Překvapilo mě, že jsem našel obraz s podvodní hladinou z našeho výletu do New Yorku viset v obýváku. Jdu najít ložnici a to, co tam najdu, mě rozesměje.

I když je léto, na posteli je tlustá peřina. A na zdi vidím další obraz z té samé galerie – fotografie silné vrstvy sněhu na topolu.

Na zadní zahradě najdu bazén obklopený dobře udržovaným trávníkem a nádherné záhony květin.

A také zde najdu zahradníka.

Cole řekl, že kdybych ho viděl, pochopil bych, že má pravdu.

Má kolem dvaceti, velmi opálenou pokožku a černé vlasy. Má tenisky a džíny ustřihnuté do krátkých kraťasů. Klečí a vytrhává plevel z jednoho z květinových záhonů. Jeho tělo je silné, svalnaté a neuvěřitelně nádherné.

Vzhlédne ke mně s tváří řeckého boha a na okamžik se zastaví.

„Ahoj,“ usměje se na mě.

Pokouším se také usmát, ale selžu. „Ty musíš být Raul.“

„A ty musíš být přítel,“ řekne lehce.

„Co tě přimělo si to myslet?“

Jeho úsměv je otevřený a přátelský. Pokrčí rameny a otočí se zpět ke květinám. „Řekněme, že už velmi dlouhou dobu jsem se nestaral o víc, než o zahradu.“

A najednou se přistihnu, že se po tom všem usmívám.

Jsem v kuchyni a dělám, co můžu, abych uvařil imitaci jídla, když uslyším vejít Cola. Stojím na místě a poslouchám, jak mizí v obývacím pokoji, snažím se dát se dohromady natolik, abych mu mohl čelit. Kvůli tomu jsem jel až do New Yorku. Nemůžu teď couvnout. Minutu doufám, že mě vysvobodí od rozhodování tím, že vejde do kuchyně, ale nestane se tak. Ve skutečnosti, ať už dělá cokoliv, už ho vůbec neslyším. Tiše proklouznu dveřmi do obývacího pokoje.

Je otočený zády ke mně, už má sundané boty a prohrabává se poštou, kterou pro něj nechala Margareth na skříňce u dveří. Vím, že bych měl něco říct, ale nedokážu přimět hlas, aby spolupracoval. Uběhlo jen šest týdnů od doby, kdy jsem ho naposledy viděl, ale jako by to byly roky. Cítím, jako by měl teď vypadat jinak, ale nevypadá. Oblečení má stejné, účes stejný. Štíhlá linie jeho těla je stejná. Strašně moc doufám, že i voní stejně.

Netuším, co mu říct, ale umírám touhou se ho dotknout. Učiním několik pomalých, váhavých kroků k němu. Při čtvrtém kroku podlaha mírně zavrže.

„Margareth, jsi to ty?“ Zeptá se, otočí se a prakticky do mě narazí.

Nadskočí a vrazí do skříňky za sebou. Jediný důvod, proč ji nepřevrhne, je, že stojí u zdi. „Dobrý Bože, Jone! Vyděsil jsi mě k smrti!“

„Nechtěl jsem tě vylekat.“ Zastihl jsem ho nepřipraveného dost na to, aby mi řekl mým jménem, nemůžu si pomoct a usměju se. Zdá se, že si to uvědomil v tu samou chvíli, protože mu zrudnou tváře a okamžitě se otočí.

„Jak jsi pro všechno na světě věděl, že tu budu?“

„Mám přístup ke všem tvým účtům. Viděl jsem, že sis kupoval letenku.“

„A našel jsi tu otevřené dveře, nebo si zdokonaluješ dovednosti v otevírání zámků?“ Slyším, že se do jeho hlasu pomalu vkrádá nazpět výsměšnost a začne stavět své zdi zpět na místo.

„Podepisuju Margareth šeky. Nebylo těžké ji přesvědčit, aby mě pustila dovnitř.“

Chvíli mlčí, než znovu promluví tichým hlasem. „Proč jsi přišel?“

Přistoupím blíž k němu. Nepohne se, ale když mu položím ruce na paže, znatelně se napne. Na okamžik zaváhám. Nechci na něj tlačit a být příliš rychlý, ale tak dlouho jsem čekal. Potřebuju se ho dotýkat. Přijdu dost blízko, abych mohl zabořit nos do jeho vlasů a nadechnout se jahodového šampónu, který vždycky používá. Taková směšná, hloupá věc, jako vůně a mě vyhrknou slzy. Je pro mě těžké promluvit. „Přijel jsem ti říct, že už tě nadále nenechám, abys ode mě utíkal.“

„To dělám?“

„Jo. A já byl tak hloupý, že jsem tě nechal. Ale už ne. Patříme k sobě, víš, že mám pravdu.“

„To je hrozný nápad. Vážně, nikdy to nebude fungovat.“ Řekne roztřeseně.

„Není to hrozný nápad, a ty to víš. Jsi jen tvrdohlavý.“

„Unavíš se ze mě, lásko, a –“

„Přestaň!“ Řeknu a jsem překvapený, že doopravdy ztichne.

„Od chvíle, kdy jsme se poznali, jsme věci dělali podle tebe. Vždycky jsem nechával tebe, abys mi zavolal, ale nenechám tě, abys zničil to, co je mezi námi, jen protože jsi vyděšený.“ Cítím, jak se začne chvět. Obalím kolem něj ruce. „Já –“

„Neříkej to!“

„ – tě miluju. Chci být s tebou. Nesnáším, když jsme od sebe. Když nejsem schopný se tě dotknout. Nesnáším, když nevím kde jsi, nebo co děláš. A ze všeho nejvíc nenávidím, že nevím, kdy se konečně vrátíš domů.“

„Ani já nechci být bez tebe,“ zašeptá trhaně, „ale nemůžu zůstat v Phoenixu, zlatíčko. Ne po celou dobu.“

„Já vím.“

„Co budeš dělat, když odjedu?“

„Půjdu za tebou.“

Na okamžik je zticha, pak znovu promluví a já slyším naději v jeho hlase. „Kamkoliv?“

„Všude.“

Namáhavě dýchá, pokouší se ode mě odtáhnout, ale já utáhnu sevření kolem něj. Znovu se uklidní, ale pořád se ode mě snaží dostat, trhaně dýchá, vím, že se snaží přede mnou znovu nerozbrečet. „Pusť mě.“ Zašeptá, ale já ho jen držím ještě pevněji.

„Přestaň s tím bojovat, Cole. Přestaň bojovat se mnou.“

„Nesnáším, když mě takhle vidíš,“ řekne rozechvěle.

Přiložím ústa k mateřskému znaménku na zadní části krku a on se rozechvěje. „To je mi jedno. Nemusíš se přede mnou schovávat. Nemusíš předstírat. Znám tu část tebe, kterou ukazuješ světu i to, co je pod ní. Vím, že si myslíš, že ji musíš skrývat a to mě jen nutí tě milovat ještě víc.“

Trochu se mu v mém náručí podlomí kolena a cítím, jak se chvěje. Můžu cítit, jak se zdi mezi námi hroutí, když to konečně vzdá a nechá slzy téct.

„Jsem nepořádek.“ Napůl žertuje a napůl to myslí vážně. „Jsem náročný, temperamentní a mám vysoké nároky na údržbu.“

Rozesměju se, aniž bych to měl v plánu. „Opravdu si myslíš, že už to všechno nevím?“

„Tak jak mě můžeš milovat?“

Stisknu ho ještě pevněji a políbím na krk. „Jak bych nemohl?“ Už je to tak dlouho, co jsem se ho mohl dotýkat. Část mě ho chce jen celou noc držet. Druhá část ho chce zatáhnout do ložnice, ztrhat z něj oblečení, hodit ho na postel a milovat se s ním navždy. „Cole, nemůžu bez tebe žít.“ Zašeptám.

„To je hrozné klišé, nemyslíš, drahoušku?“

„To neznamená, že je méně pravdivé. Potřebuju tě.“

„Proč?“

„Abys mě rozesmál, až budu příliš vážný. Abys mi připomněl, že v životě jsou důležitější věci, než postup v korporátním žebříčku.“

„Jsem si jistý, že na to bys přišel i beze mě, lásko,“ jsem rád, že v jeho hlase slyším projev náklonnosti, protože to znamená, že se vzdal.

„Kdo jiný by se ujistil, že nebudu pít Chianti k humrovi?“ Řeknu a on se zasměje. „Miluju tě a nenechám tě, abys mi bránil v říkání těchto slov nahlas.“

Trvá mu vteřinu a jeden hluboký, roztřesený nádech než odpoví. „Nechci tě zastavovat. Vážně ne.“ Řekne tiše.

To způsobí, že se mi v krku utvoří knedlík. Tisknu ho ještě pevněji a přiložím rty zpět ke znamínku na krku. „Miluju tě.“

A konečně se v mém náručí zcela uvolní. S kapitulovaným povzdechem se o mě opře a já vím, že jsem vyhrál. „Jonathane,“ vysloví tiše. „Taky tě miluju.“

Všechen strach a úzkost, které jsem cítil při cestě sem, a nervozita z toho, že ho uvidím, a úleva, že ho můžu znovu držet, a radost, že konečně slyším tato slova a vědomí, že ho mám nazpět – je na mě moc. Najednou jsem já ten, co bojuje se slzami a on to musí vycítit, protože se otočí a přitáhne si mě blíž.

„Vůbec jsi mi nechyběl,“ podaří se mi vyslovit chraplavě.

„Ani ty jsi mi nechyběl,“ řekne tiše. „Určitě ne každou minutu každého dne.“ Ruce má pevně ovinuté kolem mě a moje jsou okolo něho. Jeho kůže je hebká a teplá a jeho vlasy voní jako jahody, tak jako vždy. A všechno na tom je správné.

„Prosím, už mě znovu neopouštěj,“ žádám ho zlomeným hlasem.

„Nikdy jsem tě nechtěl opustit, miláčku.“

„Tak proč?“

„Nemohl jsem zůstat a ty jsi byl příliš pyšný, abys šel se mnou.“

„Ale…“ Musím se zastavit a přemýšlet, pomohlo mi to se uklidnit. Dát se znovu dohromady. Měl pravdu. Požádal mě dvakrát, abych jel s ním. Ale já byl příliš pyšný, abych mu dovolil mě živit. A při běžné kancelářské práci jsem byl uvázaný být ve Phoenixu. Nikdy bych neměl tu svobodu jet za ním, kdybych neměl práci, kterou mám, práci pro něj. Odtáhnu se natolik, abych mu viděl do tváře. „Ale ty jsi mi dal práci –“

„Bylo zatracené štěstí, že se Chester rozhodl odejít do důchodu, a doufal jsem, že si to rozmyslíš.“

„Proč jsi to prostě neřekl?“

„Cítil jsem, že to musí být tvůj nápad.“ Pokrčí rameny. „Možná je to hloupé, ale bál jsem se, že si budeš myslet, že využívám práci, abych tebou manipuloval, a vážně jsem chtěl, abys ji přijal. Věděl jsem, že ti můžu věřit, ať už za mnou přijdeš nebo ne.“ Omotá mi ruce kolem krku a otře se ústy o mé. „Čekal jsem na tebe věčnost, lásko. Skoro jsem to vzdal. Co ti pro všechno na světě trvalo tak dlouho?“

Nemůžu si pomoct a rozesměju se. „Buď jsem idiot, nebo potřebuji zapracovat na komunikačních dovednostech.“

Usměje se. „Předpokládám, že od každého trochu.“

„Dnes jsem potkal Raula.“

„A?“

„Možná ho budu muset vyhodit.“

Zasměje se. Je tak hezké to slyšet. Už teď cítím, jako bychom se vraceli zpět do normálu. Jako by všechno bylo zase perfektní. Obejmu ho a přitáhnu si ho k sobě blíž. Políbím ho na krk a on nakloní hlavu, aby mi umožnil lepší přístup. „Udělal jsem ti večeři.“ Řeknu a políbím ho.

„Ach můj Bože,“ řekne pobaveně. „Je to mražená pizza?“

„Přál bych si, abych mohl říct, že jsou to restované těstoviny s humrem, ale ve skutečnosti je to jen sloppy joes.“ (pozn. jedná se o mleté maso s cibulí, američané ho většinou dávají do housek)

„A víno?“

„Koupil jsem broskvové Arbor Mist Chardonnay.“

„To je strašný výběr, drahoušku. Lepší volbou by byl ostružinový Merlot.“

„Ty už byli vyprodané.“ Začnu mu přejíždět rukama po těle. Povytáhnu mu tričko, abych se mohl dotknout jeho hladké pokožky na zádech. Zatlačím ho dozadu, až sedí na skříňce za sebou, obalí nohy kolem mých boků a nechá mě se k němu přitisknout. „Vím, že máš asi hlad a měl bych tě nechat se najíst, ale nemůžu se dočkat, až z tebe ty hadry strhám.“

„Nevím, co ti na to mám říct. Jsem docela hladový, ale cítím, jak se tvé slopy joes pálí. Mám takové podezření, že teď už jsou nepoživatelné.“

Rozepnu mu kalhoty, zatímco ho líbám. Vklouznu do nich rukou a hladím ho po zvětšující se bouli přes boxerky. „Vždycky je tu pizza.“

Zalapá po dechu. „A co takhle přeskočit večeři a přejít rovnou k dezertu?“

„Jahody?“

„Perfektní volba, miláčku.“

„Nebyl jsem schopný je pozřít od chvíle, kdy jsi odešel.“

„A mají na tebe pořád stejný účinek?“ Zeptá se se zlomyslným úšklebkem.

„Ve skutečnosti ano.“

Zasměje se, obejme mě kolem krku a přitáhne k sobě. „Jsem hrozně rád, že to slyším.“