DB#1 - 1. kapitola

Překlad: Sinnel

Kor.: Jitka

Emma

„Povinnost“ bylo první slovo, které se Mafioso principessa, když vyrůstala, naučila. Být dobrá vůči své rodině. Nijak ji nezostudit. Usmívat se pro davy.

A až přijde čas, splnit svou povinnost.

Ve svých pouhých dvaceti letech Emma Sorrento nebyla připravena splnit tu svou.

„Vypadáš skvěle, Emmy,“ řekl Maximo.

Emmě se nějak podařilo na strýce se usmát. „Děkuju.“

Maximo na ni mávl, aby k němu přistoupila blíž. Emma poslechla jeho nevyslovenou žádost a přešla k němu, až stála před ním, s rukama sepnutými za zády. Maximo přejel pohledem přes její stříbrné šaty, které se dolů rozšiřovaly a padaly Emmě těsně nad kolena, a potom černé lodičky, které měla na nohou.

„Máš rozpuštěné vlasy,“ řekl Maximo.

„O to jsi požádal ty, zio.“

„To ano. Takhle to mám raději. Jsem si jistý, že to stejně tak ocení i Affonso. A vidím, že se tvoje máma ujistila, abys použila mírnější odstín červené rtěnky.“

„Sì.“ Emma spolkla znechucení, které cítila v hrdle. Na jazyku hořelo jako směsice žluče, kyseliny a plného zahanbení.

„Úsměv, Emmo. To zamračení tvé hezké tváři nesluší.“

Slova jejího strýce byla pronesena lehce, jako by se jednalo jen o jeho pobavení, nicméně sevřenost jeho rtů ji varovala. Emma okamžitě nahradila zamračení úsměvem.

Falešným a zářivým.

Dostatečným k tomu, aby muže rozptýlil.

Tohle mohla udělat.

Správně?

„Je trochu nervózní,“ ozval se hlas za ní. „Pro naši malou Emmu se jedná o velký den.“

Emma našla svého otce George, jak se opíral o dveře, v prstech svíral doutník a v druhé ruce měl sklenici brandy.

Maximo se zachechtal. „Jak moc boje dneska ráno vytáhla, bratře?“ Pod bradu Emmy byl strčený jeden prst a donutil ji dívat se přímo do strýcovy tváře. „Co je ohledně toho k bojování, hmm?“

„Nic,“ řekla Emma.

„Překvapivě jen velmi málo,“ řekl George.

Maximo se usmál. Pohled v jeho očích byl skoro pohledem dravce. Její strýc s ní vždycky zacházel dobře, zejména s ohledem na to, že v jejich malé rodině byla jedinou dcerou. George neměl jiné děti než Emmu, další bratr Sorrento zemřel v dětství při nehodě, když jel na ulici na kole a srazilo ho auto.

Rodina Sorrento byla jednou z mnoha italských rodin organizovaného zločinu ve Vegas.

Během let rodina Sorrento spolu s dalšími syndikáty po celé zemi upevňovaly své vazby díky tomu, jak míchaly svá jména a krev. V Cosa Nostra byly dívky vždy předurčeny k většímu plánu. K plánu spojit je smlouvou s mužem, tím s nejlepším příjmením, aby se rodina protlačila výš, byla ve větším bezpečí nebo vydělala na dalším podnikání.

Protože hodnota celého jejího života stála jen za to.

Emma věděla, že se tento den blížil.

„Je to jen obchod,“ řekl Maximo, jako by dokázal číst Emminy myšlenky.

„Obchod,“ zopakovala.

„Rodina Donati pro to, aby se sem dostala, měla dlouhou noc. Díky problémům s letadlem nešlo vše tak hladce. Nakonec strávili na cestě celou noc. Očekávám, že budeš příjemná a projevovat respekt, Emmy.“

Emma pocítila jiskru hněvu, která ji bodla do srdce. Dělala vše, co mohla, aby ignorovala přetrvávající vztek, který ji koloval krví, nemluvě o zármutku, který ji propaloval duši.

Maximo jí nedal možnost vyjádřit svou vnitřní válku slovy. Její strýc velkou kancelář opustil.

Bez ničeho víc než sbohem cestou míjel ve dveřích svého bratra a zmizel v chodbě. Když si Emma byla jistá, že už kroky svého strýce dál neslyšela, konečně se mohla skutečně nadechnout.

Dva měsíce měla Emma pocit, jako by nemohla dýchat. Od okamžiku, kdy její strýc jednoho večera navštívil dům jejích rodičů, usadil se u stolu a chladně vysvětlil, že se ona provdá za muže skoro o třicet let staršího, než byla ona sama.

Affonsu Donati bylo čtyřicet devět let, nicméně hned za rohem byly jeho padesáté narozeniny.

Před pár měsíci mu očividně po třech bitvách s rakovinou zemřela manželka. Každý dobrý don Cosa Nostra potřeboval manželku, takže si Affonso šel jednu koupit.

Emmin otec a strýc - aniž by to věděla nebo se do toho jakkoli vložila – předhodili Affonsovi přímo do cesty její jméno, fotku a rodokmen.

Emmu to sralo jako nic jiného. Rodina Donati rozhodně nebyla ani největší ani tím nejlepším syndikátem, do kterého by jí její strýc s otcem mohli vyvdat. Ve srovnání s rodinou Marcello či dokonce Calabrese se jednalo v New Yorku jen o málo vlivnou rodinu. Proboha, Affonso by mohl být jejím otcem.

Emma se donutila potlačit nevolnost, která znovu začínala stoupat vzhůru. Zhluboka se nadechla, cítila potřebu uklidnit proud paniky, který na ni znovu začínal útočit.

Povinnost.

To hloupé slovo zvonilo stále hlasitěji a hlasitěji.

„Tvá matka na tebe čeká dole,“ řekl její otec.

Jeho hlas Emmě připomněl Georgeovu přítomnost.

„Díky,“ řekla a otočila se.

„Víš, že oceňuji, jak dobrá v tom všem jsi, že, Emmo?“

Emma odmítla svého otce byť jen poctít úsměvem. Ten muž věděl, jak byla díky této celé dohodě mezi rodinami Sorrento a Donati naštvaná a znechucená. „Ano, já vím, tati.“

„Dobře.“

George se usmál a udělal do místnosti další krok. Její otec natáhl ruku a zachytil Emmu za ruku. Přitáhl si ji ke svému boku. Pohledem přejel její prázdný ukazováček. Mírné chvění, díky kterému se jí třásla ruka, nijak nekomentoval. Pak jeho sevření zesílilo až do téměř bolestivého bodu. Jeho nehty se zaryly do kůže její dlaně tak silně, až po sobě zanechaly stopy.

Emma se ostře nadechla. „Au.“

„Na tenhle pocit nezapomeň, zlatíčko. Slyšel jsem, že co se týče jeho žen, Affonso má rád bolest. Alespoň v případě, když se nechovají dobře.“

Ach bože.

„A ty, které se dobře chovají?“ zeptala se tiše.

„S nimi zachází jako s malými královnami.“ George se znovu usmál. „Dal jsem ti všechno, co jsi kdy chtěla, Emmo. Byla jsi neskutečně rozmazlována, bylo s tebou zacházeno jako s princeznou a dostala jsi každou špetku úcty, kterou sis jako dcera rodiny Sorrenta zasloužila. Je na čase, abys mi to splatila. Buď hodnou holkou a tohle udělej pro svou rodinu bez problému.“

Emma si se svými rodiči nikdy nebyla nijak extra blízká. George i Minnie Sorrento se mnohem víc než to, aby když Emma vyrůstala, byli kolem ní, soustředili na své společenské životy a obchody la famiglia. A tím, že jí dávali věci, se svým způsobem vyrovnávali s tím, jak ji zanedbávali v prokazování lásky a věnování pozornosti.

Spousta věcí. Lásku koupit nešlo. Emma ignorovala bolest v hrudi. Její mysl teď křičela ještě hlasitěji.

Věrnost koupená na věčné časy.

Její rodiče byli dokonalým příkladem toho, jak se lidé snaží udělat přesně to. Stvořili dceru, kterou opravdu neznali, poskytli jí okouzlující život, který ji uchlácholil a zabalil do svých triků, aby se cítila v pohodlí, a teď neměla jinou možnost než udělat to, co chtěli. Emma neměla žádné vlastní peníze, neměla postavení, které by ji udržovalo v bezpečí nebo ji dalo možnost dělat něco jiného, než co požadovali její rodiče. Pokud by neudělala to, co jí bylo řečeno, dokonce ani byt a auto nebyly jejími.

Do doby, než před ní na stůl byla postavena tahle volba, Emma si neuvědomovala, jak moc ji rodiče a Cosa Nostra ovládají. Volba, která ve skutečnosti volbou vůbec nebyla.

„Proč na mě máma čeká?“ zeptala se Emma svého otce.

„Přinesla ti dárek k narozeninám. Diamant a perlová sada, kterou měla na naší svatbě. Chce vidět, jak je budeš mít ty na té své. Šťastné dvacetiny, zlatíčko. Za měsíc už budeš vdanou ženou.“

Emma potlačila zachvění.

Jen stěží.

„Úsměv,“ připomněl jí George ostře a nehty se znovu zaryl přímo do její dlaně.

Udělala to.

A v tom samém okamžiku mrkáním zaháněla slzy.

Její život nebyl její vlastní.

Neměla na výběr.

Tohle Emma vždycky věděla.

Ale nebylo to nijak snazší.

*********

„Emmo.“

Emma se otočila na patě a ocitla se tváří v tvář gentlemanovi, který byl o víc než patnáct centimetrů vyšší než ona. Černé vlasy měl za ušima šedě opepřené a jeho lehký úsměv mluvil o laskavosti a milosrdenství. Nicméně jeho oči byly bez emocí, studeně hnědé.

Affonso.

Emma si připomněla, že je lidé sledovali. Vlastně celý dům plný lidí.

„Ahoj,“ řekla Emma a nabídla muži ten nejlepší úsměv, který dokázala vytvořit. Natáhla ruku a Affonso ji okamžitě přijal, aby ji na klouby prstů vtiskl polibek. „Je mi líto, že jste včera měli problémy s vaším letadlem.“

Affonso odpověděl pokrčením jednoho ramene, jako by mu to tak jako tak bylo zatraceně ukradené.

„I mně. Doufal jsem, že bych si dřív, než se s tebou seznámím a vezmu tě do kostela, užil solidní noční odpočinek. Ale to není důležité. Nicméně ty jsi velice důležitá, bella.“

Emma si přála, aby mužův okouzlující úsměv a jeho sladká slova stačila k tomu, aby ji v jeho přítomnosti ukonejšila do jistého pocitu pohodlí. Nestalo se tak. O Affonsovi nevěděla zatraceně skoro nic. Oproti jeho skoro padesáti rokům byla o třicet let mladší a nedokázala zapomenout na to, že tomu muži byla v podstatě prodána jako kus dobytku.

Cena za její ruku byla stále záhadou.

Affonso k ní přistoupil blíž a v ten samý okamžik si k sobě přitáhl Emmu za ruku. Teď už ji od jeho vysokého těla dělilo jen pár centimetrů. Jedním prstem vklouzl pod její bradu a zvedl jí hlavu výš. „Nevypadáš šťastně, má drahá.“

Jeho slova byla pronesena až příliš tiše, než aby je slyšel kdokoli jiný.

„Jsem,“ lhala Emma.

Affonso se uchechtl. „No, jsi dobrá lhářka. Odpustím ti to. Jako moje žena to rozhodně budeš potřebovat. Byla mi přislíbena dívka, která dokud bude udržována a řádně rozmazlována, bude znát své místo. Zatímco budeš říkat lži a usmívat se, dokážeš nastavit tvář, bella?“

Emma ohromeně zamrkala. „Proč?“

„Neptal jsem se tě, abys mi odpověděla otázkou. Navrhuji, aby ses rychle naučila odpovídat na to, co se ptám, a to bez nějakých zbytečných nesmyslů, kterými se jen ztrácí čas. Nesnáším ztrácet čas, Emmo.“

Emmě po páteři přejel záchvěv strachu.

„Dobře,“ řekla Emma a sklopila oči, aby se vyhnula mužově pohledu.

„Jednoduše chci dobrou, mladou ženu, Emmo Sorrento. Nic víc. Mladou ženu, která mi může porodit zdravého chlapce, kterého mi moje první manželka nedala, a vypadá to, že moje milenky nejsou schopné reprodukce. Dcer mám habaděj. Žádné chlapce. Dej mi chlapce a můžeš si žít svůj život v rozmazlené, klidné blaženosti. Zní ti to dobře, bella?“

Emmě v hrudi bolestivě uvízl vzduch.

To je to, co od ní ten muž chtěl?

Dítě?

Chlapce. Na tom záleží.

To pro tohohle muže byla celá její hodnota? Její schopnost nosit jeho dítě, s pohlavím podle jeho výběru? Neuvědomoval si, že o pohlaví dítěte rozhoduje muž a ne žena?

Affonsův úsměv na zlomek vteřiny povadl. „Příliš přemýšlíš, Emmo. Vidím to ve tvé tváři. Pro to, aby tvůj otec se strýcem ujednali sňatek s rodinou z New Yorku, prošli mnohými peripetiemi. Nechceš jim to zničit, že ne?“

„Opravdu nemám na výběr, že?“

Muž si povzdechl.

Mohla by položit další otázku. „Myslím tím, že ne. Samozřejmě že ne, Affonso,“ řekla Emma rychle.

„Výborně. Jsi mladá, takže ti nedostatek v chování odpustím. Umím si představit, že je to pro tebe stále ještě šok. Obrovská změna. Mám pravdu?“

Emmě se emocemi stáhl krk. „Sì.“

„Povera ragazza.“

Ubohá dívka.

Od muže a jemnosti v tónu jeho hlasu odvrátila zrak. „Udělám to, co ode mě potřebuješ, Affonso.“

„Opravdu jsi ještě jen dívka, hmm?“ zeptal se. „Dvacet let je v mnoha ohledech stále ještě dítě.“

Možná pro něho a jeho skoro padesát let.

Emma se necítila jako dívka. Jednoduše se snažila umožnit své mysli a srdci dohnat tenhle příšerný den, aby začaly společně pracovat.

I tak muži neodpověděla.

Affonso očividně odpověď nečekal. Přejel jí pohledem od lodiček na podpatích přes holé nohy až k oblinám jejího poprsí.

„Tyhle šaty se mi líbí,“ řekl jí.

Když ti muž složí poklonu, vždy mu poděkuj, říkávala její matka. Usměj se na něj, sladká holčičko. Muži potřebující cítit, že jsou respektováni.

Emminy hodiny dobrého chování, které během let absolvovala, se na ní vrhly jako přílivová vlna vzpomínek. Ať už si to chtěla připustit nebo ne, na tenhle konkrétní okamžik byla připravována už od okamžiku, kdy byla jen malým dítětem.

„Děkuji,“ řekla Emma s úsměvem.

„Dám ti tucet dalších šatů, jako jsou tyhle. Doma na tebe budou čekat ve tvé šatně.“

Doma.

Jediné slovo stačilo k tomu, aby bylo Emmě špatně.

„Jak jsem řekl,“ pokračoval Affonso a zatímco svým pohledem znovu přejel po jejím těle, slizce se usmíval. „...v mnoha ohledech jsi stále mladá, ale na všechno to, co se počítá, jsi stará víc než dost, bella. Doufám, že víš, jak ty způsoby používat. Nemám zájem o to, abych tě učil a dovol mi říct, že způsob, kterým bych tě to učil, by sis rozhodně neužívala.“

Emma cítila, jak ve tváři zrůžověla. Zeptal se právě na to, na co si myslela, že se zeptal? Že doufal, že ohledně mužů a sexu nebyla nevinná?

Dřív, než zamumlala odpověď, se zevnitř kousla do tváře. „Výuku nepotřebuji.“

„Úžasné.“

Affonso od Emmy ustoupil a otočil se na patě, aby čelil tváří v tvář čekajícím lidem. Jeho ruka Emmu ani na okamžik nepustila, takže ji táhl s sebou. Spatřila známé tváře ze své rodiny včetně několika mužů svého strýce, kteří všichni se zvědavými, i když obezřetnými výrazy sledovali jejich výměnu.

„Maximo,“ řekl Affonso, „jsme připraveni odejít do kostela?“

Emma byla šokována tím, že její strýc vůbec do kostela půjde. Od doby, kdy se rozvedl se svou první manželkou, se do katolického kostela nevrátil. Možná to byl pro Maxima jen další způsob, jak v rámci přátelství podat Affonsovi ruku. Nebyla si tím jistá.

Její strýc přikývl. „Ano, jsme. Auta už čekají. “

„Za okamžik vás doženeme,“ odpověděl Affonso Maximovi. „Pokud by ti nevadilo, starý příteli, chci s Emmou pár vteřin o samotě.“

Maximo, jako by mlčky ptal, zda je s žádostí v pohodě, přejel Emmu pohledem. Emma nechápala, proč by ohledně té věci mělo na jejím názoru byť jen trochu záležet. Nezáleželo na něm předtím, tak proč by na něm záleželo teď?

Netrvalo dlouho a až na Affonsa a dalšího muže, který stál u okna, se dům vyprázdnil. Díky tomu, jak sklem okna dovnitř proudilo jasné světlo, se druhý muž koupal v jeho barvách, které vystavovalo na obdiv jeho vysoké tělo a široká ramena, vše uvězněné v obleku šitém na míru. Tmavé vlasy měl ostříhané na krátko, ale i tak byly dost dlouhé na to, aby když zvedl sklenici s vodou a upil z ní, si je prsty druhé ruky mohl prohrábnout.

„Teď, když jsme tu sami -“ řekl Affonso a otočil se k Emmě.

Přes jeho záda střelila pohledem po tichém muži. „Ehm -“

„Můj synovec vždy zůstane blízko. Ignoruj ho. Jak jsem řekl už dříve, byla mi přislíbena dívka, která zná své místo, Emmo. Chci se ujistit, že rozumíš všemu, co to znamená.“

„Myslím, že jsi mi to vysvětlil dost dobře.“

„Tak proč se pořád třeseš jako list ve větru?“ zeptal se.

Emma na místě ztuhla. Neuvědomila si, že se stále třese. „Jsem nervózní.“

Affonso se zamračil. „Calisto?“

Muž u okna mírně otočil hlavu, jen natolik, aby se zadíval na svého strýce a Emmu. Měl tmavě hnědé, téměř černé oči a tvář mu rámovala silná čelist. Díky ostrým lícním kostem a rtům bez úsměvu byly jeho rysy tvrdé, ale i tak byla Emma omráčena.

Ohromilo ji to, protože byl... krásný.

Z mladého muže v rohu vyzařoval náznak něčeho nebezpečného a hříšného. Koutky rtů měl zvednuté nahoru do něčeho, co připomínalo úšklebek nebo dokonce posměch. Nedokázala si tím být jistá. Dlouhými prsty sevřel skleničku, kterou držel ještě pevněji, což přitáhlo Emminu pozornost ke skutečnosti, že na prstě neměl žádný snubní prsten a k tomu, že jeho ruce vypadaly silně.

Mezi mladším mužem - Calistem, jak řekl Affonso - a jeho strýcem mohla vidět očividnou podobu.

„Sì?“ zeptal se Calisto.

„Cal, ottenere vino. Naplň sklenici. Pospěš si, než se někdo vrátí a bude držkovat ohledně jejího věku a pití.“

Calisto se hluboce zasmál. Ten zvuk zněl temně a těžce, jeho vysoké vypracované tělo se při tom pohybu rozechvělo. Emma si pomyslela, že dokonce i když ten muž vypadal ohledně celé situace a toho dne naprosto znuděně, jeho smích zněl téměř muzikálně.

„Cokoli potřebuješ, zio.“

Pak už byl Calisto pryč.

„Víno?“ zeptala se Emma.

„Pomůže ti to,“ řekl Affonso s širokým úsměvem. „Dokud budeš hodná holka, Emmo, vždycky se o tebe postarám.“

Hodná holka.

Emma znovu pocítila nevolnost.

„A samozřejmě, když nebudu moci, vždycky bude kolem Cal, aby na tebe dával pozor,“ dodal Affonso. „Je ti věkově blízko, je mu dvacet sedm. Opravdu, až příliš velká škoda. Měl chtít to, co jsem pro něj chtěl. Pak bych tě vůbec nepotřeboval, Emmo.“

Co to mělo znamenat?

„Dávala bych přednost oslovení Emmy,“ řekla.

To byla jediná věc, která jí přišla na mysl. Díky tomu, že to vůbec řekla nahlas, se cítila hloupě, ale bylo to lepší než si nad tím znechucením, které díky tomuto muži cítila, odplivnout.

„Emmy,“ zopakoval Affonso. „Zní to trochu mladistvě a jako jen pro dívku, že?“

Najednou za sebou Emma ucítila přítomnost. Aniž by musel říct jediné slovo, věděla, že Calisto byl zpátky.

„Tady,“ řekl Calisto a podal Emmě sklenici vína.

Svými prsty se dotkla jeho, na paži ucítila teplo. Co nejrychleji mohla, si od něj vzala skleničku s vínem a odtáhla se, ale ještě dřív sklopila pohled.

„Děkuji,“ řekla.

„Dávám přednost Emmy,“ řekl Calisto tiše.

Emma zvedla hlavu a zjistila, že ji Calisto zvědavě sledoval.

„Prosím?“ zeptal se Affonso.

„Její jméno. Emmy. Líbí se mi to.“

Emma zvedla svou sklenici vína a napila se, aby se ubránila úsměvu.

Kým tento muž byl? Před pár minutami vypadal, jako by mu bylo jedno, kdo ona je nebo zda vůbec dýchala.

„Pěkně zní, zio,“ dodal Calisto. „Vine se po jazyku, pokud chápeš, co tím myslím.“

Affonso se zamračil. „To bys měl vědět, Cale. Emmo, pospěš si s tím vínem. Máme toho spoustu před sebou a lidé nás musí vidět. Dobrý don nenechá lidi čekat. Strávila jsi kolem Maxima dost času, takže bys to měla vědět.“

Emma dopila své víno o trochu pomaleji.