SFD - 21. kapitola

Překlad: Lusesita

Kor.: Kačka

Datum: 2. srpna

Od: Cole

Komu: Jared

 

Cukříku, vím, že jsi asi strašně znepokojený, když posíláš email za emailem a já neodpovídám. Vím, že je to nepatřičné a doufám, že mi to nebudeš vyčítat, protože pravdou je, že jsi jediná osoba, ke které můžu být upřímný. Částečně proto, že se známe tak dlouho, ale hlavně proto, že ti nemusím čelit, když ti přiznávám, jak mi hrozně moc chybí.

Posledních několik týdnů jsem byl v New Yorku. Stále si říkám, že brzy odjedu do Paříže, ale nemůžu se k tomu přimět.

Tak nějak mi přijde, že mít mezi sebou kontinent je únosný, ale vložit mezi nás oceán už ne.

Pokoušel se mi několikrát dovolat, ale nevzal jsem mu to. Doufal jsem, že se mu budu vyhýbat dokud…? Fakt netuším. Dokud na něj nebudu moct myslet, aby se mi lámalo srdce stále dokola, hádám. Ale to se nestane.

Nastala určitá situace a zdá se, že mu budu muset čelit dřív, než jsem doufal. Je mi až špatně z nervů, jen na to pomyslím. Vím, že bude silný a já zase slabý, jako vždycky. Nenávidím se za to.

Jde o to, cukříku, že tohle by mohlo být řešením. Není to nahrané a nemám v tom prsty. Šťastná shoda náhod by mohla vše napravit. Jen kdyby chtěl.

 

NAŠEL jsem si práci. Jedná se o pozici účetního ve velké účetní firmě. Plat mám poloviční, než jsem měl. Ocitl jsem se ve skupině tvrdě pracujících, kteří jsou o deset a více let mladší než já. Sleduju je, jak soupeří o pozice a snaží se rozhodnout, kam by chtěli být přiřazeni. Pracují přesčas, aniž by za to dostali zaplaceno. Jsou přesně takový, jako jsem byl já. Jsou směšní.

Má pozice má velký potencionál pro postup výš, ale rychle mi dojde, že mi na tom nezáleží. Vzhledem k tomu, že jsem na korporátním žebříčku dole, moc ode mě neočekávají a já jsem šťastný, že můžu nechat mladší muže bojovat o drobné pokroky v jejich kariéře. Už necestuju. Prodal jsem byt ve Vegas a byl jsem rád, že jsem se ho zbavil. Telefon mi nezvoní po celý den. Nikdy nedělám víc, jak čtyřicet hodin týdně, čehož jsem nebyl schopný už roky a na konci každého dne jdu domů. Když odcházím z kanceláře v pět hodin, nedostanu další práci až do osmi hodin druhého dne. Je to neuvěřitelně osvobozující.

V sobotu, tři týdny po nástupu do nové práce mi zazvoní telefon. Což mě překvapí. Po ztrátě práce a odchodu Cola mi sotva kdy zazvoní. A ještě víc jsem překvapený, když se podívám na display a zjistím, kdo to je.

Nejdřív nemůžu ani hovor přijmout. Srdce mi buší a dlaně se potí. Hlava se mi točí z všech možných důvodů jeho hovoru. Modlím se, aby se to mezi námi urovnalo, ale nechci, aby mě přemohla naděje.

„Ahoj,“ přijmu hovor se srdcem v krku.

Na okamžik mlčí. „To jsem já.“ Řekne chraplavě, jako by chtěl použít normální hlas s melodičností a kadencí, ale nezvládl to.

„Já vím.“ Na minutu se odmlčím a zaháním slzy. V hlavě mám tisíce věcí, co mu chci říct: chybíš mi, miluju tě, jsi doma? Prosím vrať se ke mně. Netuším, kde začít. „Jsem rád, že voláš,“ třese se mi hlas. Na druhé straně je ticho. Nejdřív si pomyslím, že zavěsil. Podívám se na telefon a vidím, že spojení stále pokračuje. „Cole?“ A pak slyším trhaný dech. Buď brečí, nebo se hodně snaží neplakat.

„Nechápu, proč to musí být tak těžké,“ řekne tichým, roztřeseným hlasem.

A při jeho slovech, prohraju vlastní bitvu se slzami. „I pro mě je to těžké, Cole. Bože, tak moc mi chybíš.“

Pak se trhaně nadechne, skoro můžu slyšet, jak jeho okázalost zapadá na své místo, jako brnění, jeden kousek za druhým: výsměšný pohled, zvednutý bok, vlasy spadené do očí. Nejsem překvapený, že když znovu promluví, kadence v jeho hlasu je zpět.

„Zlatíčko, musím tě vidět, udělal by sis na mě chvíli?“

Srdce mi vynechá úder. „Samozřejmě. Jsi zpět ve městě?“

Prosím, řekni ano.

„Jen na chvíli.“

„Chceš se stavit?“ Prosím Bože, nech mě ho ještě jednou držet.

„To není dobrý nápad.“

„Cole, nemůžu –“ Nemůžu bez tebe žít. To jsem chtěl říct, ale on mi skočí do řeči.

„Můžeš se se mnou sejít v kavárně ve dvě? V té blízko tvého domu kousek od obchodu s potravinami?“

„Samozřejmě.“ Jsem zmatený. Proč bychom se scházeli v kavárně?

„Díky drahoušku, uvidíme se.“

Dorazím do kavárny před ním. Kavárna je prázdná až na zaměstnance. Objednám pro oba. Cole dorazí ve chvíli, kdy mi předávají nápoje. Znovu ho vidět je jako facka do obličeje.

Jen dvě kafe v ruce mi brání, abych ho nepopadl a pevně nedržel. Nechává mezi námi vzdálenost. Drží hlavu mírně skloněnou a vlasy má v očích, takže nemůžu vidět jeho výraz.

„Latéčko?“ Podám mu ho a on se téměř usměje.

Téměř.

„Děkuju.“

Posadíme se ke stolu, ale ani jeden z nás se nenapije. Sleduju každý kousíček jeho těla, jako bych ho mohl udržet na místě. Jako by to nějak mohlo zmírnit bolest, kterou cítím kvůli vzdálenosti mezi námi a ne ji ještě zhoršovat. Snažím se pochopit, co cítí. Jestli je stejně zlomený, jako já. Nedívá se na mě. Pohled udržuje na stole.

„Cole, chyběl jsi mi.“ Začnu se natahovat přes stůl k místu, kde má položenou ruku, ale on se odtáhne.

„Přestaň.“ Řekne, ztuhnu. Bolí mě na hrudi. Zhluboka se nadechne. „Tohle není osobní setkání, zlato, ale obchodní.“

Stěží zachytím jeho slova. Vše na co dokážu myslet je, jak moc mě bolí ho znovu vidět, když mě zase odstrkuje. „Nechápu.“

Další hluboký nádech. Pořád se na mě nepodíval a ruce má pevně spjaté na stole před sebou. Mám takové podezření, že to dělá, abych neviděl, jak se třese, ale i tak to cítím v jeho hlase. „Chci ti nabídnout práci.“

„Práci?“ Zeptám se hloupě.

„Mám účetního, Chestera.“ Odmlčí se a poprvé se na mě podívá. Nejedná se o přímý oční kontakt. Jen na mě pohlédne skrz vlasy, spolu s napětím v nich vidím i humor ve snaze se chovat nenuceně. „Ve skutečnosti se jmenuje Warren Chesterfield a nesnáší, když mu říkám Chester.“

„Což je důvod, proč mu tak říkáš.“

Pokračuje, jako bych nic neřekl. „Víš, že mám peníze, zlato a jsem si jistý, že tě nepřekvapí, že tomu vůbec nevěnuju pozornost. Mám více účtů. Nevím kolik. Mám burzovního makléře, nebo možná několik, nejsem si jistý, abych ti řekl pravdu. Věřím, že mi vydělávají víc peněz, i když se můžu mýlit. Pravidelně věnuju peníze na charitu. Víš, že mám několik domů a v každém aspoň jednoho zaměstnance. Další domy pronajímám jako rekreační zařízení v různých ročních obdobích, z čehož mám také nějaké menší příjmy, předpokládám. A samozřejmě podporuju matku.“ Na okamžik ztichne a já čekám, protože vím, že ještě neskončil. „Všechno tohle měl na starosti Chester už od – no, ještě předtím, než byli peníze moje, abych ti řekl pravdu. Žiju svůj život, utrácím za to, co potřebuji, dělám si, co chci a Chester tu je, aby mi řekl, když se něco pokazí.“

Znovu ztichne. „Co to má co společného se mnou?“

„Před třemi týdny mi Chester oznámil, že odchází do důchodu. A od té doby mě pořád nahání, abych si za něj našel náhradu.“ Na okamžik se odmlčí a pokračuje tišeji. „Trvalo mi dlouho, abych získal odvahu ti zavolat.“

„Nabízíš mi práci?“

„Nevysvětloval jsem ti to právě, zlatíčko?“

„Co to znamená pro nás?“

Chvíli mu trvá, než odpoví, ale stále se na mě nedívá. „S námi to nemá vůbec nic společného,“ řekne tiše, je to, jako by mi dal ránu do žaludku. „Je to práce, nic víc.“

„Proč já? Existují miliony účetních, ze kterých si můžeš vybírat.“

A vůbec poprvé si odhrne vlasy z očí, aby se na mě zpříma podíval. „Protože ti věřím, Jone.“ Slyšet ho vyslovit mé jméno mě téměř odrovná. Zavřu oči a soustředím se na dýchání. „Pro někoho v této pozici je velmi lehké mě okrádat a vím, že ty to neuděláš. Je to jednoduché.“

Dává to smysl, ale mě je to fuk. Cítím, jako by se mi srdce lámalo stále dokolečka. Chci jen jeho. „Cole,“ natáhnu se a vezmu ho za ruku. Tentokrát mě nechá. „Udělám cokoli chceš. Jen se vrať.“

Zavře oči a já cítím, jak se třese. A pomalu, pomaloučku odtáhne ruku od mé. „Prosím nedělej to, Jone,“ rozechvěle zašeptá. „Prosím nenuť mě tu brečet.“ A pak mi dojde, proč trval na setkání na veřejném místě: aby si udržel odstup a aby jeho zdi zůstali na svém místě. Potlačuju vlastní slzy a zírám na stůl před sebou.

„Uvědomuju si,“ řekne nakonec, hlas má pořád napjatý ze snahy udržet své emoce pod kontrolou, „že se může zdát divné pomýšlet na mě jako na zaměstnavatele, ale ujišťuju tě, že se tak nemusíš cítit. S Chestrem jsme spolu mluvili tak jednou, maximálně dvakrát do roka a to jen v případě, že měl za to, že něco musím vědět. Budeš svým vlastním šéfem. Vážně. Nebudu se ti dívat přes rameno.“ Byl jsem tak zaneprázdněný přemýšlením o tom, jak moc mi chyběl, že jsem nebyl schopný přemýšlet tak dopředu, ale teď když to řekl, jsem si uvědomil, že mě to mělo napadnout a je dobré vědět, že tyhle divná setkání nebudeme mít často, protože tohle je bolestivější, než můžu zvládnout.

„Uděláš to?“

Ve skutečnosti o tom nemusím ani přemýšlet. „Nedělal jsem osobní účetnictví už roky. Budu si ho muset oživit.“

„To znamená ano?“

„Jaký je plat?“ Přijde mi laciné se na to ptát, ale práce je práce. V současné práci mi neplatí dobře a mé spořící účty se opovážlivě tenčí. Vytáhne kousek papíru z kapsy a posune ho po stole ke mně. Napsaná částka mě dost překvapí, znovu vzhlédnu. Je to víc, než jsem si vydělával během 9 let v mé staré práci. „To je příliš.“

Sotva viditelně se pousměje. „Je to o třicet procent méně, než platím Chesterovi. Vidíš miláčku?“ Trhnu sebou při tom oslovení. „Už teď mi šetříš peníze. Dám Chesterovi tvé číslo. Chce se s tebou alespoň jednou setkat. Je arogantní, homofobní kretén, ale velmi důkladný.“

„Budu čekat, až mi zavolá.“

„Děkuju.“

Postaví se a otočí k odchodu, bez přemýšlení se natáhnu a chytnu ho za ruku. „Cole, prosím, neodcházej.“

„Musím,“ řekne, ale neodtáhne se.

Nemůžu se na něj podívat, cítím, jak má kontrola slábne. Sleduju jeho štíhlé prsty uvězněné mou rukou. „Cole,“ řeknu třesoucím hlasem, „nemůžu to vydržet. Já tě mi –“

Než můžu dokončit větu, už mám zase na rtech jeho prst, kterým mě zastaví. „Ššš.“ Jednu ruku má stále v mojí, ale tou druhou, kterou použil k mému přerušení, mě pomalu pohladí po tváři a já zavřu oči. Vklouzne do mých vlasů. Tisknu mu ruku silněji a přitáhnu si ho k sobě – a on se podvolí. Nechá mě, abych kolem něj ovinul ruce. Obličej mám přitisknutý k jeho břichu, jeho ruku ve vlasech, takže si mě přidržuje u sebe a veškerá kontrola, kterou jsem se snažil si udržet je pryč. Brečím, nestarám se, kde jsme, nebo kdo nás vidí.

„Prosím, neopouštěj mě znovu. Nemůžu vystát, když jsme od sebe. Tak moc mi chybíš.“

Nevím, kolik uběhlo času, jestli jen pár sekund nebo hodina – ať už je to jakkoliv dlouho, stejně je to příliš málo.

„Taky mi chybíš, Jone,“ zašeptá, „ale nic se nezměnilo.“

A pak mě pustí. Odejde z kavárny a z mého života. Znovu. A v době, kdy se dám dost dohromady, abych vzhlédl od stolu, je pryč.